Dekádu trvající omyl v čele jednoho z nejmocnějších úřadů Česka se snad pomalu blíží svému konci. Naprosto nekvalifikovaný báňský inženýr Petr Rafaj, který se v roce 2009 politickým handlem dostal do čela Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, už jako by léta zoufale prosil exekutivu: Co mám ještě dalšího provést, abyste mě konečně odvolali z místa, na které nepatřím? Nestačí vám pozoruhodná neschopnost mého úřadu řešit kartely? Ani pomalost a nepředvídatelnost rozhodování? Dokonce vás neobměkčila ani moje krasojízda nejrůznějšími korupčními kauzami a miliony v mém šatníku? Co ještě po mně chcete?!?
Nyní to ale už opravdu vypadá, že trpělivost vlády je u konce. Proti Rafajovi se spojily kraje nespokojené s nahodilostí v rozhodování úřadu ohledně veřejných zakázek. Naštvaná je i ČSSD, byť právě ta kdysi Rafaje vynesla přespříliš vysoko. Slábne i podpora Pražského hradu, který je ochotný tuto figuru na své mocenské šachovnici obětovat. A podle zákulisních informací už neschopného Rafaje je ochoten odstranit i premiér Andrej Babiš, který tak alespoň získá dalšího fackovacího panáka na své nejrůznější nesplněné sliby.
A tady je právě jedna velká potíž s jinak naprosto odůvodněným Rafajovým koncem. Babišovo letité potýkání s antimonopolním úřadem v roli šéfa mocného agrochemického impéria jednoznačně varuje, že po Rafajovi - ač se to nyní zdá nemožné - přijde ještě někdo horší, kdo ještě více bude stranit vlivným.
Nejhorší úřad ze všech
Antimonopolní úřad je v sestavě nezávislých regulačních úřadů nepochybně největší prohrou polistopadové republiky. Ať už do Nejvyššího kontrolního úřadu, Ústavního soudu či třeba České národní banky zamířila sebevíc pomýleně vybraná osobnost, úřady to vždy vydržely a zůstaly silnou protiváhou nejrůznějších krátkodobých mocenských zájmů. O Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže se to bohužel říci nedá. Přitom bez férového posuzování fúzí a veřejných zakázek nemůže nikdy tržní hospodářství účinně odolávat korporativismu.
Posledních patnáct let pod vedením dvou exponentů ČSSD a následně i Hradu Martina Peciny a Petra Rafaje je mimořádně smutným příběhem přerušovaným snad jen až příliš hlasitým mlaskáním mnoha zájmových skupin. Degradaci úřadu, který by za jiných okolností měl přitahovat to nejlepší ze soutěžních právníků, pomohla právě i mimořádně silná pozice předsedy. Ten po svém jmenuje a odvolává místopředsedy, kteří rozhodují věci v prvním stupni, sám pak rozhoduje v druhém stupni za základě doporučení komise, kterou si vybírá.
Není nutné tady vyjmenovávat všechny ty komedie od silničního mýta přes nezvládnuté pokuty pro stavební kartely až po pozoruhodné dělení krajů na ty, které se s Rafajem potkávají a jejich zakázky úřad pouští (zdravíme pana Čunka do Zlínského kraje), a na ty, kterým pravidla hry nedocházejí, a mají tak z veřejných zakázek martyrium.
To se musí změnit a nepochybně prvním krokem je konec jednoho báňského inženýra, který sfáral až na samé dno.
Kozel premiérem
Jenže po A je třeba dodat i B. Kdo nastoupí do mimořádně důležité funkce po Rafajovi? Hlavní slovo bude mít premiér Andrej Babiš. A to je snad ta nejhorší možná postava k výběru nového šéfa antimonopolu, kterou nyní v České republice lze pohledat.
Je obzvláště komické, jak se Babiš pomalu, ale jistě začíná obouvat do Rafaje za nejrůznější pokoutní schůzky. Byl to on, kdo jako šéf Agrofertu tuto praxi u úřadu prosadil. V roce 2008 unikla tajná nahrávka, kde tehdejší šéf antimonopolu Pecina poslušně přijel z Brna k pražské Babišově centrále, aby si vyslechl Babišova doporučení, jak by měl nezávislý úřad rozhodovat o jednom tehdejším slučovacím dobrodružství Agrofertu za miliardy. To ještě Babiš nebyl protikorupčním jezdcem proti Palermu ODS a ČSSD, nýbrž naopak velmi blízkým přítelem exponentů těchto dvou stran, které mu zjednávaly exkluzivní přístup k osobám, jako byl právě šéf antimonopolního úřadu.
Za zmínku stojí i to, co v té době antimonopolní úřad z agendy Agrofertu řešil. Holding v Česku tak moc vyrostl i proto, že se v minulosti vždy pozoruhodně dobře vypořádal s omezeními uvalenými Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže při nejrůznějších fúzích. Tehdy šlo o vytvoření zemědělského impéria převzetím společnosti Agropol. Pecinův úřad nařídil prodat některé významné podniky, které měly vytvořit dostatečnou protiváhu notně posíleného Agrofertu.
Koupil ale ony vyčleněné podniky nějaký další silný hráč v zemědělství? Ne, zčistajasna se tedy obchodník s cennými papíry Cyrrus, který měl mezi svými klienty i holding, rozhodl vrhnout do zemědělství a odkoupil od holdingu pár JZD.
Antimonopolní úřad byl spokojený a Babiš taky.
Teď střih do současnosti a bude jasné, proč byl nutný tak obsáhlý návrat doby před zrozením antikorupčního premiéra. Agrofert má nyní u Rafaje jiný podobně ožehavý případ - spojení jedničky a dvojky na pekárenském trhu Penam ze stáje Agrofertu a United Bakeries. A dál už ten mustr snad není nutné ani opakovat.
Antimonopolní úřad vznik silně dominantního hráče povolil, ale Agrofert musel prodat některé pekárny, aby se vytvořila trojka na trhu a účinně brzdila monopol Agrofertu. Koupila fungující pekárny s tisíci zákazníků nějaká velká pekařská firma, která by se s Penamem utkala o to, kdo tu má inovativnější linky na toustový chleba?
Ne, novou velkou firmu si koupil provozní z United Bakeries přes čerstvě založenou s.r.o. bez jakékoliv historie a referencí. Ta má základní kapitál pouhých deset tisíc korun, leč okamžitě dostala obří úvěr od Komerční banky, která je zase často přítomna při zemědělských dobrodružstvích Agrofertu jako financiér.
Není pochyb, že až antimonopolní úřad bude ověřovat, zda opravdu vznikl předepsaný konkurent Agrofertu na pekárenském trhu, tak v duchu toho nejlepšího formalismu a dobrých vztahů s vlivnými dojde k rozhodnému: ANO.
Se třicetiletým zpožděním
Tedy vyměňme Rafaje, protože včera už bylo pozdě. Fungující antimonopolní úřad může pro blaho republiky udělat stokrát více než sto demonstrací proti konkrétním osobám, které zrovna v Praze nejsou populární.
Nicméně od takové budoucnosti jsme nyní mnohem dál, než se vůbec může zdát. Nejpravděpodobnější nyní je, že Babiš s Hradem vybere nějakého Rafaje 2, který bude lépe kvalifikovaný, leč podobně povolný. Případně Babiš dá od nového šéfa úřadu ruce pryč, ale ubere mu agendu, kterou převede třeba pod jím ovládané ministerstvo pro místní rozvoj.
Nic takového by se nemělo stát. Česko s třicetiletým zpožděním konečně potřebuje férového a silného regulátora byznysu a expertní i občanská sféra by nyní měla být tak naléhavá, že Babišovi nezbude nic jiného než pro jednou upřednostnit zájmy Česka před zájmy holdingu, který mu ani v nejmenším nepatří.
