David Klimeš David Klimeš | Názory
2. 3. 2020 11:30

Pět lekcí, které si Česko může vzít ze slovenských voleb

Pod Tatrami zvítězil efektivní populismus a premiér Pellegrini zachránil Robertu Ficovi Směr. Prohrál chumel liberálů a běduje i maďarsky mluvící jih země.
Victory! Igor Matovič slaví volební vítězství.
Victory! Igor Matovič slaví volební vítězství. | Foto: Matej Slávik

Není namístě to čímkoliv relativizovat. To hlavní se na Slovensku povedlo s přehledem. Tucet let pod vládou Roberta Fica a jeho politicko-byznysovým klanem končí. Nestačilo, že se vzdal úřadu premiéra v roce 2018. A nestačilo by ani to, kdyby se teď stal jen slabším členem jakékoliv další vládní koalice. Směr potom, co s vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové zcela vyhřezla mafiánská podstata státu, musí do opozice.

Problém je, že pobyt v ní může být nakonec docela krátký. Igor Matovič s hnutím Obyčejných lidí sice bitvu o parlament drtivě vyhrál, jenže jde o seskupení, které má mnohem blíže k pytli plnému blech než k výkonné politické straně. Nelze tedy vyloučit, že se Slovensko o víkendu jen posunulo z horké fáze kampaně do přípravy na další hlasování.

Může se snadno opakovat příběh z roku 2010, kdy protificovské síly sestavily vládu, která nevydržela ani celé dva roky. Tehdy ji vedla Iveta Radičová, která v předvolebním rozhovoru pro Aktuálně odhadovala, že voliči sice Směr odstaví, alternativa ale bude zase hodně divoká, než aby mohla dosáhnout tolik potřebných změn: "Pokud by nyní zase vznikla pestrá vládní sestava, neočekávám žádné hluboké reformy."

A to ještě ani netušila, že drtivým vítězem se stane člověk, který jako poslanec v roce 2012 při hlasování o důvěře potopil její vládu a umožnil tak Robertu Ficovi slavný návrat.

Nic určitého o tom, jak bude vypadat slovenská budoucnost, tedy nyní nelze říct. Dá se ale shrnout pět zásadních lekcí z proběhlých voleb. Mnohé z nich poučné i pro nás.

První lekce o efektivním populismu

Ještě včera byl Igor Matovič jen showman, kterému nedůvěřoval ani zbytek opozice a musel se bát o místa v Národní radě. Dnes je to absolutní vítěz, který porazil na hlavu Fica a daleko za sebou nechal i všechny ostatní. Čím to?

Důvodů je jistě více, ale ten hlavní tkví v závěru kampaně. Místo aby Matovič "honil" vše od klimatické změny po fašisty, zacílil na jediný terč - Směr. Už nyní sice přiznává, že zabavovat majetek bývalého ministra financí v Cannes nelze, ale ani na tom také už nijak zvlášť nezáleží. Podstatné je, že před volbami viděla jeho demonstrativní video drtivá většina slovenských voličů…

Méně se zmiňuje druhá zásadní věc. V posledním měsíci se jasně oddělil od opozice tím, jak si došel pro voliče extremisty Mariana Kotleby. Odmítl se jich štítit a nabídl jim příběh, podle kterého je Kotleba spíš pro hrstku tvrdých fašistů, zatímco ostatní naštvané může zastupovat on. Fungovalo to skvěle.

Matovič se stal vlastně případovou studií bestselleru Yaschy Mounka Lid versus demokracie, v němž německo-americký politolog popisuje nové populismy a radí je osedlat: domestikovat bizarní nacionalismy a rozšířit možnosti občanského života.

Pro Česko je to cenné poučení, protože je zde stále populismus vnímán pouze jako něco vždy a za všech okolností negativního.

Druhá lekce o nápravě Pellegrinim

Peter Pellegrini odchází z premiérského postu. Jeho strana prohrála, on sám ale nikoli. Nikdo ho sice nemůže zbavit spoluviny za to, co Směr na Slovensku zastřešoval, ale nikdo mu také nemůže upřít politicky výtečně zvládnuté poslední dva roky.

Po dohodě s Ficem se stal novou tváří zdiskreditované partaje. Její předseda se sice zprvu cukal, ale pak sám uznal, že Pellegrini do zoufalé situace přiléhal "ako riť na šerbel". A fakticky stranu zachránil.

Portrétoval se jako lepší tvář Směru. Všude na billboardech byl on a nakonec se mu podařilo přesvědčit 18 procent voličů, aby uvěřili absurdnímu heslu "Zodpovědná změna". Bez Pellegriniho by Směr nedosáhl ani na desetiprocentní hranici a nejspíš by mířil k rozpadu.

Pokud by ale chtěl dosluhující premiér sám uvěřit vlastnímu volebnímu heslu, nezbývá mu nic jiného než svou misi dokončit. Získal 413 tisíc preferenčních hlasů - tedy skoro tolik jako Matovič a o 170 tisíc víc než Robert Fico. Pokud je čas definitivně sesadit pošpiněného šéfa a zakladatele strany, pak právě teď.

I toto je lekce pro Česko. Ukazuje se, že po očistě by mohl Směr dál zůstat zavedenou stranou schopnou oslovovat široké voličské vrstvy. Otázka je zřejmá: až u nás jednou v politice skončí Andrej Babiš, co bude s ANO? Najde se u nás nějaký místní Pellegrini schopný hnutí převzít, aby se voliči nerozutekli k nejrůznějšímu extrému?

Třetí lekce o bídě příliš mnoha liberálů

Na spojenectví liberálních uskupení Progresivní Slovensko a Spolu je hrozný pohled - včera vítěz evropských voleb, dnes o desetinku procenta pod parlamentní laťkou. Jejich truchlivý osud se rychle smrskl na výčitky, s kým se tato koalice měla či neměla spojit a co pokazil svou novou stranou Za lidi exprezident Andrej Kiska. To je ale jen technikálie, byť v ceně spousty poslanců. Největším problémem je, že vstup Kisky do sněmovní politiky nepřinesl liberálně demokratickému táboru žádné nové voliče. Jen se jich teď stejné množství přelévá mezi větším počtem štěkajících stran, takže ve výsledku mají nakonec méně všichni.

Poučení, které z toho plyne pro Česko, je natolik zřejmé, až by bylo trapné jej zde formulovat. Každého stejně napadne dříve, než by začal následující větu číst. Nicméně slovenská laboratoř nám také říká, že ne každé slučování je smysluplné. Má-li sňatek z rozumu k něčemu být, je třeba, aby se součástí věna stali také alespoň nějací noví voliči. Sebrat je pouze koaličnímu partnerovi úspěch nepřinese.

V tomto ohledu je vstup Andreje Kisky do Národní rady vlastně dost nespravedlivý. Ničemu nepomohl, jen vytěsnil z postupových pozic ty, kdo už nějaký ten rok na progresu Slovenska pracují.

Čtvrtá lekce o zbytečném Trianonu

Zatím se o tom moc nemluví, ale je poměrně nebezpečné, že v nové poslanecké ekipě nezbylo místo na žádnou ze stran zastupujících maďarskou menšinu. Ta měla od vzniku samostatného Slovenska až dosud vždy v Národní radě svou reprezentaci. Nyní se však podpora Slováků maďarské národnosti tragicky rozpadla mezi maďarskou koalici s necelými čtyřmi procenty a Most-Híd s procenty dvěma. Před parlamentními branami tak zůstala obě uskupení. To nemůže dělat dobrotu a maďarsky hovořící menšina na jihu Slovenska s hořkostí mluví o druhém Trianonu.

Kdo za to může, není těžké určit. Béla Bugár z Mostu-Híd je jedním z nejschopnějších a nejchytřejších slovenských politiků, ale závislost na Ficovi jej zcela zdiskreditovala. Takže v Komárnu či Dunajské Stredě 40 procent lidí volilo maďarskou koalici, Most-Híd dalších 15 procent, ale do Národní rady to ve výsledku nepomohlo ani jedinému poslanci.

Mohlo by ovšem pomoci, kdyby nová vláda do svých řad dokázala pozvat alespoň jednoho "maďarského" ministra. Jih Slovenska si to zaslouží.

Tato lekce nám zdánlivě žádné zvláštní poučení nepřináší, protože etnicky, jazykově či sociálně odlišné enklávy podobné velikosti Česko nemá. Ale při pohledu na to, jak nechápavě se naši velkoměstští ministři tváří, když je řeč o problémech pohraničních regionů, by se jedna paralela přece jen nabízela…

Pátá lekce o permanentní kampani

Jasný vítěz slovenských voleb Igor Matovič ukázal, že zkrotit nacionalismus pomocí populismu je sice možné, ale má to také jeden neblahý důsledek: permanentní kampaň. Sestavování vlády na Slovensku nebude klidným porcováním uloveného medvěda na příští čtyři roky.

Matovič nevládne ani svému klubu zcela rozdílných osobností a určitě brzo bude někoho zase vyhazovat, jen aby si udržel image rozhodného vůdce. Stačí jen připomenout komickou historii jeho hnutí: Matovič sám odešel od Richarda Sulíka, se kterým bude nyní vládnout. Jemu zase odešel Alojz Hlina, který do těchto voleb vedl křesťanské demokraty. Veronika Remišová přešla pro změnu do Kiskova tábora, jiní lidé do "Rodiny", KDH či Spolu. Šéf Obyčejných lidí tak reálně nedisponuje žádnou premiérskou stranou, jen podvozkem pro svou show. Na úspěch ve volbách to evidentně stačí, na vládnutí ale nikoli.

Z této lekce si zatím Česko nemá co vzít. Naštěstí. Situace se ale může rychle změnit, pokud by se dosud víceméně funkční politický vehikl Andreje Babiše rozvalil pod náporem opravdu ostrého populismu. Kdo by pak věděl, co dál?

Matovič nechtěl být tradičním politikem, teď bude premiérem. Před pár měsíci se mluvilo o tom, že se nedostane do Parlamentu, říká Matúš Kostolný. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

před 3 hodinami

Sluková s Hermannovou potvrdily v Litoměřicích roli favoritek

Plážové volejbalistky Markéta Nausch Sluková a Barbora Hermannová potvrdily roli favoritek a vyhrály v Litoměřicích úvodní turnaj Beach Series, nového domácího seriálu tříhvězdičkových akcí. Elitní světová dvojice otočila finálový duel proti Michaele Kubíčkové a Michale Kvapilové a zvítězila 22:24, 21:12, 15:10.

Vítězky slavily úspěšný návrat po mnohaměsíční zápasové pauze a teprve po týdenní společné přípravě. Dohromady začaly trénovat teprve v pondělí po návratu Nausch Slukové s trenérem Simonem Nauschem z USA.

"Vlastně nějakých osm devět měsíců jsme vůbec nehrály. Naposledy jsme hrály koncem září 2019 a ten herní rytmus je prostě úplně jiný. A to je něco, co se nedá natrénovat. V tomhle to bylo náročné se zase chytnout, zažít si zápasový styl a rutinu," uvedla Nausch Sluková v nahrávce pro média.

Sluková s Hermannovou zvládly třísetový duel i v semifinále proti Martině Williamsové (za svobodna Bonnerové) a Sáře Olivové. Ty potom prohrály utkání o třetí místo s dvojicí Marie-Sara Štochlová, Martina Maixnerová.

"Jsem ráda, že zápasy jsou náročné, že nepřijedeme a nevyhrajeme všechno na osm. To by pro nás ztrácelo význam a jsem vděčná za každý dobrý zápas a za každý tie-break, protože to poslouží z dlouhodobého hlediska pro náš trénink," konstatovala Nausch Sluková. "To 'semíčko' a finále bylo náročné a myslím, že nás dost procvičily, takže ideální," zhodnotila turnaj.

Pětidílný seriál bude pokračovat v týdenních intervalech na Strahově, v Nymburce, Chodově u Karlových Varů a opět na pražském Strahově.

Další zprávy