Když v 70. letech minulého století švédská televize vysílala film podle novely Alexandra Solženicyna Jeden den Ivana Děnisoviče, finský stát vypojil vysílače na Ålandských ostrovech, aby tak svým občanům znemožnil sledovat film, který byl v zemi zakázaný. Finští inspektoři kinematografie snímek o sovětských lágrech nepovolili proto, že se jim zdál být protisovětský.
Se stejným stigmatem se setkalo i autorovo dokumentární dílo Souostroví Gulag. Finský prezident Urho Kekkonen a předseda vlády Kalevi Sorsa zabránili jeho vydání a Tammi, finské nakladatelství ruského nobelisty, se tomu podřídilo. Překladatel Esa Adrian se však rozhodl nepřízni vzdorovat a odvezl vlastní finský překlad knihy do Švédska, kde její první díl vydal nakladatelský dům Wahlström & Widstrand. Distribuce díla ale ve Finsku neprobíhala snadno, titul byl z knihoven a knihkupectví stažen. A někdo si exemplář knihy pořídil dokonce jen jako doklad protisovětské propagandy pro potřeby budoucích generací.
Veliké, skvělé, úžasné
O několik let později se moje estonská matka provdala do Finska a já jsem se narodila v zemi, která si sice zachovala nezávislost, ale kde do všeho zasahovala takzvaná finlandizace. Pojem, který vznikl v západním Německu, znamená podřízení se vůli mocné sousední země. Finsko se v železném sevření Sovětského svazu nacházelo pevněji než kterákoli jiná západní země. Příslušná praxe ovlivňovala nejen zahraniční politiku, ale také obranu, hospodářství, sdělovací prostředky, umění i vědu.
V akademickém výzkumu nebylo radno se pouštět do analýz katastrofální sovětské ekonomiky, a pokud někdo usiloval o kariéru, musel ignorovat témata považovaná za protisovětská. Když celní správa zjistila, že sovětský tuňák obsahuje třikrát více rtuti, než je povoleno, v připomínkovém řízení dospěla k závěru, že zpravodaj navrhující zákaz prodeje vyložil příslušnou hodnotu "příliš teoreticky". Finský námořní úřad zase změnil předpisy, když sovětský podnik Teboil začal prodávat joly (čluny), které neprošly bezpečnostními testy. Úřady rozhodly, že sovětské joly je třeba zahrnout do stejné kategorie jako záchranné vesty.
Moje školní učebnice lhaly o tom, že Estonsko vstoupilo do šťastné sovětské rodiny dobrovolně. Výuka totiž sledovala principy sovětské historiografie. To bylo důsledkem sovětsko-finské smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci z roku 1948. Jí se řídil i úřad školské správy, který na naše učebnice dohlížel.
Přestože problémy Spojených států si své místo ve finských učebnicích zeměpisu našly, se Sovětským svazem nikdy žádné záporné charakteristiky spojovány nebyly. Všechno tam bylo veliké, skvělé a úžasné, náš obchod s východem a jeho clearingové dohody byly "zázrakem z Východu". Ve skutečnosti čtyři pětiny finského vývozu směřovaly po celou dobu do západních zemí a naše země svému východnímu sousedovi poskytovala prakticky bezplatné úvěry.
Tisíc různých akcí
Největšího uznání se však Sovětskému svazu dostávalo v kultuře. Vzhledem k tomu, že podmínky poválečného míru zaručovaly komunistům svobodnou činnost, bylo snadné šířit jejich ideje v uměleckých i studentských kruzích. Začalo převládat takzvané taistovství, radikální levicové hnutí, pěstující nekritický obdiv vůči Sovětskému svazu. Herci, kteří se nepřipojili k rudým, zůstali bez role. Na paměť Leninových stých narozenin se ve Finsku konalo na tisíc různých akcí.
Z estonského úhlu pohledu je toto všechno těžko představitelné, protože Estonci v podmínkách sovětské okupace neměli jinou možnost než žít podle zákonů diktatury. Finsko bylo naopak nezávislou západní demokracií, kde si občané svobodně volili své vůdce. A ani pro finlandizaci nebyly v zákonech potřeba žádné paragrafy: jakékoliv narušování převládajícího klimatu bylo potlačeno i bez oficiální cenzury nebo trestů.
Porozumění pro konsensus převládalo všeobecně a pevně, sovětský způsob zahlazování věcí se uplatňoval i ve Finsku. Estoncům byl fakt porušování lidských práv při deportacích na Sibiř a v gulazích naprosto zřejmý. Označování těchto věcí za pravicovou propagandu ve Finsku považovali za stejně nechutné tak, jako už ve stejné době označování holokaustu za lež sami Finové. Stejně tak to ale vlastně měli cítit i obyvatelé Finska, protože při Stalinových perzekucích jich zahynulo stejně tolik jako v zimní válce.
Zkušební laboratoř psychologických operací
V roce 2020 nechal výbor podnikatelských svazů EVA provést průzkum hodnot a postojů. Jeho výsledky byly překvapivé: starší věkové skupiny mají k Rusku kladnější vztah než mladší. Hranici tvoří věková skupina pětačtyřiceti let. Právě generace starší než pětačtyřicátníci vyrostly v období hluboké finlandizace. Měly však o něco bližší vztah k válečným letům a v jejich dobách ještě žilo více veteránů. Jak je tedy možné, že právě ony smýšlejí o Rusku jinak než mladší lidé?
Odpovědí je právě finlandizace, která formovala historickou paměť, národní identitu i užívání jazyka. Jazyk je nástrojem myšlení, a zasahuje-li se do jeho stavebních kamenů, mění se i způsob, jak uvažujeme. Finsko bylo Sovětům zkušební laboratoří pro psychologické operace a pro našeho východního souseda i příběhem úspěchu, protože se náš stát, který vypadal jako severská demokracie, stal důkazem toho, že Sovětský svaz je schopen mírového soužití se sousedem na své hranici.
Pěkná výkladní skříň s názvem Finsko mohla vnější pozorovatele uvést v omyl v tom, že naše praxe je vhodnou alternativou. V televizi jsme mohli sledovat americké seriály - a ty jsme konzumovali s mimořádným nadšením. Volně jsme i cestovali po západních zemích. Takže jsme se ruku v ruce s finlandizací zároveň i přibližovali Západu.
Finové na to období rádi pohlížejí jako na dobu, kdy ve skutečnosti dobře věděli, co se v Sovětském svazu děje. Za východní hranici však cestoval jen malý počet lidí. Cizinci, kterým byl vstup do Sovětského svazu povolen, mohli kontrolovaně spatřit pouze to, co bylo považováno za pro jejich oči vhodné. Část Finů tak vyrostla ve víře v sovětské náboženství. Kdyby se východní říše nezhroutila, bylo by jich ještě o hodně více.
Hlídači moudrosti
Když se v roce 2014 po "Revoluci cti" na Ukrajině vyměnila moc, situace na východě země dospěla k válce, kterou vedlo Rusko. V zahraničí se začaly objevovat komentáře, které Ukrajině navrhovaly jako mírovou alternativu cestu finlandizace. I po nedávné eskalaci ruské agrese jsem se s překvapením dozvěděla, že Ukrajině byla znovu finlandizace skrytě vnucována, přestože by poškodila její integraci do západních struktur a uvrhla ji zpět do minulých dob, od nichž se chtěla revolucí odpoutat.
Pluralita médií by se stala minulostí a ruskou válku na Ukrajině by bylo oficiálně dovoleno nazývat podle ruské propagandy pouze občanskou válkou. Neodvažuji se si ani představit, jaká by v zemi byla situace v oblasti životního prostředí.
Ve Finsku byla smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci z roku 1948 po rozpadu Sovětského svazu zrušena, ale odpoutat se od zaběhlých návyků bylo obtížnější. Podvědomí se rychle naučí vyhýbat historicky nevhodným výrazům a naučený jazyk se bez vědomého rozhodnutí nezmění.
Po znovuzískání nezávislosti začaly pobaltské země používat takový jazyk, který odpovídal reálným zkušenostem jejich občanů. Konečně bylo možné nazývat sovětskou okupaci pravým jménem. Ve Finsku se jazyk měnil pomaleji. Poté, co Rusko uchvátilo Krymský poloostrov, dostalo se našemu ministru obrany Carlu Haglundovi veřejného pokárání za to, že spolu se svými severskými kolegy podepsal dokument, který Rusko označil za vojenskou hrozbu. Předsedové finské sociální demokracie a Finského středu, našich největších politických stran, prohlásili, že toto se nesmí dělat. Dotyčný dokument prý nebyl moudrý.
Jazyk a morálka
Nemůžeme vědět, zda by Finsko bylo členem NATO, kdyby se na nás Rusko tak pravidelně neobořovalo s tím, jak nežádoucí by pro něj naše členství bylo. Finsko uvyklo reagovat na ruské reptání určitým způsobem a kritizovat jednání východního souseda je stále ještě novum. Je to však nebezpečné.
V roce 2011 zjistil Seppo Knuutila, výzkumný pracovník Finského centra pro životní prostředí, největší únik fosforitu do Baltského moře. Jeho původcem se ukázala být skládka továrny Fosforit. Ta patřila největší ruské společnosti na výrobu hnojiv Eurocham. Samotný závod se po nálezu "fosforové bomby" o věci nijak nešířil. Finský úřad pro životní prostředí však zpochybnil kompetentnost výzkumného pracovníka, který údajně zhoršil vztahy mezi Ruskem a Finskem v oblasti ekologie.
Tento způsob uvažování odsunul zájmy přírody na vedlejší kolej. Projasňování rozbředlé morálky je ještě pomalejší než obnova jazyka. Stále ještě vždy nevíme, která rozhodnutí týkající se východního souseda se zakládala na skutečné hrozbě a na nutnosti, která na autocenzuře a která na našem vlastním sebeklamu. Právě taková byla z důsledků období finlandizace nejzrádnější, neboť zmátla morální kompas země.
Finská média si naopak vydobyla ostruhy zejména v souvislosti s válkou na Ukrajině, a upravila svůj jazyk tak, aby odrážel skutečnost, a to i ve vztahu k Rusku. Za vysokou úroveň svobody našeho tisku si zaslouží dík Evropská unie, neboť si členství v ní i Evropská úmluva o lidských právech vyžádaly reformu zákonů o komunikaci a posílení svobody projevu. Umožnily rozvoj organizací a institucí zabývajících se touto svobodou a jejich postavení poté i upevnily.
Mladší Finové už vyrůstali se svobodnými médii a chodili do škol, které obsah svých učebnic v 90. letech minulého století změnily tak, aby odrážel skutečnost. V důsledku toho mají k Rusku jiný vztah než starší generace.
Moře sajrajtů
Jelikož finlandizace byla pro Sovětský svaz příběhem úspěchu, je jasné, že Rusko chce její doktrínu opakovat. Ideální by pro něj bylo finlandizovat celou Evropu, nejen Ukrajinu. Tyto ambice se projevují v četných vlivových operacích Ruska za jeho hranicemi. Metody jsou známé z období finlandizace: manipulace myšlení i jazyka, střídání cukru a biče, uchylování se k izolovaným vztahům jen mezi dvěma stranami a nepřímé vyhrožování násilím.
Evropa metodám ruského vlivu vždy nečelí s dostatečným odhodláním, a proto stojí za úvahu, jak by náš kontinent nebo jeho severský region vypadal ve finlandizované podobě. Když na tyto oblasti přeneseme šablonu finlandizace, je před námi scénář, v němž by základní hodnoty Evropské unie byly pro smích a pláště rozhodujících politiků obráceny podle větru panujícího v Moskvě. Nadále bychom jezdili západními auty, cestovali tam, kam by se nám zlíbilo, a naše životní úroveň by netrpěla. Ale už bychom neměli svobodu slova a naše média by zveřejňovala ruské tiskové zprávy tak, jak je dnes známe.
Za pár generací by se naši potomci úvaze o porušování lidských práv v Rusku jen pošklebovali, a ti, kteří by nad ním naříkali, by byli označeni za paranoidní potížisty. Opoziční vůdce Alexej Navalnyj by se do dějin zapsal jako terorista srovnatelný s Usámou bin Ládinem. A Ukrajina? Ta by byla samozřejmě součástí Ruska, stejně tak jako zbytek východní Evropy. Pobaltí by se pravděpodobně stalo viníkem nějaké nové války, ať by se z ní ti rasisté a fašisté snažili vinit sebevíc samotné Rusko. Baltskému moři bychom všichni tajně říkali moře sajrajtů, ale nikdy ne na veřejnosti. Co by pak z Evropy zbylo víc než jen skořápka? Jsme totiž jedno a totéž, čím jsou i naše hodnoty.
Post scriptum
Spojené státy nedávno zveřejnily větší množství informací svých zpravodajských služeb o ruských agresivních plánech. USA se tak zmocnily informačního prostoru a zajistily si, že nikdo mimo Rusko nemá pochybnosti o tom, kdo je agresorem. Útočná válka má velmi negativní konotace a v mezinárodním právu je odmítána. Americké sdělení tak slouží Ukrajině, protože podle mezinárodních pravidel mají státy právo na sebeobranu, a právě toto právo se Rusko snažilo Ukrajině upřít. To má důsledky i pro Finsko, které nepovoluje vývoz zbraní do zemí definovaných jako "konfliktní zóny". Ve Finsku se však rozproudila debata o tom, zda by se neměl program vlády změnit, neboť teď se beze všech pochyb jedná o napadené území.
V roce 2014 se mezinárodní média dlouho potýkala s tím, jak nazývat neoznačené vojáky, kteří se objevili na Krymském poloostrově. Válku probíhající na Ukrajině neustále nazývala konfliktem nebo krizí. Stopy tohoto zmatku jsou stále patrné: média a politici mohou nadále označovat tuto válku jako konflikt a území na východě Ukrajiny okupované Ruskem jako separatistické nebo dokonce povstalecké oblasti. Užívání těchto eufemismů slouží agresorovi a zastírá vnímání války tak, aby to vyhovovalo záměrům Ruska. Rusko je mistrem maskirovky, techniky vedení války, která využívá zamlžování a matení, dezinformací, popírání fakt a klamání. V tom všem hraje zásadní roli jazyk.
Když roku 2014 začala válka, Rusku se i v zahraničí podařilo vytvořit narativ, který mu dost dlouho vycházel vstříc. Západ musí konečně vzít narativ války do vlastních rukou a používat takový jazyk, který odráží ukrajinskou realitu. Okupované území na Donbasu je třeba nazývat tím, čím skutečně je: územím okupovaným ruskými oddíly.
Autorka je finsko-estonská spisovatelka, naposledy jí nakladatelství Odeon vydalo román Psí park. Zabývá se historií Pobaltí, v Rusku má status nežádoucí osoby. Z finského originálu přeložil Jan Dlask.
Copyright © Sofi Oksanen 2022. Vydáno po dohodě se Salomonsson Agency.
