Hana tak vyrůstala u české chůvy a už od útlého věku se snažila se svou znalostí češtiny pomáhat jak své rodině, tak ostatním. Mezi další Vietnamce žijící v Česku by se však chtěla do budoucna začlenit ještě víc. Tohle je její příběh.
"Stanice Česká Třebová," ozve se z nádražního tlampače hlasem Alexandra Postlera. Vystupuji z vlaku a najednou stojím na druhém nástupišti českotřebovského nádraží. Je to jeden z největších železničních uzlů v Evropě.
Denně tudy projedou desítky vlaků ze všech koutů světa. Sbíhají se tady koleje od Košic až po Hamburk. V roce 1998 na nádraží v České Třebové vystoupili i Hančini rodiče.
Seznámili se o něco dřív při práci na tržnici v 30 kilometrů vzdálené Poličce. Pak se přesunuli do České Třebové, kde se jim narodila první ze dvou dcer. "Vyrůstat v České Třebové pro mě bylo fajn, nastěhovali jsme se nedaleko od lesa a blízkost přírody mi vyhovovala," vzpomíná Hana, se kterou jsem se setkal ve staniční budově a společně jsme zamířili do nedaleké kavárny Depo.
Hana vyrostla na českotřebovském sídlišti. Měla spoustu kamarádů. Už od útlého věku ji rodiče posílali do české školky a měla českou chůvu, které říkávala teto. Ta se pak pro mladou studentku stala součástí rodiny.
Dívka se od chůvy naučila česky. Od rodičů, kteří ovládali spíše mateřštinu, moc českých slov pochytit nemohla. Díky bezchybné češtině pak excelovala na základní škole a po páté třídě se vydala na osmileté gymnázium. Za přestup je zpětně dle svých slov ráda, naučila se prý totiž mnohem víc, než kdyby chodila do běžné devítiletky.
Když bylo Haně třináct let, začala rodičům pomáhat s vyplňováním papírů a věcmi, které bylo třeba zařídit. "Vůbec nevím, jak to dělali předtím, než jsem jim začala pomáhat. Myslím, že měli nějakého známého, který uměl dobře česky a ty papíry jim překládal. Řešila jsem třeba doplatky za vodu a podobně," vypráví mi Hana nad hrnkem už dopité horké čokolády.
Nebyly to však jen doplatky za vodu, které potřebovaly vyřídit. Bylo třeba zařizovat i další úřední věci, jako třeba prodlužování trvalého pobytu. Pomoc se navíc hodila i ostatním Vietnamcům a mladá dívka tak musela některé věci zvládnout mnohem dřív než její čeští vrstevníci.
Vzhůru do ulic maloměsta
Venku mezitím přestalo alespoň trochu pršet, a tak jsme vyrazili do českotřebovských ulic. Jsou prázdné. Je sobota dopoledne a venku sychravo a nevlídno. Řadové domky se při naší procházce postupně mění v paneláky a zase zpátky. Socialistická výstavba je tady patrná na první pohled.
Postupně přicházíme až ke gymnáziu, které teď už bývalá studentka navštěvovala osm let. Naproti přes ulici upoutá můj pohled obchod s prázdnou výlohou a vybledlým nápisem ASIA SHOP. "Naše známá tam měla obchod s látkami, ale její manžel nutně potřeboval v práci výpomoc. Tak zavřela. Nešlo to jinak," přibližuje historii zavřeného obchodu moje průvodkyně, se kterou se společně skrýváme před deštěm u dveří gymnázia.
Za chvíli se však i navzdory dešti musíme vydat dál a zamíříme na zimní stadion. Pro Hanu další místo, které má spojené s dospíváním.
Když na nevelký zimní stadion vstupujeme, vidíme pod jeho střechou velký nápis Rieter. Jedná se o místního výrobce textilních strojů. "Možná bych v Rieteru pracovala, kdybych chtěla zůstat doma, ale jedině s hotovou vysokou," přemítá Hana, když stojíme na hlavní tribuně. Rozhodla se však pro vysokou školu v Praze a návrat neplánuje. "Rodiče by ze mě chtěli mít doktorku. Tak jako to chtějí snad všichni vietnamští rodiče. Do vysoké mě ale nenutili. Nechtěli, abych se tam případně trápila."
Opouštíme zimní stadion a pokračujeme dál. Počasí se však nelepší, a tak musíme vyhledat azyl dalšího kavárenského zařízení. To se na svých zdech pyšní certifikáty ministerstva pro místní rozvoj pro nejlepší kavárnu let 2005 a 2007. Hana mi tu, ve svém dalším oblíbeném podniku, vypráví, co se dělo předtím, než nastoupila na vysokou školu.
"Pomáhala jsem v autoškole jako překladatelka. Normálně mi zavolali, že si paní z Vietnamu potřebuje udělat řidičský průkaz. Tak jsem překládala. Prošla jsem takhle autoškolu třikrát, než jsem do ní nastoupila já sama," říká s úsměvem. Volali jí pak i další lidé, kteří potřebovali překlad. "Na to jsem už ale kvůli maturitě neměla čas."
Hana chvíli uvažovala i o tom, že by šla studovat vietnamštinu a překladatelství. Nakonec ale zvítězila Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská na Českém vysokém učení technickém. Až studium dokončí, profesní plány do budoucna nemá jasné. Má však jasno v tom, že by se chtěla více začlenit mezi další Vietnamce žijící v Česku.
Ta českotřebovská komunita totiž není příliš velká ani moc provázaná. To se projevuje i při zpáteční cestě směrem k nádraží. Míjíme nehtové studio, za jehož výlohou mladá vietnamská žena krášlí nehty své zákaznice.
Hana mi však říká, že tento obchod a rodinu, která jej provozuje, nezná. Do České Třebové přišla až potom, co nastoupila na vysokou školu. Rodiče Hany by přitom byli rádi, kdyby si v budoucnu vzala Vietnamce, už kvůli komunitě a tradicím. "Chystám je na to, že to tak možná úplně nebude," uzavírá.
Hlasování o nejlepší text Vietnam Stories
Od 6. dubna 2020 00:00 do 12. dubna 2020 23:59 máte na této stránce na webu Aktuálně.cz možnost hlasovat a pomoci tak vybrat tu nejlepší práci.
Všech pět finálových reportáží najdete v tomto rozcestníku, kde můžete také dát hlas vašemu favoritovi. Každý uživatel může v soutěži hlasovat jen jednou. Hlavního vítěze vyhlásí odborná porota 16. dubna 2020.
Kompletní pravidla soutěže najdete na www.vietnamstories.cz. Soutěž probíhá v rámci projektu Charity Česká republika MIND - Migration, INterconnectedness, Development financovaného z Evropské unie.
