Jan Spousta Jan Spousta | Názory
26. 3. 2020 12:46

Perské princezny, právo básníka a právo ženy

Vynucený konec mluvčího na pražské filozofii nabízí několik zajímavých odpovědí. A také jednu důležitou otázku.
Budoucnost je teď. Jeden ze studentských transparentů z okupační stávky na FF UK 13. listopadu 2019.
Budoucnost je teď. Jeden ze studentských transparentů z okupační stávky na FF UK 13. listopadu 2019. | Foto: ČTK/Deml Ondřej

Básník Petr Kukal končí jako mluvčí Filozofické fakulty na Karlově univerzitě. Jeho odchod má zjevně více příčin, ale podle slov děkana Michala Pullmana jsou bezprostředním důvodem "vyjádření v diskusích na sociálních sítích vůči členkám akademické obce, která jsme vyhodnotili jako nepřijatelná". 

Diskuse se týkaly sloupku, který Kukal otiskl v pražském deníku Metro a později uveřejnil na svém osobním facebookovém účtu. Složil v něm poklonu ženám, jež si nyní musí zakrývat část tváře. Vzletnými slovy pochválil krásu ženských očí a text zakončil slovy: "Milé ženy a dívky v rouškách, nejste směšné, trapné ani neatraktivní. Jste i v mizerii těchto dní perskými princeznami."

Jak už to s básnickými texty bývá, nenarazil autor jen na souznění; a kousavé komentáře jej rozčilily. Reagoval ublíženou tirádou nepochopeného génia, jemuž mladé a málo zasloužilé kritičky nemohou být rovny. Pak ji sice smazal, ale to už její kopie kolovala po internetu a žila vlastním životem.

Uražené členky akademické obce poslaly stížnosti; a vedení fakulty nejspíš pojal děs při představě, že by je muselo veřejně projednat. Filozofové se lekli, že by museli před publikem vážit svobodu básníkova slova proti požadované korektnosti mluvčího, argumentovat a přitom bruslit na tenkém ledě genderové agendy. Místo uvažování tedy dali univerzitní hodnostáři přednost rychlé akci.

Co se vlastně v diskusi pod Kukalovým sloupkem odehrálo a proč, je pozoruhodné hned v několika ohledech. Zajímavá je především část, která předcházela básníkovu rozčilení, jímž zpečetil svůj osud mluvčího. Šlo sice o běžnou internetovou šarvátku, v níž jedni provokují a druzí ztratí nervy, nabídla ale téma k přemýšlení.

Sliz, oči nad rouškami a Van Goghův obraz

V prvé řadě šlo o spor genderový. Což ovšem nesmíme číst naivně jako rozepři mezi ženami a panem Kukalem s jeho mužskými přáteli. Na obou stranách totiž stáli zástupci obou pohlaví. V osudové reakci se ublížený básník sice obrátil na kritičky z řad mladých studentek, ale nejdrsněji jej provokovali muži. Například filmový kritik Kamil Fila, který celou věc glosuje i na svém blogu

Předvádí svou morální i uměleckou převahu, zapomíná ale dodat, že když se kritizovaný básník v diskusi s jiným člověkem sám ironicky označil za "největší zrůdu doby: bílého heterosexuálního muže", přispěchal "genderman roku 2018" Fila s urážkou: "Nene, jste jen stárnoucí slizák, z kterého se dělá ženám šoufl. Nemá to nic společného s bělostí a vlastně ani heterosexualitou."

Odvěká svárlivost literátů? Různost literárního vkusu? Možná. Ale také otázka, zda je Kukalova chvála nalíčených ženských očí nad rouškami mravně adekvátní. Zda se nemíjí se skutečnými pocity žen při nošení ústenek. Zda nefalšuje, nemanipuluje.

"Fakt není jediným cílem existence ženy těšit mužské oko," napsala jedna z diskutujících. Kritici Kukalův text považují za sexistický, neuctivý k ženám a staromódní. Slovy jedné z debatérek není "možné říct 'Milé ženy, dívky, i v té zdravotně nezbytné pomůcce jste hezké, a proto se ji nestyďte nosit' a čekat, že to nevyvolá popuzenou reakci (…) přestaňte ze žen dělat bytosti, které v ohrožení obecného zdraví řeší, jestli jsou pro Vás a ostatní muže dostatečně sexy".

Jako by se lidé v diskusi přeli o to, kdo vlastně vůbec smí mluvit k ženám, o ženách a za ženy. Zda to právo přísluší i tradičnímu mužskému poetovi, jehož básnický subjekt nezakrývá eroticky podbarvený zájem o vše ženské a osobuje si právo vciťovat se do pocitů žen, jimž smí přisoudit i erotický zájem o muže a touhu se jim líbit. Zda my čtenáři tuto konvenci akceptujeme, byť s vědomím, že jde o básnickou vizi, která se nemusí stoprocentně krýt se sociologickou či psychologickou realitou. Zda dokážeme s klidem přijmout, že v dané chvíli situaci vnímáme úplně jinak než básník - stejně jako s klidem přijímáme, že v našich očích hvězdné nebe září úplně jinak než na slavném Van Goghově obraze.

Patriarchové a gendermani

Společnost zřejmě spěje k přelomu, který sdílené odpovědi na tyto otázky mění. Zatímco některé ženy - většinově spíše ty mladší - Kukala odsuzovaly, jiné dámy jeho sloupek naopak potěšil. Nabízí se proto otázka: nebyla by škoda, kdyby hlas jedné ze stran měl zaniknout?

Tradiční básnická licence mluvit ke komukoli a za kohokoli, včetně druhých lidí opačného pohlaví, je samozřejmě troufalá. V extrému může vést až k manipulaci. Ale také potěšit a nabídnout nečekaný vhled. A povaha mužské sexuality je opravdu také agilní, agresivní, imperiální. Ale zároveň je motorem mnoha dobrých věcí tohoto světa. I ona by měla mít právo promluvit básnickými ústy. Proč cenzurovat muže v tom, čím je nejvíce maskulinní? Proč mu zakazovat, aby do žen promítal svoji touhu dokonce i v případě, že ony v té chvíli myslí jen na ochranu před virovým onemocněním?

Stejně naléhavě se lze přitom samozřejmě tázat i z druhé strany. Proč by měly ženy trpně snášet, že jsou ve veřejném prostoru stále převážně vnímány jen jako erotický objekt? Jako stvoření, která se líbí a líbit mají? V reklamě a rutinním uměleckém provozu stále hrají v první řadě roli okrasného objektu, ozdoby. Příliš často za ně v historii mluvili a stále mluví jiní. Ať patriarchové, nebo gendermani. Jak dát ženám ve veřejném prostoru víc váhy, víc důstojnosti, víc možností prezentovat svoje vidění světa?

Jsme na přelomu a mravní konvence se mění. Kam se nakonec jazýček vah vychýlí, není zřejmé. Jako v mnoha jiných případech bylo by však i v tomto nešťastné, kdyby spadl do extrému. Otázka k přemýšlení, kterou celý příběh nabízí (a jíž se vedení filozofické fakulty vyhnulo), zní: Jak zachovat právo básníka vidět svět po svém i právo ženy nebýt manipulována a dezinterpretována?

Autor je sociolog a matematik.

Vazba na matku je pro dítě vrozená, k otci získaná. Jsem pro tradiční rodinu, ale ženy jsou dnes uštvané služky a muži zůstali před stopadesáti lety. | Video: Emma Smetana
 

Právě se děje

Další zprávy