reklama
 
 

Ivan Bartoš: Uprchlíky politici používají, aby odvedli pozornost od lumpáren

27. 1. 2016
Politika je v podstatě jedna velká opičárna, říká v rozhovoru bývalý předseda Pirátů. Přesto v ní chce zůstat a věří, že nebude opakovat staré chyby. "Jsem starší, zkušenější a hlavu mám úplně čistou."

Pokud někde spočívají kořeny rebelství bývalého předsedy Pirátské strany Ivana Bartoše, tak to není rodinné zázemí. Jeho maminka byla učitelka, otec bankovní úředník. Když mu kladli na srdce, že s vysokoškolským diplomem vždycky může jít kopat silnice, ale obráceně to nejde, parafrázoval si to po svém: s vysokoškolským diplomem se klidně můžu válet s pankáčema u popelnic. „Dnes, v pětatřiceti, mě už neoslovuje ´chlastej, hul a tleskej´. Pracuju jako manažer a dál si razím cestu politikou,“ říká Bartoš.

Když vyšla kniha Kmeny o českých subkulturách, kterou dal dohromady raper a výtvarník Vladimír 518, někdo se vás ptal, kam patříte vy. Odpověděl jste, že do kmene tekkenů. Co to je?

To byla vlastně otázka na moje zázemí. Tekkeni je free označení lidí, se kterými jsme spolupořádali - bez nároku na odměnu - svobodné taneční párty, včetně CzechTeku. A mezi nimi mám pořád nejvíc nejlepších přátel.

Byl jste i na CzechTeku rozehnaném Paroubkovou policí?

Já jsem ho zažil a hodně mě to zasáhlo. Naše republika byla v porovnání se Západem v přístupu k těmto akcím poměrně liberální. To se v roce 2005 změnilo zásahem provokatérů a policajtů bez identifikačních čísel, který nebyl dodneška pořádně vyšetřen. Což byl v podstatě konec freekultury v České republice, jak jsme ji znali. Od té doby se liberální duch vytrácí, společnost se stále víc konzervuje.

Dostal jste tam nakládačku?

Jako ostatní. Než jsem dostal slzným plynem, tak jsem si říkal: Jsem na řádně pronajatém pozemku, mám čerstvý vysokoškolský titul, co by se mi mohlo stát? Pak jsem byl nemile překvapen.

Jste zpěvákem punkové kapely Nohama napřed, která má v repertoáru song Nočník Paroubek, kde mimo jiné zpíváte o jeho nové slečně, která je „mladá blonďatá a taky pěkně blbá, že si vzala za manžela takovýho blba“... To byla vaše pomsta?

To byla přímá reakce na CzechTek. My jsme vůbec s příchodem hiphopera Petra Kutiny, který píše hodně politické texty, začali reagovat na různé fenomény doby. Třeba máme song Kokotova zloba. O slavném incidentu opilého Kalouska před Sněmovnou, kde Piráty nazval kokoty. Zpíváme o prezidentovi v písni Smrad se line z Vysočiny. To je přímočarý text, bez vyšperkovaných jinotajů. Do punkové hudby se nějaké vzdělávačky moc nehodí.

V Praze jste studoval v divokých devadesátých letech. Vnímal jste, co se dělo v politice?

Přece jsem nemohl nevnímat celou tu mafii po česku. Jak se prominenti tehdejšího režimu velmi rychle zorientovali v nových podmínkách a na svou předlistopadovou kariéru navázali kariérou ještě úspěšnější. Říkal jsem si, že kovbojský kapitalismus se rozbujel natolik, že celá země skončí rozkradená. Jinak jsem ale objevil kouzlo brigád a za vydělané peníze jsem pařil jako každý student, který se dostal do Prahy.

Také jste objevil drogy. S kouřením marihuany jste se nikdy netajil.

Jeden čas jsem to bral jako dobrou relaxaci, vyčištění mysli, kdy se člověku hlavou honí spousty myšlenek na to, co bylo, a další na to, co bude. Dnes bych se ale neoznačil ani za rekreačního huliče. Relaxační nebo objevné účinky jsem v tom přestal shledávat. Před rokem jsem přestal pít i alkohol, což jsem si dřív rozhodně neodpíral. Jedno ani druhé není to úplně nejlepší pro člověka, který chce fungovat denně aspoň deset hodin.

Jak to bylo s vaším onemocněním, takzvanou panickou atakou?

To bylo v pětadvaceti, kdy jsem v nákupním středisku z ničeho nic pocítil nával akutního strachu. Vyběhl jsem ven, začal to rozdýchávat, ale vůbec jsem nechápal, co se stalo. Když jsem přišel domů, tak jsem udělal tu největší pitomost: podíval jsem se na internet. Na Zpovědnici.cz jsem se dočetl spoustu příběhů, které tam píší zoufalci, prožívající peklo. Zjistil jsem, že už nikdy nevylezu z baráku, a velmi rychle umřu, protože mám nemoc, které se říká „tichá smrt“.

Jak jste se z toho dostal?

Šel jsem k psychiatrovi s tím, že už nikdy nevyjdu mezi lidi. Ten mě ale ujistil, že jde o diagnózu panické ataky, kterou trpí obrovské procento populace, aniž by o tom věděli. Předepsal mi psychofarmaka a po nich se to už nevrátilo. Nicméně i to byl důvod, proč jsem přestal experimentovat s drogama. Když jsem pochopil, že v tomhle jsem si už svoje užil.

Jak se stalo, že zrovna vás si před sedmi lety Piráti vybrali do svého čela?

Asi proto, že jsem extrovert, ale nemám žádný mesiášský syndrom. Dokážu formulovat názory, které jsou v souladu s pirátskou politikou. Jsem rétoricky schopnej, což se dá přeložit: Jsem držka nevymáchaná.

Dnes bych se už neoznačil ani za rekreačního huliče. Relaxační nebo objevné účinky jsem v tom přestal shledávat. Před rokem jsem přestal pít i alkohol, což jsem si dřív rozhodně neodpíral. Jedno ani druhé není to úplně nejlepší pro člověka, který chce fungovat denně aspoň deset hodin.

Pamatuji se na rozhovor s vámi v televizi po evropských volbách, kde jste vypadal dost zuboženě.

Já měl tehdy padesát čtyři kilo. Po šílený kampani, kdy jsme byli šestnáct hodin v obrovském nasazení a neustálém pohybu. Ráno jsme měli třeba tiskovou konferenci v Brně, pak se v Praze něco točilo, pak debata na vysoké škole v Olomouci... To všechno jsme dělali bez placeného aparátu. Přitom určitá skupina, řekněme, opozičních členů Pirátské strany tak úplně nespolupracovala. Jak Zeman kdysi jezdil tím autobusem a říkal, že jede na becherovku, tak já jsem v závěru kampaně jel na jamesona…

Mandát europoslance vám předloni doslova proklouzl mezi prsty. O dvě desetiny procenta. Rozhodilo vás to?

Nepochyboval jsem o tom, že to dáme. Pak to bylo velký rozčarování. To byl taky důvod, proč jsem v televizi vypadal jak zmoklej pes. Vyhrabával jsem se z toho čtvrt roku.

To byl důvod, proč jste v červnu 2014 složil funkci předsedy?

Prostě bylo nemožné, abych dělal předsedu strany v tomhle stavu. Navíc jsem si až po skončení kampaně uvědomil, že v tom volebním vytržení jsem šel hodně na sílu, co se týče některých rozhodnutí v rámci strany. Bez ohledu na to, jakou pachuť to zanechávalo u některých nesouhlasících členů.

Žijeme v době, kdy je ostře rozpolcená nejen politika, ale celá společnost. Krize kolem uprchlíků rozděluje rodiny, přátele, spolupracovníky. Jak tohle prožíváte?

Uprchlíci ovládli naši mysl. Neznám téma, které by někdy dřív takovým způsobem bořilo vztahy. Americký radar byl proti tomu sranda. Poslední prezidentská volba taky. Mám kamarády, kteří se mnou v nějaké věci bytostně nesouhlasí, ale neubližuje nám to. Buď se o tom dokážeme bavit, nebo o tom mlčíme. Ale migrace je téma až nepřirozeně exponované, lidi jí žijou a nemůžete se ničivým sporům vyhnout. Na ní se vás zeptá člověk na punkovým koncertě stejně jako v masně. Lidi posedla jakási destruktivní obsese pohádat se o uprchlících při každé příležitosti.

Asi proto, že to cítí jako klíčový problém.

Ale vůbec to není klíčový problém republiky. To z něj zcela úmyslně udělali politici. Funguje to výborně jako odvaděč pozornosti. Když si vezmete kroky vlády jen za poslední rok, najdete tam spoustu prasáren, které unikly pozornosti lidí, jen díky tomu, že všechno přehlušilo uprchlické téma.

Jaké prasárny byly přehlušeny?

Zvýšení pravomocí bezpečnostních složek, zpřísnění přestupkového zákona, nastavení dotací v oblasti biopaliv ve prospěch Babišova Agrofertu, odpuštění daní podnikům... Nůžky se otevírají a některé domácnosti fungují tak, že když jim vypadne na měsíc příjem, jdou si k lichvářské firmě půjčit. Nemají žádné rezervy. A místo toho, aby lidi tlačili na vládu a poslance, hádají se mezi sebou, kdo je větší sluníčkář a kdo nácek.

Bavíte se o tom s rodiči?

To je jeden z paradoxů doby. Rodiče se v důchodu zcela internetizovali, sdílejí ohromné množství informací, se kterými ale neumějí moc pracovat. Takže oblíbeným periodikem mé matky se staly Parlamentní listy, které na protiuprchlické vlně lámou rekordy v návštěvnosti. Těžko ale s ní ale pak mohu vstupovat, i když jinak sleduje i BBC a CNN, do nějakého informovaného dialogu.

Maminka by vám mohla namítnout, že právě vy jste na Parlamentních listech jedním z nejzpovídanějších politiků. Proč dáváte rozhovory veskrze xenofobnímu médiu?

To je pragmatická věc. Oni prostě tu čtenost mají. A já si říkám, že opačný názor by tam měl zaznít. I když ho zohýbají třeba tím, že zvýrazní nějakou bombastickou větu, vytrženou z kontextu. Přesto má smysl tam občas hodit granát.

Ale u nás kolem migrantů vládne psychóza, kdy racionální argumenty nezabírají. Co dělat v okamžiku, kdy slova jsou marná a nelze se dovolat rozumu?

Nemůžeme rezignovat. Přece je hlavním úkolem politiků, aby snižovali míru nejistoty obyvatel, čelili lidové hysterii. Poskytováním informací, vnášením racia do společnosti. Chybí nám jakékoliv hodnověrné vize vlády, která sama je rozpolcená. V okamžiku, kdy vám něco o možnostech integrace uprchlíků říká premiér a úplně něco jiného ministr financí, tak se běžný člověk nemůže cítit v bezpečí.

Ministr vnitra chce omezit anonymitu na internetu a mazat nelegální obsah. Co na to vaše pirátské srdce?

Ministr to nenavrhuje jako ochranu před xenofoby, ale jako ochranu politiků. Internet je bič na politiky. Doba, kdy mohli v televizi plácat nesmysly bez okamžité odezvy, je pryč. Dnes může být jakýkoliv jejich výrok ihned analyzován, korigován nebo vyvrácen na sociální síti. Internet uchovává na věky jejich lži, nekonzistence i populismus. Proto politici usilují o kontrolu nad internetem, aby ho mohli zregulovat, vyčistit, zcenzurovat.

Nicméně teroristické hrozby nebo organizovaný zločin jsou realitou. Není v zájmu společnosti, aby stát měl v rukou větší pravomoci při potlačování teroristů a mafiánů?

Současná vláda je zkorumpovaná neméně než ty předchozí. A těmto lidem nepatří do rukou kontrola nad občany a informacemi o nich. Víc než terorismus nám hrozí nebezpečí, že stát bude využívat informace k potlačování nepohodlných názorů. V okamžiku, kdy stát disponuje obrovským kvantem informací, může být kdokoliv na čemkoliv upečený.

Nepřehánějte.

Nepřeháním. Například probíhal zátah na growshopy, kdy byl postihován legální byznys. A policie zabavovala účetnictví těch firem, kde jsou informace také o tom, kdo co nakupoval na fakturu nebo po internetu. Kolik asi teď má policie v databázi lidí, kteří si nakoupili v nějakém growshopu například skříň na pěstování konopí v bytě?

Ale například pravomoc policie vyžádat si na telefonní ústředně výpisy někoho, kdo je vyšetřován kvůli podezření z trestného činu, má logiku.

To bych ještě pochopil. Ale jak pomůže v boji proti terorismu prolamování bankovního nebo daňového tajemství? Vždyť peníze pro financování teroristických buněk stejně nejsou v bankovních tocích zachytitelné. To jsou přesně opatření, která vedou ke ztrátě naší svobody, a to jen kvůli klamnému pocit bezpečí.

Souhlasíte se zrušením facebookového profilu Konvičkovy organizace Islám v republice nechceme?

To je jedna z věcí, které by měli občané pochopit. Facebook je soukromá služba a má nějaká pravidla. A kdyby se pan Zuckerberg rozhodl, že Česká republika odteďka nebude na Facebooku fungovat, tak to udělat může.

A kdyby Konvičku vypnul stát?

Tady bych byl opatrný. Velmi jsem nesouhlasil se zrušením Dělnické strany. Kdy stát rozhodl, že jedna opoziční strana je extrémní. To by pak paradoxně mohli být zrušeni i Piráti, protože v některých případech hlásají názory, jež nejsou v souladu se zažitým výkladem zákona.

Vám nevadí, když je někdo nácek?

To mi samozřejmě vadí. Nicméně si myslím, že propagace ideologie trestána být nemá. Když nacionální socialisti pochodují v uniformách wehrmachtu a bubnují na bubínky, tak by stát neměl zasahovat. V okamžiku, když tam někdo zařve „cikáni do plynu“, tak jde o nabádání k trestné činnosti a policie má zasáhnout. Popírání holokaustu podle mě není trestné. Vyhrožování židovské rodině už by stíháno být mělo. Zákazem projevů nemoci společnosti ale nemoc nemizí.

Současná vláda je zkorumpovaná neméně než ty předchozí. A těmto lidem nepatří do rukou kontrola nad občany a informacemi o nich. Víc než terorismus nám hrozí nebezpečí, že stát bude využívat informace k potlačování nepohodlných názorů. V okamžiku, kdy stát disponuje obrovským kvantem informací, může být kdokoliv na čemkoliv upečený.

Když letos 17. listopadu Konvička se Zemanem vystoupili společně na demonstraci, měl jste úplně jiné starosti. Právě v ten den jste se oženil se svou přítelkyní a členkou Pirátské strany Lydií. Vybrat si takové datum, v tom je také kus exhibice, ne?

My jsme si to datum vybrali, protože jsme nechtěli, aby nám někdo ukradl to výročí. Protože jsme tušili, že památku lidí, kteří vystoupili proti totalitě, zneužijí stejné síly, proti kterým studenti demonstrovali za nacistické i komunistické nadvlády.

Nebojíte se, že právě letošní pachuť výročí 17. listopadu může přinést smůlu vašemu manželství?

My jsme se právě naší svatbou chtěli od té pachuti osvobodit. Mít svobodnou oslavu a ten svátek si v sobě uchovat. Někteří nám věštili smůlu třeba i proto, že jsem s Lydií kupoval svatební šaty čtrnáct dní dopředu a viděl jsem ji v nich ještě před obřadem. Lydie se někdo ptal: Nemyslíš, že to přináší smůlu? A ona odpověděla: Smůlu přináší, když si bereš někoho, kdo není tvůj kamarád. V tom je celá její racionalita i její citlivost.

Jak vám změnilo život, že jste si vzal samoživitelku s desetiletou dcerkou?

Já jsem zvyklý fungovat systematicky a Lydie s Amálkou jsou ten hravější element. Pro Lydii věci, které nejsou důležité, v podstatě neexistují. To ji naučilo oněch osm let, co byla s Amálkou sama. Na druhou stranu má větší sociální cítění a vyvinutější smysl pochopit motivaci jednání jiných lidí. Okamžitě je mi schopná poskytnout racionálnější pohled na věc, který mi v nějakém sporu chybí. A to je hodně důležité i v politice, která je v podstatě jedna velká opičárna.

A vy v té opičárně vězíte, přestože už nejste půl druhého roku předsedou Pirátů. Pořád jste ale jejich nejviditelnější tváří. Co bude dál?

V březnu hodlám znovu kandidovat na předsedu strany. Mám pocit, že bych zase mohl Piráty posunout o kus dál. Dost mě ovlivnil náš kandidát, podnikatel a spisovatel Ivan Derer, který mluvil o tom, že když jim bylo v devadesátých letech dvacet, tak mysleli, že s tou demokracií už je vyhráno. A začali řešit podnikání, vlastní kariéry. A teď říká: Pánové, my jsme si v těch devadesátkách udělali super mejdan. A po dvaceti letech zjišťujeme, že jsme to měli víc hlídat.

Víte už, čeho se vyvarovat, pokud se znovu stanete předsedou?

Jsem starší, cyničtější a hlavu mám úplně čistou. A vím, že není důležité ve stranických konfliktech zvítězit na krev a udělat si nepřátele z lidí, kteří prohráli v nějakém názorovém sporu. Chápu, že demokracie nemůže být totalitou většiny. Navenek naopak ale nesmíme upadat do konformity.

A co na to Lydie?

Jde do toho se mnou. Jednou to bude suprová paní prezidentová.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama