Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Rozhovory
1. 7. 2016 14:00

Lenka Dusilová: Hodně by nám prospělo ztlumit alergie

„Naskakovat na uměle vyvolanou nenávist je pod naši úroveň,“ říká zpěvačka v rozhovoru s Jiřím Leschtinou.
"Vynadal vám někdo za projev na Andělech tváří v tvář?" - "Ne. Jen někdo na ulici měl výhrady, že jsem to četla z papírku."
"Vynadal vám někdo za projev na Andělech tváří v tvář?" - "Ne. Jen někdo na ulici měl výhrady, že jsem to četla z papírku." | Foto: ČTK

Při přípravě na rozhovor se zpěvačkou Lenkou Dusilovou jsem si náhodou pustil po sobě její dva klipy – Holku magor z roku 1998 a skladbu z nedávné doby – Baromantická. Už ty názvy napovídají, jak dlouhou cestu urazila v muzikantském hledání. A nejen v muzikantském. Z rozevláté holky užívající si rokenrolový život je dnes matka tříletého syna, která říká, že mateřství jí pomohlo, aby převzala vládu nad svým životem.

Ale taky umělkyně, která se poprvé ve svém životě odhodlala veřejně promluvit k politice. A to rovnou v přímém televizním přenosu při předávání hudebních cen Anděl, kde v kratičkém prohlášení zkritizovala Miloše Zemana natolik výrazně, že řadu jeho skalních příznivců rozzuřila doběla.

Co nejsložitějšího jste musela překonat na té hledačské cestě od tvrdšího rocku k hudebně i pěvecky náročnějším skladbám, které někdy nemají až tak daleko k jazzu?

Asi nejtěžší bylo vůbec najít tu hledačskou cestu. V době, kdy jsem dělala Holku magor, jsem za sebou měla už slušnou historii, ale vůbec neměla pevnou půdu pod nohama. Rozpustila jsem předtím kapelu Pusa, kterou jsme založili s Davidem Kollerem, a byla jsem přesvědčená, že už nikdy nebudu dělat hudbu. Zmítala jsem se ve stavu naprostého nihilismu a byla jsem dost sebedestrukční. A paradoxně z toho průšvihu mě dostala Holka magor.

Proč zrovna Holka magor?

Sehrál v tom roli Daniel Landa, který mě v období mého vnitřního vyhoření přesvědčil, abych zpívala na jeho desce Smrtihlav, pojednávající o ztracencích tohoto světa. Dost to pasovalo k tomu, jakou kvalitu života jsem tenkrát žila. A když jsem po dlouhé době stála u mikrofonu ve studiu, zažehlo to ve mně nějakou jiskru. Pocit, že má smysl vrátit se k hudbě. Nemám nic společného se světem Daniela Landy, ale byl to jeden z lidí, který mi pomohl zpátky do reality.

A kdy jste začala přesněji chápat, co chcete v hudbě dělat?

Když jsme s bubeníkem Štěpánem Smetáčkem dali dohromady moji první sólovou kapelu. Konečně jsem měla kolem sebe dobré muzikanty jenom pro sebe a nahrála s nimi desku Spatřit světlo světa. Při společné práci na ní jsem postupně přicházela na nějaký koncept a vnitřní motor toho, o jakém světě chci hudbou vypovídat.

Na téhle desce se vám podařilo vylézt z temnoty na světlo?

Ne ještě úplně. Ale už na ní prosvítá cesta a světlo. Ještě jsem v sobě měla hodně smutku. Deska je muzikantsky vyzrálá, ale pořád jsem nevěděla, jak pouštět emoce do hudby. Možná šlo o hledání přiléhavějšího hudebního jazyka, cítila jsem, že současný mi úplně nesedí.

V čem?

V té době jsem hrála hodně na elektrickou kytaru tvrdou skořápku. Možná to souviselo s tím, že jsem potřebovala ze sebe vyndat nějaký vztek nebo agresi z minulosti. V mládí jsem potřebovala hodně křičet.

A kdy jste se začala ztišovat?

Asi když jsme s kytaristou Martinem Ledvinou vyrazili coby akustické duo koncertovat po amerických klubech. Martin mě přitáhl blíž k akustické hudbě, na čas jsem se zbavila elektrifikované hlasité kapely a začala být vnímavější na zvuky a dynamiku. Dlouho jsem hledala, jak svoje písničky převést do akustické formy, a objevovala kouzlo jemných, tichých tónů, začala vnímat úplně nové nuance, rytmiku. Vrátila jsem se až kamsi do dětství, kdy jsem s mámou a bráchou vystupovali jako rodinná folková kapela.

To každá rodina, pravda, nezažije.

Já jsem vyrůstala bez táty. A tohle byl úplně skvělej dar od mámy a bráchy. To bylo fantastický sdílení, co jsme měli.

Kdy rodinný band skončil?

S mojí pubertou. Normálně jsem se začala stydět, že hraju s mámou. Evidentně mě začali fascinovat rozervaní hrdinové a jiná hudba.

Lenka Dusilová - Baromantická | Video: YouTube.com

Zpátky do Ameriky: Šokovala jste tehdy své hudební nakladatelství Universal, když jste jim jednoho dne zavolala, že v San Francisku natočíte desku s americkými muzikanty, které jste poznala až tam.

Když nám spolupráci pianista a producent Ben Yonas nabídl, tak můj tehdejší manažer mi ochranářsky radil, ať rozhodně neděláme unáhlené kroky, že to nemusí dopadnout dobře a budu mít průšvih. 

Bylo to těžké rozhodování?

Pro nás to znamenalo sehnat do rozjezdu nahrávání několik tisíc dolarů z vlastního. Já jsem samozřejmě řešila svůj přizdisráčskej strach, že když to neklapne, tak se pěkně na dlouho zadlužíme. Ale Martin Ledvina mě nakonec přesvědčil, že tohle je příležitost, která nám nesmí uniknout.

Jak jste nakonec přesvědčili Universal, aby do toho investoval?

Když jsme natočili sedm písniček, přivezli jsme je a pustili na Universalu. Když si to poslechli, řekli, že je to skvělý a jdou do toho.

Jaké bylo natáčení s americkými muzikanty?

Otevřely se mi nové světy a nezatížený přístup k hudbě. Producent Ben Yonas dal dohromady skvělou kapelu na nahrávání, s úžasnou rytmikou složenou ze skvělých jazzových muzikantů včetně basisty Jona Evanse od Tori Amos a bubeníka Scotta Amendoly. Naši hudbu uchopili a nahráli lehce, s přehledem a nabídli varianty, kudy jít dál. Díky nim se podařila velice vkusná deska s pozitivní koncepcí a neotřelými aranžemi; a přitom s atmosférou San Franciska.

V některých svých textech se inspirujete pátráním po svém otci, kterého jste nikdy nepoznala. Třeba ve skladbě Louče zpíváte: „Na starých fotkách hledám tvůj stín, co dvacet pět roků nutí mne snít.“ Kam až jste dospěla v hledání otce?

Ten příběh je živý. V písni Louče jsem otce, kterého jsem v realitě nepotkala, imaginárně pohřbila a rozloučila se s ním. Pak ale přišlo období, kdy jsem ho musela vykopat ze země, protože jsem pochopila, že moje rodina je postavená trochu jinak, než jsem si myslela.

Už víte, kdo je váš otec?

Detaily vám nebudu vyprávět. Ale bylo pro mě důležitý přijít na to, jak je má rodina postavená, a že je důležité odkrývat rodinná tajemství a mírnit tím traumata, která nevědomky přenášíme na naše potomky. Ale některý rodinný kořeny jsou už mrtvý.

Kde jste narazila na mrtvé kořeny?

Na desce Baromantika je píseň Wspomnienie, kde se dotýkám doby, kdy máma v padesátých letech vyrůstala jen s prababičkou. Její otec byl Ukrajinec a asi kapitán sovětské armády a s mojí babičkou se seznámil koncem druhé světové války, když utíkala před nucenými pracemi v Německu. Po válce jim nebylo umožněno se setkat. Babička dva roky po válce zemřela. Fascinuje mě ta linka vykořeněnosti v rodině.

A neláká vás vydat se na Ukrajinu po stopách dědečka?

Přemýšlela jsem o tom, kvůli mámě. Ale nemám už takové nutkání.

Vy i vaše maminka máte stejný problém – nikdy jste nepoznaly svého otce...

Ne. Ale jsem ráda, že se mi podařilo pochopit, co jsem zač, a srovnat se částečně se sebou dřív, než se mi narodil syn.

Na poslední desce V hodině smrti, kterou jste nahrála s kapelou Baromantika, máte duet s Danem Bártou na jeho text, kde se zpívá: „Růže jsem nevoňavá, skála nestálá, rovina hrbolatá...“ Nezarazilo vás trochu, že vás Bárta takhle vnímá?

Trošku jo. Ale jeho úhel pohledu mi přijde docela trefnej. Já se vlastně někdy takhle cítím. Mám v sobě něco krkolomnýho, divnýho, není to se mnou jednoduchý. Ale jak mi řekl jeden irský muzikant: To je dobrý, bejt divná.

Na téhle desce je i zhudebněná báseň od Ezry Pounda Epitaph. Věděla jste při jejím nahrávání, že tenhle umělec podporoval v pořadech na Radiu Roma fašismus a Mussoliniho?

Věděly jsme to a řešily to s Beatkou Hlavenkovou, která báseň zhudebnila. Rozhodly jsme se Epitaph na desku dát i přes kontroverznost autora, neb báseň je fakt dobrá. K tématu alba Baromantiky V hodině smrti se hodí. Těžko soudit jednání jedinců v extrémní době, která pokouší povahu lidí. V současnosti to začíná být zase docela silné téma, že? Jsou lidé, kteří mají tak tvrdý a odolný žaludek, že pokračují v parazitování i na nové době.

Když jste se zmínila o Danielu Landovi. Teď, když se i u nás ozývá neonacismus, oživil na velkém koncertě své skinheadské písně z doby Orlíku typu Bílá liga, Bílý jezdec...

A měl úspěch, co?

Obrovský.

To je strašidelný.

Jak se vám vůbec žije v době, kdy ve společnosti opět vzrůstá nenávist a postoje k migrantům nebo islámu někdy nesmiřitelně dělí rodiny, přátele, spolupracovníky?

Myslím, že se tady hodně pracuje se strachem a manipulací. Ať už jsou to některá média, politici nebo pan prezident, když na někoho ukáže prstem. Od jeho zvolení tady vznikla spousta zajímavých termínů a nálepek pro ty, kteří nesdílejí jeho vyhrocené postoje a vize, které vysílá do společnosti.

A co vy – máte strach?

Mám strach. Z toho, že zas budeme žít ve strachu jako naši rodiče. Cítím ve svojí povaze a sebevědomí dozvuky předposranosti z režimu, v jakém jsem se narodila a ve kterém musela žít moje máma. A bojím se, kam se to bude odvíjet. Jestli můj syn bude moct být upřímný, žít v rámci možností svobodně a dělat, co má rád. Nebudou mu říkat, že je divnej… Ale na druhou stranu věřím, že furt s tím ještě můžeme něco dělat.

Lenka Dusilová - Anděl 2015 | Video: YouTube.com

Byly tohle důvody vašeho veřejného protestu proti tomu, že prezident se chová nedůstojně a podlézá totalitnímu režimu?

Byl to jeden z důvodů.

Ale asi dost silných. Vždyť jste se nikdy k politice nevyjadřovala.

Všem členům Baromantiky přijdou některé události dost alarmující, cítili jsme nutnost se ozvat. Už dlouho v nás narůstají obavy z těch negativních kampaní, které se na nás valí ze všech stran. A když se pan prezident postavil 17. listopadu na Albertově, který je pro naši generaci zásadním symbolem konce totality, vedle pana Konvičky na akci nějaké Putinovy fanynky, to pro mě bylo už varující.

Probudila jste tím i nejspodnější proudy společnosti. Fetko, děvko, chcípni, zasloužila by sis pracovní tábor.“ To jsou ještě ty mírnější nadávky, které se na sociálních sítích snesly na vaši hlavu. Čekala jste takový výron nenávisti?

Dostala jsem ale taky hodně pozitivních ohlasů a podpory. Na negativní reakci i sprosté nadávky jsem byla připravená. Ale samozřejmě nikdy jsem nic takového na vlastní kůži nezažila. A realita toho prožívání pak nebyla dvakrát příjemná. Emocionálně mě to rozhodilo. Byla to taková černá magie, která odněkud vyvřela.

Vynadal vám někdo tváří v tvář?

Vůbec nikdo. Jen někdo na ulici měl výhrady, že jsem manifest četla z papírku.

A proč jste to vlastně četla z papírku?

Protože jsem velká trémistka a mluvení není mojí silnou stránkou. Vím, jak funguju ve stresu, a záleželo mi nejvíc na tom, aby správně zazněl obsah manifestu.

Co jste cítila, když o vás prezident prohlásil, že jste chudinka holčička a poměrně podřadná zpěvačka?

Ani vlastně nevím. Bylo to ještě docela jemný vyjádření na jeho styl. Já a pan prezident se svým uměleckým vkusem se nepochybně míjíme. To je úplně v pořádku.

Ale i mnozí hudebníci, zvlášť někteří staří rockoví páni, ulítají na uprchlících, jsou podivuhodně vyděšení a zároveň nenávistní.

Taky mě to dost překvapilo. Pár muzikantů, kterých si vážím, si na mě trochu plivlo. Hodně by nám prospělo ztlumit vzájemné alergie a mluvit spolu o tom, že nakonec všem jde o nějaký bezpečný život, který máme rádi, i když se naše představy můžou lišit. Snad by pro začátek stačilo shodnout se na tom, že naskakovat na vlny uměle vyvolávané nenávisti je pod naši úroveň.

Některé proruské weby přišly s vysvětlením, že jste své turné v USA, sponzorované Američany, musela zaplatit právě přečtením amerických notiček na předávání Andělů.

To je slušný blábol. Ten článek zneužil kromě mého renomé hlavně hudebně taneční projekt Prague – New York Effects, za nímž stojí České centrum v New Yorku a další kulturní platformy. Jde o unikátní spojení českých a amerických hudebníků a tanečníků, kteří během roku vytvoří čtyři představení. Účast na projektech, co propojí současnou tvorbu umělců z různých krajin, je pro mě záležitost hodně prestižní a důležitá, a rozhodně ne vykoupená čtením nějakých notiček.

A co vaše vystoupení v Pekingu? Na sociálních sítích jsme se mohli dočíst, že spolupráce s komunistickou Čínou - a především její peníze - nejsou cizí ani Dusilové.

Nehrála jsem v Číně na žádné politické akci. V Číně jsem byla jako členka tanečního a divadelního souboru Spitfire Company, s kterým jsme Číňanům přivezli představení One Step Before The Fall a performanci Antiwords, inspirovanou dílem Václava Havla a především jeho hrou Audience. Za tímhle miniturné stálo jedno z posledních nezávislých divadel v Pekingu, které není státem podporované. Má odvážnou dramaturgii, nebojí se a zve zajímavé projekty z celého světa. Pro takové lidi stojí za to vyrazit hrát téměř kamkoliv do světa.

V jaké roli jste tam vystoupila?

Doprovázím svojí hudbou živě performerku Markétu Vacovskou v tanečním představení One Step Before The Fall, které je částečně inspirované životem Muhammada Aliho. Pojednává o boji, vyčerpání, kolapsu a dotýká se i paralyzující představy boje s Parkinsonovou nemocí.

To je zvláštní spojení – dvě umělkyně, hledající poetiku v boxerském ringu.

Rezonujeme spolu v tématech boje a neustálého vyčerpání, kterému podléháme pod tlakem hektické doby. Objevování síly a klidu, kdy jste na hranici svých možností. A Aliho zápas, ať už v ringu či s Parkinsonovou nemocí, při níž přestáváte ovládat vlastní tělo, je pro tanečnici velká výzva. V představení Markétě pomáhám zvýraznit emoce hudbou a hlasem.

Muhammad Ali před několika týdny zemřel. Jak jste to vnímala?

I díky práci na tomhle představení jsem mohla poznat, jak silná a pevná osobnost byl. Svými postoji překročil hranice ringu. Jeho odvaha může být povzbuzením pro spoustu lidí.

A co pro vás? Přemýšlela jste někdy, jak byste se vy a lidé vaší generace zachovali, kdybyste se dostali do tak těžkých situací a morálních výzev, před které generaci vašich rodičů stavěl totalitní režim?

Já sama netuším. Ale přemýšlím, že něco takového můžeme ještě zažít... A strašně se mi nechce a mám strach.

Vaší promluvou na Andělech ale dostal váš život občanštější rozměr, ať chcete nebo nechcete.

Tuším, že se k tomu budu muset ještě nějak postavit. Moje místo je ale v hudbě a umění. Skrz něj chci vyjadřovat své emoce a vnímání toho, co se kolem mne děje. Na druhou stranu je asi nutné, aby člověk byl občansky aktivní, pokud cítí, že se na nás řítí průser.

 

Právě se děje

Další zprávy