S předsedou Ústavního soudu jsme se sešli jen pár desítek minut poté, co obdržel návrh nálezu v nejsledovanější ústavní kauze "lex Babiš". Výrok konstitučního tribunálu může zásadně ovlivnit další politický osud premiéra. Poprvé se do textu soudce zpravodaje Jana Filipa pustí plénum ústavních soudců ještě v lednu a Pavel Rychetský očekává, že nález bude vyhlášen do konce prvního čtvrtletí.
V rozhovoru se ale vyjadřuje také k současnému sporu o postavení státních zástupců, i k tomu, jak se z českého ústavního soudu postupně stává evropský. Hovoří o povinném nevděku ústavního soudce k hlavě státu a vzpomíná, proč před třiceti lety vyhodil na hodinu všechny vysoké funkcionáře komunistické prokuratury.
Pane předsedo, mluvíme spolu přesně 30 let poté, co jste 8. ledna 1990 byl jmenován generálním prokurátorem. Místo dění na Ústavním soudu se tedy zeptám nejprve na státní zástupce, jak se dnes prokurátorům říká. Co soudíte o jejich současné válce s ministerstvem spravedlnosti o nový způsob vybírání funkcionářů státního zastupitelství?
Tak to začínáte hned otázkou, na kterou se mi těžko odpovídá, protože spor o připravovanou novelu zákona o státním zastupitelství může vyústit v napadení u Ústavního soudu. Přitom - jestli se nemýlím - zásadní spor je pouze o jedinou věc, a to o složení výběrové komise. O to, zda jedním z pěti členů výběrové komise má být soudce.
To je ovšem přesně spor o interpretaci jednoho z nálezů Ústavního soudu, který v podstatě považuje za protiústavní, aby se soudci nějak podíleli na výkonné moci.
Tedy pokud to k nám dorazí, bude o tom jednat plénum Ústavního soudu, takže je nemožné, abych nyní vyslovil svůj osobní názor.
Já to tušil, ale zeptat jsem se musel. Ta debata se táhne už strašně dlouho. Ministryně Benešová hájí po mnohých svých předchůdcích pozici, že se zástupci mají více připoutat pod výkonnou moc, nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman by zas byl pro úplnou nezávislost zástupců, předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal by si je dokázal představit u moci soudní…
… ale já to přece dobře vím. Opravdu ale nemohu vyjevit svůj názor, protože je pravděpodobné, že mi to skončí na stole. Přiznávám ovšem, že platné ústavní zakotvení veřejné obžaloby do výkonné moci nepovažuji za optimální řešení.
Tak naposledy, co nejobecněji: Slyšel jsem slovo "pouze", takže to nepovažujete za nepřekonatelný rozpor a nějaký smír by se měl najít? Ta situace s nedořešeným postavením zástupců je už neúnosná. Stačí jen dojem z politického ovlivňování a už jsou v ulicích statisícové demonstrace…
Předesílám, že já sám jsem byl ministrem spravedlnosti. A bylo to v době, kdy mi tehdejší platná úprava dávala prakticky neomezenou a nelimitovanou moc při jmenování funkcionářů státního zastupitelství s výjimkou nejvyššího státního zástupce.
Jakákoliv úprava, která toto dominantní a monopolní postavení ministra odstraní a nahradí ho výběrovým řízením, je pozitivní. Takže pokud novela předpokládá výběrové řízení na zákonném podkladě, považuji to za krok dobrým směrem.
Když už jsem zmínil Pavla Šámala, jak se těšíte na nového kolegu?
To má dvě dimenze. První věcí je, že se konečně doplní stav o jednoho scházejícího soudce. Druhý aspekt je osobní: Pavla Šámala považuji za skvělého právníka a jsem velice rád, že to bude pravděpodobně právě on, kdo doplní sbor našeho soudu.
Asi jste ale zaregistroval kritiku, že přesunem profesora Šámala si prezident uvolní ruce na přeobsazení Nejvyššího soudu? Dokonce podle některých měl kvůli tomu Šámal výstup na váš právnický Olymp odmítnout.
Profesor Šámal dokázal Nejvyšší soud během svého působení výrazně zkonsolidovat, o tom se v justici obecně ví. Takže má nepochybnou zásluhu na jeho dnešním fungování. A teď je otázka, zda po jeho odchodu toto směřování bude dál pokračovat. V médiích se občas objevují obavy z jistého případného regresu této instituce. Možná jsou realistické, ale doufám, že na ně nedojde.
Bavíme se o rozhýbání zastupitelství, jiných soudů, ale co ten váš? Takzvaný lex Babiš u vás leží tři roky…
Soudce zpravodaj dnes (8. ledna) rozeslal všem soudcům Ústavního soudu první verzi návrhu nálezu v této kauze. Je to 92 stran hutného textu. Před chvílí jsem také rozhodl, že nemůže být už zařazen hned příští úterý na zasedání pléna, protože by to bylo nekorektní vůči soudcům, aby se s návrhem museli tak rychle seznámit. Koneckonců i soudce zpravodaj profesor Filip doprovodil návrh dlouhým mailem, kde upozorňuje na klíčové pasáže, takže je opravdu nutné mít těch alespoň deset dnů času.
Jaký bude tedy dál harmonogram?
Je krajně nepravděpodobné, že bychom na prvním zasedání pléna hned rozhodli. Věc se asi neobejde bez opakovaného zasedání. Soudce zpravodaj si vyžádal naše písemné připomínky, což se také musí rozeslat. Jsem ale velice rád, že se do kauzy konečně pustíme a věřím, že vyhlášení nálezu tu bude, řekněme, do tří měsíců.
Co je obsahem návrhu mi asi neřeknete. Kdy tedy poprvé nad textem zasednete?
První diskuse proběhne na zasedání pléna, které svolám na úterý 21. ledna. Další vývoj bude odvislý od jejího průběhu. O předloženém návrhu rozhodnutí dávám hlasovat až po vyčerpání všech připomínek a úpravě finálního textu. Získá-li v hlasování návrh zákonem předepsaný počet hlasů, nález je přijat a bude veřejně vyhlášen. Můj předběžný odhad se pohybuje v rámci prvního čtvrtletí tohoto roku.
Zpět k té rychlosti soudů. Soudců budete mít plný stav, stačí to ale? Těch kauz je čím dál více…
Abych použil ten nehezký právní žargon, tak nápad věcí k Ústavnímu soudu je přes čtyři tisíce každý rok. To jistě nejde vše na plénum, devadesát pět procent skončí u jednotlivých senátů. Těch náročných plenárních kauz není více než dvacet, třicet ročně.
Nárůst toho nápadu je ale opravdu dramatický. Když jsem sem v roce 2003 přišel, první rok byl nějakých šest, sedm set kauz. Každý soudce míval jednoho asistenta jako spolupracujícího odborníka. Nyní jsou tři a větší počet asistentů by už ani nedával smysl.
Takže větší počet soudců?
Ten stanoví ústava. A ani se nedomnívám, že by rozšíření něčemu prospělo. Už nyní je jednání v patnáctičlenné sestavě dost náročné. Na druhou stranu ale dlouhodobě zastávám názor, že čím vyšší soudcovská instance, tím větší by měl být soudcovský sbor pro rozhodování každé kauzy. Ale těch patnáct lidí, kteří se baví o jednotlivé kauze, mi už opravdu přijde jako limitní počet.
Pokud vím, tak jen Spolkový ústavní soud v Německu má více členů, ale ten nerozhoduje dohromady, nýbrž ve dvou komorách, které jsou specializované.
U nás všichni řešíme vše. A ani by pro nás asi německý model nebyl vhodný. Máme už vybudovanou svou tradici a s radostí přes ten ohromný nárůst nápadu konstatuji, že délka řízení před Ústavním soudem se zkracuje. Průměrná délka řízení za rok 2019 je ve všech věcech 140 dní, v senátních 138 dní, v plenárních 392 dní.
Nebude-li tedy více ústavních soudců, možná by pomohlo, kdyby si politici přestali dělat z Ústavního soudu třetí komoru parlamentu.
Pravda je, že v plenárních věcech se nám objevují návrhy od skupiny zákonodárců, kteří ale předtím pro ten zákon hlasovali. A připouštím, že v Evropě jsou modely, kde aktivní legitimaci k podání mohou mít jen zákonodárci, kteří napadaný zákon odmítali. Je trochu absurdní dát zákonu svůj souhlas a pak jej napadnout u Ústavního soudu.
A také je pravda, že se nám sem dostávají věci, pod kterými jsou podepsány zákonodárci té skupiny, která tvoří vládní většinu a mohla by změny dosáhnout v zákonodárném procesu. Místo toho se ale obracejí na Ústavní soud…
Naše právo ovšem nic takového neomezuje. A netvrdím, že je to dost pádný argument pro změnu zákona o Ústavním soudu. Říkám to jen jako apel.
Ono to ani nepůsobí dobře na veřejnost. Po politickém boji se schválí zákon, ale hned se lidem řekne: ještě to moc neberte vážně, jdeme s tím k Ústavnímu soudu. To důvěře v politiku nepřidává.
Tou otázkou jste to vystihl. Kromě zmíněných právních argumentů je tu i jisté přenášení politické dimenze na Ústavní soud. Na druhé straně bych ale rád připomněl, že čistě statisticky za uplynulých 30 let počet podání k Ústavnímu soudu zákonodárci na zrušení nějakého zákona klesá. To je pozitivní fakt.
Pomalu se připravujete na svolání celoevropského kongresu v rámci vašeho prestižního předsednictví Konference evropských ústavních soudů. Určitě při ní dojde s kolegy i na debatu o nejvýznamnějších nálezech za vaší éry od roku 2003. Zkuste je v předstihu vyjmenovat už nyní, byť výsledek kauzy lex Babiš ještě neznáme.
To by bylo náročné. Vy trochu zapomínáte, že tu reálně žijeme od pléna k plénu, od nálezu k nálezu. Jestli mohu použít nadsázku, je to jako u studentů na vysoké škole, když se učíte na zkoušky - pokud možno úspěšně ji složíte, rychle vytěsníte řadu informací a vytvoříte prostor pro přípravu na další těžkou zkoušku.
Ale máme za sebou samozřejmě celou řadu převratných nálezů, které fungování právního státu v České republice významně ovlivnily. Jedním z nich, a to nejkontroverznějším a nejdiskutovanějším, je nález z 10. září 2009, kdy Ústavní soud zrušil ústavní zákon o rozpuštění sněmovny a předčasných volbách…
… předpokládám, že i když vás vzbudím o půlnoci, vysypete toto datum z rukávu.
Ano, to si asi budu pamatovat navždy. Stejně tak jsme zrušili soubor úsporných zákonů prosazený Nečasovou vládou za pomoci protiústavní procedury. Byly přijaty ve stavu legislativní nouze spuštěné v rozporu s podmínkami nezbytnými pro použití tohoto mimořádného institutu. Podle mého názoru je významné i zrušení odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové prezidentem, protože do té doby se Ústavní soud až na jednu výjimku nezabýval otázkou vymezení rozsahu prezidentských kompetencí.
Zeptám se ale i na ty nálezy, které asi moc rád nezmiňujete, protože jste byl v menšině. Ať už šlo o placení regulačních poplatků, nebo o takzvané církevní restituce. Smířil jste se časem i s těmi nálezy, proti nimž jste byl?
Jsem už člověk v pokročilém věku a s dlouholetou praxí ve všech možných právnických profesích. Ale přesto jsem ještě nezískal takový ten profesionální cynismus, který by u mě vyvolal lhostejnost, když z Ústavního soudu vypadne rozhodnutí, se kterým nesouhlasím.
Často se tím trápím, veřejně najevo jsem to ale dal jen jednou, jinak se omezuji na disentní stanoviska, která připojuji k nálezům pléna.
Horší jsou případy, kdy se o takovém nálezu Ústavního soudu dozvím až z novin. To jsou případy senátních rozhodnutí.
Tedy rozhodování ve trojicích soudců. Co vám na tom vadí?
Tady si dovolím větší upřímnost. Celou dobu, co tu jsem, se snažím, aby se tu zavedl model trochu podobný Nejvyššímu soudu USA. Tedy aby soudci zpravodaj nerozesílal návrh senátního nálezu jen dvěma kolegům, ale všem patnácti soudcům. A když se jich třeba nejméně devět ozve, aby se kauza přesunula k rozhodování na plénum - došlo by tím k takzvané atrakci, kdy se na rozhodnutí podílejí všichni.
Snažil jsem se o to v minulé sestavě. Neúspěšně. I v této sestavě. Neúspěšně. Pro soudce zpravodaje je samozřejmě jednodušší přesvědčit jen jednoho kolegu v senátu než osm na celém plénu.
To mě opravdu trápí, ale nevím, zda to budu zkoušet ještě prosadit.
Ale už vám soudci alespoň mezi senáty rotují.
Ano, teoreticky o složení senátů rozhodoval předseda Ústavního soudu, ale prakticky prezident. Když se uvolnilo místo, bylo jasné, kam nový soudce nastoupí. Takže jsme měli třeba jeden senát z univerzitních profesorů, druhý z praktiků a podobně. Zde jsem byl už před lety úspěšný, a tak se každé dva roky jeden soudce posune do vedlejšího senátu. Nedochází tak k "rodinkaření", k tomu, aby si na sebe soudci až příliš zvykli.
A od Nového roku 2020 přichází ještě doplnění: i po případné rotaci soudce kauza zůstává původní tříčlenné sestavě. Vedle čtyř stálých senátů tedy bude spousta těch ad hoc, aby bylo posíleno právo na spravedlivý proces.
Proč byl nutný konec rodinkaření?
Mohu vzpomenout jednu svoji zkušenost. Když se nedařilo kdysi prezidentu Klausovi doplnit sbor, přišel jsem do jednoho senátu na volné místo. Moji dva kolegové připravili odmítavé usnesení v jedné vazební věci, ale zákon pro odmítnutí požaduje jednomyslné stanovisko. Tehdy jsem to nepodpořil a ti dva věc jen stáhli - a počkali na nového soudce.
Ty změny byly nezbytné.
Vidíte nějaké nové oblasti, kam by se české ústavní právo mělo či bude muset vydat? Hodně se probírá třeba to, kam až by měl Ústavní soud zajít v posuzování sociálních práv…
V Česku je zvláštní výkon spravedlnosti. V rámci obecného soudnictví se procesní hrdlo směrem vzhůru zužuje. Některé kauzy jsou jednostupňové, jiné dvoustupňové s jedním opravným prostředkem a nemohou se dostat k Nejvyššímu soudu.
K Ústavnímu soudu ale může každý, navíc jde o jediný tribunál bez poplatku. Výsledkem tak mnohdy je míjení Nejvyššího soudu, a jsme tak v roli, kterou tvrdošíjně odmítáme, ale nemůžeme se jí vyhnout. Stali jsme se v mnoha věcech nechtěně přezkumným stupněm. Ústavní soud je náhle soudem vazebním. Vyšší soudy míjí emocionálně náročné spory o výchovu a výživu dětí, které končí u nás.
Vedle sociálních věcí se také často zmiňuje svoboda slova v čím dál konfliktnějším veřejném prostoru.
České, ale i evropské soudnictví skutečně bude muset řešit výzvy digitálního světa. Na jedné straně stojí ochrana důstojnosti, na druhé straně svoboda slova. K nám tyto kauzy zatím téměř nedoputovaly, protože je to problém i pro soudy nižších stupňů. Ale že sem doputují, a to ve věcech trestních i občanskoprávních, o tom není pochyb.
A pak tu bude problém mizení hranic.
Prosím?
Už dnes to vidíme při konfrontaci českého a komunitárního práva Evropské unie. Dlouho jsme žili v doktríně, že se zde aplikují tři právní systémy - právo národní, mezinárodní a evropské. A vycházelo se z toho, že jde o separované systémy. Takže evropské právo je výlučnou doménou Evropského soudního dvora a my můžeme posuzovat jen to, zda bylo ústavně převedeno do českého právního řádu. Tedy proceduru, nikoliv obsah.
Dnes už víme, že je to naprosto neudržitelný koncept, české a evropské právo se zcela prolíná.
V Česku je navíc problém, že jsme evropské právo nikam hierarchicky nezařadili. Má sice aplikační přednost, ale s jednou výjimkou jsme ještě neřešili střet českého ústavního a komunitárního práva. Tou výjimkou byla kauza takzvaných česko-slovenských důchodů, kde jsme skutečně odmítli respektovat rozsudek Evropského soudního dvora. Šlo ale o velmi výjimečný případ, který nemůže mít precedenční sílu.
Má to nějaké řešení?
Český ústavní soud se stane i evropským v tom smyslu, že bude pokládat takzvané předběžné otázky do Lucemburku. Nikdy jsme takovou otázku zatím nepředložili, ale už se bez toho neobejdeme.
Dosavadní doktrína se musí opustit, nelze už ani pomalu odlišit, co je české právo a co evropské. Budeme muset vést dialog a nebude to jednoduché.
Lidé se vás hodně ptají na postupně ochladlé vztahy s panem prezidentem, tak vás tím nebudu trápit. Raději se vás zeptám, zda jste příkladem toho, čemu říká právník Tomáš Němeček Becketův efekt, tedy že pod vlivem instituce postupně ochladne vztah k někdejšímu politickému patronovi.
Má někdejší kolegyně Eliška Wagnerová dokonce říkala, že v rámci českého systému, kdy ústavní soudci jsou jmenováni jednou osobou, by měl platit princip povinného nevděku.
Když jsem působil ve vládě a parlamentu, cítil jsem - asi i jako dnešní politici - jistou averzi k rozhodnutím českého Ústavního soudu. Ale po příchodu sem mi netrvalo déle než dva týdny, abych si osvojil nikoliv povinnou, ale logickou loajalitu k instituci.
Byl bych rád, kdyby takový efekt probíhal u každého příchozího soudce. Věřím, že je to nezbytnou součástí výkonu funkce.
Při oslavách třicátin naší demokracie mnohokrát zaznělo, že máme na východoevropské poměry pořád velmi dobré, protože nezávislé, instituce. Ústavní soud nevyjímaje. Je to tak, nebo se to celé může snadno sesypat? Vzpomeňme na minulý rok, kdy spor o jmenování ministra kultury také mohl skončit na vašem stole a panovaly obavy, že by vaše rozhodnutí prezident prostě nemusel poslechnout…
Myslím, že vytvoření nezávislých institucí podmiňujících demokratický právní stát, jsou jedním z mála zcela nezpochybnitelných úspěchů naší polistopadové historie. A jsem velmi rád, že i když se nálezy Ústavního soudu dotýkají dalších dvou mocí ve státě, ustálil se k našim rozhodnutím respekt ve všech oblastech. U obecných soudů, v parlamentu i u hlavy státu. Toho si velice vážím a je to nepochybně zásluha především první garnitury ústavních soudců. Předpokládám, že tento respekt už má tak hluboké kořeny, že by bylo těžké je narušit.
Ale současně nemůžu nevidět vývoj v okolních zemích Visegrádské čtyřky. Polský i maďarský ústavní soud měly vysokou prestiž, byly nám v mnohém inspirací, a přesto se je v obou zemích podařilo rozvrátit a neutralizovat.
Riziko je tedy trvalé a souvisí i s krizí liberální demokracie na našem kontinentu a v naší civilizaci. Přesto věřím, že nás trajektorie Polska či Maďarska mine.
Když už jsem u toho vzpomínání. Jak už jsem zmiňoval, přesně před třiceti roky jste se stal generálním prokurátorem. To musel být vstup do jámy lvové…
Bylo to krátké, ale velmi intenzivní období. Vůbec to pro mě nebylo jednoduché. Vešel jsem do budovy Justičního paláce na Pankráci sám. A všichni víme, jaká byla role prokuratury v minulém režimu. Takže hned první den jsem odvolal všechny náměstky a ředitele odborů. Druhý den všechny krajské prokurátory v republice. A třetí den všechny okresní.
Důvod byl prostý, šlo o jakousi sebeobranu. Věděl jsem, že kdybych je poznal a zjistil, že ten je nemocný, ten zas má postižené dítě, onen nemocnou ženu, už bych to nedokázal.
Ten půlrok nebyl pro mě tvořivý, ale skutečně spíše destrukční. Takže přechod do federální vlády byl pro mě v červnu 1990 spíše úlevou. To už se tvořilo a často šlo o dost zásadní ústavní normy.
Destruovat jste ale nemohl vše. Musel jste probruslit například mezi požadavky radikálů na zákaz komunistů a politickým procesem postupného předávání moci. Tedy tím, co Petr Pithart nazýval sebelimitující revolucí.
To byl základní problém celého toho prvního období polistopadového vývoje. Stále zdůrazňuji, že neexistovala volba mezi kontinuitou a diskontinuitou právního řádu. Jednoznačně se muselo jít cestou diskontinuity. Ale na druhou stranu nebylo možné zrušit jedním krokem právní řád a vládnout dekrety jako nějaká vojenská junta v Latinské Americe.
Diskontinuita tedy musela spočívat v rozdílné hodnotové interpretaci dosavadního právního řádu v kombinaci s jeho zásadní, radikální změnou.
A tehdy třeba pražský prokurátor Tomáš Sokol, kterého jsem jmenoval do funkce, učinil jakési mediální vyjádření, že bude trestně stíhat komunistickou stranu. Ale trestně stíhat právnické osoby nebylo možné. Ve Federálním shromáždění došlo po jeho slovech k totální explozi a doslova přestalo pracovat. Povolali si mě a většina poslanců, kterou do značné míry představovali ještě komunisté, mi oznámila bojkot, stávku.
To byla nezáviděníhodná situace, v níž se kombinovala emocionální revoluční rovina s rovinou funkčně právní. Kupodivu se mi to podařilo nějak uklidnit a federál se vrátil zpět ke své činnosti.
Tak tento spor se ale vlastně táhne dosud.
Ano, ten problém, jak se vypořádat s totalitní minulostí, je stále živý. Ve federální vládě jsem se snažil - a myslím, že úspěšně - o cestu zmírňování a odčiňování křivd, které komunistický režim způsobil. A tvrdím, že třeba rozsah naší restituční a rehabilitační legislativy nemá v právní historii lidstva obdoby. Dokázali jsme neuvěřitelné věci.
Některé země od postkomunistického východu po posttotalitní Španělsko či Portugalsko to nedokázaly dodnes.
Zmírňování křivd nechybí, to spíše tresty.
Jistě, druhým nezbytným aspektem je samozřejmě potrestání viníků. Ale tady říkám, že se to vlastně nepodařilo v žádné posttotalitní zemi. I německá společnost začala tyto věci řešit ne po roce 1945, ale až v šedesátých letech, kdy mladá generace začala tlačil na své otce. A Španělsko řeší Franka až nyní v souvislosti s umístěním jeho ostatků.
To je prostě problém všech posttotalitních zemí, kterým se podaří přechod k demokracii klidnou, nekrvavou cestou. Rumunsko se takovou cestou nevydalo. Ale máme mu co závidět?
Jinými slovy: podle vás to jinak nešlo.
Je to břemeno, které si my všichni, kteří jsme v roce 1989 byli dospělí, neseme. Ale měli jsme reálnou možnost jiné cesty? Petr Pithart říkával: Jak jsme měli komunisty zakázat? Kdo to měl udělat? Měl jsem to křičet z okna?
Hned po převratu jsme přece přijali zákony typické pro demokratický právní stát. Zákon o politických stranách byl přijat v lednu 1990 a tam o rozpouštění stran nebyla ani řádka. Naopak tam byly jako existující strany zakotveni lidovci, socialisté, komunisté a Občanské fórum jako politické hnutí. V té chvíli tyto strany měly zákonnou oporu.
Já to chápu, ale KSČM nyní tvoří vládní většinu.
V prvním polistopadovém období jsme skutečně podlehli iluzi, že komunistickou stranu stačí jen porazit ve volbách. A že ani to nebude nutné, protože přirozeně zmizí biologickou cestou. Nezmizela. Ale zas bych neřekl, že je to nyní stále ta bývalá komunistická strana. Je to dost jiný subjekt, který roky za nic nenesl odpovědnost, takto se na naší scéně velmi zabydlel a nyní bohužel je i u moci.
Víc než jejich samotná existence mě ale trápí, že jsme voliče nedokázali přesvědčit, aby jim nedávali hlas, protože to není mravní a etické. Není to tedy problém komunistů, ale naší odpovědnosti.
Jedna věc je komunistická strana, druhá normalizační komunisté. Jeden je v čele vlády, druhý řídí nejstarší univerzitu, jiný vede zaměstnavatelský svaz. Jsou úplně všude. Kam se poděla ta nekomunistická generace čtyřicátníků, padesátníků, kteří by dnes měli garantovat a vést demokratické Česko?
To má asi hlubší příčiny. Historie naší země je historií averze k jakékoliv vrchnosti. To ale znamená i k vlastnímu státu a vlastním institucím. To přetrvává do dneška. A tato averze byla ještě znásobena za posledních třicet let, kdy politická reprezentace bohužel v očích mnoha občanů selhala, jedno zda mluvíme o ODS či ČSSD.
Česká společnost tak stále trpí syndromem, že politika je špína a je třeba se jí vyhýbat. A to je obrovské nebezpečí, neboť jde o hlavní překážku v úsilí vytvořit fungující právní demokratický stát. Ten totiž jako základní premisu předpokládá fungujícího občana. Dokud lidé nebudou považovat tento stát za své dílo a za svou povinnost se na jeho fungování podílet od obce po vyšší patra, do té doby budeme demokracií omezenou, nedokonalou a pokulhávající.
Pavel Rychetský (*1943)
Nejprve se v kanceláři předsedy soudu Pavla Rychetského docela dá dýchat, s přibývajícími vykouřenými cigaretami je to už trochu horší. Vášnivý kuřák ale k debatě o složitých problémech české justice cigaretu prostě potřebuje.
Na druhou stranu ho už asi žádná otázka nemůže rozhodit, prošel v české politice i právu prakticky vším.
V 60. letech byl krátce v KSČ, po invazi skončil jako podnikový právník, za normalizace podepsal Chartu 77. Po sametové revoluci se stal generálním prokurátorem, v roce 1990 místopředsedou vlády.
Po rozpadu Občanského fóra vsadil na Občanské hnutí, které propadlo, ale do vysoké politiky se vrátil jako senátor v barvách ČSSD. Na počátku tisíciletí byl ministrem spravedlnosti ve vládě Miloše Zemana. V roce 2003 byl jmenován předsedou Ústavního soudu.
