Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Rozhovory
25. 5. 2019 12:00

Jiří Tichota: Jednou budem dál? Bál jsem se, že se přitom Bush na Václaváku urazí

Druhá část rozhovoru Jiřího Leschtiny s kapelníkem folkové skupiny Spirituál kvintet Jiřím Tichotou.
Jiří Tichota a Veronika Součková na koncertě Spirituál kvintetu v roce 2017.
Jiří Tichota a Veronika Součková na koncertě Spirituál kvintetu v roce 2017. | Foto: ČTK

Kolikrát vám vlastně před rokem 1989 komunisti zakázali vystupovat?

Celkem osmkrát - o čem víme, někdy navíc byly tlaky na pořadatele, aby nás zrušili. Pokud nepodlehli, pak nám to řekli. Většinou šlo o naše řeči, kterými jsme písničky uváděli. Samozřejmě byli i snaživí udavači. Paní, která poslala udání, že chceme oběsit soudruha Fojtíka z ÚV. Zpívali jsme moravskou lidovou baladu, v níž syn starosty jménem Fojta skončil na šibenici za krádež koní. Což jsme zlomyslně uváděli jako píseň o malém Fojtíkovi, který byl za krádež ztrestán na hrdle. Ta udavačka pak po listopadu ’89 byla školní inspektorkou.

Který zákaz vám přišel nejkurióznější?

Asi zákaz představení Kníže Hanka, sestavený z obrozeneckých písní a citátů a následující vyhazov z divadla Ateliér. I když jsme prokázali, že údajné "protistátní řeči" jsou citace Karla Havlíčka Borovského, nic se na zákazu nezměnilo (když to spletlo kontrolní orgány, může to splést i další!). Měli pravdu - končili jsme "neustálým uskřipováním chtějí promrzeti každého, komu jde o jiskru budoucího pokroku. Nečiňme jim po vůli, nenechme se promrzeti!". A pak všichni dohromady zazpívali Přijde jaro přijde!

Vaše manželka, zpěvačka Spirituál kvintetu Zdena Tichotová je dcerou rozhlasového a televizního redaktora Vladimíra Toska, který v srpnu ’68 emigroval a byl vedoucím redaktorem Pelikánových Listů. Jak velké to bylo sousto pro Státní bezpečnost?

Přes rok mne verbovali. Začínali takovým nevinným: Tak vy učíte na katedře muzikologie, ještě tam máte ten zelený nábytek po profesoru Hutterovi? Abych zůstal paf, co všechno vědí. Později přišla řeč na bratry Havlovy, s nimiž jsem chodil do skautu. Jednou mi estébák řekl: Pane Tichota, vy se přece znáte s Václavem Havlem. Neměl byste zájem, my vás dostaneme na jeho padesátiny? Netušil, že mám v kapse ručně psanou pozvánku od Václava. Ale teď jsem tam samozřejmě nemohl.

Kdy jste pochopil, že jim jde o vašeho tchána?

Když začali s takovým tím: A dědeček by nechtěl vidět vnoučata? To přece by nebyl žádný problém. Vy si pořád představujete, že od vás chceme, abyste někde něco fotil na mikrofilm, vnikal oknem do místnosti. To vůbec. Nás jen zajímá, jaké má pan Tosek obrazy a kdo k němu přijde na návštěvu. Prostě maličkosti, s kterými si nemusíte lámat hlavu… Tehdy jsem už ztratil nervy a v cholerickém záchvatu jsem křičel, že tam chodím z donucení, nikdy pro ně dělat nebudu, nic jim nepodepíšu. A oni na to, vždyť o nic nejde.

Kdy to přestalo?

Když jsme se celá rodina sešli s panem Toskem v Maďarsku. Vyprávěl jsem mu, jak mne verbujou, a on mi řekl: Hele, vůbec si s tím nelam hlavu, jestli ti to pomůže, řekni jim, co o mně víš, mně je to úplně jedno. Asi tam měli někde zasádrované mikrofony. Když jsme se vrátili, sebrali Zdence služební pas, ale moje předvolávání skončilo.

Přes rok mne verbovali. Začínali takovým nevinným: Tak vy učíte na katedře muzikologie, ještě tam máte ten zelený nábytek po profesoru Hutterovi? Abych zůstal paf, co všechno vědí.

Jak dnes s odstupem času pohlížíte na vystupování Spirituál kvintetu na festivalu politické písně v Sokolově, které vám bývá někdy připomínáno?

Vidím to takto: do jisté míry jsme se stali obětí vlastní finty, když na nás komunisté vyrukovali: Ale vy přece zpíváte politické písně amerických černochů. Tak proč byste je nezazpívali na politickém festivalu? Proti tomu jsme nedokázali moc co namítat. Když jsme na ně vyrukovali, že máme nasmlouvané jiné koncerty, což byla pravda, Pražské kulturní středisko uzavřené smlouvy zrušilo. Když jsme pak nakonec v Sokolově vystoupili, nehráli jsme samozřejmě žádné podlézavosti - hráli jsme naše nejsilnější a nejodbojnější spirituály - Až se k nám právo vrátí nebo Mává nám svobodná zem. A lidi v sále spiklenecky zpívali s námi! Tak jsme začali mít pocit, že je to na hlavu - písně, se kterými jsme často mívali problémy, jim na jejich akci zpíváme s lidmi pod nosem! Dokonce když nám později někdo chtěl vyškrtnout třeba Až se k nám právo vrátí z repertoáru, říkali jsme: Pozor, to je píseň ze Sokolova!

Neměli jste přece jen víc riskovat a do toho Sokolova nejet?

To jsme zkusili, když jsme pod nějakou záminkou nejeli na festival politické písně v Martině. Pak jsme se s údivem dočetli, že jsme tam vystoupili a byli nejvytleskávanější kapelou. Já se nevykrucuji a respektuji, když někdo trvá na tom, že to se prostě nedělá. Jen zase trvám na tom, že zásadně záleží i na tom, jak se to případně dělá.

V listopadu ’89 jste se stali hudební tváří revoluce, stejně jako Marta Kubišová nebo Jaroslav Hutka. Co vám táhlo hlavou, když jste na balkoně Melantrichu zpívali demonstrantům Až se k nám právo vrátí?

Že kdybych nic jiného s kvintetem nezažil, tak tohle stálo za to: zpívat pro 200 tisíc lidí a vedle vás stojí Václav Havel a další disidenti, kterých si vážíte pro jejich tehdejší postoje. A jestliže nás tihle lidé pozvali, abychom s nimi vystoupili v tak dramatickém okamžiku, kdy zdaleka nebylo jasné, jak to dopadne, tak mi přišlo, že jsme v těch složitých dobách byli i jimi nepochybně vnímáni na té správné straně.

Vaše revoluční angažmá vyvrcholilo 17. listopadu 1990, když jste na Václavském náměstí vystoupili s prezidenty Václavem Havlem a Georgem Bushem. Skutečně jste vůbec netušili, že se něco takového chystá?

To bylo dokonale utajené kvůli bezpečnosti. My jsme si k pódiu ani nesměli vzít futrály na nástroje. Ale asi o tom věděl Jirka Černý, který přišel s tím, že musíme zpívat Jednou budem dál a anglicky. Což jsem nechtěl, protože už jsem měl té písničky plné zuby. Dokonce jsem říkal Jirkovi: Vždyť Bush se urazí, na něj to tam doma řvou demonstranti. Bush pak ale s námi zpíval krásným barytonem, jak byl od mala školený z těch kostelů.

Zpíval líp než Havel?

To nebylo Hledáme nové talenty, Havel prostě zpíval jinak. Václav si jen tak pobrukoval, ani nezpíval melodii. My jsme to zažili víckrát a oceňujeme, že do toho vždy šel! On vůbec byl spíš na nějaké to harašení, cinkání, když se přidával k muzikantům. Ale zase ho to strašně bavilo. Máme fotky, kdy s námi na Velikonočním ostrově hraje na koňskou čelist.

Václav Havel, George Bush, Barbara Bushová a Olga Havlová na Václavském náměstí 17. listopadu 1990, v pozadí hraje Spirituál kvintet, vlevo Jiří Tichota.
Václav Havel, George Bush, Barbara Bushová a Olga Havlová na Václavském náměstí 17. listopadu 1990, v pozadí hraje Spirituál kvintet, vlevo Jiří Tichota. | Foto: ČTK

Spirituály jistě posilují ducha ve chvílích útisku nebo národního vzepětí. Báli jste se, že po pádu totality zapadnou?

Ono nešlo jen o spirituály. Po revoluci jsme vyjížděli víc do světa a měli jsme úspěch například na chilské univerzitě, kde našim textům s dobovými narážkami nikdo nerozuměl ani slovo. Přesto jsme měli opravdový úspěch, jako za totáče někde v Brně. A tehdy jsem si s úlevou uvědomil, že samotná hudba je i beze slov natolik sdílná, že může působit jako univerzální jazyk. Tak ostatně funguje odjakživa.

V čem je tedy síla spirituálů, že nás oslovují v dobách zmaru i naděje?

Kladete mi moc náročnou otázku. Já jsem jen sluha hudby. Chci tím říct, že hudba funguje sama o sobě, aniž bychom rozuměli tomu, jak to dělá. Nechce být na tlačítka a brání se nějakému racionálnímu vysvětlení. A je věcí pokory, mít to za její tajemství.

Nicméně nějaké vysvětlení jistě máte.

Myslím si, že spirituály nabízejí něco, co ohromilo už Antonína Dvořáka, když přijel do Ameriky. Je to v té hudbě samotné, dává vám pocit svobody. Je to hudba nevypočítaná na efekt, přirozená. Na nic si nehraje, tryská opravdu z lidské potřeby, šíří víru, že jsme na svět přišli jako svobodní tvorové. Člověk jí rád věří. Tam není nic, co by se slušelo, co by mělo být. Je to hudba osvobozená od všech předsudků, které jsme si v sobě vypěstovali. To všechno způsobilo, že se spirituály, ale i jazz obecně, staly majetkem většiny lidstva. Což v té míře asi nemůžeme říct o žádné jiné lidové hudbě.

Na Václaváku pod koněm, kde jste vystupovali s Havlem a Bushem, teď řečnili "náckové" z tuzemska i Evropy a vyhrávala jim k tomu "náckovská" kapela. Jak to na vás působí?

To je jedna z podivností naší tragikomické reality. Ale to Václavské náměstí už přežilo leccos. Taky po něm jezdily nacistické a ruské okupační tanky. Ale ve skutečnosti často mám malou dušičku a nad některými věcmi skutečně trnu. Překvapuje mne, jak rychle se teď vynořují různé stíny minulosti. Jak bez zábran nám už zase do životů a vedení státu mluví lidé svázaní s tím, proti čemu jsme tak dlouho bojovali. Tedy z toho strach mám.

Hudba nemůže sama věci napravit, ale dodává sílu k usilování a přesvědčení, že něco má smysl.

Nemáte pocit, že vaše písně jako Musíš za svou pravdou stát nebo Až se k nám právo vrátí zase nějak nabírají na aktuálnosti?

Není to asi až tak přímočaré. Ale faktem je, že někdy se mi zdá, jako by se vracely pocity, které znám z minulých dob. Dokonce jsme nedávno napsali nový spirituál Volný jsem, volný jsem, který jsme otextovali způsobem jako za totáče. A jsou v něm sloky, kde se právě říká, že svoboda je věc, která se strašně těžce získává a strašně lehce ztrácí. Zpíváme to tak, že vyjdeme před mikrofony, bez doprovodu kytar. A má to ohlas, je cítit podobné souznění jako kdysi.

Jestli to není tak, že když jste si naplánovali konec Spirituál kvintetu na příští rok, opouštíte své publikum v době, kdy zase přituhuje…

Tak vážně se nebereme. Říkám si, že šedesát let je na jednu kapelu dlouhá doba. A vím, že už je prostě čas. A že na tom nic nezměním. Nikdy jsem neměl za něco světoborného, co jsme dělali. Prostě jsme měli štěstí a potěšení, že naše hudba posluchače i nás vzájemně spojovala, což ta dáma dělává - a úžasné reakce lidí, jejich vděčné dopisy, to bylo ještě něco navíc. Ano, cítím zklamání z mnohých věcí, které se teď dějí. A bude - jako vždy v takové situaci - třeba hudby, která nemůže sama věci napravit, ale dodává sílu k usilování a přesvědčení, že něco má smysl. Ale to už je práce pro novou muzikantskou generaci. Kéž se jí daří.

Pořád tedy věříte, že jednou budem dál?

Já jsem věřil vždycky a na tom se nic nemění. Jde jen o to, aby cesta nebyla zbytečně moc klikatá!

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Test nonstop letů mezi New Yorkem a Sydney skončil úspěchem. Rekordní let trval 19 hodin

Rekordní první let mezi New Yorkem a australským městem Sydney bez mezipřistání byl úspěšný. Boeing 787-9 Dreamliner australských aerolinek Qantas v sobotu v 7:42 místního času přistál po 19 hodinách a 16 minutách letu, během něhož urazil vzdálenost 16 200 kilometrů, informoval server CNET. Podle médií se jednalo o nejdelší let s pasažéry na světě. Let mezi New Yorkem a Sydney byl zatím jen testovací a zúčastnila se jej pouze padesátka pozvaných cestujících tvořených převážně zaměstnanci aerolinek a členů posádky. Stroj byl naplněn 101 tisíci kilogramy paliva. Cílem bylo prověřit emoční a fyzický dopad dlouhých letů na lidský organismus.

Qantas plánuje v příštích měsících také přímý let z Londýna do Sydney - ten by měl být ještě o 800 kilometrů delší a potrvá ještě o hodinu déle. Komerční lety by australský letecký dopravce chtěl na těchto extrémně dlouhých trasách nabízet od roku 2022.

Zdroj: ČTK
Další zprávy