O dvě poschodí výš nad svým pražským bytem má spisovatel Pavel Kohout pracovnu, kterou vznešeně nazývá studiem. Stěny jsou obloženy výhradně výtisky jeho básní, románů a dramat včetně tří autobiografií. Na první pohled sebestředná kulisa. Ale jen do okamžiku, než si uvědomíte, že tady je shromážděn jeho již osmaosmdesát let trvající životní příběh, v němž stačil být stalinistou, reformním komunistou, disidentem, exulantem a dnes i komentátorem současného dění.
Když mě pak vede po strmých schodech na střechu s fascinujícím výhledem na město, s uspokojením zaznamená můj respekt z jeho svěžesti. "Každý den cvičím, stopuji si čas a zapisuji, kolik toho bylo. A v prosinci musím zjistit, že jsem nacvičil víc než předchozí rok."
Nedávno jste zaskočil hradní protokol, když jste pronikl do vagonu rakouského prezidenta Heinze Fischera, který k nám cestoval vlakem z Vídně na státní návštěvu. Co vás k tomu přimělo?
Nejsem zvyklý, aby mě někdo bránil sejít se s člověkem, kterého mám rád. S Heinzem Fischerem, který dlouhá léta předsedal rakouskému parlamentu, jsme velcí přátelé od doby, kdy mne Husákův režim nechal vynést našimi pohraničníky do Rakouska. Zažili jsme spoustu dramatických i historických situací. A když mne hradní ceremoniář pan Forejt nepozval k večernímu setkání na Pražském hradě, zajel jsem si ráno do Pardubic, počkal na vlak z Vídně a nasedl do prezidentského vagónu.
To vás ochranka jen tak pustila?
Byl jsem domluvený s prezidentovým mluvčím Bruno Aignerem, který Heinze Fischera provází po celou jeho kariéru. Když jsme za hodinu ve vzpomínkovém rozhovoru dojeli do Prahy, držel jsem se jako nečlen doprovodu vzadu. Ale jedinou únikovou cestou byl červený koberec, lemovaný novináři, po němž jsem nakráčel rovnou do náruče pana Forejta. Ten dost vyplašeně pravil: Vás zrovna sháním, marně jsem vás volal. Tak jsem ho ubezpečil, že žádný záznam v mobilu nemám.
Co dramatického jste s Heinzem Fischerem prožívali?
Byl to on, kdo mne s mým synem Ondřejem vzal do předpokoje své kanceláře, když v parlamentu přijímal Vasila Biľaka při jeho první návštěvě na Západě. Před kamerami rakouské televize ORF jsem se ho zeptal, jak Československo plní závazek z Helsinek, když Ondřejova matka, s kterou jsem již dvacet rozvedený, nesmí po léta navštívit svého syna. Biľak se doslova sesypal a koktal, že to vyšetří. Za tři týdny byla Anna ve Vídni. Heinz Fischer ale pomohl i desítkám mladých lidí z undergroundu, kteří se vystěhovávali nebo utíkali do Vídně před tvrdou šikanou v sedmdesátých letech.
Čím jim pomohl?
U příslušných úřadů se osobně staral, aby mladí vyhnanci, kteří byli u nás zatlačení do postavení parazitů a škodné, získali azyl bez zdlouhavého prověřování. Tihle volnomyšlenkářští kluci a holky často ani neuměli německy, svou představou svobodného života mnohdy naráželi i v Rakousku, což vedlo k řadě dramatických až tragických situací, které lidé kolem něho pomáhali uhladit. Radili úřadům, jak s tou zvláštní skupinou zacházet.
Jak tihle tvrdí rockeři pohlíželi na vás? Na to, že v jejich věku jste byl kovaným stalinistou?
S pochopením. Vlastimil Třešňák dokonce na frankfurtském veletrhu dal přes hubu krajanovi, který se do mne kvůli minulosti navezl. Oni věděli, že jsem v roce 1976 s Havlem, Patočkou, Kosíkem a dalšími budoucími signatáři Charty 77 vystoupil na obranu Plastiků, když byli souzeni a uvězněni za údajné výtržnictví. Navzdory tomu, že když nám Havel pustil jejich nahrávky, přišly nám tak vzdálené obecné estetice, že jsme byli v rozpacích. Tehdy řekl Seifert památnou větu: No, jim se asi také nelíbí moje básničky!
A co emigranti z roku 1948, kteří utíkali před komunistickým terorem v době, kdy jste nástup tohoto režimu oslavoval básněmi?
S těmi jsem míval konflikty. Například Jan Morava, žijící v Innsbrucku, proti mně rozpoutal tiskovou ofenzívu v krajanských listech. Když jsem jel se svou ženou Jelenou do Innsbrucku přednášet v kurzu pro Američany, přišla nám přes průvodčího do vlaku zpráva, abychom obrátili domů, jelikož česká emigrace se na nás chystá zaútočit rajčaty. Vzkázali jsme, že máme na sobě staré džíny, ale útok se nekonal. Za to se před začátkem přednášky dostavil pan Morava a pravil, že Američanům vysvětlí, co jsem zač. Jenže i ten záměr vzdal, když zjistil, že přednáška je v angličtině. Nakonec mi ale věnoval kuchařku Magdaleny Rettigové, kterou tam právě vydal.
Vy jste ve vyhnanství zažíval i konflikty s rakouskou a německou levicí, která ovládala mnohá divadla, nakladatelství, média a na přání Prahy usilovala o bojkot děl českých disidentů. Jak to, že české úřady měly tak dlouhé prsty?
Prostě levicovým intelektuálům lámaly charakter. Zvaly je na různé semináře, dlouhé týdny hostily na Dobříši. Uplácely je vydáváním jejich tvorby, ať už měla jakoukoliv úroveň. Za tyhle prebendy pak byli ochotni hlásat, že lepší sovětský socialismus než žádný. A že my jsme zrádci svaté věci. Někteří z nich se rovnou dali do služeb tajné policie. Šéf německého spisovatelského svazu Engelmann byl placeným fízlem endérácké Stasi.
A je dnešní západoevropská levice poučenější?
Není. Už druhá její generace je protiamerická. Sám nemám iluze o americké politice. Spojené státy si za spoustu averzí vůči nim mohou samy. Amerika umí vyhrávat války, ale neumí vyhrávat mír. Jenomže levičákům na Západě nestačí kritizovat Ameriku, oni zároveň obdivují Rusko, jsou protiameričtí i za cenu toho, že jsou proruští. Musejí být nejen proti něčemu, ale za každou cenu i někam patřit. Protože patřit sám sobě je v životě to nejtěžší.
Vy jste byl celebritou počátkem padesátých let, ale i koncem let šedesátých. Nebyl pro vás přechod do ghetta zavržených těžší než třeba pro Václava Havla?
Ne. Společenský sešup jsem přijal dokonce s úlevou. Patřil jsem k statisícům poválečných komunistů, kteří měli odůvodněně špatné svědomí. Možnost postavit se celou svou existencí proti zlu, kterému jsem pomáhal na svět, jsem chápal jako možnost napravit intelektuální selhání dřív, než by přerostlo v morální. Teď už mne čekal jenom zápas, v němž bylo nutné obstát. Ostatně Havel s tím měl větší problém, protože ho opustila většina přátel.
Ale to vás také, ne?
Mne opustilo veškeré herectvo až na Vlastu Chramostovou a Pavla Landovského. Jenže já byl na rozdíl od Havla otužilý z času, kdy mne kritik Jan Trefulka a básník Jan Skácel právem označili za veršotepce dogmatika a pohřbili mou poezii i se mnou, takže z toho popela se zrodil dramatik. Havel byl ale od počátku chápán jako demokrat, lidé si ho vážili, a když se stal autorem, byl o to víc vážený. Štěstí i sláva mu kráčely vstříc a náhle se stal přes noc psancem. Já už jsem předtím na dně byl.
Společenský sešup jsem přijal dokonce s úlevou. Patřil jsem k statisícům poválečných komunistů, kteří měli odůvodněně špatné svědomí. Možnost postavit se celou svou existencí proti zlu, kterému jsem pomáhal na svět, jsem chápal jako možnost napravit intelektuální selhání dřív, než by přerostlo v morální.
Kdy jste se s ním vlastně spřátelil?
Až když jsme se oba ocitli v ghettu. Jednou přišel v noci do Violy v černém obleku a já se zeptal, co se mu stalo. Pohřbil jsem maminku, řekl. A mě nenapadlo nic lepšího než: A nemohli bychom si tykat?
Nepovažoval vás v šedesátých letech za reformního komunistu, před kterým je radno mít se na pozoru?
V osmašedesátém jsme byli lídři dvou protikladných uskupení. On byl předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a já předsedou stranické organizace ve Svazu spisovatelů. Ale scházeli jsme se a radili, co máme dělat se svými radikály, kteří zdůrazňovali, co nás rozděluje, což byly velevážné i velevlivné osobnosti, jako profesor Václav Černý v Kruhu a Eduard Goldstücker u nás. Zatímco my oba jsme patřili k těm, kdo hledali, co nás spojuje. Tehdy jsme zjistili, že máme jeden v druhém partnera, a co si řekneme, platí. Po celá sedmdesátá léta, kdy jsme pak společně odporovali zlému, jsme si vzájemně kryli záda.
Tehdy jste odmítl nabídku z Hollywoodu na prodej autorského práva ke knize Z deníku kontrarevolucionáře za 450 tisíc dolarů, kterou Hollywood po vašem odmítnutí zdvojnásobil na 900 tisíc. Proč?
Na tohle se mě zeptal i můj hlavní vyšetřovatel, který si říkal doktor Černý a ve skutečnosti měl biblické jméno Pilát. O té nabídce věděl ještě přede mnou, protože mou poštu četl dřív než já. Tehdy jsem mu řekl: Dlouho jsem měl cejch stalinisty, byl jsem nejznámější bard té strany. Měl jsem prodat duši tím, že svůj největší životní omyl ještě zpeněžím? Teď mi zbývá jen slušně přečkat konfrontaci s vámi a režimem, který představujete.
Kdyby ale film vznikl a povedl se, tak by to disidentům na Východě mohlo hodně pomoct.
Pozor. Smlouvy za takhle veliké peníze se uzavírají s podmínkou, že na podobu filmu nemá autor nejmenší vliv. To se stalo Milanu Kunderovi, když jeho nakladatel podobně prodal práva na román Nesnesitelná lehkost bytí a byl z toho kýč, jehož vzniku mohl jen bezmocně přihlížet. Navíc, když jsme se dozvěděli, že mou ženu Jelenu má hrát Mia Farrow a mě Dustin Hoffman, řekli jsme: Už jen zbývá, aby našeho zahradníka pana Kulhánka hrál Anthony Quinn a naše ostuda by sahala do nebes.
Hned počátkem devadesátých let jste veřejně prohlásil, že se jednou provždy zříkáte politického angažmá. Nicméně jste se tehdy dal k dispozici kanceláři nového prezidenta. Co za tím bylo?
Havel mi v euforii svého zvolení prezidentem 1. ledna 1990 řekl: Já musím zítra do Německa, sedni si do mé kanceláře a dej dohromady radu mých poradců pro zahraniční politiku. Tak jsem tam seděl a obvolával adepty po celém světě. A rozkřiklo se, že se komunista Kohout dobývá na Hrad. S vážnou tváří za mnou přišli Petr Pithart, Petr Oslzlý a Ladislav Kantor a požádali mne, abych ten úkol přenechal jim.
Když jsme se dozvěděli, že mou ženu Jelenu má hrát Mia Farrow a mě Dustin Hoffman, řekli jsme: Už jen zbývá, aby našeho zahradníka pana Kulhánka hrál Anthony Quinn a naše ostuda by sahala do nebes.
Jak to dopadlo?
Rád jsem je poslechl. Ale když jsem se vrátil do Vídně, volal mi tehdejší kancléř Lžičař, že mi Václav vzkazuje, abych vrátil povolenky ke vjezdu i vstupu na Hrad a nemluvil o té epizodě s médii. Ti tři mě vlastně zachránili, protože já bych tam možná zůstal z povinnosti vůči příteli. Takhle moje slabost trvala jen dvacet čtyři hodin a ještě jsme s Jelenou zažili dvě noci v posteli, kterou sotva opustil Gustáv Husák. To byl tedy opravdu happening.
Jak jste se v ní ocitli?
Taky Havlův nápad, když jsem mu řekl, že jsme už odhlášení z hotelu. A on: Tady je prý nějaký domeček prezidentský. A přikázal těm husákovským úředníkům a estébákům, aby nás tam ubytovali. Převaloval jsem se v hradních peřinách - bylo tam nastaveno 27 stupňů, omluvili se nám - soudruh to měl rád! - a nemohl jsem usnout. Vstal jsem a bloudil ve vile, kde byly obrovské popelníky s pískem, aby se do nich skoro slepý prezident strefil, pod nimi telefony se štítky s. Honnecker, s. Gorbačov… Ale vůbec jsem neměl pocit triumfu. Přemýšlel jsem, jak divoká je houpačka dějin.
Je pravda, že vám Havel nabízel funkci ministra kultury?
Když mi volal v prosinci 89 na vánoce do Vídně, navrhl mi to. Řekl jsem: Vážně chceš, aby ti za pár týdnů pod balkonem na třetím nádvoří četli mé verše z padesátých let? Odpověděl: Hm, tak to asi není dobrrý nápad a navrhl mi úřad našeho velvyslance v Rakousku. Tak jsem mu vysvětlil, že musí existovat něco jako občanské pokání a nelze se tvářit, že něco nebylo, když bylo.
V roce 2002 jste v jednom interview řekl: V sedmdesátých letech jsme s Havlem zažili bezpočet situací tak podstatných, že vše, co se kolem něj mediálně točí dnes, mi k tomu nejde. Co jste měl na mysli?
Samotnému mi pořád nejde k sobě, že už pětadvacet let žiju normální život, zatímco dvacet předchozích let jsem žil jako ztroskotanec a exulant. A Václav ten přechod do "normálního" života absolvoval jako prezident, ale pak už nemohl žít tak úplně v pravdě. Jako vrcholný politik se těžko mohl vyhnout kompromisům, ústupkům od ideálů, odstupu od starých spojenců. Teď potřeboval cynika Čalfu, aby mu zpacifikoval stále nebezpečné komunisty.
Jak tohle můžete posoudit?
Protože jsem to s ním zažil. Seděli jsme v Mánesu - on, Vaculík, Klíma, Kliment, Kosík a já, my chlapci, co jsme si dvacet let říkali, že spolu chodíme. A Vaculík do něj ryl, co všechno se mu na jeho prezidentování nelíbí. Protože Vaculíkovi se celý život moc věcí nelíbilo a tím rytcem zůstal do smrti. Václav si musel něco na chvíli zařídit a už se k nám nevrátil. Seděl vedle v salonku s bodyguardy a povídal si s nimi o fotbale. A já jsem pochopil: za jeho prezidentování se naše city a myšlenky rozešly, a logicky už neměl na přátelství čas.
Za svou minulost se omlouváte, kudy chodíte. Není to už tak trochu rutina?
Svou minulost neomlouvám, ale vysvětluji, jak se to mohlo stát, protože se to může přihodit znovu. Teď jsem napsal drama Vítězný únor, které se bude hrát v Klicperově divadle v Hradci Králové, jelikož se dřív jmenovalo divadlo Vítězného února. Je to příběh pěti únorových dnů, psaný volným Shakespearovým veršem. Kromě historických postav jako Edvard Beneš a Jan Masaryk je jejím hrdinou dvacetiletý básník, který celou tu dobu píše Kantátu rodné komunistické straně. Tu jsem si vymyslet nemusel. Tuhle hru bych nedokázal napsat, kdybych byl nezískal kritický nadhled nad vlastním životem. Stárnutí je mým nejlepším spoluautorem.
Druhou část rozhovoru s Pavlem Kohoutem, kterou jsme zveřejnili v neděli 15. května, si můžete přečíst zde.
