reklama
 
 

Pavel Hubený: Odpůrci šumavského parku jsou silní jako nikdy

28. 5. 2014 10:00
Rozhovor s ředitelem Národního parku Šumava: Sny o lanovce, spekulacích s pozemky a kácení se hodně lidem zdály být na dosah. Teď se jim naopak vzdalují - a proto odpůrci parku troubí do útoku.

Nový ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený vypadá trochu, jako by se právě vrátil z festivalu ve Woodstocku a bydlel v pralese. Přesněji řečeno v objektu informačního střediska Idina pila, které vítá návštěvníky vstupující do Boubínského pralesa. Když poslouchám Hubeného, který dvacet let šéfoval šumavské CHKO, jak argumentuje pro ponechání volnosti přírodě v centru parku a chválí divočinu, je mi jasnější, proč jeho jmenování vyprovokovalo starosty šumavských obcí k demonstracím a nadzvedlo i prezidenta republiky.

Miloš Zeman během své návštěvy západních Čech pronesl: Kdybych byl diktátor, tak bych Národní park Šumava zrušil. Jak se vám nastupuje do čela organizace, po jejíž likvidaci touží hlava státu?

Tak je to poněkud demotivující. Jsem občanem tohoto státu, a když prezident řekne, že se mu nelíbí, co dělám, tak to nemůžu jen tak přejít. Ale oceňuji na panu prezidentovi, že není pokrytec. Že to řekne rovnou. Někteří politici, mám teď na mysli zrovna senátory, to nepřiznají, a přitom připravují speciální zákon, jenž by umožnil takovou stavební a těžařskou činnost, která by národní park zlikvidovala.

Nepřeháníte?

Určitě ne. Zákon by například dovoloval převést značnou část pozemků od státu do majetku obcí. Pak už stačí změna územního plánu, kterou schvaluje zastupitelstvo, a může se začít stavět ve velkém. Kdyby mělo být uplatněno všechno, co je v návrhu zákona, tak i každá chráněná krajinná oblast by měla v podstatě přísnější režim než Národní park Šumava.

Prezident je ale jen vrcholným mluvčím velké bojovné lobby starostů, těžařů dřeva, stavebních developerů a s nimi spojených politiků, kteří dokáží vyvíjet silné a efektivní tlaky. Jste si jist, že jim budete schopen čelit?

O tom teď samozřejmě přemýšlím. Osmnáct let jsem chodil jako vedoucí CHKO na porady vedení parku a myslel jsem, že ty tlaky znám a jsem na ně připravený. Ale co se děje teď, jak je strana odpůrců národního parku silná a jak je slyšet, to nebylo nikdy.

Čemu to přisuzujete?

Za Jiřího Mánka (do dubna 2014 ředitel Národního parku, pozn. red.) a předtím za Jana Stráského se ochranářsky uvažující část parku ocitla v takové defenzívě jako nikdy předtím. A to odpůrce parku nakoplo. Jejich projektové sny o lyžařské lanovce na vrch Hraničník, o spekulacích s pozemky za desítky milionů, o kácení kůrovcem napadených stromů v bezzásahových zónách se zdály být na dosah ruky. Teď mají pocit, do značné míry oprávněný, že se jim zase vzdalují.

A pořádají proti vám demonstrace.

Když mluvím s těmi, kdo na nich vystupují, tak mi říkají: To neděláme proti tobě. Ale proto, že chceme Mánka. Takže de facto je to proti mně, odpovídám.

Jak si s tím poradíte?

Heleďte, jediné, co mám, jsou upřímné a důvěryhodné vztahy s většinou lidí tady v regionu. Nemám tak dobré vztahy s krajskými politiky ani senátory. Ale s těmi starosty se dobře znám.

Vy věříte, že je přesvědčíte, že hlavním cílem národního parku má být ochrana přírody, nikoli rozvoj obcí?

Nemám jinou možnost než je přesvědčit.

Uvědomujete si, kdo za nimi stojí? Cílevědomí byznysmeni, kteří jdou tvrdě za svými zájmy a v jejich přirozenosti je nepřestat, dokud to nedostanu…

Samozřejmě, jejich zájmy jsou pochopitelné a logické. A problém národního parku spočívá v tom, že od okamžiku, co byl vyhlášen, byl těmto zájmům pootevřen. Pravidla byla ohebná, a nebylo tak těžké se do nich vklínit. Ale je věcí společnosti, aby rozhodla, co chce. To nemůže rozhodovat ředitel parku. On je jen správce státního majetku. A jestli se společnost rozhodne, že národní park nemá být národním parkem, tak nebude. Ale v republice je podle mne pořád víc lidí, kteří si myslí, že národní park by neměl být těžební a stavební společností s etiketou národního parku.

Osmnáct let jsem chodil jako vedoucí CHKO na porady vedení parku a myslel jsem, že ty tlaky znám a jsem na ně připravený. Ale co se děje teď, jak je strana odpůrců národního parku silná a jak je slyšet, to nebylo nikdy.

No, tak úplně bych na to nesázel.

Ale tohle tuší i ti, co vidí v parku zlatý důl. Proto si minulé vedení parku najalo špičkovou a drahou PR agenturu, jejímž úkolem bylo otočit veřejné mínění proti principům ochrany přírody a udělat z ochránců přírody nepřátele státu.

Jak to, že jste s takovými názory přežil za Jana Stráského v čele CHKO?

Když Stráský nastoupil, pozval si mne i s Tomášem Hlavatým, který měl na starosti státní správu, a povídá: Tak co s vámi, chlapci? Vy tu přírodu chráníte moc přísně. My namítali, že všechno to děláme podle platných zákonů. A Stráský na to: No, moji poradci mi říkají něco jiného. Nakonec nás posunul z pozice náměstků o patro níž a nad nás dal člověka, který nás měl hlídat. Včetně kontroly naší pracovní korespondence. Každopádně, pořád jsem slyšel ze všech stran, že moje odvolání se připravuje. Ale asi to nestihli.

Největší střet mezi vedením parku a ochránci přírody se odehrál právě za Stráského. Tehdy policie zasáhla proti lidem, kteří bránili kácení stromů v bezzásahové zóně, jež později soud označil za nezákonné. Protestoval jste proti tomu?

Kdybych přišel za Stráským s tím, že s postupem parku nesouhlasím, tak by se jen zasmál a řekl by: Ale to já vím. Tak jsme s mojí partnerkou Pavlou Čížkovou, která má v parku na starosti biomonitoring, napsali článek, v němž jsme polemizovali s tvrzením vedení, že Na Ztraceném (v lokalitě, kde se přes protesty ekologů kácelo ve velkém, pozn. red.) je jen uměle vysázená smrčina. Poukázali jsme na to, že tam je i spousta stromů přes dvě stě let starých, pocházejících z původních pralesů. Odmítli nám to uveřejnit v časopisech Šumava i Ochrana přírody. Nakonec text vyšel na Neviditelném psu.

Není ale přece jen veřejnost, jíž má park sloužit, někdy zbytečně omezována? Co by se stalo tak hrozného, kdyby se lyžaři vzduchem přesouvali na vrch Hraničník do rakouského lyžařského areálu?

Tam jsou ale v plánu i další varianty. Například evakuační sjezdovka pro případ poruchy lanovky. Od toho je už jen krok k lyžařské trati. To všechno v sousedství unikátního ekosystému. A v prostředí, kde žije mezinárodně chráněný tetřev hlušec. Není tolik ptáků, kteří jsou tak citliví na chování člověka jako tetřev nebo tetřívek.

Není ale ohrožení tetřeva až příliš dramatizováno?

Uvědomte si, že tetřev na Šumavě žil dlouhá desetiletí na odříznutých místech v pohraničním pásmu a je zhýčkaný. Proto dodnes vyhledává místa, kde není rušen lidským pohybem. Představte si, že vaší potravou jsou borůvky a brusinky, a když skončí, jíte jen smrkové jehličí. Borůvky a brusinky jsou tetřevovou energetickou základnou, kterou musí do sebe natlačit za krátkou dobu. A když to nestihne kvůli přítomnosti člověka, kterého vnímá jako predátora, tak nemusí přežít zimu.

Napsal jste, že v posledních dvaceti letech se zjistilo mnoho o lese na Šumavě, co předtím nebylo známo. Co například?

Věková struktura šumavských lesů je jiná, než se uvádí v lesnických mapách. Léta se tvrdí, že jsou tam uměle vysázené kulturní smrčiny. To ale není pravda. Na území parku jsou vzácně rozptýlené stromy, jež jsou staré okolo pěti set let. A dost hustě jsou tam stromy staré dvě stě let. V devatenáctém století Schwarzenbergové většinu pralesů vyrubali a vysázeli smrky. Ale na šedesáti procentech území Šumavy přežili i potomci těch pralesů, které nesázela lidská ruka. A tak v lesích, které běžně kácíme, se stoletými smrky odvážíme i dvousetleté.

Horizont plný mrtvých stromů je horor, na který se spousta lidí nechce dívat. Ale pro les je to jen začátek obnovy.

Jak si po dvaceti letech stojí spor o kůrovce?

My už jasně vidíme, že ať je les zelený, nebo sežraný kůrovcem, tak tam vždycky vznikne základna malých stromků, připravená se reprodukovat. V průměru jde o čtyři až pět tisíc kusů na hektar. Na mnoha místech, kde byl les po sežrání kůrovcem ponechán svému osudu, už máme viditelné důkazy, že ten koloběh smrti, klíčení a přírodní obnovy skutečně funguje.

Nedávno jsem sledoval, jak strážce národního parku líčil turistům, jaký unikátní, lidskou rukou nedotčený les tam roste ve stráních. A kousek vedle stál lesník, který jim pak vysvětlil, že nechat tam kmeny ležet ladem je úplný nesmysl. Asi neexistuje podnik, kde by pracovali lidé tak rozdílných názorů.

Mě úplně fascinuje, kolik názorových skupin v Národním parku Šumava existuje a jak žijí svým životem. Park v sobě obsahuje snad všechny varianty, jak se na krajinu dívat. Včetně pohledu developerského. Ale spousta lidí prodělala velký vývoj. Z vyznavačů kácení se stali příznivci přirozené obnovy. Vnímavý lesník prostě nemůže ignorovat, co se v lese děje.

Není spor o kůrovce také debatou o lidské přirozenosti? Není v přirozenosti člověka, že nerad nechává věci volně plynout?

Jasně že je. A je to i problém „mrtvoly“.

Mrtvoly?

Horizont plný mrtvých stromů je horor, na který se spousta lidí nechce dívat. Ale pro les je to jen začátek obnovy. A pak jsou samozřejmě lidé, kteří v těch mrtvolách vidí ten zlatý poklad.

Šumavskou krajinou se pohybujete už dvacet let…

Kdepak, už třicet. Pocházím z Klatov a tak od deseti let jsem pokukoval na šumavské vrcholy. Přitahovaly mě, chtěl jsem sednout na vlak a vydat se k nim. Ale táta řekl: Až ti bude dvanáct. A tak jsem ve dvanácti vyrazil poprvé sám na Šumavu, chodil jsem v lesích, cítil ten zvláštní strach z neznáma. Úžasný pocit. Pak už jsem to potřeboval víc a víc.

Šumava jako droga?

Já jsem hodně maloval a zjistil jsem, že Šumava má na mě dokonce i „erotický“ vliv. Jeden čas jsem kreslil šumavské hory jako ženský. Šlo to úplně samo do těch horizontů ženský vtěsnat.

S ženskou asi nezažijete takový pocit opuštěnosti, jako když se potloukáte po Šumavě, kde zůstaly rozlehlé nezalidněné prostory...

Ale on ten fenomén opuštěnosti má svůj rozměr až jakési velebnosti. Rozhodně taková krajina nebývá nepřátelská. Ona může působit sentimentálně, smutně, ale zároveň svádí k tomu, aby člověk víc vnímal sám sebe, vyvolává úvahy nad pomíjivostí naší vlastní existence, našeho činění.

Hodně zvláštní pocity vyvolávají šumavská rašeliniště a slati.

Ty slatě s keříčky a zakrslými stromy působí trochu jako hřbitov. Je to takový cizí kus světa, jakoby shozený k nám odněkud ze Skandinávie. Nebo z jiného času. Je to tady dva tisíce let a vůbec se to nezměnilo.

Jaké zvíře v národním parku vás nejvíc fascinuje?

Asi ten tetřev. Svým komplikovaným, těžko čitelným vztahem k člověku. Spousta ptáků si na člověka zvykne. Kos černý kdysi taky býval divoký pták. Tetřevi nás ale odmítají, nechtějí mít s námi nic společného. V nich je něco podobného jako v těch slatích. Stará historie, pradávná divokost.

Dokáže vás Šumava ještě něčím překvapit?

Vždycky. Ani za těch třicet let jsem nebyl všude. Před měsícem jsem narazil na starý fragment lesa na místě, kde bych to vůbec nečekal – na břehu Lipna. Jsou tam vzrostlé jedle, smrky staré tak dvě stě padesát let, pod tím zimolez. V mapách přírodních lesů to ovšem nenajdete.

Vím dobře, do čeho jdu a s kým mám tu čest. A odděluji krajinu od lidí. Krajina a příroda si žijí svým životem a je na nás smrtelnících téměř nezávislá. My jen do ní někdy dost necitlivě zasahujeme a ona ty naše zásahy hojí.

Přemýšlel jste někdy, za jakou cenu vznikly na Šumavě jedinečné nezalidněné prostory? Nejprve vysídlení německých obyvatel, pak zakázané pásmo podél železné opony, odkud komunisté vystěhovali lidi, kteří přišli po Němcích, řadu vesnic srovnali se zemí.

To nejde nevnímat. Syn lesmistra ze Železné Rudy a významný biolog Julius Komárek napsal už v roce 1946, že původní němečtí obyvatelé byli jediní, kdo dokázali s tou přírodou žít. A že Češi to nedokáží. Protože nemají onu drsnost, houževnatost a obětavost, kterou musíte mít pro život v přírodě.

Měl pravdu?

Tak se podívejte na českou a bavorskou část Šumavy. Pořád tam vidíte podstatný rozdíl, jak se Němci starají o svou krajinu, oč víc pro to dělají ve srovnání s námi. I přístup ke kůrovcovým kalamitám mají vyřešený, dávno nezasahují v chráněných územích do přirozené obnovy lesa.

Nemyslíte, že minulost, spojená s železnou oponou, střílením lidí na hranicích, je dodnes na Šumavě přítomna?

V některých lidech určitě. Souvisí to i s přístupem k národnímu parku. Lidé, kteří za komunistů žili a pracovali v hraničním pásmu, byli státem podporovaní, ale také zvlášť hlídaní a prověřovaní. A dodnes v některých z nich zůstává pocit, že stát by se o ně měl víc starat. To se projevuje například v těch snahách získat od státu pozemky a další výhody za to, že žijí na území národního parku. Přitom národní park je omezuje minimálně. Ale opona mezi těmi, kdo na území parku žijí, a těmi, kdo ho spravují, tady zůstává.

Co když jako ředitel národního parku zažijete tak drsné střety, že vám zkalí váš vztah k Šumavě?

Tak to si nemyslím. Vím dobře, do čeho jdu a s kým mám tu čest. A odděluji krajinu od lidí. Krajina a příroda si žijí svým životem a je na nás smrtelnících téměř nezávislá. My jen do ní někdy dost necitlivě zasahujeme a ona ty naše zásahy hojí.

Takže vaše šumavská romance nemůže skončit špatně?

Co je to skončit špatně? Pro mě by bylo nejhorší, kdybych byl posledním ředitelem parku. Ale já věřím v opravný systém demokracie, díky kterému se to nestane.

autor: Jiří Leschtina | 28. 5. 2014 10:00

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama