Martina Riebauerová | Redakční blog
13. 7. 2019 8:56

Nekrolog: Sbohem, pane profesore! Osobní vzpomínka na lékaře Josefa Kouteckého

Zádušní mší v pražském Strahovském klášteře se v sobotu veřejnost rozloučila s profesorem Josefem Kouteckým, který v 60. letech minulého století založil v Československu dětskou onkologii. Slavný lékař zemřel v motolské nemocnici ve věku 88 let. Osobní vzpomínku na něj pro online deník Aktuálně.cz sepsala novinářka Martina Riebauerová, která s ním v roce 2016 vydala knihu rozhovorů "Osm múz mého života".
Profesor Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie v Československu.
Profesor Josef Koutecký, zakladatel dětské onkologie v Československu. | Foto: DVTV

Strahovský klášter, kde se v sobotu konala zádušní mše za Josefa Kouteckého, bylo jedno z nejoblíbenějších profesorových míst v Praze. Tady objevil genia loci, když sem náhodně vkročil ještě coby zamilovaný student gymnázia. Tady mu později tehdejší opat Michael Pojezdný poskytl rozhřešení po rozvodu, protože pocit viny, že ublížil své první ženě a dvěma společným dětem, přetrvával v Josefu Kouteckém dlouhá léta. Týž opat tady pak sloužil zádušní mši za jeho druhou ženu Jitku, když zemřela.

"Říkal mi pak, že tak krásnou mši ještě nezažil," vyprávěl profesor během jednoho z mnoha našich vzájemných setkání při práci na knížce "Osm múz mého života" na podzim roku 2015. Týden co týden, vždy v pátek ráno úderem deváté hodiny jsem vstoupila do jiného světa prosyceného těžkým doutníkem.

Josef Koutecký a Martina Riebauerová s jejich společnými knihami.
Josef Koutecký a Martina Riebauerová s jejich společnými knihami. | Foto: Soukromý archiv Martiny Riebauerové

Tehdy pětaosmdesátiletý profesor stál ve dveřích, na sobě měl bílou košili s motýlkem a na stole v obýváku už vonělo kafe, které bylo jeho specialitou: jedna lžička turecké kávy a jedna rozpustné. A vedle stála otevřená velká krabice belgických sušenek. Doutník kvůli mně uhasil, ale vždy se dožadoval uznání, že se podvolil.

Jeho holešovický byt, to bylo malé muzeum. Všude plno obrazů, grafik, porcelánových sošek, cédéček a knih. Už tehdy se bál, co s tím vším jednou bude a zdali se najde někdo, kdo k tomu bude mít vztah. V malém pokojíku, kde spal, měl jako kluk malou laboratoř. Tady pitval své první žáby a objevoval, co se děje uvnitř těla.

Povídal mi o svých začátcích na první stanici dětské onkologie v Praze na Karlově, což byl pokojík s několika málo lůžky, na chodbě lezli švábi, děti byly poštípané od komárů a děravé operační rukavice si doktoři slepovali čtverečky z předchozích děravých. Vyprávěl, jak tehdy přežily tři děti ze sta nemocných, zatímco dnes je poměr téměř opačný.

VIDEO: I estébáci pochopili, že je lepší mít dobrého dětského onkologa než dobrého spolupracovníka StB

Video: Paměť národa

Mluvil o tom, jak odmítl spolupráci s komunistickou StB a bál se, co bude dál. Jak pak jednoho dne zazvonil telefon, ve sluchátku se ozval jeden z těch estébáků z Bartolomějské a požádal jej o pomoc pro těžce nemocnou čtyřletou holčičku svého kamaráda. Jak se holčička díkybohu uzdravila, on měl od té doby pokoj a nikdo z StB už nikdy nevolal.

Osudová žena

Zaznamenávala jsem jeho vyprávění a pokaždé seděla na stejném místě. Na pohovce pod obrazem svatého Jana Nepomuckého od Václava Vavřince Reinera. Tady sedávala i jeho žena Jitka. Tichá, usměvavá, doprovázející svého muže při každé příležitosti. Osudová žena, která to s ním neměla vždy lehké.

Sport, který uměla a milovala, vyměnila za hudbu a starožitnosti, což byly záliby Josefa Kouteckého. S trpělivostí snášela pedantství, kterým se profesor nikdy netajil, s jeho příchodem vypínala rádio, protože on hudbu miloval natolik, že věčný proud písniček linoucí se z rádií považoval za její urážku. Tolerovala, když v koši s prádlem na žehlení našla stočeného hada, a vzdala se nového zimního kabátu, který potřebovala ve stejnou chvíli, kdy její muž potřeboval koupit dva vzácné barokní andělíčky.

Odměnou jí byla láska, která vydržela až za hrob. "Než zemřela, řekla mi: Děkuji ti. Prosím tě, za co mi děkuješ, za co? ptal jsem se. A ona odpověděla: Za všechno. To byla dvě poslední slova, která mi řekla. A já pochopil, že myslí celý náš život," odtušil profesor. "V životě jsem nebyl Jitce nevěrný. Nevím, kolik mužů se tím může pochlubit."

O Jitce mluvil velmi často. V oknech pěstoval bramboříky, na Dušičky postavil na zem květináče plné chryzantém, protože tak to dělala i ona. Přinesla jsem mu pokaždé růži. Pokud možno žlutou, protože je veselá a září jako slunce. Postavil ji do vázy vedle fotografie na komodě a řekl: "Ta je pro Jitku." Říkal, že i když tu není, pořád se na něj dívá. A pořád slyšel její otázky: Peťu, dáš si večeři? Peťu, nechceš kafe?

Růže pro Peťu

A propos "Peťa", tak se profesorovi v soukromí říkalo. V rodině prý byla řada Josefů, Pepů a Jožků, na něj už žádná další varianta nezbyla. A tak se z Pepy stal Peťa. "Na Josefa celý život neslyším, toho si píšu jen do úředních dokladů," prozradil mi.

V toku svých úvah kritizoval stále větší odlidštění medicíny, kdy slovo lékaře nahrazují přístroje, záplavu informačních technologií, které vystřídaly lidský dotyk, a samozřejmě onu všudypřítomnost hudby. Vadilo mu prznění češtiny, přemíra vulgárních slov a obvykle mi vyčinil i za to, že moderátoři v televizi říkají "děkuju moc" místo "moc děkuju", jak je to česky správně. Když četl odborné práce svých studentů a kolegů, vracel jim je celé červeně popsané jako slohové práce gymnazistů. Rukopis naší knížky s jeho četnými poznámkami mám doteď schovaný na památku.

Onkolog Josef Koutecký na knižním veletrhu v roce 2016.
Onkolog Josef Koutecký na knižním veletrhu v roce 2016. | Foto: Soukromý archiv Martiny Riebauerové

Kdysi jsem za ním přišla s prosbou, zda by mi coby velký znalec Prahy neporadil s psaním knížky "Kde se líbat v Praze". Nejprve prohlásil, že by ji nejradši napsal sám, nakonec ustoupil s tím, že k ní napíše alespoň úvod. Esej to byla natolik dlouhá, že jsme ji v nakladatelství museli dát na konec. Žertoval, že jsme mu z úvodníku udělali konečník, ale vsadím se, o co chcete, že nám to nikdy tak úplně neodpustil.

Pořád chodil na kliniku, na koncerty a taky hodně psal. Večer si nalil skleničku, vybral hudbu, na kterou měl zrovna chuť, zapálil svůj druhý doutník a pak už jen bafal, poslouchal a přemýšlel. O tom, co ten den udělal dobře a co špatně a co všechno chce ještě udělat ve dnech dalších. Onkolog a tabák? Ale jistě. Můžeš v podstatě všechno, ale ve všem musíš mít smysl pro úměrnost. To bylo jeho životní krédo. Zákazy, příkazy, pohrůžky, takovou osvětu naopak nikdy neuznával. Cigarety zavrhoval, ale o dobrém doutníku říkal, že je to "františek všedních dní".

Poslední dobou si stěžoval na silné bolesti. A jeho podpisy na první stránce naší společné knížky už byly značně roztřesené. Tehdy v prosinci roku 2018, když jsem si přišla pro autogramy do dalších výtisků, jsem ho viděla naposledy. Ale všechno bylo jinak stále stejné. Rozpustná káva napůl s turkem, sušenky, vůně doutníku. Žlutá růže. Vítání v bílé košili - jen motýlka už si připnout nedokázal - i loučení.  

Vždycky, když jsem scházela po schodech z prvního patra holešovického činžáku, stál ve dveřích, dokud jsem mu nezmizela z očí. A já se pokaždé ještě jednou ohlédla a zamávala. Jako bych se podvědomě bála, že už ho takhle třeba neuvidím.

Mějte se hezky, pane profesore. A pozdravujte Jitku.

Autorka je novinářka, dlouholetá redaktorka Mladé fronty Dnes (MfD) a v současnosti hlavní editorka pořadu Události, komentáře v České televizi. 

VIDEO: Rozhovor s Josefem Kouteckým v DVTV. 

Chtěl jsem pomoct tam, kde to zatím nebylo možné, všechny děti s nádorem v nemocnici umíraly, říká zakladatel dětské onkologie Josef Koutecký. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 1 hodinou

Překážkář Warholm a běžkyně Hassanová jsou nejlepšími atlety Evropy

Světový rekordman a olympijský šampion na 400 metrů překážek Karsten Warholm a univerzální nizozemská běžkyně Sifan Hassanová, která získala tři medaile na olympijských hrách v Tokiu, jsou nejlepšími atlety Evropy za rok 2021. Warholm v anketě Golden Tracks Evropské atletiky obhájil vítězství z roku 2019, Hassanová triumfovala poprvé. Loni se ceny kvůli koronaviru nevyhlašovaly.

Warholm vyhrál díky fantastické sezoně, v níž v Oslu časem 46,70 překonal bezmála tři desítky let starý světový rekord Kevina Younga a pak v nevídaném olympijském finále posunul hranici lidských možností na jednom okruhu s překážkami pod 46 sekund. Jeho výkon 45,94 by byl kvalitní i na hladké čtvrtce. Sám se na olympijský závod podíval několikrát ze záznamu v různých jazycích. "Poslouchal jsem jen ty emoce. Ty byly hlavní, i když jsem moc nerozuměl. Myslím, že to bylo dobré," usmíval se při slavnostním ceremoniálu.

Třetí rok za sebou pětadvacetiletý Nor ve své hlavní disciplíně neprohrál. Triumfoval i ve finále Diamantové ligy v Curychu. "Vždycky si myslím, že se mohu ještě zlepšit, ale teď už to bude těžší," uznal. Vzápětí ale doplnil, že motivace mu rozhodně nechybí. Ve finále evropského atletického ocenění předčil dva jiné olympijské vítěze - švédského tyčkaře Armanda Duplantise a italského sprintera Marcella Jacobse.

Hassanová v Tokiu útočila na tři zlaté medaile. Vyhrála závody na 5000 a 10.000 metrů, ale na patnáctistovce skončila třetí. Na jaře byla krátce světovou rekordmankou na 10.000 metrů. Její čas 29:06,82 z Hengela ale jen o dva dny později překonala Etiopanka Letesenbet Gideyová. Osmadvacetiletá Nizozemka na trůnu vystřídala ruskou výškařku Marii Lasickeneovou, která se díky triumfu na olympijských hrách a ve finále Diamantové ligy dostala mezi finalistky i tentokrát. Stejně jako olympijská vítězka v hodu kladivem Anita Wlodarczyková z Polska ale na hvězdnou Nizozemku nestačila.

Úspěch ženské nizozemské atletiky podtrhla překážkářka Femke Bolová, která získala cenu pro vycházející hvězdu vyhlašovanou českým viceprezidentem Evropské atletiky Liborem Varhaníkem. Jednadvacetiletá Nizozemka na své hlavní trati vyhrála všechny závody s výjimkou bleskurychlého olympijského finále, kde nestačila na americké hvězdy Sydney McLaughlinovou a Dalilah Muhammadovou. Ty se dostaly pod hranici bývalého světového rekordu, Bolová časem 52,03 překonala evropský rekord a zařadila se za ně na třetí místo historických tabulek.

Totéž ocenění v mužské kategorii si odnesl devatenáctiletý Francouz Sasha Zhoya. Na mistrovství světa juniorů dvakrát překonal juniorský světový rekord na 110 metrů překážek. Posunul ho celkem o 27 setin na 12,72 sekundy.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

V Itálii začala lyžařská sezóna. Lyžaři musejí mít covidový pas

V Itálii dnes začala zimní lyžařská sezona. Jako první zprovoznilo své vleky alpské středisko Breuil - Cervinia, které má sjezdovky na italské i švýcarské straně Alp, napsal deník La Repubblica. Loňskou zimní sezonu silně poznamenala epidemie covidu-19. I letos lyžaři musí dodržovat celou řadu opatření.

Podle stávajících pravidel se při vstupu do areálu musí návštěvníci prokázat covidovým pasem. Ten získají, pokud jsou naočkovaní alespoň první dávkou vakcíny proti covidu-19, mají negativní test či se uzdravili maximálně před šesti měsíci z nemoci covid-19. V areálu musí mít lyžaři také nasazenou roušku či respirátor.

Podle šéfa střediska Herberta Tovagliariho byl zájem o lyžování dnes dosti vysoký. Covidové certifikáty kontrolovali zaměstnanci ručně, fronty však nebyly moc dlouhé. V příštích týdnech chce provozovatel nainstalovat automatizovanou kontrolu certifikátů, která by odbavení měla urychlit. Systém by měl být připravený do Vánoc, kdy se do hor obvykle vypraví velký počet lidí.

Loňská zimní sezona v mnoha alpských střediscích v Itálii prakticky neodstartovala. Po dlouhou dobu platil vládní zákaz provozu vleků i cestování mezi regiony. Tehdejší kabinet premiéra Giuseppa Conteho pak provozovatelé areálů kritizovali za to, že datum spuštění vleků opakovaně odkládal. Někdy se tak stalo jen několik málo dnů před plánovaným startem. Vleky a lanovky se nakonec mohly rozjet až pozdě na jaře. Některé areály pak nabízely na ledovcích takzvané letní lyžování.

Provozovatelé lyžařských areálů však letos mají naději na lepší sezonu také díky vývoji epidemie covidu-19. Podle Evropského střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (ECDC) je většina severoitalských regionů v nejnižším, zeleném, stupni rizika. Jedinou výjimkou je Benátsko, kde leží například Cortina d´Ampezzo, které je ve středním, oranžovém, stupni rizika. I tam by se ale vleky měly rozjet, až to počasí umožní.

Další zprávy