Praha -Devětasedmdesátiletá Iva Militká-Dlasková je dnes kromě Milana Kundery - který však vinu zásadně odmítá - jedinou žijící aktérkou kauzy, na jejímž konci stálo zatčení a čtrnáctileté věznění Miroslava Dvořáčka.
Desítky let žila s mužem, o kterém si myslela, že jejího kamaráda udal. Jak vyplývá z rozhovoru, který poskytla Aktuálně.cz, sama dodnes žije s pocitem viny.
„Celý život jsem si dávala za vinu, že jsem tohle způsobila já," říká. „A protože jsem věděla, že já jsem to neudělala, a řekla to jenom Tásovi (manželovi-pozn red.), tak jsem si myslela, že to nějak musel udělat on."
Po letech souhlasila s tím, aby bylo odkryto dávné tajemství. Z toho, po co objevení dokumentu se jménem údajného udavače Milana Kundery následovalo, je však rozpačitá a zveřejnění případu lituje.
Kauza vyvolala velký ohlas v domácích i světových médiích, Kunderovi přátelé spisovatele brání a historici nabízejí jiné verze nebo alespoň "polehčující okolnosti", že autor považoval informaci o Dvořáčkovi za provokaci.
Ústav pro studium totalitních režimů trvá na pravosti zveřejněných dokumentů, stejně jako redaktoři Respektu na tom, že spisovatel Kundera šel sám na policii.
Případ Kundera každopádně znovu vyvolal obludnou a paranoidní dobu padesátých let. Atmosféru častušek i procesů věrně evokuje i rozhovor Aktuálně.cz s Ivou Militkou-Dlaskovou, která popisuje proč si nakonec vzala za muže člověka, o kterém si myslela, že udal jejího kamaráda.
Popisuje také to , jak se s manželem seznámila, proč v padesátých letech neutekla s Dvořáčkem na Západ. Vychází najevo, že celá rodina včetně jí už dříve Dvořáčkovi s jeho kamarádem Juppou před útěkem na Západ pomáhali.
Cesta na Západ
Jak jste se s Miroslavem Dvořáčkem znali?
Byli jsme sousedé, chodili spolu na gymnázium. Víc jsme se spřátelili v roce 1944, když se k nim nastěhoval Miroslav Juppa (později utekl s Dvořáčkem do Německa). Juppa s Dvořáčkem se stali nerozlučnými kamarády a já jsem začala s Juppou chodit. Byli jsme společně na Silvestra, jezdili na hory. Takže jsem ho znala dobře a brala jsem ho jako dobrého kamaráda.
Juppa s Dvořáčkem se v roce 1948 rozhodli, že odejdou na Západ. Věděla jste o tom?
Věděla jsem, že už se delší dobu chystají odejít, jakmile bude příležitost. Tehdy, když začali z akademie vyhazovat důstojníky, jim už bylo jasné, že to bude špatné. Na Vánoce 1948 pak Mirek (Miroslav Juppa) přišel a řekl, že odchází na Západ. Tam jsme se rozloučili.
Jenže ono to nešlo tak rychle. Utéci se jim podařilo až na jaře. Věděla jste, kde do té doby byli?
Byli to v podstatě dezertéři, schovávali se také u mého dědečka a tety v Praze. Já jsem tam už tehdy bydlela, tak jsem jim občas vozila jídlo a vídala se s nimi. Na jaře 1949 jsme se viděli naposledy.
Uvažovala jste někdy o tom, že s nimi půjdete na Západ?
O tom, že půjdu s nimi, to ne. Ale že za nimi později přijedu, to ano.
Svazácký úkol
Vy jste ale nakonec za Juppou a Dvořáčkem neodjela. V tom hrál už roli Váš budoucí manžel Miroslav Dlask?
Dá se to tak říci. Tehdy jsme se seznámili na brigádě v Porubě. Už na nádraží na mě čekal vysoký černovlasý zástupce brigadýra Miroslav Dlask zvaný Tása a odvezl mě na brigádu. Tam jsme se sblížili; i po skončení brigády jsme se spolu občas stýkali. Teprve později mi přiznal, že dostal svazácký úkol se o mě postarat.
Už tehdy byl ve straně?
Ano, byl komunista, ale v té době jsem to myslím nevěděla a nevnímala jsem to tak. Pro mě to byl optimistický svazák. Zpívali jsme lidovky, české i ruské. Kaťušu i Čapajeva, a nemůžu si pomoc, bylo to moc hezké období.
Tou dobou jste ale ještě chodila s panem Juppou, ne?
Ano. A dokonce na podzim 1949 mi rodiče domluvili, že za ním pojedu do Německa. Souhlasila jsem s tím. Měla jsem se buď tady provdat za cizince, nebo někam odjet se provdat. Rodiče vše připravili a měla jsem odjet.
Proč to nakonec nedopadlo?
Protože jsem se setkala s Tásou (Miroslav Dlask). Řekla jsem mu, že můj bývalý chlapec je na Západě. A on na to řekl, když se jim tady nelíbilo, ať tam jdou. To je pro mě hrozně důležité, že to tehdy řekl, že to nebral nijak politicky. Na to jsem později myslela, když jsem mu říkala o Dvořáčkovi.
Neměla jste strach, že vám mladý komunista útěk zhatí, když jste mu o tom řekla?
Vůbec ne, měla jsem tehdy úžasný pocit svobody. Nečetla jsem noviny, Rudé právo jsem nikdy neviděla, o procesech jsem nevěděla. Rádio jsme neměli, nikdo mě neagitoval, neverboval do Svazu mládeže. Měla jsem pocit, že si můžu dělat a říkat, co chci. Prostě to bylo tak. Tása mi to zhatil leda tím, že mi vyznal lásku a řekl, ať nikam nejezdím. A já jsem neodjela. Rodiče se za to na mě strašně moc zlobili, a nedivím se tomu.
Jak to tehdy bylo
Váš bývalý přítel Juppa s panem Dvořáčkem tedy emigrovali a vy jste s panem Dlaskem zůstala v Praze. Jak si dnes vzpomínáte na den, kdy vašeho kamaráda Dvořáčka zatkli na koleji?
Potkali jsme se na Klárově, měla jsem jediný pocit - hroznou radost, že ho vidím. Hned jsem se ho ptala na Juppu. Vůbec mě nenapadlo, že je divné, že je v Československu. Ptala jsem se, jak se má v Německu. Řekl mi, že přijel navázat obchodní kontakty. Šel se mnou pak na kolej do Kolonky, aby si tam nechal kufr, že si pak popovídáme. Nabídla jsem mu, že tam může, když bude potřebovat přespat.
A kdy jste se pak sešla s panem Dlaskem?
Někdy kolem oběda. Nemohla jsem udělat nic jiného, než mu to říct, protože by ke mně na kolej večer přišel. Neměla jsem pocit, že by s tím měl mít problém. Měla jsem na paměti, že věděl, že emigrovali a že mu to nijak nevadilo.
Co on na to?
To si už nevzpomínám.
A co se stalo potom?
Když jsem pak přišla na kolej, tak mě hned nějaký dva lidi vzali do protějšího pokoje a řekli, ať nedělám hlouposti. Že ten, kdo má ke mně přijít, bude zatčen a že ho nemůžu varovat, protože je to zbytečné, a zamkli dveře.
Co to bylo za lidi?
Nevím. Nemyslím si, že estébáci. Myslím si, že to byli studenti, kteří nechtěli, abych se do toho případu zapletla, kteří mě chtěli chránit. Byli oblečeni do domácího. Neukazovali legitimaci, neříkali, odkud jsou.
Kdy jste si začala uvědomovat, že jste udělala chybu?
Už v tomhle momentě. Vím, že jsem horečně přemýšlela, co bych mohla udělat, jak ho varovat. Ale nemohla jsem utéct.
Co se pak stalo?
Pak jsem viděla, jak Mirdu (Miroslav Dvořáček) vyvádějí z Kolonky, ta místnost měla okna obrácená ke vchodu. Vím, že jsem byla zoufalá.
Říkala jste si, že jste ho udala?
To ne, tohle jsem si neříkala, protože bych to nikdy neudělala. Jen jsem si celou dobu říkala, že jsem byla tak hloupá, že jsem o tom vůbec mluvila. Taková hloupá polehčující okolnost je, že jsem Tásovi prostě něco říci musela, aby večer nepřišel a nenašel u mě cizího chlapa.
Kdy jste se potom viděla s panem Dlaskem?
Tohle si nepamatuji. Vím, že jsem hned odjela do Kostelce k rodičům. Měla jsem takový zoufalý pocit, že jim musím říct, že jsem způsobila, že zatkli Mirdu. Moji rodiče se domnívali, že ho udal ten komunista (Dlask), který zvrátil můj odjezd na Západ.
Muselo to být pro mého tatínka hrozné, měli mi to za zlé. Šel tehdy ke Dvořáčkovým a řekl jim, co se stalo a že jsem v tom figurovala. S našima pak už nikdy nemluvili, nezdravili se. Já jsem pak skoro přestala jezdit do Kostelce, abych je náhodou nepotkala. Bylo mi hrozně úzko.
Měla jste pocit viny?
Jistě. Celý život jsem si dávala za vinu, že jsem tohle způsobila já. A protože jsem věděla, že já jsem to neudělala, a řekla jsem to jen Tásovi, tak jsem si myslela, že to nějak musel udělat on.
Měla jsem se s ním rozejít
Vy jste se s ním ale poté nerozešla, naopak vzali jste se. Proč?
Ze začátku jsem si říkala, že jediné, co správného bych mohla udělat, je se s ním rozejít. Tím bych se od toho distancovala. Ale to dopadlo úplně jinak. Chodili jsme spolu dva, tři měsíce, byla jsem zamilovaná.
Neuměla jsem si představit, že by v něm byly nějaké špatné pohnutky. Byla jsem k němu přimknutá, myslela jsem si, že sice udal, ale že k tomu měl nějaký důvod. Odpustila jsem mu to, otěhotněla jsem a vzali jsme se.
Jak jste si vysvětlovala, proč to udělal?
Napadaly mě dvě věci. On věděl o agentech, já nic, tak že se mu mohlo zdát nebezpečné, aby u mě takový člověk spal. Že by mě to mohlo ohrozit. Anebo - teď to vypadá směšně - že jako komunista to prostě nedokázal zatajit.
Takže jste žila s mužem, o kterém jste si myslela, že udal vašeho kamaráda. Ptala jste se ho tedy někdy, proč to udělal?
Když jsem se ho na to několikrát ptala, mlčel. Po letech to už pro mě nebylo tak důležité. Až když jsme byli oba v důchodu mi jednou odpověděl, že to řekl Kunderovi.
