Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Rozhovory
22. 3. 2015 12:15

Iva Brožová: Spravedlnost se nikdy nestane naším majetečkem

Druhá část rozhovoru Aktuálně.cz s bývalou předsedkyní Nejvyššího soudu. Žalobce Ivo Ištvan je statečný člověk, říká v něm například.
"Šli po mně lidé, se kterými jsem měla být na jedné lodi," říká bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová.
"Šli po mně lidé, se kterými jsem měla být na jedné lodi," říká bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. | Foto: ČTK

První část rozhovoru s Ivou Brožovou, kterou jsme publikovali 18. března, si můžete přečíst zde.

Když jste po svém odvolání Václavem Klausem v roce 2006 podávala na prezidenta ústavní stížnost, nebála jste se, že Ústavní soud, do značné míry Klausem obměněný, potvrdí vaše sesazení?

Bála, nebála, já jsem prostě věděla, že to musím udělat. Tady nešlo o mě, ale o postavení soudní moci v demokratickém právním státě. A v tomhle přelomovém rozhodování se ukázalo, že na Ústavním soudu zůstalo mnohé z ducha jeho prvního tribunálu.

Překvapilo vás, že se proti vašemu rozhodnutí jít do střetu s prezidentem postavila akademická obec?

Kdyby jen akademická obec. Soudci Nejvyššího soudu sepsali petici, v níž mě vyzývali, ať přijmu rozhodnutí prezidenta republiky. Také kolegium předsedů krajských soudů bylo názoru, že je třeba sklonit hlavu. Docela mne zaskočilo, že ani soudci sami si neuvědomovali, že jde o nezávislost soudní moci, s níž stojí i padá právní stát.

Mluvila jste někdy o soudcovské nezávislosti s Klausem?

Jednou na slavnostní večeři ve vládní vile jsem se mu to snažila vysvětlit. Byl rozčílený a říkal: „Já jsem taky nezávislý. Celý život jsem byl nezávislý. Tak proč by ta vaše nezávislost měla mít jinou kvalitu?“ Nemohl pochopit, že nezávislost soudní moci má jinou kvalitu proto, že se o ni opírá celá demokracie, a že proto také je ústavně garantovaná. Krátce po téhle večeři mě odvolal z funkce.

Iva Brožová
Autor fotografie: Tomáš Adamec, Aktuálně.cz

Iva Brožová

Narodila se v roce 1951 v Brně.

Vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, poté působila jako soudkyně Městského soudu v Brně. V letech 1993 až 1999 byla soudkyní Ústavního soudu, od roku 1999 soudkyní Nejvyššího soudu.

V roce 2002 ji prezident Václav Havel jmenoval předsedkyní Nejvyššího soudu. Se jmenováním nesouhlasil ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš ani opoziční ODS.

Prezident Václav Klaus ji v roce 2006 z čela Nejvyššího soudu odvolal. Brožová podala stížnost k Ústavnímu soudu, podle které bylo odvolání v rozporu s ústavou a nebylo řádně odůvodněno. Soud jí dal za pravdu.

V roce 2007 navrhl ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (tehdy ODS) zahájit kárné řízení s Brožovou kvůli téměř čtyřicetimilionové pokutě, kterou Nejvyššímu soudu uložil finanční úřad za administrativní chyby v hospodaření. Kárný senát ale kárnou žalobu na Brožovou zamítl. Pokutu nakonec soud zaplatit nemusel.

V roce 2013 prohlásil prezident Miloš Zeman, že ztratil v Brožovou důvěru. Podle něj se měla distancovat od verdiktu Nejvyššího soudu, kvůli kterému Nejvyšší státní zastupitelství zastavilo trestní stíhání tří exposlanců ODS ve věci údajné korupce. Brožová se i po prezidentově výzvě odmítla k verdiktu vyjádřit s tím, že by ohrozila nezávislé nalézání práva.

V lednu 2015 na funkci předsedkyně Nejvyššího soudu rezignovala s vysvětlením, že dosáhla důchodového věku. Podle svých slov chce nyní hlavně odpočívat.

Co vám pomáhalo odolávat tlakům nejvyšších ústavních činitelů, soudcovské obce, ale i občanského spolku Šalamoun disidenta Johna Boka?

V případě Johna Boka mi to bylo tak nepochopitelné, že jsem mu to ani nedokázala mít za zlé. Vezměte si, že jeho otec válečný pilot létal s mým tatínkem ve stejné bombardovací peruti. Na tátu jsem v těch dramatických chvílích nejvíc myslela. Na jeho hrdinství, kvůli němuž se stal pro totalitní moc třídním nepřítelem. Díky tomu jsem už měla dost zkušeností s tlakem mocných. Co mě ale destruovalo, to bylo pomyšlení, že tenkrát to byla totalitní moc a dnes po mně jdou reprezentanti demokratické moci. Lidé, s nimiž bych přece měla být na jedné lodi.

Kde jste hledala útěchu, když váš otec ani váš vzor, profesor Vladimír Čermák, už nežili?

Ještě žil pan biskup Krátký, který mě několik let předtím pokřtil. A ten mi říkal: „Nesmíte o sobě pochybovat, přesně toho oni chtějí dosáhnout.“

Dneska tvrdíte, že nejtěžším soupeřem pro vás byl Miroslav Kalousek, který tlačil na vaše odvolání kvůli padesátimiliónové pokutě, vyměřené Nejvyššímu soudu. V čem byl Kalousek nebezpečnější než Klaus?

Nebezpečný byl v tom, že mě zastihl unavenou po tom všem potýkání se s prezidentem, kontrasignujícím premiérem Paroubkem, s ministry spravedlnosti Němcem i Pospíšilem. Navíc jsem se ještě nevzpamatovala z těžkého úrazu – na přechodu mě srazilo auto. A najednou jsem se musela znovu maximálně zmobilizovat. Ale tahle epizoda nakonec měla úžasnou pointu.

V čem?

Zatelefonoval mi jeden ze tří kontrolorů ministerstva financí inženýr Šíp a řekl mi, že byl celý život jeho loajálním zaměstnancem. Ale že takové zneužití výsledků kontroly nemůže akceptovat a je připraven u soudu svědčit v můj prospěch - tedy proti Kalouskovi. Tehdy jsem se poprvé rozplakala. Poté, co akademické i justiční špičky skláněly hlavu, tady se zvedne letitý řadový zaměstnanec státní správy a řekne: Tak a ne! Uvědomila jsem si, že toto jsou skutečné elity. Ten pán byl totiž připraven obětovat svou kariéru.

Šest let poté, co vás odvolal a vy jste se tomu ubránila, vám Václav Klaus nabídl, jestli se nechcete vrátit na Ústavní soud. Neměla jste nutkání jít zpátky do instituce, kde jste byla tak šťastná?

Ústavní soud si žádá člověka na sto procent. To musíte dělat jako o život. Už jsem přece jenom byla unavená na to, abych začala desetiletý mandát v takovém nasazení. A pak – kdybych kývla, pan prezident by, tentokrát po dobrém, mohl dosadit do vedení Nejvyššího soudu svého člověka.

Jak se k vám tehdy choval Klaus?

Velmi pěkně. Tam už nebylo žádné pnutí, jaké vzniklo ještě při jmenování současného místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy. Pan kolega tehdy v děkovací řeči mluvil o úloze Nejvyššího soudu sjednocovat rozhodnutí soudů a dbát na jejich předvídatelnost. Mně to nedalo a podotkla jsem, že jednotu lze hledat jedině v kontextu názorové plurality a že koneckonců kromě sjednocující role má Nejvyšší soud i povinnost naplňovat i právo na individuální posouzení věcí. Protože právní stát stojí na principu primátu jednotlivce nad státem a není nic horšího než zglajchšaltovaná spravedlnost. Pan prezident se strašlivě rozlítil, a dokonce řekl, že jestli ještě někdy ode mě uslyší něco o názorové pluralitě v souvislosti s Nejvyšším soudem, tak mě znova odvolá a už mi nepomůže vůbec nic.

Čím si vůbec vysvětlujete jeho averzi?

On nebyl schopen přehodit výhybku. Přitom sám je taková výrazná individualita. A kdyby se dostal do křížku se zákonem, první by říkal: Mě tady máte, mne soudíte. Tak se hleďte zabývat jedinečností mého případu.

Pan prezident se strašlivě rozlítil a řekl, že jestli ještě někdy ode mě uslyší něco o názorové pluralitě v souvislosti s Nejvyšším soudem, tak mě znova odvolá a už mi nepomůže vůbec nic.

O Klausově amnestii, kdy vyvázli bez trestu i mnozí defraudanti a mafiáni, jste řekla, že rozkládá právní vědomí společnosti. Myslíte si, že ten rozklad trvá dodnes?

Pokud to vnímáme tak, že prezident obrazně řečeno vyhodil z okna celý třetí pilíř moci ve státě, tak to je pořád nesmírně varovné. Vždyť mnohé případy těch amnestovaných byly ve stadiu po projednání a rozhodnutí v první, odvolací nebo i dovolací instanci, a některé dokonce po rozhodnutí Ústavního soudu. A jestliže tedy tři nebo dokonce čtyři soudy rozhodly o vině a trestu a nakonec škrtem pera rozhodne jeden reprezentant moci výkonné, co si mají lidé myslet? Tady měl proti amnestii zasáhnout Ústavní soud. I pro prezidenta platí článek 2 odstavec 3 Ústavy – to jest zákaz libovůle. A toto byl typický případ libovůle.

Jak moc jste se musela ovládat, když jste odmítla kritizovat rozhodnutí vašich tří soudců, kteří s poukazem na imunitu vyjmuli z trestního řízení tři exposlance ODS, obviněné z výměny poslaneckého mandátu za pozice ve státních firmách?

Ani trochu, nikdy jsem totiž nekritizovala konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Protože by to mohlo být z mé strany vnímáno jako nepatřičné ovlivňování. Ale zároveň jsem se, a to ani v médiích, netajila názorem, že určující pro aplikaci poslanecké imunity je zastupitelnost či nezastupitelnost jednání poslance. Jestliže jde o jednání, kterého se může dopustit kterýkoliv občan, a sem patří i trestný čin úplatkářství, pak nemůže takové jednání podléhat imunitě. Imunita by se naopak měla vztahovat pouze na jednání, jehož se může dopustit jen poslanec. Třeba na hlasování pro zákon porušující lidská práva. Takže není důležité kdo, ale co podléhá imunitě.

I tento případ vyvolal mezi politiky nedůvěru k justici, obavy z kriminalizace politiky. Jsou oprávněné?

Protože jsem až doteď byla předsedkyní Nejvyššího soudu, tak tvrdím, že oprávněné v žádném případě nejsou. Kdyby byly oprávněné, tak bych musela rezignovat už dávno. Přece v čele Nejvyššího soudu můžete být, jen pokud máte důvěru v justici. Když ji ztratíte, čemu chcete velet? Ale uznávám, že mně se to mluví, když jsem všechny své spory s mocnými vyhrála. Do jisté míry ale rozumím rostoucí netrpělivosti, že výsledky vyšetřování případů, kvůli nimž padla vláda, jsou zatím dosti vágní. Ale to není nic proti doktoru Ištvanovi, kterého si velice vážím.

Proč?

Protože to je statečný člověk, který nejen slovy, ale činy přispěl k nezávislosti státního zastupitelství na moci výkonné, když se vzepřel rozhodnutí Renaty Vesecké, kterým byl odvolán z funkce vrchního státního zástupce. On na nutnost emancipace žalobců upozornil nikoliv akademickými debatami, ale skutky.

Jednání, kterého se může dopustit kterýkoliv občan - a sem patří i trestný čin úplatkářství -, nemůže podléhat poslanecké imunitě. Imunita by se měla vztahovat pouze na jednání, jehož se může dopustit jen poslanec.

Nakonec jste ale přece jen předčasně a dost překvapivě rezignovala na svou funkci.

To nebylo překvapivé. Jasně jsem svůj odchod avizovala ministryni Válkové poté, co byla přijata změna zákona o soudech a soudcích, kterým byly skončeny mandáty předsedům kolegií. Šlo o to, aby si můj nástupce mohl vytvořit svůj tým.

Byla ale rychlost, s níž jste v kooperaci s dalšími justičními špičkami vybrala svého nástupce...

… záměr? Jistěže ano. Skutečně jsem nechtěla, aby se předseda Nejvyššího soudu stal předmětem politického handlu. Aby se po několik měsíců kdesi v přítmí vytvářely různé kliky a docházelo k různým pokusům - s roztodivnými příběhy - ovlivnit prezidenta republiky.

Profesor Vladimír Čermák také napsal, že spravedlnost je cíl, kterého nelze nikdy ve všech aspektech dosáhnout. Kam až jste došla na své cestě za spravedlností?

To si říct netroufám. Ale vím určitě, že jsem se snažila tou cestou jít. S vědomím, že spravedlnost, stejně jako demokracii, nikdy nelze uchopit. Nikdy se nestane naším majetečkem. Protože funguje v konkrétní společnosti, skládající se z konkrétních lidí, kteří nejsou žádní pánbíčci. Jsou namícháni v dobrém i špatném. A proto také nikdy nevytvoříme dokonalý systém, ani nedosáhneme spravedlnosti v ideálním smyslu slova.

A není to někdy frustrující pocit?

Tak to prostě je. Copak vy v životě děláte jen dobré činy? Taky selháváte. Důležité je, zda se přes to všechno držíte „dobrým“ směrem. Že jdete za ideálem, v případě soudců za ideálem spravedlnosti, který vás nutí k náročným výkonům. Na ideál spravedlnosti nesmí soudce nikdy rezignovat. Protože každý, i ten nejobyčejnější člověk je schopen rozpoznat, co je a co není spravedlivé. To dobře věděli i komunisté. Proto i oni s tím pojmem ve svých kodexech operovali, aniž kdy měli v úmyslu spravedlnosti dostát.

Stále se mi nechce věřit, že opouštíte justici napořád. Že se s lehkým srdcem vytratíte po všech těch bouřlivých bojích.

Právě proto, že ty boje byly dlouhodobé a pro mě vyčerpávající. A já mám teď potřebu žít jinak. Ať se mě nikdo na nic neptá, ať teď po mně nikdo nic nechce.

Tak já se už na nic neptám.

 

Právě se děje

Další zprávy