reklama
 
 

Jiří Dědeček: Jako kdysi v hokeji, už zase prohráváme s "Rusákama"

11. 3. 2016
„Stylizuju se do blbů, rasistů, veksláků, lehkejch holek. Ale nejsem rasista, vekslák ani lehká holka. Jen trochu blbec,“ říká písničkář v rozhovoru.

Když písničkář Jiří Dědeček zazpíval v listopadu 1989 na manifestaci na Letné pro tři čtvrtě milionu lidí písničku s pointou „Vraťte mi nepřítele a jděte do háje – nebo do prd…“, hodně lidí bylo šokováno a vyčítali mu, že poplival sametovou revoluci. Ale ironie, drsné vtipy i hravá poezie okořeněná hořkostí byly charakteristické pro jeho tvorbu za normalizace a nemění se ani ve svobodné době. Ať již vystupuje sám nebo s Janem Burianem, píše básně, fejetony nebo román. Ale také když se potýká se zákeřnou nemocí nebo se jako prezident českého PEN klubu vyjadřuje k traumatům doby.

Za komunistů jste s Janem Burianem sice nesměli hrát v Praze, ale jinak jste se svými provokativními pořady dost úspěšně proplouvali komunistickou cenzurou. Jak si to vysvětlujete?

Nebyli jsme až tak zajímaví pro režim. Naše sláva nepřekročila nebezpečné hranice, kdy by za námi táhly tisícihlavé davy jako v sedmdesátých letech třeba za Jardou Hutkou. A říkám si také, že odkudsi shůry držel nad námi ochrannou ruku Honzův tatínek E. F. Burian. Když jsme způsobili nějaké průšvihy při hraní, tak Honzova maminka Zuzana Kočová vyrazila na patřičná místa a tam vysvětlovala, že jsme vlastně umělečtí dědici pokrokového umělce E. F. Buriana. Což na soudruhy platilo a já jsem za to E.F.B. velmi vděčný.

Přesto ale tenkrát moc nechybělo a vystěhoval jste se do Francie…

Řekl jsem si, že až mi bude v roce 1983 třicet let, kdyby to tady nešlo, tak odejdu. A jednoho dne jsem měl fakt pocit, že už to dál nejde. Měl jsem francouzskou kamarádku, která slíbila, že si mě formálně vezme. Tak jsem si vyřídil vystěhovalecké papíry a uspořádal večírek na rozloučenou v divadle v Řeznické. Jenže kromě mojí snoubenky tam přišla i jedna moc hezká holka. Tak jsem Francouzku poslal napřed a s tou druhou jsem si dal 3. ledna rande. A to byla Tereza Brdečková, kterou jsem si pak vzal a dodneška jsme spolu.

Video: YouTube.com

Vladimír Merta před časem podrobil folkovou scénu zdrcující kritice, na nikom nenechal nitku suchou. O vás řekl: Zoufale strnulý Jiří Dědeček – všežravý komentátor a recitátor klipové poezie, pohotový posměváček, nevidí svět jinak nežli přes své všudypřítomné malé já. To byl docela nářez, ne?

Vladimíra znám velice dlouho a myslím, že ho nelze brát úplně vážně. Nedávno o mně zase mluvil jako o princi českého folku. Jindy jsme se sešli s kytarama, Vláďa se dívá na tu moji a povídá: Ty vole, taková krásná kytara a takovej pazneht … On má pravdu, že svět popisuji přes své já. Ale to je princip mojí tvorby. Stylizuji se do blbů, rasistů, veksláků, lehkejch holek … Ale nejsem rasista, vekslák ani lehká holka. Jsem jen trochu blbec.

Teď v tom slyším poťouchlost, za jejíhož vyznavače se často prohlašujete. V čem spatřujete její klad?

V tom, že si hrajete na pitomce a teprve v zrcadle výsměchu sobě samému spatří váš posluchač sám sebe. A přes ten humor je schopen přijmout i kritiku sebe samého. V tom tkví význam poťouchlosti pro český národ. Prostě, s poťouchlostí nejdál dojdeš.

Jestli byl někdo z písničkářů tvrdým kritikem poměrů raných devadesátých let, tak Karel Kryl. Což spousta lidí nedokázala vydýchat. Jak jste to vnímal?

Hlavně mi vadilo, že ty kritiky nepronášel ve veřejných diskusích nebo fejetonech, ale vkládal je do něčeho, čemu říkal poezie. Ale výsledkem byly povrchní pamflety.

Bavili jste se o tom spolu?

My jsme se spolu bavili už před revolucí. Karel mi zavolal ještě ze Svobodné Evropy a povídal: Dědečku, tady je Kryl, jestli se bojíš, tak to polož. Nepoložil jsem a od té doby jsme si povídali, a to i po roce 1989. Já jsem považoval nastupující politickou garnituru za takovýho boxera, který se sbírá po těžkým komunistickým knokautu, ještě je na všech čtyřech a není zrovna sportovní ho v tu chvíli kopnout do držky. Ale Karlovi to nevadilo, klidně kopnul.

Zpětně vzato, neměl tehdy Kryl v lecčems pravdu?

Nepochybně. I proto, že nová garnitura nebyl jen Václav Havel nebo Václav Malý, ale i Václav Klaus, Vladimír Dlouhý a další. Mně zpočátku přišlo jako ohromný pokrok, že jsou otevřené hranice, mohu cestovat, nikdo mi necenzuruje písničky. Karel Kryl, který žil dlouhá léta v německé demokracii, věděl, že to nestačí.

Kdy vám začalo blikat výstražné světlo?

Přinejmenším ve chvíli, kdy se Václav Klaus na Klínovci na sjezdovce objímal s ruským mafiánem Rebjonkem, měl na sobě bundu s logem jeho firmy. Tehdy už nikdo nemohl pochybovat o tom, kdo za tímhle politikem stojí a co se tady děje.

Karel mi zavolal ještě ze Svobodné Evropy a povídal: Dědečku, tady je Kryl, jestli se bojíš, tak to polož. Nepoložil jsem a od té doby jsme si povídali, a to i po roce 1989. Já jsem považoval nastupující politickou garnituru za takovýho boxera, který se sbírá po těžkým komunistickým knokautu, ještě je na všech čtyřech, a není zrovna sportovní ho v tu chvíli kopnout do držky. Ale Karlovi to nevadilo, klidně kopnul.

Ve vašem románu Snídaně se psem říká jedna postava: „Krádež ze společného máme v genech.“ Možná i to je vysvětlení našich nedávných i současných trablů.

Zejména politici, kteří přišli z Prognostického ústavu, byli velmi inteligentní. Ale buď neměli charakter, nebo ho ztratili v okamžiku, kdy se setkali s pokušením na vysoké úrovni. Tam úplatek nevypadá tak, že vám někdo strčí do kapsy svazek bankovek. Tam jde o úplně jiné dimenze, často nedokazatelné a nedosledovatelné. A když se vám takové příležitosti naskýtají spolu s tím, že vás národ ctí a z vlaku vám rozvine červený koberec, tak platí známé, že moc korumpuje a čím větší moc, tím větší korupce.

Román Snídaně se psem je ve vaší tvorbě ojedinělá věc. Co vás k jeho psaní ponouklo?

S velkou básnickou licencí je to příběh mého otce. My jsme s bratrem až na jeho pohřbu zjistili, že paralelně založil ještě jednu rodinu. Kromě naší mámy měl další partnerku a s ní dítě. On žil dva životy, aniž by nás nějak zanedbával. Máma umřela dřív než otec, a tak jeho pohřeb probíhal v režii tátovy druhé rodiny, kterou jsme viděli poprvé v životě. To všechno bylo šokující zjištění, které ve mně uzrálo v románové vyprávění, kde je samozřejmě spousta jiných motivů.

Jedním z nich je i motiv rakoviny prostaty románového otce Haštala. Promítly se tam vaše zkušenosti s touto nemocí, s níž se úspěšně potýkáte už sedmnáct let?

Ano. Včetně scény, kdy doktor vykoukne ze dveří a v zaplněné čekárně Haštalovi zvučným hlasem oznamuje, že má zhoubný nádor. A odkáže ho na primáře, který má návštěvní hodiny pozítří, ať si s ním domluví termín operace. A pak odkráčí chodbou a nechá ho tam stát. Tohle přesně jsem zažil v Thomayerově nemocnici.

Jak se boj s nemocí promítl do vaší písničkové tvorby? Vzpomínám si na věc, kde zpíváte: „Do tebe doktore, vkládám své naděje a přání, zkrať svoje kydy, prodluž mý umírání.“

To je jedna z reakcí na tuhle situaci. Daleko výrazněji mě to ale zasáhlo v intepretaci. Já jsem dřív zpíval s maskou. Však to znáte: Za totáče jsme ostatně skoro všichni seděli s kytarou na pódiu, koukali při zpívání do země. V době objevení mé nemoci jsem poslouchal a překládal písně Jacquese Brela, který zpívá o zoufalství, nešťastných láskách a smrti. Mimochodem, umřel na rakovinu. Když jsem začal jeho věci zpívat, bylo mi jasné, že je nemůžu zpívat s maskou.

Proč vlastně?

Lidi to nevezmou. To jim musíte naservírovat jako celý člověk. A právě prožívání vlastního problému mi pomohlo odložit škrabošku, nebát se být opravdickej i někdy patetickej.

Máma umřela dřív než otec, a tak jeho pohřeb probíhal v režii tátovy druhé rodiny, kterou jsme viděli poprvé v životě.

Jak se vám žije s vědomím, že rakovina může kdykoliv znovu propuknout?

Nevydržíte sedmnáct let se bát. To vydržíte pár měsíců a pak najednou zjistíte, že život je furt stejně zábavnej nebo nudnej. Já jsem nikdy nepocítil žádné potíže. Takže spíš dostávala zabrat psychika, když byly špatné výsledky testů. Není to až taková tragédie s tím žít, když dostanete šanci s tím bojovat. Už jenom proto, že spousta lidí, u nichž rakovina propukne, tu šanci nedostane.

Ale nejste pořád nějak ve střehu?

Samozřejmě vím, že je to choroba, kterou nelze porazit. Ale jsem v dokonalé péči lékařů. Daleko lépe chráněn než spousta jiných občanů, kteří k doktorovi nechodí a nevědí, co se v jejich těle děje. Takže se cítím vlastně moc dobře a myslím, že je to na mně vidět i při představeních. Kdybych působil depresivně, tak na mě lidi chodit nebudou.

Jako šéf českého PEN klubu se vydáváte do zemí, kde nevládne demokracie, abyste podpořili tamní perzekvované literáty. Co vám to přináší?

Hlavně pocit splácení dluhu z doby totality. Po boku Člověka v tísni se snažíme podpořit ducha zakázaných i vězněných spisovatelů na Kubě, v Bělorusku nebo v Číně vydávání jejich knih. Dobře si pamatuji, jak Západ takhle pomáhal našim zakázaným spisovatelům, ale i umělcům trpěným režimem. Když mně v nakladatelství Kontur v Mnichově vyšla kniha Oběžník, hned mi byly režimní obstrukce ukradený. Najednou jsem byl ten, kdo publikoval v zahraničí! Snažím se dělat stejnou radost spisovatelům žijícím v tuhých režimech. Navíc, když jim vyjde kniha v zahraničí, stávají se z nich privilegovaní vězňové a režim si s nimi nedovolí zacházet tak krutě.

Kdo z nich na vás nejvíc zapůsobil?

Asi kubánský spisovatel Jorge Olivera Castillo, který žil se ženou Nancy v polozříceném baráku v Havaně. Ve vězení mu dávali pít vodu s těžkými kovy, po níž začal ztrácet zrak. Ale také muslimský spisovatel v Kurdistánu, který se mi rozplakal na rameni. Jeho přátelé mi řekli: Připomínáš mu jeho syna, kterého Saddám umučil hrozným způsobem.

Video: YouTube.com

Vydali jste i knihu esejů čínskému vězněnému spisovateli Liou Siao-Poovi. Jak na vás působí dohoda s Pekingem, kdy se Praha prodala za pandu a podepsala souhlas s jednotnou Čínou?

Když jsem vezl výtisky knihy Liou Siao-Poa do Číny, skončil jsem na Tchaj-wanu. Číňané mi nedali vízum. Tchaj-wan jsem si zamiloval, občas tam jezdím a mám tam spoustu přátel. Vím, jak usilovně bojují Tchajwanci za autonomii, jak milují svobodu. Česko pro ně bylo malou klíčovou zemí, přes kterou by mohli získávat pozornost v Bruselu. Proto je pro mě bolestné, co primátorka Krnáčová provedla. Ale dalo se to čekat. Už jsme přece prodali Tibet jediným podpisem ministra zahraničí Zaorálka. Ano, mnohé západní státy nadřazují obchodní zájmy v Číně nad lidskými právy a svobodou. Já jsem jen doufal, že moje země se toho nezúčastní.

Nemáte obavy z čínské obchodní invaze, která se k nám valí přes pražský Hrad?

To jsou asi tendence, jimž nelze zabránit. Čína je lidnatá země a možná za sto let bude mít každý Čech v žilách aspoň trochu čínské krve. Nebojím se ras, že by nás mohly převálcovat. Ale bojím se těch režimů. V tom je daleko nebezpečnější Putin. Čína má v tomhle regionu zájmy ryze obchodní. Putin haraší zbraněmi, protože se jeho zemi špatně daří. Je to šelma zahnaná do kouta. Číně se dá alespoň občas něco věřit. Putinovi ani slovo.

Bavíte se s ruskými spisovateli na kongresech PEN klubu o Ukrajině, Krymu a Putinově režimu?

V ruském PEN klubu panuje velká rozpolcenost. Menší skupina Putina odsuzuje, ale daleko větší ho akceptuje, nebo dokonce adoruje. Předseda Andrej Bitov, velký spisovatel mimochodem, pravidelně na zasedáních navrhuje, aby ruština byla dalším jednacím jazykem. Protože rusky se prý mluví ve všech bývalých satelitech Sovětského svazu, včetně bývalé NDR. A vůbec podle něj nevadí, že těmto zemím byla ruština vnucena. Přece koloniální Británie taky násilně zaváděla angličtinu, například v Indii.

Co mu odpovídáte?

Že impéria svým koloniím skutečně vnucovala leccos. Ale všechny tyhle velmoci se za chyby omluvily, poučily se z nich a už je nechtějí opakovat. Zatímco Rusko se neomluvilo, nepoučilo a rádo by si Sovětský svaz zopakovalo – včetně těch satelitů.

Není to až taková tragédie s tím žít, když dostanete šanci s tím bojovat. Už jenom proto, že spousta lidí, u nichž rakovina propukne, tu šanci nedostane.

Jako PEN klub jste zaslali otevřený dopis prezidentu Zemanovi, v němž vyjadřujete nelibost mimo jiné nad tím, že vyvolává strach z uprchlíků a šíří zjednodušené osobní názory, způsobující zděšení v zahraničí. Myslíte, že má takový apel smysl?

Smysl asi nemá. Boj proti blbosti je sice většinou marný, ale povinný. Takže jsme se vyslovili, neboť jsme to považovali za nezbytné. Nedostali jsme žádnou odpověď. Ani jsme to nečekali.

To není úplně pravda. Prezidentův mluvčí vám vzkázal, že jste odtrženi od většiny veřejnosti, jejíž názory prezident na rozdíl od vás reprezentuje.

To asi jsme. Asi hlavní názorový proud veřejnosti je ten, který lze zaslechnout po osmé hodině večerní v každé venkovské hospodě. Když přijedu k nám na chalupu, tak mi tam řeknou: Ty ses zase vyznamenal. Ty vole, vždyť to se musí vystřílet a bude klid. Ano, to jsou lidi, kteří budou pana prezidenta volit.

Lze ale vyčítat občanům, že podléhají panice, nenávisti?

Lze to vyčítat politikům, ale i médiím, co nenávist podněcují a živí oheň nedůvěry. Když dneska někde promluví extremista Konvička, tak si lidé řeknou: Vždyť prezident to říká taky a včera jsme to viděli v televizi. Ta manipulace slova s obrazem je neuvěřitelně silná. Nedávno jsem sledoval v televizi nějaké povídání o naší podpoře Kurdům, že jim chceme pomáhat, posíláme jim patrony, když už nic jiného. Ale za moderátorem se několikrát zjevila zamračená ženská tvář v černé burce. I já jsem cítil, jak první signální soustava mne uvádí do střehu.

Ještě před dvěma lety jste ale řekl, že jste viděl Zemanovo zvolení příliš černě. Že v průřezu jeho činů se občas najdete. 

Když Zeman porazil Schwarzenberga, napsal jsem fejeton s názvem Zase jsme prohráli s Rusákama. O tom, že podpora firmy Lukoil a její reprezentant smetl všechno, co stálo v cestě. Pak jsem se ale našel v Zemanových prounijních výrocích, ve vyvěšení vlajky Evropské unie. Ale taky v jeho projevech náklonnosti k Izraeli, které mně byly sympatické. Ale to víte, nic netrvá věčně. Tohle všechno smazaly úplně jiné činy a jiná slova. Už zase platí, že jsme prohráli s Rusákama. A dál s nimi na celý čáře prohráváme.

V jedné své písni zpíváte o tom, že jste svou první lásku našel v registru svazků. To je autentický zážitek?

Jo jo. Bylo nám šestnáct a ona byla moje první děvče vůbec. Někdy v osmdesátých letech emigrovala, ale měla tady maminku. Snad jim to podepsala proto, aby za ní mohla jezdit. Ale nevím o nikom, komu by ublížila. Později mi vzkázala, že jsem tou písničkou ublížil jí. Ale když to tak všechno sedělo, i krycí jméno... Tak jsem neodolal a písnička byla za deset minut hotová. Asi bych ji rád viděl. A řekl jí, že je to jenom legrace. Ať si to tak nebere.

Video: YouTube.com

Dneska je ve vládě politik, evidovaný – podle soudu neoprávněně – ve svazcích StB jako agent. Nemyslíte, že spousta lidí, kteří podobně selhali, to může vnímat i jako svoji společenskou rehabilitaci?

Nepochybně ano. A ještě horší je, že takový člověk, který si zadal s bývalým režimem víc než kdekdo z šedé zóny, je veřejnosti sympatičtější, než nějaký Václav Havel, který prezentuje morální hodnoty a zůstal čistý jako málokdo z nás. Havel není hrdina pro národ. Takoví lidé často davy štvou a davy je někdy i lynčujou. Populárnější než Havel byl kdysi i Vladimír Dlouhý, který byl tlustý, šišlal a byl v komunistické straně. No, co víc si Češi mohli přát. Prostě měli někoho, kdo byl jako oni.

Ale vy jste ani Andreje Babiše nezavrhoval, s tím, že má dostat šanci se projevit.

Přidalo se k němu mnoho lidí, kterých jsem si vážil. A pak jsem si naivně myslel, že jako politik pustí Agrofert. Alespoň formálně. Takový jsem byl vůl. Když teď vidím rodící se tandem Babiš – Zeman, připomíná mi to duo Putin – Medveděv. Chvíli ty a chvíli já. A vůbec se mi to nelíbí.

A necítíte potřebu reagovat na mizérii doby protestsongy, jakými jste kdysi vytáčel komunisty?

Necítím, protože za totality to byla jediná možnost, jak se vyjádřit. Dneska můžu říct svoje názory v tomhle rozhovoru, píšu fejetony, můžu poslat dopis prezidentovi nebo vyrazit s transparentem před Parlament. Nemusím tím znečišťovat svou poetickou tvorbu.

V jednom z těch fejetonů píšete: „Pořád věřím, že se jednou v politice zásoba hlupáků a velmi schopných grázlů vyčerpá a dojde na pořádné a opravdové lidi.“ Pořád na ně věříte?

To je moje jediná naděje. A věřím například v softwarové milieu.

Co to je?

Mladí ajťáci, kteří nepijí alkohol, protože pak jim to nemyslí jasně. Generace lidí, v nichž cítím ohromný potenciál, který narůstá každý den se všemi novými objevy. A kteří nebudou chtít žít a pracovat v tomhle nechutným zkorumpovaným režimu. A jednou si řeknou: tak pozor, tohle ne, a odpojí nám kódy IBAN, systém Swift, banky... A budeme v háji.

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama