Zranění zabránilo Jiřímu Hanzelkovi v roce 1999, aby převzal od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy. Udělal to za něj tehdy jeho celoživotní přítel Miroslav Zikmund.
"Naše kamarádství je tak silné, že je ani Jirkova nemoc nemůže rozdělit. Když mi tedy Václav Havel medaili předával, mrkl jsem vedle sebe a Jirka tam - alespoň pro mě - byl," svěřil se autorovi tohoto textu Zikmund.
Když pak občas vzpomínal či vystupoval v rozhlase nebo televizi, vždy hovořil a jednal i za "Jirku". "Dělám to tak, jak jsme byli zvyklí v našem zaběhnutém 'duálu'. O každé řádce či stránce jsme diskutovali a občas si přitom i vjeli do vlasů," říkal.
Celosvětově známý cestovatel, jehož knihy vycházely za spoluautorství Jiřího Hanzelky v milionových nákladech? Jistě. Ne každý ale ví, že Miroslav Zikmund byl také excelentním ekonomem a zajímavým filozofem i politologem. To proto mají jím spolupodepsané cestopisy stále takovou hodnotu: nabízejí srovnání, jak moc a proč se popisované země za více než půl století změnily. "Jen si nejsem jist, zda vždy k lepšímu," dodával Zikmund. Na mysli měl zejména Afriku, kterou krátce po druhé světové válce projeli s Hanzelkou křížem krážem, aniž by je někdo vážněji ohrozil. "Jenže tohle už dávno není možné," povzdechl si.
Svými schopnostmi se Miroslav Zikmund - podobně jako jeho parťák - nikdy nevychloubal. Nebažil ani po titulech, ani po oficiálních uznáních. Jak se ovšem před časem svěřil autorovi těchto řádků, existuje ocenění, jehož si přece jen mimořádně vážil. To když jemu a Hanzelkovi masajští průvodci Sambonanga a Kimatare věnovali po společném výstupu na Kilimandžáro (5895 m n. m.) věnce vítězství z tamních protěží.
Za Zikmunda s Hanzelkou - a nelze je od sebe odtrhnout - mluvily výsledky. Například jejich tajná Zvláštní zpráva č. 4 by ve své době mohla docela dobře posloužit jako výukový materiál budoucím ekonomům. A nejen jim. U světoznámých cestovatelů si ji ovšem objednal tehdejší sovětský vůdce Leonid Brežněv. A oba dobrodruzi se do analýzy sovětského hospodářství pustili, třebaže dobře věděli, jak riskantní podnik to je. A že za jistých okolností za to mohou zaplatit i životem.
Po celém Sovětském svazu - včetně zapovězených oblastí - pak několik měsíců shromažďovali důkazy o tom, že komunistický společenský systém není konkurenceschopný. Ani v ekonomice, ani ve filozofii, ani v politice. A že je - pokud se nezmění - odsouzen k zániku. Jako lék navrhovali Zikmund s Hanzelkou zavedení demokratické plurality, což ovšem Brežněva rozzuřilo doběla.
Když pak navíc Miroslav Zikmund po okupaci Československa v srpnu 1968 ve zlínském rozhlasovém studiu vyzval moskevského generálního tajemníka ke stažení vojáků i zbraní, vykoledoval si zákaz jakékoliv publikační a veřejné činnosti. Populárním cestovatelům nezbývalo než se živit rozprodáváním svých vzácných sbírek.
Připomínku zaslouží i další nepříliš známý detail ze života nerozlučné dvojice. Když psala onu zmiňovanou Zvláštní zprávu č. 4, použila nevědomky pár už skoro zapomenutých ruských archaismů. Například slovo "zastoj". Tedy přesně ten termín, který si o mnoho let později oblíbil Michail Gorbačov, když se reformami pokoušel o záchranu krachujícího komunistického systému. Zpráva československých cestovatelů v Moskvě evidentně dlouhé roky sloužila jako podklad pro rozhodování…
Miroslav Zikmund by o přesvědčení, že spolu se svým parťákem dokázal něčím podstatným přispět k zániku sovětského impéria a pádu železné opony, nejspíš pochyboval. Logika věci i svědectví pamětníků tomu ovšem napovídají.
