Snad nikde za komunismu nevymýšleli tak sžíravé vtipy jako v bývalé NDR. Prosperita v západním Německu byla na dohled a žádná propaganda nedokázala zakrýt, jak násilné a umělé rozdělení národa je. Tak třeba: "Jaký je rozdíl mezi 40 lety východního Německa a 40 lety západního Německa? 40 let."
Žádný z komunistických států východní Evropy neměl tak slabou státnost jako právě východní Německo. Nikde nebyl návrat na Západ logičtější. Proto je také pád Berlínské zdi tak ikonický. Navíc jako bonus přidal východním Němcům příslib spojenectví s ekonomicky nejmocnějším státem Evropy.
Přesto mají mnozí z nich dnes pocit, že je padající zdivo trochu zavalilo. Po pár letech euforie ze západoněmecké marky se dostavila nejprve mírná ostalgie. Tu vystřídala frustrace a nakonec otevřená antisystémová rebelie. Výmluvně to ilustrují poslední německé zemské volby. Konaly se na sklonku října v Durynsku a vyhráli je postkomunisté před nacionalisty z Alternativy pro Německo. Kvetoucí krajina, kterou Helmut Kohl sliboval novým spoluobčanům, zrudla a zhnědla.
Party na hrobě nesmyslného státu
Velká party provázela v roce 1989 konec komunismu na mnoha místech. Ta u Berlínské zdi byla ale bezkonkurenční. Ve východním Německu se režim zkrátka zhroutil zcela spektakulárně. Ještě měsíc před tím to přitom nikdo nečekal. Pořád šlo o zemi, v níž komunisté svírali svou pověstnou železnou pěst obzvlášť silně.
9. listopadu ale najednou zmatený člen politbyra Günter Schabowski omylem řekl, že cesta přes hranice je volná - a o pár dnů později už u Braniborské brány zpíval David Hasselhoff v blikajícím sci-fi oblečku svůj song Looking for Freedom. Sotva by se našel člověk, který by v tu chvíli tesknil po dederónském státu.
Herfried Münkler v oceňované knize Němci a jejich mýty popisuje, jak nesamozřejmý stát to od roku 1949 až do svého konce byl. Nemohl svou státnost opřít o Jaltu a postup Rudé armády, protože ještě v roce 1952 Stalin navrhoval, aby se celé Německo sjednotilo jako neutrální stát. Problém ale byl vztahovat se i k čemukoli staršímu, protože nikdo nestál o připomínky prušáctví, které k regionu neodmyslitelně patří. Komunistům tak nakonec nezbylo nic jiného než vypjatý antifašistický mýtus.
Walter Ulbricht i Erich Honecker pak do umdlení opakovali, že první stát dělníků a rolníků na německém území je nutnou přehradou proti fašismu, zatímco na západě kvete kapitalismus, z něhož vyrostl fašismus.
Falešné tóny, které z toho zněly, se ale po celé ty čtyři dekády nedaly přeslechnout a málokdo tomu věřil. Tím spíš, že šlo o slova oražená tím nejtužším režimem východoevropského střihu, na který dohlížela v přepočtu na obyvatele nejpočetnější politická policie.
Slabost a zároveň represivní sílu země ilustruje další vtip: "Pohraniční voják se u Berlínské zdi ptá kolegy: Co si myslíš o východním Německu? - To, co ty. - Pak tě musím zatknout."
Úspěšní, ale nespokojení
Průběh sjednocení ale nakonec dopadl v některých ohledech tak špatně, že byl schopen v obyvatelích východu vyvolat stesk i po tom zcela nemožném státu s kladivem a kružítkem ve znaku.
Směna východní marky za západní jedna ku jedné nejdříve východní Němce nadchla. Jedním z jejích důsledků byl ale i úpadek nekonkurenceschopné ekonomiky. Východní práce, jejíž produktivita byla ve srovnání se západem sotva třetinová, se ocitla v autu.
Pozoruhodné je ponaučení, které nabízí německý Treuhandem, jakási obdoba našeho polistopadového Fondu národního majetku s Českou konsolidační agenturou dohromady. Treuhand se nerozkradl jako u nás, byl dobře veden. Co mohl, restrukturalizoval, zachránil. Tisíce továren ale musel zavřít. Po racionální stránce udělal tým manažerů všechno dobře, ve východních Němcích ale po jejich působení zůstal pocit, že jim zlikvidovali ekonomiku.
Západní Němci se snažili všemožně východu pomoci, především takzvanou solidární daní. Vše je díky tomu opravené, důchody dosahují velmi slušné úrovně, sociální systém je stabilní, platí se eurem a místo trabantu před každým domem parkuje Volkswagen. A přesto to nestačí. S výjimkou pozitivních oáz, jako je třeba Lipsko (přezdívané nyní Hypezig), je východ plný strachu a frustrace.
Dobře je to vidět na volebních výsledcích. Na východě stále zůstali silní postkomunisté, nyní transformovaní ve stranu Die Linke. Jsou členy zemských koalic a v Durynsku mají i premiéra. Nejnověji se pak "Ossis" stali základem volebních úspěchů Alternativy pro Německo. Ta sice původně vznikla jako profesorská euroskeptická západoněmecká strana, během pár let ale dokázala úspěšně osedlat východní frustraci. Zatímco celostátně se AfD drží těsně nad deseti procenty, ve východních zemích neklesá pod procent dvacet.
V sérii zemských voleb se letos všichni východní mainstreamoví politici báli, že AfD zvítězí. Všude nakonec byla druhá, ale zisk 27,5 procenta v Sasku je zatím rekordem strany.
Jak nevyřešené problémy východu ničí možnost rozumného kompromisu, ukazují nedávné volby v Durynsku. Vyhráli postkomunisté, druzí jsou alternativci. Sestavit vládu není prakticky možné.
To, co jsme teď my, budete i vy
Můžeme si samozřejmě namlouvat, že jsou to problémy Němců. A dodávat, že důležitý je hlavně sám pád Berlínské zdi. To je samozřejmě pravda a třicáté výročí dominového konce komunismu si samozřejmě zaslouží náležitou oslavu.
Nic to ale nemění na faktu, že bývalé východní Německo je mimořádně důležitou laboratoří pro celou postkomunistickou Evropu. Protože zachvátila-li ostalgie tamní obyvatele, kteří dnes žijí v nejmocnější a nejúspěšnější zemi Evropy, jak to asi dopadne s ostatními státy včetně Česka?
Východní Němci měli tu největší možnou podporou při přechodu k demokracii a kapitalismu - a přesto dnes mnozí teskní po státě, o kterém ještě před 30 lety říkali ošklivé vtipy. "Kdo je tvůj otec, Fritzi? Walter Ulbrich! A kdo tvojí maminkou? Německá demokratická republika! A čím bys chtěl být? Sirotkem!"
