Lukáš Tóth Lukáš Tóth | Názory
15. 1. 2020 18:00

Austrálie hoří, proč politici dál ignorují vědce?

Klimatologové léta varují před suchem. Biologové upozorňují na apokalypticky rychlé vymírání druhů. Ekonomy budí ze spaní kolaps důchodových systémů. A vlády? Někdy odpovídají liknavě, jindy se rovnou vydají opačným směrem. Důvodů je víc, jeden je ale úplně obyčejný: vědecká varování prostě politici často nechápou. Podobně jako my. Řeč vědy a lidská přirozenost se míjejí.
Austrálie, leden 2020.
Austrálie, leden 2020. | Foto: ČTK

Většina katastrofických filmů začíná vlastně dost podobně: experti varují před nebezpečím, burcují, snaží se pomoci - a politici na jejich slova kašlou. Následuje ničivé zemětřesení uprostřed Los Angeles nebo mrazivá bouře v New Yorku. A po nich záběry na zděšený obličej starosty či prezidenta.

Foto: Aktuálně.cz

Dokud se apokalypsa odehrává na plátně, může divák cítit zadostiučinění. Jenže třeba Austrálie dnes hoří velmi reálně. A přesto nabízí situace, za jaké by se nemusel stydět ani zběhlý hollywoodský scenárista. Hasiči a dobrovolníci dnem i nocí riskují životy a snaží se ochránit postižená města. Premiér Scott Morrison, který svého času do parlamentu demonstrativně nosil uhlí a od těžařů dodnes dostává štědrou podporu, se ale v klidu odjel rekreovat na Havaj.

Videa, v nichž ho lidé z postižených měst posílají - ehm - do hořící buše, kolují internetem. Byl to totiž on, kdo proslul rušením zelených opatření a roky zlehčoval apely klimatologů. Včetně studie z roku 2007, která s předstihem upozorňovala na rostoucí riziko obřích požárů.

Požáry samozřejmě v Austrálii nejsou novinkou a globální oteplování není jejich jediným viníkem. Ale nepopiratelný fakt, že období ohňů se v zemi rok od roku prodlužuje, si už dávno říkal o nějakou smysluplnou reakci. Jenže podobně jako jinde ani u protinožců není naslouchání vědcům už nějaký ten čas v kurzu.

Věda je zázrak. Zázrak s rezervou

Vnucuje se samozřejmě otázka, proč vlastně. Mezi obvyklé podezřelé patří potřeba chránit krátkodobé zájmy stranických dárců, obava ze změn, které budou někoho bolet, nebo neochota přemýšlet v perspektivě delší, než je volební období. A také víra ve všemocnou ruku trhu. Všechno to jsou faktory, které na výsledek nepochybně mají vliv. Nechme je ale tentokrát stranou. Svou roli totiž hraje i fakt, že prostě nerozumíme tomu, co se nám vědci snaží sdělit. Uniká nám jejich myšlení.

Doporučení, která nám servírují, jsou často velmi složitě formulovaná, nedůrazná a nesourodá. Zpravidla také buď velmi nudně, nebo naopak až příliš barvitě napsaná. Aby je člověk dokázal správně vyhodnotit, potřebuje to, čemu se moderně říká "vědecká gramotnost". Jenže tou například ve Spojených státech disponuje jen něco kolem 28 procent populace. Dodejme rovnou, že Česko si v tomto ohledu vede o něco lépe, a u patnáctiletých je dokonce nad průměrem OECD.

Vědu je obtížné pochopit. V jádru totiž - napsáno s trochou nadsázky - funguje přesně opačně než náš mozek. Ten má ve zvyku hledat pro každou příjemnou myšlenku především potvrzení. A to tím intenzivněji, čím více hrozí, že by nám její vyvrácení způsobilo diskomfort. Po určité době ji pak přijme jako "potvrzenou".

Důkazní řízení tím víceméně skončí. Nové poznatky, které by takové myšlence odporovaly, pak ignorujeme o to silněji.

Věda postupuje naopak. Hledá zejména protipříklady a snaží se myšlenku usvědčit z omylu. Když se jí to nepodaří, vyhlásí "nevyvráceno" či "potvrzeno s určitou pravděpodobností", což je prakticky to samé. Důkazní řízení pak pokračuje donekonečna. Čím nedobytnější tvrzí se myšlenka stává, tím více roste mezi vědci hlad po jejím vyvrácení.

Věda je tak nejlepším doplňkem a korekcí vrozeného myšlení. Je zázrak, že jsme něco pro nás tak nepřirozeného dokázali vůbec vytvořit. O to je ovšem těžší ji správně chápat. Často například přichází s poznatky, které druhý den sama zpochybňuje. Pro vědce je to přirozený proces, pro většinu populace s touhou po stabilitě důvod ke skepsi.

Obezřetnost vůči novým vědeckým objevům je ale oprávněná. Když už jsme dnes začali katastrofickými filmy, dalo by se také napsat, že ke stejným koncům by v nich nezřídka vedla i ochota vládců odezírat vědcům příliš horlivě ze rtů. Co a proč říkají, je zkrátka třeba kriticky zkoumat. A jsme zpět u "vědecké gramotnosti".

Jiná cesta k dystopii

Tím se dostáváme k jádru pudla. Zatímco na prosazování různých zákulisních zájmů jsou občané u politiků alergičtí, v nepochopení vědy si s nimi notují. Občasné studie typu "planeta se otepluje méně, než se čekalo" oběhnou svět, hlasitě zazní (což je dobře), ale zanechají po sobě pocit, že vlastně nelze říci, jak na tom opravdu jsme (což je nebezpečné). Politik, který pak přichází s tvrzením, že "to nebude tak horké" (čtenář odpustí smutný vtip), přináší úlevu, za niž je zpravidla odměněn u volebních uren.

Je jedno, zda to dělá kvůli upřímnému nepochopení, nebo z oportunismu. Výsledek je prakticky totožný: všeobecně rozšířený pocit, že značná část vědy je prakticky k ničemu, když nedokáže přinášet jednoznačné odpovědi. Celková důvěra v ni pak může klesat, jak ukázal loňský výzkum ve 14 zemích.

Vědci samotní politická rozhodnutí dělat nemohou, to je jen jiná cesta k dystopii. Pár věcí ovšem zařídit lze. Hodně by pomohly expertní skupiny schopné politikům komplikovaná vědecká sdělení správně přeložit. Stejně jako ochota vědců podstupovat mediální vzdělávání a naučit se "lidsky". Politického oportunismu to svět sice nezbaví, některým chybám z neporozumění by se tak ale vyhnout dalo. A třeba alespoň část požárů vrátit zpět na filmové plátno.

Autor, ekonom, je spolumajitelem výzkumné společnosti Behavio.

Islanďané se loučili s ledovcem, který zanikl kvůli klimatu | Video: Associated Press
 

Právě se děje

Další zprávy