Karel Hvížďala Karel Hvížďala | Rozhovory
17. 5. 2015 11:00

Osamělé davy bloudí temným srdcem Evropy

"Největším nepřítelem jsme si vždycky nakonec my sami." Druhá část rozhovoru Karla Hvížďaly s česko-britským právním filozofem Jiřím Přibáněm.
Jiří Přibáň: "Každé dějiny jsou neklidné. Někdy mi přijde, že za krizi považujeme i situace nebo události marginální a nedůležité, zatímco skutečné krize, třeba ekologické, si vůbec nepřipouštíme."
Jiří Přibáň: "Každé dějiny jsou neklidné. Někdy mi přijde, že za krizi považujeme i situace nebo události marginální a nedůležité, zatímco skutečné krize, třeba ekologické, si vůbec nepřipouštíme." | Foto: ČTK

První část rozhovoru s Jiřím Přibáněm, kterou jsme publikovali 13. května, si můžete přečíst zde.

Zůstaňme ještě chvíli u České republiky: jak její rozporuplnou politiku, tedy proruského prezidenta a rozpačitou vládu s některými rovněž proruskými ministry, neochotu zaujímat jasné postoje, podle vás vnímá anglosaský svět?

Británie má v současnosti dost starostí sama se sebou, takže se o ostatní členské země Unie a jejich vztah k  Rusku až tak nezajímá. Jestliže v předvolební kampani bylo setrvání v EU jedním z důležitých témat, po volbách se objevil mnohem závažnější problém, totiž budoucí uspořádání, forma a samotná existence unie Spojeného království. Ani Británii se nevyhnula celoevropská krize stranické demokracie a nárůst populismu, takže i zde vidíme to, co bychom mohli označit jako krize reprezentovatelnosti, tj. neschopnost klasických demokratických stran na levici a pravici mobilizovat voliče v  míře, v  jaké se jim to dařilo v posledním půlstoletí. Se sociálními a ekonomickými změnami se sociálnědemokratické strany v Evropě nedokázaly vyrovnat, takže jejich program je dnes atraktivní pro městskou střední třídu, ale zbytky dělnické třídy a občané zchudlí vlivem ekonomické krize volí často pravicové populisty typu  UKIP, nebo naopak nacionalisty s  jejich sliby zachovat dosavadní výhody sociálního státu. Úspěch skotských nacionalistů není jen dočasný, protože se dokázali vyprofilovat jako levicová alternativa k labouristům, kteří dosud zcela dominovali na skotské politické mapě. Podobně však ani konzervativci nemají co konzervovat, a tak nabízejí ekonomické reformy s  nejistým slibem prosperity, ale o to jistějšími negativními ekonomickými a sociálními dopady. Krátce řečeno, Británie se v nejbližší době bude zcela jistě zaobírat především sama sebou a svými ústavními i politickými proměnami, které přitom budou mít zásadní vliv i na evropskou politiku.

Jiří Přibáň
Autor fotografie: DVTV

Jiří Přibáň

Profesor právní filozofie a sociologie na Cardiff University ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih publikovaných v češtině a angličtině, jako například Obrana ústavnosti (2014), Tyranizovaná spravedlnost (kniha rozhovorů s Karlem Hvížďalou, 2013), Právní symbolismus (2007), Jací můžeme být? (2004) nebo Disidenti práva (2001). Kromě jiného se věnuje i filozofii umění a publikoval Obrazy české postmoderny (2011) a Pod čarou umění (2008).

A co britský vztah k Rusku?

Vůči Rusku se Británie chová jako jedna bývalá velmoc vůči druhé bývalé velmoci, tj. s kombinací uznání a podezíravosti, kterou navíc rámují zájmy londýnské City o ruské finanční transakce a bohatou ruskou klientelu. Také proto Británie rozhodně nepatřila mezi hlavní stoupence ekonomických sankcí, ale o to víc v současné krizi zdůrazňuje její vojenský rozměr, protože z vlastní minulosti velmi dobře ví, jak se prosazují imperiální geopolitické zájmy.

Co podle vás sledují poslední dva čeští prezidenti svou proruskou politikou? Vždyť oba zažili ruskou okupaci, jsou ekonomové a vědí, kam nás čtyřicet let vlády nenormality zavedlo.

Jedno vysvětlení je prosté, totiž finanční podpora obou prezidentů ze strany podnikatelských a jiných skupin reprezentujících ruské obchodní a politické zájmy. Kromě těchto vazeb, o kterých si cvrlikají vrabci na pražských střechách, je tady ale ještě druhé a obecnější vysvětlení. Moderní českou politiku formoval i konflikt mezi masarykovským pojetím demokracie jako „světové revoluce“ – kosmopolitního projektu, na kterém mohou různé národy aktivně spolupracovat a který je současně západní tradicí i univerzální výzvou, a kramářovským rusofilstvím orientujícím se na velkého bratra na Východě, který nás vezme pod svá křídla a ochrání před nebezpečím. Oba prezidenti, Klaus i Zeman, jsou v tomto smyslu jen takoví historičtí „kramáříčci“ a „kontrarevolucionáři“ na českém politickém dvorku. Naštěstí se tato rusofilská tradice nejen ve společnosti, ale i mezi politiky ukazuje jako výrazně menšinová.

Ale přesto, Masaryk se o Rusko taky zajímal, a navštívil dokonce Lva Nikolajeviče Tolstého v Jasné Poljaně.

Proto mě vždy zajímalo, jak asi probíhala Masarykova setkání s Tolstým, se kterým ho tolik spojoval náboženský étos a zápal, ale přesto okamžitě poznal nemožnost založit na tomto étosu demokratickou politiku nebo společenskou reformu. Masaryk se o Tolstého domě vyjadřoval jako o „náboženském a etickém parlamentu“, ve které byl člověk nucen zpovídat se sám sobě nahlas, zatímco venku třeli bídu intelektuálně a kulturně zaostalí a nevzdělaní mužici. Myslím, že vztah Ruska a Evropy se za tu dobu vlastně až tak nezměnil, protože i dnešní putinovské Rusko nechápe politické instituce jako projev demokratické vůle, ale jako nástroj nutící poddané k civilizační zpovědi. Výsledek je podobný jako v Kusturicově filmu Underground, ve kterém jsou hrdinové také přesvědčeni, že na zemském povrchu neustále zuří válka, takže musí bojovat proti nepříteli a za každým rohem vidí fašistu. „Etický parlament“ potom funguje komplementárně k politickému obrazu nepřítele ve společnosti, která nechápe, že největším nepřítelem jsme si vždycky nakonec sami. To platí o jednotlivci stejně jako o celé demokratické obci.

Zůstal bych u Ruska a střední Evropy: Mluvili jsme o našich dvou prezidentech a jejich vztahu k Rusku, ale i pánové Orbán a Fico se chovají podobně. Jaké jsou, podle vás, jejich motivy?

Fico je obratný, ale ideologicky nezajímavý politik. Orbán je skutečně nebezpečný vůdce nabízející nebezpečné vize, ve kterých svobodu nahrazuje práce a etnický národ má přednost před demokratickým lidem. Není v tom však zdaleka osamělý. Když v roce 1997 psal Fareed Zakaria slavný esej Vzestup neliberální demokracie, myslel tím především režimy fungující v rozvojovém nebo postkomunistickém světě, takže se zmiňoval například o Mečiarově vládě na Slovensku nebo Tudjmanově vládě v Chorvatsku. Dnes je patrné, že neliberální demokracie je na vzestupu všude včetně západní Evropy a v některých zemích se stává normou. Orbánova snaha je vlastně pokus o destrukci liberálního státu a normalizaci kmenového společenství fetišem práce, který známe již z marxismu.

A není za tím i to, že lidé, kteří mají zkušenost jen s centrálním řízením, považují demokratické mechanismy za moc složité a jsou autokratickými režimy fascinováni: Taky by nejraději měli všechnu moc ve vlastních rukách jako Putin?

Ten problém je obecnější, protože na onu krizi reprezentovatelnosti reagují například i stabilní demokratické strany pokusem o změnu režimu. Podívejte se například na Švédsko, ve kterém podpora populistické anti-imigrační strany Švédští demokraté, mimochodem rozsahem podobná jako podpora britské anti-imigrační UKIP, vedla loni k tzv. Prosincové dohodě mezi levicí a pravicí, podle které až do roku 2022 nebude smět opozice hlasovat proti státnímu rozpočtu vlády a tím jí případně vyslovit nedůvěru. Kromě toho dohoda předpokládá spolupráci vlády a opozice v některých politických otázkách, jako je například energetika, obrana nebo penze. I v dosud stabilních demokratických zemích se najednou tradiční politické strany na levici i pravici začaly strachovat o voličskou podporu a reagují na to změnou ústavních pravidel nebo praktik ve snaze uhájit svou moc a privilegia proti sílícímu populismu. Populismus však k demokracii patří stejně jako vláda práva nebo expertní vědění a potřeba kompetentního rozhodování, takže když protesty a nesouhlas s oficiální politikou nedokážou absorbovat tradiční strany, poroste podpora stranám vyřazeným z podílu na moci, a s tím i napětí ve společnosti. Jak vidíte, problémy s opoziční smlouvou nebo rostoucí podpora anti-politickým hnutím typu ANO nejsou jen českou, ale celoevropskou záležitostí.

Ale proč náš demokratický systém není právními prostředky schopen tomuto politickému marasmu čelit? Jak je možné, že z politických trafikantů jsou najednou oběti zvůle (jak jste napsal v LN 23. 4. 2015) a proti pochybné argumentaci Nejvyššího soudu neexistuje opravný prostředek?

Vámi zmiňovaný případ politických trafikantů se nedostal před Ústavní soud jen z procesních důvodů, ale nepochybuji o tom, že dříve nebo později se Ústavní soud bude indemitou (neodpovědnost poslanců za hlasování a jakékoli projevy učiněné ve Sněmovně, pozn. red.) zabývat a součástí toho bude i přezkoumání její široké interpretace Nejvyšším soudem. Stejně se však nevyhneme otázce, do jaké míry a co všechno je třeba v politice regulovat právně, a jaké procesy naopak právo nesmí kriminalizovat nebo prostřednictvím Ústavního soudu omezovat. Politického marasmu nás totiž nakonec nemůže zbavit žádný soud nebo politický vůdce, ale zase jen demokratická diskuse a rozhodovací proces. S hrůzou jsem například pozoroval, jak se Miloš Zeman krátce po nástupu do prezidentské funkce snažil změnit ústavní režim a jak ochotně někteří komentátoři a politologové těmto zjevně nelegitimním snahám přikyvovali. (V roce 2013 chtěl kromě prosazení jím jmenované Rusnokovy vlády Miloš Zeman změnit i volební systém: zvýšit počet volebních obvodů ze 14 na 35 a snížit počet preferenčních hlasů, které jsou potřebné k posunu na kandidátce, z 6 na 3 procenta. Tím by se zvýhodnily velké strany a znevýhodnily malé strany, pozn. K. H.) Jako kdyby se řídili heslem, mám-li parafrázovat Heideggerův slavný výrok o „nějakém bohu“, že „již jen nějaký vůdce nás může zachránit“.

A myslíte, že tyto tendence samy odezní, nebo naopak budou čím dál tím důležitější a budeme se s nimi muset naučit žít?

Takových pokusů o změnu, ne-li přímo zničení demokratického režimu, bude přibývat, jestliže politické strany budou stále víc ztrácet svou důvěryhodnost. Přitom bez politických stran si moderní demokracii vůbec nelze představit. Jejich prostřednictvím dochází ke každodennímu kontaktu mezi politiky a občany, v rámci jejich organizace se formují demokraticky většinové názory na společenské problémy, probíhá boj o většinovou podporu například ve formě primárních voleb a podobně. Masové politické strany jsou zvláštní formou sociální institucionalizace, ve které se v minulém století podařilo skloubit prvky reprezentativní, omezené a demokratické vlády. To je velká historická změna, když si uvědomíte, že například ještě američtí otcové-zakladatelé jako například James Madison, Benjamin Franklin nebo Thomas Jefferson dávali do protikladu demokracii coby vládu davu a republiku coby republikánskou vládu omezenou ústavou a zákony. Demokratické procesy a formy vytváření a legitimizace většinového názoru v politických stranách naproti tomu typicky chybí u populistických hnutí, jejichž podpora je tekutá a přelévá se podle momentálních nálad veřejnosti, která se ocitá v pozici kdysi označené americkým sociologem Riesmanem jako „osamělý dav“. Současný populismus je zvláštním spojením politiky skandálu s  podnikatelsko-manažerským zájmem, které zcela neguje demokratické procedury a demokratickou vůli redukuje na momentální stavy veřejného mínění, se kterým dokáže obratně manipulovat podle vzorců známých z obchodních reklam.

Populismus k demokracii patří stejně jako vláda práva nebo expertní vědění a potřeba kompetentního rozhodování. Takže když protesty a nesouhlas s oficiální politikou nedokážou absorbovat tradiční strany, poroste podpora stranám vyřazeným z podílu na moci, a s tím i napětí ve společnosti. Problémy s opoziční smlouvou nebo rostoucí podpora anti-politickým hnutím typu ANO nejsou jen českou, ale celoevropskou záležitostí.

Ještě k mezinárodní situaci: Myslíte, že proti případným dalším hybridním konfliktům i v jiných částech bývalého Sovětského svazu je naše civilizace ještě schopná nějak účinně zasáhnout, zvláště za situace, kdy nás ohrožuje Islámský stát a stále rostoucí vlna přistěhovalců z Afriky, Sýrie a dalších zemí?

Na Islámském státu je zajímavé, že se nejedná ani o stát, ani o islám, přestože v něm obíhá zvláštní měna a po ulicích pobíhají fanatici náboženské policie. Je to marketingový produkt dnešní globalizované politiky a pro jeho úspěch jsou internet a masmédia zrovna tak klíčová, jako pro úspěchy kteréhokoli populistického hnutí. Pro Evropu představuje zvláštní otázku, totiž jak je možné, že občané jejích států, kteří prošli jejich školskými systémy a sledovali v dětství Teletubbies a další televizní pořady, odjíždějí do neznámých krajin svých otců a dědů uřezávat hlavy rukojmím, vraždit a znásilňovat osoby jiného vyznání a podřizovat každodenní život místních obyvatel těm nejkrutějším příkazům. Tato a další zkušenosti ukazují, že ono „srdce temnoty“, o kterém kdysi psal Joseph Conrad, se ani zdaleka netýká jen západní civilizace, ale že tato temnota dříme v každém člověku a její nejnebezpečnější součástí je měnit náboženskou tradici na politické kulty. Globalizace, to je také doba globalizovaných kultů a jeden z nejkrutějších z nich se momentálně projevuje pod úspěšně medializovanou krutostí a praporem Islámského státu.

Tušil jste po roce 1989, že toto století může být tak neklidné, jako to vypadá v roce 2015?

Teze o konci dějin, tato Hegelova filozofická vize převyprávěná kdysi marxisty do mýtu o proletářské revoluci a nedávno Fukuyamou do mýtu o globálním vítězství liberální demokracie, samozřejmě neplatí. A každé dějiny jsou neklidné. Někdy mi přijde, že za krizi považujeme i situace nebo události marginální a nedůležité, zatímco skutečné krize, například ekologické, si vůbec nepřipouštíme. I dnešní krize v Evropské unii, od hrozeb Grexitu a Brexitu až po těžkopádné hledání společného postoje vůči agresivitě putinovského Ruska nebo humanitární katastrofě běženců ve Středomoří, jsou například ve srovnání s  krizemi, válkami a hospodářskými i politickými katastrofami minulého století mnohem méně nebezpečné. Největší nebezpečí tak paradoxně spočívá v tom, že se u nás, v Evropě i jinde nenajdou politici, kteří by takové krize prostřednictvím národních i nadnárodních nebo globálních institucí dokázali řešit. Víc než cokoli nás tak ohrožuje politická paralýza a zkornatění tepen, které by mohlo vést k zástavě demokratických srdcí naší globální civilizace a otevřelo by cestu k nejrůznějším „srdcím temnoty“.

 

Právě se děje

Další zprávy