reklama
 
 
František Rudl

Rakušan v českém taxi: 2 Kč = 1 dolar

11. 5. 2006
Všichni si přejí, aby těm zkazkám už byl konec. Jenže on nepřichází. A tak Rakousko stále řeší české okrádání.

Zvláště teď, při začátku turistické sezóny a při výročí rozšíření Evropské unie.

Jsou to drobné osobní příběhy, jenže není radno je podceňovat. Velmi přesně totiž vystihují i jedno velké evropské téma - jak země "staré patnáctky" Evropské unie pohlíží na nováčky, tedy alespoň na některé.

Příhoda prvních přátel se odehrála na Karlštejně. Byli na štíru s časem a zjistili, že poslední prohlídku hradu o čtvrté pěšky už nestíhají. Jejich dítě bylo unavené a proto se rozhodli, že si vezmou dole nabízenou dopravu na hrad.

Infobox

Vážení čtenáři,


kromě týdenních přehledů z Polska, Slovenska, Německa a Velké Británie vám nabízíme i "dálkový poslech" rakouských debat. František Rudl, který pochází z České republiky a řadu let žije a pracuje v Rakousku, pro Vás sestavuje přehled toho, o čem se Rakušané baví u piva nebo kávy a porce štrúdlu se šlehačkou.

 

Věříme, že i pohled na každodenní rakouský život vám nabídne nová, čerstvá témata k přemýšlení.

Nejdřív si mysleli, že dobře nerozumí, ale posléze zjistili, že rozumí dobře. Jediný přepravce cestujících na hrad měl neobvyklé podmínky. Nabízel dvě možnosti: Buď si seženou ještě čtvrtého cestujícího, protože tři je málo, a nebo že zaplatí za čtyři. Auto přitom bylo jen pro pět lidí včetně řidiče, ale jak vidno, vytíženost musí být. Otočili se a odjeli.

Druhé příhoda se odehrála v Praze. Známí bydleli v hotelu a chtěli z Hanspaulky do Dejvic. Pobýval jsem minulý týden v Praze a tak jsem přátelům řekl, že se pro ně zastavím a že ten kus sjedeme taxíkem. Znám cenu, kterou platí našinec, když tam veze od konečné metra hosty. Je to 140 až 160 korun.

Když jsem dorazil, známí už zařizovali odvoz, abychom hned odjeli. Naštěstí jsem se zeptal, co že je to za taxíka a oni mi řekli, že hotelový za 400 korun. Poděkovali jsme a vzali si normálního. Ten pak opravdu stál 160 korun.

Vlastním rakouskou taxikářskou licenci, teď už jen pro strýčka příhodu, a abych o ni nepřišel, musím občas jako taxikář po Vídni jezdit.

Že by vídeňské hotely měly vlastní flotilu taxíků, je nepředstavitelné. Některé lepší, jako Imperial či Bristol, mají vlastní vozový park pro VIP hosty, ale s taxíkama to nemá nic co společného. Auto je v ceně odpovídajícího pokoje. Buď tedy zavolají z recepce centrálu a ten přes počítač pošle nejbližšího taxikáře (počítač se nedá podplatit), a nebo jsou u vybraných hotelů stanoviště, přístupná pro všechny taxikáře (SAS, Marriott, Hilton, Ibis, Interkontinental).#reklama

Také dějištěm třetí scénky byl pražský taxík. Čekal jsem na známého na letišti a protože neumí česky, bavili jsme se německy. Jeli jsme z letiště do hotelu Diplomat na Evropské. Je to zhruba 12 kilometrů. Čili blíž než z letiště Schwechat do Vídně, což je 21 kilometrů. Vídeňská cena: objednaný vůz 27,50 eur, normální odmávnutí na ulici 37 eur.

Když jsme přijeli do hotelu, chtěl známý platit a v tu chvíli jsem nevěřil svým uším: 250 amerických dolarů. Zeptal jsem se řidiče ještě jednou, bohužel německy. A vypadla stejná suma. Požádal jsem ho proto česky, aby mi výslednou cenu zopakoval a vystavil mi účtenku.  Taxikář začal křičet, že jsem mu to měl říct hned, že jsem Čech, že je to samozřejmě za 500 korun.

U vídeňského taxikáře by taková věc byla klasifikována jako podvod se sazbou 2 až 5 let vězení.

Autor je inženýr chemie a od podpisu Charty 77 žije trvale v Rakousku

autor: František Rudl | 11. 5. 2006

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama