reklama
 
 

Dobrovský: Idea ruského státu je založena na agresi a vytváření obrazu nepřítele

12. 7. 2016
Že do roku 2025 budeme dávat na obranu dvě procenta HDP? To jsou velké oči, říká v rozhovoru bývalý ministr obrany a velvyslanec v Rusku.

Co lze podle vás, jako bývalého ministra obrany a velvyslance v Rusku, považovat v množství obecných prohlášení, která zazněla na summitu NATO ve Varšavě, za zásadní, nové či dokonce přelomové?

Přelomového tedy opravdu nevidím nic. Do jisté míry by snad mohlo být překvapením pro méně informované rozhodnutí o převedení protiraketové obrany do alianční kompetence. Přelomové je to snad jedině v tom, že se náš ministr zahraničí teď chytí za nos a zalituje, že byl proti naší účasti v někdejším konceptu protiraketové obrany, čímž oslabil nejen naši obranu, ale i naše slovo v Alianci.

Dovolení pojmenovat Ruskou federaci, respektive její současný režim, jako nositele rozhodující vojenské hrozby zejména pro země východní a střední Evropy, to nám dal generální tajemník NATO Jens Stoltenberg s podporou generála Petra Pavla ještě před varšavským summitem. Konečně i pojmenování kyberprostoru jako prostoru obranně-operačního není nic nového. Velmi podobně se o tomto prostoru hovořilo již na pražském summitu v roce 2002. Ani vystoupení odcházejícího amerického prezidenta Baracka Obamy, ujišťujícího Evropu o neutuchajícím zájmu USA být jí rozhodujícím spojencem v bránění jejích svobod a její demokracie, není nic zvlášť nového, i když pozitivní to je. Stále ještě mám v paměti ten Obamův v Praze vyhlášený reset, tedy ono "odpusťme si, co jsme si", které si v Moskvě přeložili do ruštiny jako přiznání americké, a s americkou i evropské slabosti. Pokud tedy ve Spojených státech nezvítězí prezidentský kandidát Trump, budou Spojené státy, respektive jejich vojenská síla, i nadále rozhodující obrannou silou Aliance.

A co alespoň nového či pozoruhodného jste zaznamenal na tomto summitu?

Nové a rozhodně pozitivní je rozhodnutí rozmístit na území pobaltských států a Polska čtyři natovské prapory, které sice, jak řekl generál Petr Pavel, nejsou vskutku žádnou odstrašující silou pro vojska Ruské federace, rozmístěná ve více než desetinásobné převaze na druhé straně hranic, ale jsou rozhodně výrazem vzájemné důvěry ve spojeneckou věrohodnost. Dokonce i mimo pátý článek Washingtonské smlouvy.

Dobrá, ale třeba Der Spiegel upozorňuje na to, že v oblasti Kaliningradu, která dělí Polsko od Litvy pásmem pouhých 65 kilometrů, Rusové soustředili mohutnou raketovou obranu proti vzdušným i námořním silám a Aliance proti tomu ještě nevyvinula účinný protiraketový systém, to moc důvěry nikomu nedodá. Naší symbolice se může Rusko jen smát a bude si to překládat jako Obamův restart: tedy jako slabost…

To je právě sama podstata mé zdrženlivosti, pokud jde o nějakou zlomovost. Summit nepochybně přináší více politické důvěry ve společně prožívané hrozby, ale výhodu ruské převahy na východní hranici neruší. Ty čtyři prapory opravdu nejsou žádnou odstrašující silou. Ale summit se zabýval i dalšími otázkami. Tak například jako moudré, a věřme, že účinné, bude také rozhodnutí o natovské aktivitě ve Středozemním moři, tedy přece jen společná účast na řešení uprchlické krize v natovské, tedy i americké spolupráci.

Vážný je v jistém smyslu poněkud nový pohled Aliance na situaci na Blízkém a Středním východě. Nejde samozřejmě jen o uprchlíky, ale o významnou vojenskou, a tudíž v budoucnu možná i politickou a ekonomickou ruskou konkurenci v oné poměrně blízké části světa. Neřekl bych, že je to rozhodnutí přelomové, ale zásadní ano. Zatím ovšem formulováno poměrně zdrženlivě.

A co vám tam naopak chybělo, když víme, že máme proti sobě Vladimira Putina, který se snaží všemi prostředky vrátit Rusku pocit nadřazenosti podobně, jako to činila sovětská propaganda?

Chybělo mi tam to, co obvykle v tak složitých jednáních mezi státy, respektive jejich politickými představiteli, přirozeně chybí. Byl bych se zaradoval, kdyby dejme tomu německý zahraniční ministr Frank-Walter Steinmaier vzal zpět svá nedávna slova o tom, že posilováním obranných schopností cvičením na polském území zvyšuje NATO válečné napětí. Chybělo mi tam větší porozumění některých západních členů NATO pro zcela racionální obavy zemí sousedících s Ruskou federací nebo zemí, které byly před pětadvaceti lety nesvobodnými ruskými satelity.

Chyběla mi v tomto ohledu také jasná slova představitelů Česka, Slovenska a Maďarska, že budou společné spojenecké obraně věnovat nejen více peněz, ale především větší politickou pozornost. A zejména mi schází důvěra v to, že Stoltenbergova výzva k jednání s představiteli Ruské federace má stejný obsah jako podobná slova prezidenta Miloše Zemana. I prezident Zeman podporoval na summitu dialog s ruskými politiky, jenže jeho více než jednou vyslovená kritika sankcí, jimiž má být ruská vláda vedena k dodržování smluv, dohod a nedotknutelnosti území suverénních států, to zpochybňuje. Stoltenberg má na mysli dialog v rámci Rady NATO – Ruská federace, prezident Zeman hovoří o jakýchsi individuálních jednáních s ruskými politiky. Prezident je také znám svou důvěrou v ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova a jeho důvěra je silnější než fakta o podpoře ruských vojáků ukrajinským separatistům.  

Ale přesto NATO i v dnešní době, kdy hrozí tolik nových nebezpečí, tvoří zřejmě poslední zatím fungující pojítko celé západní transatlantické civilizace…

Ano, Aliance je - a doufejme, že bude - i nadále vskutku spojeneckým celkem, jehož společné zájmy budou její členské země i nadále spojovat. Podstatné je to zejména teď, kdy se spojenectví v Evropské unii rozvolňuje. Důležité ovšem bude, aby si naši politici byli významu Aliance vědomi a aby také rozvoji našich obranných schopností věnovali zvýšenou pozornost. A to nikoliv pouze výši rozpočtu na obranu. Trvale sleduji jistou rozpačitost v samé podstatě naší zahraniční a obranné politiky, kdy naši prezidenti dávají najevo zájem o jinou zahraničněpolitickou orientaci než naše vlády.

Často se říká, že ty nejdůležitější věci se dohadují za oponou, v kuloárech, a do médií se nedostanou. Dá se tušit, co se dohodlo v roce 2016 ve Varšavě?

V jistém smyslu je nadějné, že třeba prezident Obama - nikoliv někde mezi čtyřma očima, ale zcela veřejně - napomenul aktuální polskou vládu, která nejen podle jeho názoru omezuje v Polsku demokracii. Na druhou stranu je varovné, že právě toto varování polská televize z Obamova projevu vystřihla. Myslím, že zásadní je to, co bylo jako dohodnuté zveřejněno.

Proč některé hlasy v Berlíně tlačí politiku NATO opačným směrem než většina ostatních států, které mají obavy ze vzrůstající agresivity Ruska?

Neřekl bych, že je to v Německu nějaký zvlášť silný proud. Naopak v obranné politice Německo překonalo už před časem rozpaky, jež mají svůj důvod ještě v důsledcích druhé světové války. Svědčí o tom vojenská účast Německa jednak v Afghánistánu, jednak jeho participace na vytvoření a rozmístění jednoho ze čtyř praporů v Pobaltí a v Polsku. Ať již jsou zájmy některých německých politiků nebo podnikatelů jakékoliv, ať již jsou vztahy některých politiků k Rusku jakkoliv odlišné od naší zkušenosti, je zásadní, že vláda rozhodnutí varšavského summitu podporuje a je rozhodnuta je realizovat.

Rozpačitě jako někteří němečtí politici a podnikatelé reagovala i česká delegace: ta hlavně hovořila o tom, že za americké peníze opravíme ruské helikoptéry v Afghánistánu a prezident údajně lobboval za zrušení sankcí proti Rusku…

Že prezident Zeman lobboval za zrušení sankcí, k tomu se hlásí a není to vzhledem k jeho proruské politice podporované některými jeho rádci a přáteli žádné překvapení.

Ovšem naše „zdrženlivost“ v obranné politice není nová. Držíme se při zdi. Mám dlouholetou osobní zkušenost například z tvorby některých zásadních dokumentů týkajících se rozvoje našich obranných schopností a je to zkušenost nedobrá. Nechci se pouštět do přílišných detailů, ale obecně mohu říct, že odborné sebevědomí nejvyšších vojenských špiček je potlačováno nechutí politiků vidět otázky obrany jako stejně zásadní jako například otázky politiky sociální. Úspěchy, kterých naši vojáci dosahují prostřednictvím nevelkých úkolových uskupení, přehlušují volání po dlouhodobém, strategicky kvalitně, vědecky připraveném rozvoji schopností a struktur. Nevidím v tom záměr, ale pouze malou nebo u vojáků politiky potlačenou schopnost. 

Naproti tomu The Washington Post napsal: Neexistuje žádný náznak, že Rusko dostojí svým mezinárodním závazkům nebo že přizná svou vojenskou úlohu na Ukrajině; ve skutečnosti je opak pravdou. NATO musí splnění tohoto úkolu prosazovat se vší rozhodností, silou a přítomností.

To jsme u toho dialogu, který považuje za nezbytný Jens Stoltenberg, v očekávání naprostého vzájemného neporozumění. Nicméně je to dialog nezbytný. Když pro nic jiného, pak právě pro to potvrzení jeho neúspěchu. Dialogů s představiteli ruské současné politiky bylo mnoho. Například minská dojednání. Jejich závěry Rusko nedodržuje, což vedlo Jense Stoltenberga k opětovné výzvě k jejich naplnění. Nevěřím, že výzva bude v Moskvě vyslyšena. Ovšem prosazovat splnění výzvy k zastavení ruské podpory východoukrajinských povstalců nějakou přímou, neřkuli vojenskou silou, si nedovedu v dané chvíli představit. Tady pomohou jen sankce, co možná jednotně, všemi podporované.

A nejsou ty obavy z Ruska přehnané, když podle zprávy z centrály NATO, zveřejněné v předvečer summitu, mají v souhrnu členské státy v aktivní službě přibližně 3,2 milionu vojáků? Londýnský Mezinárodní institut strategických studií uvádí, že Rusko mělo loni 771 tisíc vojáků. Podle citované zprávy z centrály NATO byly loňské souhrnné vojenské výdaje členských států NATO téměř 867 miliard dolarů; vzpomínaný londýnský ústav uvádí, že vojenské výdaje Ruska byly loni 65,6 miliardy dolarů. A zmíněný oficiální zdroj z Bruselu předpokládá, že letos vzrostou vojenské výdaje členských států NATO o dalších téměř 23 miliard dolarů…

Ne, obavy z Ruska přehnané nejsou. Poměry sil byly stejné, když Rusko zahájilo válku s Gruzií a oddělilo od ní část jejího teritoria. Byly stejně nepoměrné, jak ukazujete, a přesto ruská vláda anektovala vlastně s nevelkou vojenskou pomocí Krym a významná početní a finanční převaha Západu nad Ruskem nezabránila ruské vojenské podpoře východoukrajinským povstalcům. Rusko také modernizuje své ozbrojené síly a velmi často je uvádí do vyššího stavu pohotovosti, uskutečňuje mohutná cvičení s částečnou mobilizací, jejichž cvičebním cílem je například obsazení určité části polského území. K tomu je nutné slyšet ruského prezidenta Vladimira Putina, který opakovaně varuje Západ před ruskou vojenskou silou. A nejsou to jen slova. Použil tu sílu v Gruzii a na Ukrajině.

Turecké noviny Hürriyet napsaly: Skutečnost, že se spojenci stále více snaží zvýšit rozpočty na obranu, říká o důvěryhodnosti NATO víc než jakékoli komuniké. Souhlasil byste s tím?

Výše vojenského rozpočtu je jen jednou součástí péče o obranu. Také musíte vědět, do čeho ty peníze vložit, a musíte to vědět dlouho dopředu a na základě kvalitně, vědecky vedených, strategicky pojatých analýz vývoje kdečeho. Od zbraňových systémů až po vývoj mezinárodních vztahů. V našem českém případě je také nezbytná analýza a revize naší obranné legislativy. Jen jeden příklad za všechny. Zákon o službě vojáků z povolání byl novelizován šestnáctkrát. Myslíte, že je to v pořádku? Ovšem v zásadě je ta věta o růstu důvěry s růstem peněz na obranu správná. Zejména v tom smyslu, že někteří členové platí hodně, jiní se jen tak vezou. Třeba my. Když ministr Stropnický říká, že do roku 2025 budeme dávat na obranu dvě procenta HDP, má podle mne velké oči. Zatím platí, že vláda dá v roce 2025 jen jedno procento a čtyři desetiny. S tím také počítá nová koncepce výstavby Armády České republiky. No, uvidíme. Přál bych vojákům a nám všem, aby se vlády konečně rozhoupaly a věnovaly obranné politice a obranné praxi více zájmu.

K 1. lednu 2016 máme jen 18 800 aktivních vojáků. Bývalý šéf Úřadu pro vyzbrojování Jaroslav Štefec dokonce hovoří metaforicky o tom, že "nemáme žádnou armádu". Proč nedodržujeme sliby o zvýšení výdajů na armádu a o modernizaci výzbroje, o které hovořil ministr Stropnický?

Jaroslav Štefec říká leccos a občas to přežene. Já bych neřekl, že “nemáme žádnou armádu“. Máme takovou, jakou jsme co do velikosti a co do souboru schopností na základě politických rozhodnutí vytvořili. A dosud plnila své úkoly, jak už jsem se zmínil, skvěle. Ale proč má mít v mírovém stavu 26 tisíc vojáků a vojákyň, proč má mít jen dvě mechanizované brigády pozemního vojska, proč nemá dostatečně mohutné dělostřelectvo, proč nemá dostatečnou protivzdušnou obranu strategických cílů, proč nemá dostatek záloh, to je ve hvězdách. Snaha po změně tu je a ministr Stropnický s náčelníkem generálního štábu generálem Bečvářem o změnu stavu usilují. Zanedbání obranné politiky je ovšem dlouholeté a náprava stavu vyžaduje nejen dobrou vůli a rozhodnost těch dvou nejvyšších funkcionářů, ale celých vlád. Této i dalších.

A není to vše, o čem dnes hovoříme, obecným důsledkem krize "leadershipu"?

Máte-li tím módním slovem na mysli nedostatek osobností, pak do jisté míry ano. Když prezidenti stojí proti vládě, sotva to může vést k dobrému. Když se budoucí ministr zahraničí postaví spolu se svými spolustraníky proti naší účasti na protiraketové obraně, když si do Sněmovny volíme lidi, kteří podporují ruskou vojenskou účast na ozbrojené vzpouře východoukrajinských separatistů, když nejsme schopni vytvořit vědecky kvalitně obsazené centrum strategických studií, když se vrchní velitel našich ozbrojených sil jako malý kluk plete do vyzbrojování armády dětinským opakováním slova dron, když nejvyšší velitelé ozbrojených sil nejsou ochotni a snad ani schopni publikovat zásadní práce o smyslu a účelu armády, které se v čase významně proměňují, a odborný vojenský časopis Vojenské rozhledy zmírá na nedostatek autorů, když ministr obrany musí pochybovat o reálnosti výše rozpočtu, protože s ministrem financí není řeč, je to nejspíš právě onen nedostatek vedoucích politických osobností, vědomých si svých odpovědností.

O co podle vás půjde na schůzce Rady NATO - Ruska příští týden v Bruselu? Jaký význam může mít taková schůzka?

Půjde, alespoň moje zkušenost mi nabízí odpověď, o prokázání marnosti jakéhokoliv pokusu přimět představitele současného ruského režimu k porozumění principům demokracie a jejích svobod a samozřejmosti, s jakou my chápeme nedotknutelnost území suverénního státu. Není se co divit, když na agresi a na vytváření obrazu nepřítele je založena idea ruského státního zřízení. Ovšem neutuchat v pokusech přimět prezidenta Putina a jeho ministry a rádce k tomu, aby alespoň naše argumenty vyslechli, to je povinnost, které Aliance chce dostát.

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama