reklama
 
 

Karol Sidon: Demokracie zapomněla, že i slovo je čin a může zavádět zlo

24. 5. 2016
Po Terezínské tryzně za mnou přišli někteří politici a děkovali mi, že jsem tam promluvil i za ně, říká rabín v rozhovoru s Karlem Hvížďalou.

V neděli 15. května proběhla posedmdesáté tradiční Terezínská tryzna a na ní zazněly dva projevy, které vzbudily protesty. Byl to proslov předsedy Senátu Milana Štěcha, jinak velice uměřeného politika z ČSSD, který podle vyjádření Federace židovských obcí byl nacionalistický a protiněmecký. Co konkrétně vám osobně jako vrchnímu rabínovi na jeho projevu vadilo?

Nejdříve musím říci, že ve svém vystoupení v Terezíně jsem přímo nereagoval na projev pana předsedy Štěcha, ale výhradně na projev předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky. A to z jednoduchého důvodu: bral jsem ohled na to, že pan Štěch je předseda Senátu, a také na to, že jsem ho do té doby nikdy neslyšel takhle hovořit. Přesto mi jeho projev vadil, ale možná že tomu tak bylo i proto, že před ním hovořil pan Vodička. V tomto kontextu jsem v obou projevech cítil něco podobného, co považuji za nebezpečné. Oni totiž národu říkali: Nemáte se za co stydět, jste takoví, jací jste, a to je dobře. Takové prohlášení je strašně nebezpečné pro další vývoj naší společnosti a celé republiky, protože lidé nejsou ze své podstaty špatní, jsou jen manipulovatelní, jestliže je někdo vodí za jejich strach. Jestliže má být naše společnost postavená na šovinismu, vyhroceném nacionalismu, pak tu slušnější lidé nemají co dělat.

Když se soustředíme jen na projev šéfa Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky, tak jeho slova byla nejen podle židovských obcí, ale i podle některých politiků a občanů vyloženě xenofobní: v projevu zazněla například slova o invazi uprchlíků. O čem takovéto posuny v dikci použité na pietní akci svědčí?

Nejen o nedostatku vkusu, ale i o tom, že v některých kruzích, nejen ve zmíněném svazu, ale i v hospodách a některých hnutích, se zformovala atmosféra, že xenofobie je v pořádku, protože to není nic jiného než obava a strach z cizího, a to je pro „nás“ smrtelně nebezpečné. Jenže v okamžiku, kdy tento strach dostane od politiků a i jiných přemýšlivých lidí oprávnění a politici ho začnou využívat k tomu, aby byli zvoleni, začnou nahrávat tomu nejtemnějšímu, co v lidech je. Roztáčí kolotoč, který vede k naprosté zkáze, protože když připustíte rasismus, nevíte nikdy, kde to skončí. Kdyby šlo jen o Českou republiku, tak to není ještě taková katastrofa. Bohužel ale totéž člověk vidí v Polsku, v jiné podobě v Maďarsku, v bývalých zemích NDR, a bohužel i jinde na Západě a v Americe.

Bývalý vrchní rabín ve Velké Británii Jonathan Sachs upozorňuje v médiích a na přednáškách na to, že vzrůstá xenofobie a antisemitismus v kampusech anglických univerzit. A to je zvlášť nebezpečné, že se tak děje v zemi s nejstarší evropskou demokracií mezi chytrými lidmi, kteří se brzy nejspíš budou podílet na řízení státu.

My tohle přece známe: boj proti sionismu byl celá léta součástí politiky státu. Najednou se i tam zastírá, že proklamovaný boj proti sionismu je antisemitismus, tedy de facto rasismus. To je to, o čem rabín Sachs hovoří.

A nezdá se vám, že selhali v Terezíně i přítomní politici a další činitelé, když se neozvali? Byli tam například místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš, ministryně školství Kateřina Valachová, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář, náčelník Vojenské kanceláře prezidenta generál Jan Kaše, předsedové Ústavního a Nejvyššího soudu Pavel Rychetský a Pavel Šámal či ministr spravedlnosti Robert Pelikán a ombudsmanka Anna Šabatová.

Musím dodat, že po obřadu v Terezíně za mnou někteří přišli a děkovali mi, že jsem to za ně řekl.

Ale to je přece rozdíl, jestli to řeknete v kuloárech později, nebo v přímém přenosu v televizi.

To jim ale člověk nemůže vyčítat, protože v Terezíně jde o rituál s přesnými pravidly.

Ale přeci oba zmínění řečníci dikcí právě slavnostní rituál porušili...

Měl jsem mikrofon, protože jsem se měl pomodlit. Mně nezbývalo nic jiného než promluvit. Kdybych mikrofon neměl, tak bych možná taky mlčel. Nadával bych, ale asi bych mlčel.

Když dojde k něčemu mimořádně nebezpečnému, je třeba se k tomu mimořádně postavit. Když vidíte vraha, který zabíjí lidi, nebudete ho přemlouvat, pokud máte zbraň, musíte ho zastřelit. A všechno, i vraždění, jak známo, začíná u slov. Člověk by čekal, že třeba Pavel Rychetský se proti tomu postaví.

Řekněme to tak: řekl jsem to za něj.

Ale za tento stav zřejmě může stále se zhoršující atmosféra ve společnosti, kde kromě Adama B. Bartoše či docenta Konvičky padají vůči migrantům spekulativní a až nenávistné výroky i od současné i bývalé hlavy státu a dalších veřejných funkcionářů: bohužel ostatní politici k těmto projevům mlčí, i když musí vědět, že taková atmosféra vede vždy k tragickým koncům...

Hlavní problém je v tom, že Evropa a vlastně celá naše civilizace hledá způsob, jak se chovat k současným problémům ve světě, na které není připravená. V ten moment se dostává do protikladu přehnaný humanismus demokracie, jak se vyvíjela od šedesátých let, s novou realitou. V západních zemích žijí evidentně lidé, kteří jsou napojení na teroristické skupiny, Al-Káidu či tzv. Islámský stát, a žijí tam v klidu a policie je jen sleduje, jestli náhodou někoho nezabijí. Do té doby se proti nim nic nedělá a nejsme schopní je vyhodit, ne-li zavřít. To současné zákony neumožňují, protože máme dojem, že bychom překročili meze, které jsme si jako demokratická společnost vytyčili. Naše demokracie zapomněla na to, že slovo je čin. Jestli někdo hecuje lidi přes internet nebo v mešitách proti jiným skupinám obyvatelstva, mělo by to být přinejmenším stejně trestné jako hajlování.

Za akceleraci šíření nebezpečných slov ale mohou nejen politici, ale i nové technologie: internet, blogosféra, sociální sítě, kde se lidi mohou vyjadřovat anonymně a navíc za obsahy nikdo neručí. Zhrublý a xenofobní slovník od nich nejdříve převezmou stará média a pak i politici, a tím se spirála xenofobie jen dál roztáčí.

U mě a vlastně i u vás musí existovat ještě jeden problém navíc: Jak se k tomu všemu stavět, když jsme sami byli uprchlíky. Přece kdysi se Židé, kteří patřili do Reichu, nemohli dostat pryč i v době, kdy jim to Němci ještě umožňovali -protože je v jiných zemích nechtěli, nebo proto, že už byly naplněné mizerně nízké kvóty pro přijímání uprchlíků. I proto, mimochodem, že z těch, co pocházeli z Říše a mluvili německy, měli v dalších zemích strach, že by mezi nimi mohli být špioni. To může být pravda, ale od toho jsou tajné služby, které mají povinnost takové lidi vyhledat. A mluvit o tom, že tito lidé mají mobily, je směšné: přece to je často jejich jediný majetek a prostředek, jak mohou být ve spojení s rodinou. To jsou všechno falešné argumenty, ale protože jsou srozumitelné, mají u mnoha lidí ohlas. A že to jsou většinou mladí lidé, není divu. Když jsem sám byl v osmdesátých letech v uprchlickém táboře v Karlsruhe, také tam na azyl čekali převážně mladí lidé, mnozí ostatně z Československa, a jejich rodiče, kteří zůstali doma, jim drželi palce, protože si přáli, aby žili v lepším světě. Přitom – buďme upřímní – sotva můžeme srovnat situaci tehdejších uprchlíků z Československa a jejich rodičů se situací současných uprchlíků a jejich rodičů v Sýrii.

A tady se někde dotýkáme podstaty. Stará Evropa stejně jako Spojené státy měly donedávna pojistky proti politikům, jako je Donald Trump, zabudované v ústavě a ty fungovaly. Otcové zakladatelé USA si toho byli dobře vědomi, že je třeba chránit lid před lidem, tedy davem. Hovořili o tyranii většiny a v přímé demokracii viděli nebezpečí...

V Evropské unii tomu lze do jisté míry rozumět, protože v posledních letech do sebe vstřebala mnoho „nemocných“ lidí. Tím nechci říci, že Češi nebo Poláci jsou fyzicky nemocní, ale jed předchozího režimu se v nás nějakým způsobem usadil a je v nás. Začalo se to projevovat v úpadku novinařiny, která padla na nižší úroveň nejprve tady a pak i tam, protože se ukázalo, že to je výnosnější. A ten pokles úrovně debaty ve veřejném prostoru pak ovlivnil i politiku. Ještě bych připomněl jednu věc: Možná že ta generace, která tu vyrůstala v období studené války a má všechny tehdejší způsoby v krvi, má poslední příležitost se projevit. Když člověk stárne, názory, které si dříve ze slušnosti nedovolil dát najevo, začne bezostyšně hlásat.

Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp

Odebírejte zprávy Aktuálně.cz přes aplikaci WhatsApp

Nepoužíváte WhatsApp? Zjistěte více >>

A existuje podle vás nějaká cesta, jak se z té karuselové pasti, která šíří nenávist, dostat?

Když se ohlédneme na poslední prezidentské volby, vidíme, že vítěz měl jen o půl milionu hlasů víc. A to vítězství bylo navíc získané poměrně nefér. To v důsledku znamená, že tady je přibližně polovina lidí, kteří jsou jiného názoru než pan Vodička, nechci-li mluvit přímo o hlavě státu. Tito lidé tady existují, a proto by člověk úplné beznaději propadat nemusel. Ale chtělo by to, aby se ta polovina mobilizovala, aby si opět uvědomila, že právo odporu je jedno ze základních práv naší civilizace. A hlavně aby si to uvědomili politici a nepodněcovali davovou hysterii, protože ta se nakonec může - a v dějinách tomu tak bylo skoro vždy - obrátit i proti nim. Oni svými vystupováním vytváří vzory chování. A vždy jsou to oni, kteří otevírají dveře jak tomu dobrému, tak tomu špatnému ve společnosti. Ve chvíli, kdy kvůli sympatiím voličů oslovují jejich strach a zlobu, musíme se obávat toho, že se tu lidské zlo etabluje.

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama