reklama
 
 

Pozice pronásledovaného byla pro Husa vlastně štěstím

4. 7. 2015
Jak bychom pražského mistra vnímali, kdyby stál na vítězné straně tehdejších sporů? Rozhovor s profesorem Ctiradem Václavem Pospíšilem, katolickým teologem a autorem knihy Husovská dilemata.

Mistr Jan Hus patří zcela jiné, našemu myšlení velmi vzdálené době. Nenakládá se toho i kvůli tomu na jeho postavu až příliš?

Problém je v tom, že Jan Hus je v podstatě prázdné plátno, na které se promítají dobové, ideologické zájmy. V době osvícenství byl Hus symbolem svobody svědomí. Pak v druhé polovině 19. století tu byl Hus, Čech, stal se plátnem pro český nacionalismus. Jiný obraz z něj udělali socialisté, jiný komunisté. Tyto nánosy v lidech pořád jsou. Jsme v situaci, jako když restaurujete obraz: nánosy je třeba odstranit, aby zazářilo dílo v původních barvách. U nás o Husovi mluví kdekdo, ale v novinářské a politické obci o něm lidé zpravidla nevědí pořádně nic, natož že by četli jeho spisy. Vyjadřují pak jen ta klišé. Když chci lidem tyto ideologické chatrče bourat, tak mě vnímají jako nepřítele.

Vydal jste letos knihu s názvem Husovská dilemata. Udělal jste si tím nepřátele?

Vyloženě nepřátele snad ne. Zabývám se Husem jako teolog, nikoli jako historik. Nejde mi tedy jen o poznání historické pravdy o Husovi. Jde mi spíše o to, jaký postoj k němu, na základě historických dat, zaujmout. Kniha je tedy laděna mnohem více existenciálně než akademicky.

Jak podle vás vnímají dnes Jana Husa běžní katolíci?

Na to není jednoduchá odpověď. Postoj zevnitř katolické církve byl vůči Husovi vždycky rozporuplný. Můj osobní odhad je, že přes 90 procent katolíků je Husovi nakloněno. Vedle nich jsou lidé starší nebo lidé s vyhraněnou názorovou orientací, kteří k němu mají výhrady nebo dokonce mají strach. 

Proč starší lidé?

Lidé dříve narození zažili ještě ideologické obrazy Husa, kdy byl používán jako kladivo na katolíky. Tito lidé potom nemají problém ani tolik s historickým Husem jako s tímto „druhým Husem“, tedy s  ideologickými nánosy. Moje generace vyrostla již v době II. vatikánského koncilu, který kladl důraz na otevřenost. V posledních třiceti letech se sympatie katolíků výrazně k Husovi přiklání, řekl bych, že někdy až nekriticky. Osobně si kladu například otázku, jak by to vypadalo, kdyby Jan Hus byl ve sporech nakonec na vítězné straně.
 
A jak by tedy situace mohla vypadat, kdyby Hus své spory vyhrál?

Hus byl moralizátor, což bylo pro dobové kazatele běžné. Ale on měl dle mého názoru do jisté míry inkviziční mentalitu. Kdekomu vyhrožoval hranicí. Mám obavu, že by nastolil „moralizující teror“. Podobné dilema mám vůči tehdejším husitům, bojovníkům. Ti měli ideál, za který byli ochotní položit život. Šlo o hluboce věřící lidi, což je určitě sympatické. Problém je, že husité chtěli donutit lidi k zachovávání Božího zákona mocenskými a vojenskými prostředky. To je dobově podmíněné a pro nás zcela nepřijatelné. Nemohu soudit, ale leccos lze pochopit.

Jaký byl tedy Husův postoj k právu používat násilí?

Je třeba si uvědomit, že byl člověkem, který se sám vyvíjí. V určité fázi říkal, že světský pán má právo donutit poddané, aby přistupovali ke stolu Páně. To promiňte, s tím nelze souhlasit v žádném případě. Ale od chvíle, kdy se on sám stává pronásledovaným, je u něj patrný odpor k násilí, k církevním trestům, k upalování heretiků. Je to logické a všichni to zakoušíme: Když jsme za volantem, tak nás štvou chodci. Když jsme na přechodu, štvou nás řidiči. U Husa je to podobné. V roce 1412, kdy je jeho situace již hodně špatná (je vyhlášený interdikt, Hus odchází z Prahy) se vnitřně ztotožňuje s Kristem. Tím, že se stal obětí a nesl to v duchu Kristově, vstoupil do dějin jako velká postava. Kdyby vyhrál, tak o něm dnes nejspíš budeme mluvit jako o středověkém fanatikovi, který by nám nebyl sympatický. Myslím, že měl vlastně obrovské štěstí – před tváří dějin a zřejmě i před tváří Boží.

Měl tedy podle vás „štěstí“, že ho upálili?

Měl štěstí, že se dostal do pozice pronásledovaného. Žijeme přeci v interakci s konkrétní situací. Lidsky zoufalá situace Husa vedla k připodobnění Kristu, který byl vydán na smrt. A Hus tuto identifikaci s Kristem prožíval naprosto. O tom svědčí dopisy z Kostnice či výroky, které se zachovaly. Když mu odnímají šat, tak latinsky cituje Passio Domini podle sv. Jana. Už jen toto musí věřícího člověka chytit za srdce.

Připadá v úvahu přezkoumání procesu a rehabilitace Jana Husa?

Husova rehabilitace není na pořadu dne. A nikdy zřejmě ani nebude. Už jen z důvodů řekněme technických: nemáme k dispozici přesná akta jeho soudního procesu, tedy není se o co opřít.

O průběhu soudního procesu v Kostnici není dost informací?

Různé prameny existují. K dispozici je soubor odsouzených vět, máme informace z různých stran o průběhu procesu. A z toho lze leccos poskládat. Ale o některých důležitých událostech jsou k dispozici zprávy pouze zprostředkované či interpretace. A je otázkou, nakolik takové údaje mají váhu z hlediska práva.

Tedy chybějící soudní akta jsou hlavním důvodem, který stojí proti myšlence na rehabilitaci?

To je jednou stranou věci. Vedle toho je tu na poli historie a teologie spor, zda Hus byl, či nebyl heretikem. Případně nakolik jím byl. Výkladových linií je více.

A podle Vás byl Jan Hus heretikem, kacířem?

Mně osobně silně oslovilo dílo Paula de Voogta, belgického benediktina, který husovskému bádání zasvětil třicet let svého života. On dospívá k tomu, že jediným sporným místem u Husa je jeho nauka o církvi. V ostatních věcech byl pravověrný. Hus nebyl odsouzen ani za bludy v oblasti eucharistie (chleba a vína proměněného v tělo a krev Ježíše Krista, pozn. red.). Hus také třeba nikdy nepopíral, že kněz v těžkém hříchu vysluhuje svátosti platně. Jen zdůrazňoval, že je to těžce nehodné. Nikdy nepopíral ani odpustky, ale vystupoval proti zrůdné odpustkové praxi, kterou i dnes musíme odsoudit.

Problém tedy vidíte jen s naukou o církvi?

Ano, v některých formulacích je Hus opravdu obtížně přijatelný. Nicméně i ohledně nauky o církvi je potřeba znát dobový kontext. S názorem, že církev tvoří predestinovaní (předurčení), v tom Hus nebyl ve své době ojedinělý. A musíme vzít v úvahu i tu okolnost, že nejvyhraněnější názory vyslovil ve spisu O církvi, který psal v době, kdy byl v těžkém polemickém kontextu, kdy kvůli interdiktu opustil Prahu. A pokud budete v těžkém polemickém kontextu, tak řeknete i věci, které byste jinak neřekl. Tvrdím, že při troše dobré vůle lze tyto věci chápat. Pokud dobrá vůle není, a chcete z někoho bludaře udělat, tak ho uděláte.

Proč byl tedy Jan Hus odsouzen?

Myslím, že byl odsouzen spíš kvůli sociální výbušnosti některých věcí než přímo proto, že byl heretik. To ale tehdy neuměli dost jasně rozlišovat. Převládalo přesvědčení, že heretik ohrožuje společnost. A Husovi odpůrci chtěli společnost chránit. Chápu i ty, kteří Husa odsoudili. Z formálního hlediska byl proces veden správně, ale to ještě neznamená, že tam nebyly pokřivenosti.

Jaké pokřivenosti?

Například postava prokurátora Michaela de Causis je opravdu zrůdná, byl to intrikán. Tady je zřejmé, ať je dobový kontext jakýkoli, že mu nešlo o pravdu, ale že Husa na tu hranici zkrátka dostat chtěl. A to stůj co stůj, pomluvy nepomluvy, uplácení neuplácení. 

Co by dnes bylo s Husem?

Nedá se to srovnávat. Už jen proto, že dnes bludy nevedou k rozvratu celé společnosti a válce. Tenkrát celá civilizace visela na jediném hřebíku.

Hus se dostal do konfliktu s mocnými tehdejší církve. Jak jej vidíte ve vztahu k církevní autoritě?

Je nutné vidět dobové souvislosti. Autorita byla v děsivé krizi. Byli najednou tři papežové. O tom, pod jakého patříte, rozhodovala v podstatě politická, světská moc. Český král například v jeden okamžik tvrdě rozhodl, že uznání se převede z římského papeže na papeže zvoleného na koncilu v Pise – a to čistě z politických, pragmatických důvodů. Každý z papežů navíc exkomunikoval ty další dva a s nimi všechny, kdo spadali pod jeho příslušnost. Čili v té době nebyl nikdo neexkomunikovaný. Z právního i duchovního hlediska šlo o situaci zmatenou. V takové situaci papež Jan XXIII. vyhlásí odpustky, kdy slibuje odpuštění hříchů pro každého, kdo vypraví jednoho vojáka proti neapolskému králi. Při vědomí těchto souvislostí vidíte Husa v trochu jiném světle. Někteří vyšší církevní představitelé byli srovnatelně sociálně nezodpovědní jako Hus.

Katolíci a nový pohled na mistra Jana Husa

Katolíci a nový pohled na mistra Jana Husa

Postoj římskokatolické církve k Janu Husovi prošel vývojem v 90. letech minulého století. Pozitivní postoj k pražskému mistru vyjádřil papež Jan Pavel II. při první návštěvě v Praze v roce 1990. Husa označil za reformátora, kterému nelze upřít bezúhonný osobní život. V roce 1993 vznikla husovská komise, v níž se sešli badatelé z různých církví. Téhož roku proběhlo k husovské sympozium v německém Bayreuthu, které dalo najevo, že postava Husa nesmí rozdělovat nejen křesťany, ale ani německý a český národ. Společná práce vyvrcholila sympoziem na Papežské lateránské univerzitě v Římě v roce 1999, kde se Jan Pavel II. vyjádřil o Husově „morální odvaze tváří v tvář smrti“.

Ale i Kostnický koncil byl svolán se záměrem provést reformu církve.

Ano, nicméně na koncilu dominovalo právní myšlení. To se dá vyjádřit tak, že chtěli opravit církevní fasádu a narovnat penězovody. Kdežto Hus chtěl, aby se vrátili k evangeliu. V Kostnici došlo ke střetu právního, institučního myšlení s myšlením teologa a člověka, který chce evangelium doopravdy. Sám jako křesťan a teolog nemůžu jednoznačně Husa odsoudit, říci „to bylo špatně“ a postavit se na stranu právního myšlení. Pro mě je celý proces s Husem velmi problematickou záležitostí. Kristova slova jsou: Nesuďte, abyste nebyli odsouzeni. V záležitostech soudních není církev neomylná a ani nemůže být, protože poslední soud patří Bohu.

Některé církve vyjadřují Janu Husovi podobné projevy úcty jako katolíci k vyhlášeným svatým. Připadá pro katolíky v úvahu, že Hus byl světec?

Tady je třeba rozlišovat. V katolické církvi platí, že dokud dotyčný není prohlášený za světce, tak nikdo nemá právo mu takový titul přisuzovat. Oficiální akt svatořečení Husa není na pořadu dne. Hus zřejmě nikdy nebude ze strany katolické církve svatořečen. Na to tu vnímám příliš velkou rozrůzněnost názorů – od úcty až po vyloženě kritické hlasy.

A může ho jednotlivý katolík považovat za světce?

Soukromě ano, ale nesmí mu prokazovat veřejnou úctu liturgickou, například při bohoslužbě. Ale nikdo vám nemůže zakázat, abyste ho soukromě prosil o přímluvu. Většina katolíků vám o Husovi nejspíš řekne, že Hus světcem asi nebyl.

A jaký je váš názor?

Já osobně nepochybuji, že Jan Hus je u Hospodina. Ale kdybych ho měl sám vzývat soukromě jako světce, tak nevím. Ale chtěl bych. Mám ho rád. Ale je pro mě otázkou, zda se mám modlit k němu, nebo spíš za něj.

autor: Štěpán Plaček | 4. 7. 2015

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama