Viktor Vondra Viktor Vondra | Rozhovory
29. 5. 2012 11:30

Češi očima Vietnamců: Trochu barbaři, kteří myslí jinak

Vietnamista Ján Ičo popisuje, do jaké míry známe svět českých Vietnamců
"Vietnamci nechápou, k čemu jsou domovy seniorů. Pro ně je absurdní představa, že by se o své blízké nepostarali sami," říká Ján Ičo.
"Vietnamci nechápou, k čemu jsou domovy seniorů. Pro ně je absurdní představa, že by se o své blízké nepostarali sami," říká Ján Ičo. | Foto: archiv

Už léta jich mezi námi žijí desítky tisíc. Přesto Vietnamce, kteří nedávno znovu vyjádřili přání stát se oficiální národnostní menšinou, dodnes pořádně neznáme. Oceňujeme jejich pracovitost, za zlé jim naopak máme, jak se čím dál víc prosazují v obchodu s drogami. Ale co o nich víme dál?

"Skoro žádný Vietnamec sem nepřichází s rozhodnutím, že tu zůstane navždycky," říká vietnamista a překladatel Ján Ičo z Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty UK. S ním jsme se pokusili nahlédnout do jejich duší i motivů. Jak nás vidí, co si o nás myslí, oč se tu snaží? A s čím sem přicházejí, když ne s úmyslem tu zůstat? Dnes přinášíme první část rozhovoru.

I když se většina Čechů s Vietnamci dennodenně setkává, stejně je vnímá jako uzavřenou komunitu, která s Čechy mimo své krámky nijak nepřijde do styku, nevyhledává je, možná se jich dokonce straní... Čím to je? Jazykovou bariérou?

Je to z větší části dáno tím, že Vietnamci jsou zvyklí se starat sami o sebe - v tom smyslu, že jim nikdo nepomůže. Nikdo kromě rodiny a nejbližšího okruhu přátel. Ale ta rodina v jejich případě je o mnoho širší než naše - pradědeček i bratranec ze třetího kolena jsou považováni za velmi blízké rodinné příslušníky, takhle to ve Vietnamu funguje. A když pak Vietnamci někam přijedou, první, na koho se obrátí, není nějaký státní orgán nebo společnost, která je pro ně cizí, ale automaticky hledají a vytvářejí vazby s jinými Vietnamci.

Pak to trochu vypadá, že chtějí, aby jim všichni dali pokoj, že si vystačí sami - v každé tržnici najdete spoustu nejrůznějších vietnamských zprostředkovatelů a všechny myslitelné služby od holiče až po pojišťovny. Oni si opravdu všechno zařídí sami, ale není to proto, že by se třeba uzavírali před Čechy. Mají pocit, že když jim do života začne zasahovat stát nebo nějaká organizace - byť s dobrými úmysly -, že se tu rodí nějaký problém. Když se totiž o vás ve Vietnamu začne zajímat stát, většinou je zle. A tohle si nesou všude s sebou.

Dobře, ale v normálním člověku, který si k nim jde nakoupit, přece žádné nebezpečí nevidí.

Ano, a taky to není tak, že by se ustrašeně drželi jenom při sobě a s nikým se nebavili. Když máte opravdu zájem s Vietnamcem komunikovat a chováte se k němu slušně a v ideálním případě znáte pár vietnamských slov nebo zdvořilostních frází, rádi si s vámi popovídají, povykládají vám o svém kulturním zázemí... Samozřejmě když k nim přijdete a spustíte na ně "hej, ty...", tak se stáhnout a moc se s vámi bavit nebudou.

Co si o nás, Češích a Slovácích, Vietnamci myslí? Jak nás vidí ti, kteří tu žijí?

Na to vám každý Vietnamec dá jen nějakou velmi zdvořilou odpověď...

Určitě mezi nimi máte přátele, kteří jsou k vám daleko otevřenější.

V první řadě mají pocit, že jsme všichni strašně oškliví. Hezky to ilustruje i jeden můj zážitek - jel jsem před časem tramvají a nade mnou se bavili dva Vietnamci. Vietnamsky a nahlas, protože je ani nenapadlo, že by jim někdo mohl rozumět.

Ján Ičo

Vietnamista, překladatel a pedagog Ján Ičo (*1980 v Košicích) vystudoval vietnamistiku na Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty UK (abs. 2004), kde dnes přednáší (Myšlení Dálného východu, Úvod do vietnamské literatury, Dějiny Vietnamu aj.). Je autorem a spoluautorem několika odborných prací, mj. Dějin Vietnamu (NLN 2008, s Lucií Hlavatou, Petrou Karlovou a Máriou Strašákovou) a Slovníku vietnamské literatury (Libri 2011, s Lucií Hlavatou a Máriou Strašákovou). Jako autor i editor se podílí také na velké slovenské všeobecné encyklopedii Beliana. Je zakládajícím členem občanského sdružení Klub Hanoi.

Jeden byl starší a zjevně tu už nějaký rok žil, ten druhý byl mladší a pravděpodobně zrovna přijel. A ptal se toho staršího: Strýčku, jak tady můžeš vydržet? Vždyť ti lidi jsou tak strašně oškliví... A strýček nad tím mávnul rukou a povídá: Ále, na to si zvykneš...

Tohle je spíš legrační. Ale je fakt, že Vietnamci nás považují trochu za barbary, kteří se neumí chovat. Kteří na sebe halekají, nedovedou vést tu složitou zdvořilou konverzaci plnou kulturních odkazů. Kteří podávají jen jednu ruku - když chce totiž být Vietnamec opravdu zdvořilý, podá obě. A kteří nejsou většinou moc dobří hostitelé - když totiž přijdete k Vietnamci na návštěvu, neexistuje, že by se o vás do detailu nepostaral...

V něčem mají pravdu, ne?

No... Taky mají pocit, že se chováme strašně arogantně. Ale ona to nemusí být vždycky arogance, jak my ji chápeme. Může to být tím, že jako Evropané jsme zvyklí na rychlé, jasné jednání, že nastavíme nějaká pravidla a očekáváme, že se budou dodržovat. Vietnamci to takhle nemají.

To je mimochodem taky častý problém a nedorozumění třeba při obchodních jednáních.

Když jednají Češi s Vietnamci, kteří nejsou dostatečně obeznámeni s tím, jak to v Evropě chodí, po schůzce se rozejdou - Češi s pocitem, že je všechno vyřízeno, dojednáno, podmínky stanoveny a ráno můžeme rozjet byznys. Kdežto Vietnamec ze stejné schůzky odejde s pocitem, že si pěkně popovídal, partner je zajímavý a třeba by z toho jednou mohlo něco být...

Přemýšlejí prostě jinak, a pokud si odmyslíme barvu pleti a tvar očí, tohle je možná ten největší rozdíl mezi námi - některým věcem přikládají úplně jinou váhu než my. Ta jinakost se samozřejmě projevuje i v řadě dalších oblastí, třeba v rodinných hodnotách, když už jsme zmínili rodinu. Oni třeba nechápou, k čemu jsou dobré domovy seniorů. Pro ně je absurdní představa, že by se o své rodiče nebo prarodiče nepostarali sami.

Můžeme Vietnamce z nevědomosti hrubě urazit, třeba chováním, které se u nás považuje za normální, nebo se aspoň toleruje?

To bohužel můžeme, i když taky záleží na tom, nakolik Vietnamec počítá s naším "barbarstvím" a bude ho tolerovat. Ale rozhodně třeba není dobré hladit po hlavě malé děti, to se považuje za strašně nezdvořilé.

Vietnamci mají proti nám taky dost komplikované oslovování - my máme vykání a tykání a hotovo. Kdežto oni mají několik vrstev, v podstatě, když to zjednoduším, čím mladšího ze sebe v rozhovoru uděláte ve vztahu k tomu druhému, i kdyby byl stejně starý, tím jste zdvořilejší.

Ve Vietnamu člověk není ani chvilku sám.
Ve Vietnamu člověk není ani chvilku sám. | Foto: Ján Ičo

Vietnamci samozřejmě chápou, že my se to nikdy nenaučíme, ale přece jenom zaregistrují, když jim začneme hned tykat. A tyhle věci těžce nesou, protože mnozí z nich jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří tu prostě momentálně nesehnali lepší uplatnění než prodávat v tržnici. Zároveň pokud vyrůstali ve Vietnamu, od dětství ze všech stran slyšeli, že Vietnamci jsou nejlepší národ na světě, který porazil Francouze i Američany, odolal Číňanům a po tisícileté čínské nadvládě získal nezávislost...

To všechno v nich pěstuje hrdost a pak přijedou sem, kde se k nim najednou řada lidí chová jako k těm nejposlednějším z posledních... Ne že by je to snad vyprovokovalo k nějaké agresivní reakci, ale velmi se jich to dotkne.

Musíme prostě mít na paměti, že když někdo měří metr padesát a nedokážete odhadnout jeho věk, neznamená to automaticky, že je to nějaký puberťák, kterého je potřeba postavit do latě.

Co žene Vietnamce přes půl světa, o co se snaží ti, kteří k nám přicházejí? Vydělat tu peníze a vrátit se domů? Nebo se tu natrvalo usadit? Anebo získat občanství a pokračovat dál na západ?

To se dá jedině zgeneralizovat - myslím, že základní motivace osmdesáti devadesáti procent Vietnamců je přijet, vydělat nějaké peníze, splatit dluhy, trochu zvednout životní úroveň sobě i celé své široké rodině a vrátit se domů.

Samozřejmě, někteří pak zjistí, že se jim tu žije líp, našli tu lepší uplatnění, větší životní prostor, mají tu práci, chtějí tu zůstat. Ti pak třeba zažádají o občanství. Ale ta prvotní motivace skoro nikdy není - sbohem, odcházím z Vietnamu, stěhuju se do České republiky a strávím tam zbytek života.

A jaký mají Vietnamci, kteří sem přicházejí, vztah k Vietnamu? Jsou mezi nimi i disidenti, nebo jde jen o ekonomickou emigraci?

Zdejší vietnamskou společnost tvoří tolik vrstev a skupin, že v ní skutečně najdete jak disidenty, kteří utekli z Vietnamu kvůli politickému pronásledování, tak podnikatele, kteří mají se svou původní vlastí velmi dobré vztahy.

Všichni cítí, že ve Vietnamu není všechno v pořádku, vědí o problémech, které země má, ale jsou patrioti a nebudou na ni nikdy nadávat nebo ji kritizovat. A pokud přece kritizují, tak jen neadresně ten systém, v němž se bez úplatků nikam nedostanete a kde, pokud chcete něco zařídit, musíte oběhat deset místních šéfů, než se dostanete k těm větším.

Ale nikdy jsem se nesetkal s Vietnamcem, který by třeba veřejně a otevřeně prohlásil, že komunistická strana je zločinecká organizace. To už by musel být opravdu tvrdý disident a navíc by hodně riskoval. Protože i když se tu Vietnamcům žije vcelku svobodně, už proto, že se mezi sebou znají, vědí, že je dobré dávat si pozor na to, co, komu a kdy řeknete.

No a pak jsou tu ještě kulturní a historické ikony, které jsou prostě nedotknutelné a nekritizovatelné. Například Ho Či Min. To je pro Vietnamce postava skoro posvátná, ne proto, že to byl velký komunista, ale protože je to ten úžasný revolucionář, zakladatel státu...

Ján Ičo s profesorem literatury Ha Anem.
Ján Ičo s profesorem literatury Ha Anem. | Foto: archiv

Proč se jich tu většina věnuje právě obchodu? Hledají kvůli horší znalosti jazyka obtížně jiné uplatnění, nebo mají prostě obchodování v genech?

To se často říká, že Vietnamci mají obchodování v genech. Určitě jsou zdatnými obchodníky, ve Vietnamu je to obzvlášť dobře vidět. Ale myslím si, že tady u nás je to spíš praktické řešení, zjistili, že je to prostor, v němž by se v Česku dalo dobře prosadit. Že je tady, myšleno ve střední Evropě, poptávka po rychloobrátkovém, levném, jednoduchém zboží, na kterém se dá vydělat. A tak se do toho pustili.

To pochopitelně vždycky není jenom pozitivní. Ze stejného důvodu vznikají i ty jejich pěstírny marihuany a pouštějí se do obchodu s drogami.

A co jejich pověstná pracovitost? O vietnamských dětech se říká, že jsou ve škole velmi snaživé, učí se, chtějí mít samé jedničky... Jsou opravdu takové i ve Vietnamu, nebo jen tady u nás, kde to mají mnohem těžší a musejí být daleko lepší, aby se prosadily?

Tohle už je trošku klišé. Je pravda, že malé vietnamské děti, zvlášť z rodin čerstvých imigrantů, jsou vedeny k tomu, že musejí být nejlepší, protože je to způsob, jak se ve škole prosadit. A rodiče, pokud si to mohou dovolit, jsou pro to schopni udělat opravdu všechno - zaplatit dítěti doučování, poslat ho na čtyři jazykové školy a do deseti kurzů...

Ale taky už se mi párkrát stalo - protože k nám na fakultu se hlásí i etničtí Vietnamci -, že skoro neuměli česky nebo dělali tak neskutečné chyby, až pro mě bylo těžké uvěřit, že složili maturitu na české střední škole. Zřejmě zjistili, že existuje určitá možnost pozitivní diskriminace a že jim učitelé leccos odpustí, když vidí jejich snahu, a začali na to hřešit.

Byly to zatím jednotlivé případy, ale kdo ví, jestli to není začátek nějakého trendu? Jakákoliv diskriminace, i ta pozitivní, je podle mě velmi špatná.

Spousta dětí se už ale narodila tady, ty patrně problém s češtinou nemají.

To opravdu ne, spíš naopak. Tahle nová generace Vietnamců je v rámci zdejší vietnamské komunity úplně jinou sociální skupinou. Vypadají sice jako Vietnamci, ale nemají žádné povědomí o vietnamské historii a kultuře, mnozí dokonce vůbec neumějí vietnamsky. Jejich rodiče to buď zanedbali, nebo nepovažovali za potřebné a důležité, když jejich děti stejně chodily do české školy.

Takže vypadají jako Vietnamci, ale prakticky jsou to Češi, mluví i nejrůznějšími českými a moravskými nářečími, a když je jenom slyšíte a nevidíte, podle řeči by vás vůbec nenapadlo, kým jsou.

A nezpůsobuje jim tahle neznalost pak problémy, když se vrátí do Vietnamu, nedívají se tam na ně skrz prsty?

Vietnamská společnost se na tyhle navrátilce, kterým se říká Viet Kieu, tj. zámořští Vietnamci, nedívá nijak skrz prsty. Naopak, vítá je jako ty, kteří vycestovali do zahraničí, prosadili se, vydělali tam a vrátili se, aby ve Vietnamu bylo líp. To je ve zkratce i oficiální politika státu. Navíc když Vietnamec vidí jiného etnického Vietnamce, který je ale fakticky daleko víc Čechem, ani ho nenapadne, že by se k němu měl chovat jako k cizinci.

Znám pár Vietnamců, kteří se tu narodili a pak se po letech vypravili třeba za dědečkem do Vietnamu. Zažívali tam stejný kulturní šok jako kdokoliv z nás. Jako kdyby se Pražan, který vyrostl na Žižkově, najednou ocitl uprostřed džungle.

Jaké šoky se dají ve Vietnamu zažít? Strávil jste tam rok na univerzitě, určitě máte spoustu osobních zkušeností, i když jste odjížděl trochu připraven...

Přesně tak, trochu. Všichni studenti tu sice absolvují dvouletou přípravu, ale ta stačí tak k tomu, abyste zhruba tušil, co se děje. Takhle stručně se to těžko vysvětluje. Prostě se najednou ocitnete na jiné planetě a první, co vás uhodí do očí, je to neskutečné množství lidí všude kolem.

Zahradníci udržují trávník v areálu Chrámu literatury v Hanoji.
Zahradníci udržují trávník v areálu Chrámu literatury v Hanoji. | Foto: Ján Ičo

Ve Vietnamu nemáte šanci být chvíli sám, máte pocit, že jste pořád pod drobnohledem. Ani večer, když se vrátíte ze školy, se to nezmění - pořád je kolem vás skupinka Vietnamců, všichni se vás pořád na něco ptají, všichni s vámi chtějí mluvit a vy vůbec nemáte kam utéct.

Další věc - když poprvé vyjdete na ulici, po níž se valí tisíc motorek jedním směrem a tisíc druhým a do toho ještě všichni odbočují do všech možných směrů, máte pocit, že se nikdy nehnete z místa, natož abyste přešel silnici... A samozřejmě, jako běloch tam svítíte, jste o půl metru vyšší než průměr a připadáte si jako hlavní postava nějakého dramatu, každý se na vás dívá, volá na vás, každý si s vámi chce popovídat...

A když si na to konečně zvyknete, zas vám pak po návratu sem připadá, že nikoho nezajímáte, nikdo se na vás ani nepodívá... Vzpomínám si, když jsem se vracel z Hanoje po delším pobytu a vystoupil ve Vídni z letadla, že jsem si říkal: Vypukla tu nějaká epidemie, nebo co? Zdálo se mi prostě najednou, že je tam všude strašně málo lidí - a to jsem byl na letišti.

A dál?

Složitější je to s hygienou, to je celkem známá věc, teplá voda není k dispozici dost často... No a žaludeční a trávicí problémy, ty tam čekají prostě každého, kdo přijede poprvé a není zvyklý. Ale zvyknout se na to dá, neznamená to, že automaticky zemřete, když sníte nějakého toho hada nebo grilovanou krysu...

Nebo psa... Opravdu je Vietnamci jedí, jak se říká? Nebo je to pomluva?

Ale ano, jedí. Tohle se Vietnamcům hodně vyčítá, ale je potřeba říct k tomu pár věcí.

Předně, pes se tam považuje za výjimečnou pochoutku a připravuje se jen několikrát do roka při různých slavnostních příležitostech, jako tradiční chod. A je to strašně drahé maso, i když si myslím, že není moc dobré. Nejedí se také všichni psi, žádný Vietnamec není takový blázen, aby za velké peníze koupil nějakou ušlechtilou rasu a pak ji snědl.

A za další, jak tam stále silněji pronikají evropské, západní vlivy, stále častěji se stává, že si rodina opatří psa, kterého chce vykrmit, ale děti si ho oblíbí a už s nimi zůstane. I ve Vietnamu už to prostě spousta lidí považuje za barbarské, takže dávno neplatí, že první, co Vietnamce napadne, když uvidí psa, je: Á, večeře...

A jak bezpečno nebo nebezpečno ve Vietnamu je? Kdybychom to srovnali třeba s Českem?

Může to znít paradoxně, ale obzvlášť pro cizince je ve Vietnamu daleko bezpečněji než tady. O půlnoci v Hanoji jste určitě ve větším bezpečí než o půlnoci na Václaváku. Je to i proto, že státu velmi záleží na tom, jaký signál o sobě do zahraničí vysílá, takže tam platí nepsané pravidlo, že cizincům se ve Vietnamu nesmí nic stát.

Přispívá k tomu i fakt, o kterém jsem už mluvil - ve Vietnamu nejste ani chvilku sám. A kdybyste se jako turista vydal někam do hor a ubytoval se třeba v nějakém menším městě, do dvou hodin celé město ví, že jste tam přijel a kde bydlíte.

Mně se třeba stalo, že jsem v hospodě ztratil peněženku. Zjistil jsem to doma a druhý den do té hospody šel, abych se po ní poptal. Nebyla tam, ale personál pokýval hlavami a do tří dnů se peněženka objevila na vrátnici koleje, bez peněz sice, ale se všemi doklady...

Samozřejmě, taky vás ve Vietnamu můžou v nějakém větším turistickém centru okrást, ale rozhodně to není nebezpečná země a nemusíte se bát, že by vás tam třeba nějaká banda přepadla a oloupila.

(Druhou část rozhovoru s vietnamistou Jánem Ičem si můžete přečíst ZDE.)

Názory Aktuálně.cz
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:

 

Právě se děje

Další zprávy