Proč se Trump takhle chová? Překvapivá odpověď leží ve wrestlingových zápasech

Americký prezident budí emoce a vyvolává nejistotu nejen u svých nepřátel, ale i u spojenců a partnerů. Každý den plní média. Jak rozumět tomu, co chce? A jaký vlastně je?

Pro typické americké chování, jehož je Donald Trump idolem, platí, že forma dalece převyšuje obsah. To, co jsem možná složitě popsal v předchozí větě, se dá jednoduše vysvětlit tak, že hurónsky křičí, nadává, vyhrožuje a plní své okolí rozmáchlými gesty, ale ve skutečnosti vůbec není zlý. Není ani egoista, jeho úmyslem není to, aby se měl on sám dobře a ostatní špatně. Hledá průniky, kompromisy a body spolupráce. To, co nás jako Evropany mate, je skutečnost, že se vyžívá v nabubřelých gestech a symbolech, miluje velké a silné věci, obklopuje se zlatem a dává opticky najevo svou nadřazenost. To v Evropě není zvykem.

Velmi dobrým způsobem, kterým se toto chování dá vysvětlit, je americká záliba ve sportu – nebo spíše show – které se říká wrestling. Bojový sport, při kterém se zápasníci vyhazují do vzduchu a bijí sebou o podlahu, není ve skutečnosti žádný sport, dokonce ani zápas. Je to prostě dobře sehrané divadlo, ze kterého, když se podaří, odchází oba účastníci nezraněni. I zde vítězí forma nad obsahem a obsah není o tom druhého porazit, ponížit a zranit, ale perfektně se koordinovat. S Trumpem je to stejné.

Jedna ze zásadních výčitek proti Trumpovi je, že jeho chování je nepředvídatelné. Dnes něco platí, zítra to platit nebude. Proč to Trump dělá? Americký prezident má totiž velmi intenzivní potřebu být ve středu pozornosti. A toho dosahuje konfliktem. Trump, pokud může, rád obsazuje společenský a komunikační prostor a dělá to proaktivní, ne reaktivní formou. To znamená, že místo toho, aby reagoval na to, co se děje a co říkají ostatní, určuje dění a říká věci, na které nutí reagovat ostatní. Toto chování může navenek vypadat jako nepředvídatelné, ale když si uvědomíme, že v podstatě každý den hledá něco, co ho dostane na titulní stránky a co vás znejistí, víte, co asi udělá zítra.

Proti tomuto chování je jednoduchá obrana: poté, co vyhlásí další krizi, ho hlasitě pochvalte za to, jak zažehnal tu včerejší (a nejenže vám bude vděčný, ale vaši pochvalu v soukromé konverzaci dokonce možná zveřejní, jako to udělal generálnímu tajemníkovi NATO). V dlouhodobé perspektivě si pak stačí uvědomit, že Trump nakonec vždy směřuje ke kompromisu, takže v podstatě si stačí uvědomit další kroky a předcházet jim s vědomím, že o konflikty v pravém slova smyslu zájem nemá. To nejlepší, co mu můžeme udělat, je hrát s ním jeho wrestling. Opakovat silácká gesta, vzápětí nato dělat ústupky, hrozit, ale nikdy doopravdy nezranit.

Možná vás po přečtení předchozích řádků napadne, že Američané přece takoví nejsou, protože nějaké znáte a ti jsou zcela „normální“. Všude existují odchylky od stereotypů a nakonec i každý z nás je jedinečný, ale přesto existují obecně platné principy. Enormní úspěch, který měli za druhé světové války američtí vojáci dislokovaní v Británii u britských dívek, byl dán tím, že oproti svým anglickým vrstevníkům byli mnohem aktivnější a otevřenější, což vrstevníci vnímali jako neslušnost, ale ony dívky jako sympatickou (a sexy) dravost. Jiným příkladem téhož je konzumace zábavy. Když se svým dítětem navštívíte zábavní park, patrně budete pozorovat, jak skotačí na atrakcích, a přemýšlet, kolik bude stát další jízda na kolotoči. Americký rodič ale bude opravdu hluboce emocionálně prožívat zatopení stanice metra a to, že se může vyfotit s obřím Mickey Mousem. A to i když ví, že obojí je jenom jako. A Donald Trump je právě takový.

Na základě zkušeností z interkulturní komunikace si dovolím konstatovat názor, že i když je americký prezident takový, jaký je, je to náš spojenec a v jádru dobrý člověk. Faktem je, že jeho chování je někdy buranské. Faktem je i to, že mu nerozumíme. Stejně jako jeho krajanům a oni nám.

Autor je firemní sociolog