Daniel Anýž Daniel Anýž | Názory
11. 10. 2019 11:11

Americký týden - O nepřekonatelné moudrosti v Bílém domě

Ambice Donaldu Trumpovi nelze upřít, cíle si dává maximalistické. Jen má minimalistické schopnosti jich opravdu dosáhnout. V zahraniční politice poslouchá své instinkty a impulzy. A to je bohužel všechno.
Donald Trump: Konec, už nebudeme ve světě za "trubky".
Donald Trump: Konec, už nebudeme ve světě za "trubky". | Foto: Reuters

Kdyby se psychiatr Jaroslav Matýs držel takzvaného Goldwaterova pravidla, že profesionálové z jeho branže nemají co na dálku posuzovat - a už vůbec ne komentovat - duševní zdraví jiných lidí, mohl si ušetřit problémy. Jenže stalo se, na základě televizních obrázků Grety Thunbergové ji doktor Matýs označil za "nezralé dítě s autistickými problémy bez sociálního cítění".

Foto: Aktuálně.cz

Bylo to neprofesionální a on také následně - kritizován svými kolegy - odstoupil z vedení českých dětských psychiatrů. Nicméně ani ve Spojených státech - tedy v zemi, kde Goldwaterovo pravidlo před více než padesáti lety vzniklo - se řada profesionálů neumí udržet, aby při pohledu na Donalda Trumpa veřejně nepochybovala: Je ten člověk při smyslech?

Když v listopadu 2016 vyhrál volby a Amerika pochopila, že nejméně čtyři roky mu bude Bílý dům říkat pane, byl to pro některé americké psychiatry a psychology tak silný zážitek, že se ozvali. Například web Huffington Post informoval o varovné žádosti tří renomovaných psychiatrů, aby byl Donald Trump, ještě než se ujme funkce, podroben úplnému "zdravotnímu a psychiatrickému vyšetření nezávislým týmem odborníků".

Přišly i další iniciativy, například veřejná petice, kterou podepsalo několik desítek tisíc lidí z branže. Poměrně rychle ale přišla také reakce, která upozornila, že ať je Trump, jaký chce, tohle by se v USA dít nemělo.

A to minimálně od roku 1964. Některé výroky tehdejšího republikánského kandidáta na prezidenta Barryho Goldwatera (například, že Američané by ve Vietnamu mohli použít jadernou bombu) byly tak podivné, že tehdejší politický časopis Fact obeslal všechny členy Americké psychiatrické asociace (APA) s otázkou: "Domníváte se, že Barry Goldwater je psychologicky způsobilý pro úřad prezidenta Spojených států?"

Časopis, jak se dalo čekat, pak uveřejnil ty nejšťavnatější odpovědi, třeba: "Goldwater je stejného patologického ustrojení jako Hitler, Castro, Stalin a jiní schizofreničtí vůdci." Jenže Goldwater pak Fact úspěšně zažaloval, časopis zkrachoval, a APA ustanovila ono Goldwaterovo pravidlo, které jejím členům zakazuje "veřejně se vyjadřovat k duševnímu zdraví osobností veřejného života".

Když se po nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu přehnala první vlna úžasu, američtí psychiatři a psychologové se profesně ukáznili, a už prezidenta veřejně nediagnostikovali. Jenže po událostech posledních týdnů a dnů se do amerického mediálního prostoru jejich pochyby zase vrátily.

Doma je Trump pod tlakem impeachmentu a například jeho tiskovka s finským prezidentem Niinistoem, byla skutečné dada. Ale při pohledu na to, jak se Donald Trump rozhoduje v zásadních otázkách americké zahraničí politiky, už to není moc velká legrace, když vás napadá: Ví ten člověk, co dělá? Mluví vážně, nebo jen tak plká? A uvědomuje si dopad svých rozhodnutí?

Stručné prohlášení Bílého domu z minulé nedělní noci, které přišlo po předchozím Trumpově telefonickém rozhovoru s tureckým prezidentem Erdoganem, syrským Kurdům bez obalu oznámilo: Turecko přichází, Američané odcházejí.

Pod následnou drtivou kritikou, a to i ze strany jemu jinak zcela oddaných republikánů v Senátu, se Trump pokusil vyvažovat. Ale marně, protože to, co vyprodukoval na svém nejoblíbenějším komunikačním kanálu, na Twitteru, a také v rozhovorech s novináři, je jedním slovem fantasmagorie.

V jednom vláknu na Twitteru Trump nejdříve spustí tirádu, že USA už nemohou být pro svět za "trubky", a že Kurdové sice s Američany bojovali proti Islámskému státu, ale také za to dostali "masivní sumy peněz a vybavení". Aby o několik hodin později v dalším vláknu pohrozil Turecku, že "pokud udělá něco, co já budu ve své velké a nepřekonatelné moudrosti považovat za překročení daných limitů, tak totálně zničím a vyhladím tureckou ekonomiku".

A zároveň, jak Trump uvedl už po zahájení turecké invaze, "Kurdy máme rádi", ale nemají se teď zase tak moc co divit, když s "námi nebojovali ve 2. světové válce, když s námi nebojovali v Normandii". Člověka skoro napadá, zda na Trumpa z jeho častých rozhovorů s jeho oblíbenými autokraty a diktátory (Erdogan, Sísí, Kim Čong-un) nepřeskočily až byzantinské manýry vládců jasných sluncí a dynastií Kimů.

Ale věc je vážná. Připusťme, že Trump má záměr. Jak to hned v úvodu jeho prezidentství trefně označil jeden americký komentátor, je to "real politika na steroidech". Amerika se bude důsledně a výhradně starat jen sama o sebe, nemá žádné spojence, ale jen své zájmy, všechny aliance jsou dočasně účelové, co mě nepálí doma, to neřeším.

Nemusíme s tím souhlasit, ale z Trumpova pohledu tomu lze rozumět, tahle agenda, jeho slib, že ukončí "nesmyslná, nekonečná" americká vojenská angažmá v zámoří, byly jedním z důvodů, proč ho jeho voliči poslali do Bílého domu.

Jenže kromě svých cynických transakčních instinktů realitního makléře Trump ve své výbavě nemá už vůbec nic k tomu, jak by se mohl ke svému záměru přiblížit. Ohledně mezinárodní politiky, diplomacie a historie je aktivní ignorant. Neví, a navíc je přesvědčen, že ani nepotřebuje vědět, na vše si vystačí sám. Svůj tým už vyčistil tak, že mu jeho okolí přikývne hned, nebo následně schválí, co on sám jasnozřivě rozhodne.

Kdo nechce, nemusí nutně věřit americkým médiím, podle kterých byli Trumpovým rozhodnutím uhnout Erdoganovi a nechat turecké jednotky namašírovat na Kurdy, překvapeni úplně všichni. Nejen Pentagon, nejen americké ministerstvo zahraničí, ale i samotni Turci. Ani "hard core" Trumpových zastánců by ovšem neměl jen tak odzívnout svědectví Bretta McGurka, který byl do konce roku 2018 prezidentovým emisarem a mezinárodním koordinátorem pro boj s Islámským státem.

Z informací, které zveřejnil na Twitteru, kromě jiného vyplývá, že Pentagon (konkrétně velení amerických vojenských sil v Evropě - EUCOM) ještě před minulým víkendem jednal s Turky a Kurdy o "bezpečnostním mechanismu", v rámci něhož by se mohly sblížit požadavky obou stran.

Turecko možná jen blafovalo. "Byl Trump o tomto plánu vůbec někdy informován?" ptá se ovšem McGurk, a jeho dotaz je smutnou esencí fungování prezidenta i celé administrativy. A připomeňme, že v tomto případě žádné Goldwaterovo pravidlo, podle něhož nelze jiné osoby hodnotit na základě pozorování z druhé ruky, neplatí. McGurk byl přímo u toho.

A jeho svědectví? "Donald Trump není vrchním velitelem (Commander-in-Chief). Jedná impulzivně bez jakékoli znalosti nebo rozhodovacího procesu." Má "maximalistické" cíle, ale jeho schopnosti jsou "minimalistické". Tolik k té nepřekonatelné moudrosti v současném Bílém domě. Howgh.

Kurdové nemají šanci, Turecko má druhou nejsilnější armádu v NATO, všichni dělají Erdoganovi ústupky. Jde mu o eliminaci kurdů i etnické čistky. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy