Lukáš Tóth Lukáš Tóth | Názory
30. 10. 2019 7:30

Psycho - Masy mohou být zpanikařená zvěř i skvělý sbor

Víc hlav častokrát opravdu víc ví. Ale ve vyhraněných situacích vymyslí spíš úplné pitomosti.
Romský sbor Čhavorenge během koncertu na Den Romů.
Romský sbor Čhavorenge během koncertu na Den Romů. | Foto: Jakub Plíhal

Známe to všichni. Občas se to prostě tak sejde, že se stanete účastníkem skupinové diskuse. I když se jim třeba vyhýbáte na internetu jako moru, najdou si vás v hospodě, kavárně či na rodinném setkání. A spolu s nimi i ten pocit překvapení, k jakým hloupostem se v nich dá dojít.

Foto: Aktuálně.cz

Proč ale vlastně? Je to tím, že tento typ debat ze všeho nejvíc připomíná nepříliš koordinovaný sborový zpěv: hlasití lidé se prosadí nejvíc bez ohledu na to, jak čistě nebo falešně zpívají (argumentují). I když tvrdí očividné nesmysly, oponentury se většinou nedočkají. Málokdo je totiž ochoten opustit řadu a dostat se s nimi do konfliktu.

Jak moc se při skupinových aktivitách snažíme vyhnout konfliktu, fascinujícím způsobem odkryl experiment polsko-amerického psychologa Solomona Asche.

Asch dal studentům extrémně jednoduchý úkol: položil před ně kartu s namalovanou čárou. Na vedlejší kartě pak byly čáry tři a studenti měli poznat, která je stejně dlouhá jako ta referenční. Rozdíly mezi délkami byly tak očividné, že se studenti trefili prakticky vždy (98%). Když ale Asch posadil studenta do místnosti s herci, kteří shodně tvrdili očividnou hloupost (například že stejně dlouhá je jasně kratší linka), tři čtvrtiny lidí se přidaly k davu i přesto, že je vlastní smysly musely přesvědčovat o opaku. Toužíme zkrátka zpívat spolu s ostatními, i když slyšíme, že jsou mimo. Vadí nám to méně než osamocenost. Je to naše evoluční přirozenost: nestát osamoceně a díky tomu "přežít".

Tento sklon v kombinaci s postupným uzavíráním se do skupin, kde jsme si navzájem podobní, míchá nebezpečný koktejl. Jak totiž upozorňují sociální psychologové, dokážou debaty uzavřených skupin vygenerovat často extrémnější názor, než jaký měl původně kterýkoli jejich člen.

Ilustrovat to lze třeba na komunikaci diskutérů, kteří původně byli jen opatrní, co se přijímání migrantů týká.

- "Lidem ohroženým válkou na životě bychom samozřejmě měli pomoci, ale ekonomické migranty bychom si měli pečlivě vybírat."

- "Ano, ale pomáhat bychom měli jen těm opravdu ohroženým, ženám a dětem."

- "Nejvíc ale potřebují pomoc sirotci. Zaměřme se tedy na ně."

- "Ani přijímáním sirotků ovšem zdaleka nepomůžeme tolik, jako když pošleme peníze přímo na místo, kde problémy vznikají, a budeme je řešit tam."

- "S tím samozřejmě souhlasím, ale nesmí se přitom zapomínat na naše vlastní sirotky a důchodce. O ty se musíme postarat v první řadě."

Ostražitost postupně roste, až se v ní začínají objevovat prvky nevraživosti, třebaže nic takového původně neměl nikdo z účastníků debaty v úmyslu. Efekt pozitivní zpětné vazby ale skupinu k takovému výsledku neomylně vedl.

Nikdo nevěděl, jak a kdy se ozvat, až se všichni stali obětí spirály mlčení - strachu být se svým názorem v menšině. Naše přirozená touha patřit ke skupině vítězů může nakonec vést k tomu, že prohrají úplně všichni. Odolat je opravdu těžké. Někdy to nezvládnou ani špičkoví profesionálové. Například soudci dokážou ve skupině dojít k extrémnějším rozhodnutím i dvakrát častěji než o samotě.

Víc hlav rozhodně často víc ví, ale ve vyhraněných situacích také dokáže dojít k úplné pitomosti. Jak to ostatně krásně popsal Tommy Lee Jones ve filmu Muži v Černém: "Jeden člověk je inteligentní. Masy jsou zabedněná, zpanikařená zvěř."

Sklony k davovosti nám samozřejmě mohou skvěle sloužit. Když se navzájem podporujeme a hecujeme k lepším výkonům. Když začne být "cool" třídění odpadu nebo přispívání na charitu. Pokud jde ale o politiku, měla by varovná kontrolka začít blikat vždy, když se začnou vytrácet disonantní tóny. Ve volbách, na demonstracích a ano, i v internetových a hospodských diskusích.

Opět se nabízí paralela se sborovým zpěvem. "Efekt chybějícího tónu" připomíná (svým způsobem vlastně varuje), že hudební těleso může jako celek zazpívat tón až o oktávu nižší, než by dokázal kterýkoliv jeho člen.

Dobrá zpráva je, že někdy není potřeba moc velké opozice, abychom dokázali odolat pokušení mlčet a jít s davem. Asch ukázal, že malý zázrak někdy dokáže už jeden jediný hlas! Stačil jeden člověk mezi herci, který netvrdil zjevnou pitomost o délce linky a prosazoval jasně správnou možnost. Naprostá většina lidí pak sebrala odvahu uvěřit zase svým vlastním očím, přidat se k rebelovi a "zazpívat správnou notu". Někdy je zkrátka lepší zpívat si tu svojí písničku a na zbytek se neohlížet.

Sílu i malé opozice názoroví "sbormistři" dobře znají - autoritáři ve vládních křeslech, stejně jako křiklouni v hospodě. Vědí, že je potřeba zadusit ji dřív, než někdo řekne, že císař je nahý. Vyhodit ze strany, zesměšnit před přáteli, překřičet, potrestat. Kamínek by mohl spustit lavinu a třeba by se pak skupina nedejbože shodla, že to sbormistrovi moc nejde.

Autor, ekonom, je spoluzakladatelem společnosti Behavio.

Video: Men in black
 

Právě se děje

Další zprávy