Miroslav Petříček Miroslav Petříček | Názory
Aktualizováno 21. 11. 2022 6:17

Filosof, který věřil, že koláče nejsou jen pro hlupáky

Veřejnost se dnes v pražském Krematoriu Motol rozloučila s jedním z nejoriginálnějších současných českých myslitelů Petrem Rezkem. Svérázný vzdělanec, který upoutal pozornost mimo jiné promyšlenou kritikou Václava Havla, zemřel ve věku 74 let.

Léta sedmdesátá a osmdesátá si bez Petra Rezka ani není možné představit, a proto ani neplatí úsloví, že kdyby jej nebylo, museli bychom si ho tenkrát vymyslet. Neplatí to, protože Petr byl do té míry svůj, že by se ani vymyslet nedal. I proto byl neodmyslitelnou součástí těch let i po nich; neodmyslitelnou či nepominutelnou součástí zejména proto, že byl zvláštním způsobem nesnesitelný.

Ať se ocitl kdekoli, všude dokazoval, jak je nesnesitelnosti zapotřebí. Jako kontraindikace na smířlivost, která je k nerozpoznání od přizpůsobivosti a od neschopnosti přiznat si, že zdání revolty je horší než kapitulace.

Proto si jej také všichni, kdo ho znali, museli vážit, třebaže to ne vždy bylo snadné - třeba když demaskoval různé podoby sebedojímání. Anebo když - jiná varianta téhož - nikdy nepřistoupil na představu, že ti, kdo stojí na správné straně, jsou nenapadnutelní.

Protože jsme se znali dlouho a často jsme se scházeli při společné práci, pochopil jsem, že jeho nedůvěra k obecně sdíleným jistotám a pravdám má za základ jeho snad až vrozenou schopnost postřehnout jakoukoli chybu, mezeru či vychýlení v systému (všeho druhu).

Hned viděl špatně nastavenou a padající kulisu v opeře, freudovská přeřeknutí v odborném pojednání, výsměch, který se tváří jako omluva, a praskliny v nejrůznějších démantech české filosofie. Nevěřil žádným uzlinám v bytí a proti ušlechtilé dikci stavěl jazyk, který se nebál užívat slov jako "doutnák" či "ševcovské kopyto". Ano, všechna pochybení - úmyslná i bezděčná - hrozně zveličoval, jenže právě proto byla pořádně vidět.

Koně ho měli rádi, a tak mu utíkali

Ať se rozhodl pro cokoli, všemu věnoval stejné zaujetí: nepochybuji o tom, že schody, půdy a sklepy, které obhospodařoval jako domovník, později zúročil na svých přednáškách o architektuře a protoarchitektuře. Svéhlavost koní, o které se kdysi staral jako noční hlídač v jezdeckém oddíle, jako by se stala součástí jeho životního postoje. Stejně jako jejich svobodomyslnost - koně k němu svou příchylnost vyjadřovali tím, že mu tu a tam ze stáje utekli.

Těm, kdo ho neznali tak dobře, se mohlo zdát, že jeho síla je v improvizaci, okamžitém nápadu. Ti, kdo ho znali líp, moc dobře věděli, že za jeho pedagogickými performancemi je hluboká erudice a téměř starosvětská píle. Řeckým klasikům se začal věnovat až po studiích a hned znal všechny původní texty, s nimiž pracoval, i většinu komentářů. Právě proto si ale mohl dovolit, aby k nim přistupoval po svém.

Nejenže se na ně díval očima současného myšlení, ale promítal do nich i své znalosti o umění druhé poloviny 20. století. Někdy se obojí setkalo v originálním průsečíku. Například když jej upoutali čeští body-artisté a performeři - konceptualisté Jan Mlčoch se svým Zavěšením či Petr Štembera s jeho Štěpováním.

A zase: nebylo to nic nahodilého, protože v samizdatu se mu podařilo vydat řadu studií o dominantních směrech poválečného umění ve světě tam venku. Něco jsem do nich překládal a mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že Petrův výběr autorů byl profesionální a jeho energie nevyčerpatelná. A současně bylo nedocenitelné i to, že se podařilo tuto znalost takřka z první ruky nějak transportovat do našeho prostředí a čelit nebezpečí sebezhlížení v izolaci reálně socialistického a normalizačního skanzenu.

Figura, která nezná okolky

Ve svých posledních přednáškách se francouzský filosof Michel Foucault vrátil k jedné pozoruhodné řecké figuře, které se říkalo parhésiasta neboli člověk přímo a bez okolků promlouvající a vyslovující pravdu. Pro mnohé ze spoluobčanů byl spíše postrachem, a to nejen řečmi, ale i svým životem (viz třeba kynikové, pobuřující veřejnost nejrůznějšími výstřelky).

Foucault však v postavě odhalil podstatný moment: že totiž lze o někom tvrdit, že říká pravdu jen tehdy, neříká-li ji bez nebezpečí mezi svými, nýbrž tváří v tvář tomu, koho jeho slova mohou urazit a rozhněvat. Pravda je jen tam, kde je odvaha k pravdě, stručně řečeno - a to na obou stranách, neboť je stejně tak třeba naučit se nepříjemná slova přijímat, jakkoli je to někdy obtížné.

Petr Rezek jako by byl moderním ztělesněním této pravdy o pravdě, jejímž místem není věda, nýbrž způsob chování, to, co staří Řekové označovali (obtížně přeložitelným) slovem éthos. Nikdy se nepokoušel odezírat z tváře těch, s nimiž mluvil, zda se jim jeho názor líbí či nikoli, a kdykoli vycítil, že tu něco v jejich představách drhne, že je tu spíš něco líbivého než důsledného, okamžitě se do nich bez milosti obouval.

Svou přímostí, ba příkrostí provokoval tak, že nebylo možné čelit jí nějakým vyhýbáním. Prostě a jednoduše: dokázal zasadit do hlavy brouka pochybností. Asi proto, že v jeho sarkasmech se vždy ukazovala věcnost. Tady stačí citovat třeba z jeho přednášek o Patočkovi a jeho pojetí filosofie, kde v závěru řekl: půjde se "nyní a v budoucnosti při kritickém hodnocení Patočkova příspěvku k filosofii alespoň na západ od bývalé opony? Patočkovi žáci v Praze jsou totiž stále dosud jen «otřeseni» a svého učitele považují za největšího filosofa prostě proto, že jiného neznají."

Jistěže zveličoval, ale tím více byl vidět skutečný problém. A samozřejmě že nešlo jen o filosofii. Ve hře bylo mnohem víc. Stejně jako v případě Jirousovy druhé kultury šlo o svobodné přijetí nesvobodných podmínek, třebaže jinými prostředky, než o jaké se snažil underground. Ale ani tam a ani v případě Petra Rezka nešlo o vymýšlení nějakých alternativ, které jsou vždy poznamenány tím, vůči čemu se vymezují, nýbrž o naprosté ignorování toho, co k hledání alternativ nutí. Tedy rozvázat všechny vazby - v životě i v myšlení - s tím, vzhledem k čemu je alternativa alternativní.

Petr Rezek jako správný kynik nerad vracel knihy, které si půjčil. Ale komu by to vadilo? Všem bylo jasné, že jich využije lépe než původní vlastníci a přečte v nich věci, které by je ani ve snu nenapadly. Jako by tím naplňoval známé rčení kynika Diogena: A vy si snad myslíte, že koláče jsou jen pro hlupáky?

Autor, vysokoškolský profesor, je překladatel a filosof.

Video: Filosof Jan Sokol se vyhýbal debatám, které nikam nevedou, jen hořekují nad situací

Jan Sokol říkal, že se vyhýbá debatám, které nikam nevedou, ale pouze hořekují nad situací. Těžce nesl, že ho dříve sledovala StB, říká Beránek. | Video: DVTV, Daniela Drtinová
 

Právě se děje

Další zprávy