reklama
 
 

Spousta Rusů prožívá boj se Západem jako dobrodružný film

13. 7. 2015
První část rozhovoru Karla Hvížďaly s českým rusistou Tomášem Glancem. V Rusku panuje „brutálně sešněrovaná konjunktura“, říká.

Zdá se, že prezident Vladimir Putin je posedlý myšlenkou sehrát klíčovou historickou roli a zachránit velmocenskou roli Ruska. To ale v ruské historii není nic nového, ne?

Současná ruská autokracie se ve svém antizápadním tažení rozhodně inspiruje některými tradičními kulturně-politickými stanovisky, která roztržku s Evropou legitimizují. Jejich zdroj je směsí různých konceptů. Najdeme tam prvky aktualizovaného - a nejednou pokrouceného - slavjanofilství, myšlenkového proudu, který od první poloviny 19. století hledal pro Rusko speciální duchovní a hodnotový program, jeho ojedinělou cestu dějinami. Dále se projevuje vliv geopolitiky, nauky o poměru území a moci či vlivu z přelomu 19. a 20. století, která se v Evropě zdiskreditovala tím, v jaké oblibě byla u nacistů, ale Rusko tato diskreditace moc nezasáhla. A samozřejmě eurasijství, učení o Rusku jako o specifické mnohonárodnostní euroasijské civilizaci, které mělo mimochodem významné centrum v meziválečné Praze.
Často se za jakousi ideologickou múzu nynějšího ruského establishmentu označuje například myslitel první poloviny 20. století Ivan Iljin, kterého Putin také někdy přímo cituje.

O koho jde a čím je pro dnešní Rusy přitažlivý?

Ivan Iljin má v oblibě vágní a trochu pohádkové metafory jako "černý oheň" nebo "síly zla". Uvažuje bipolárně - jeho svět je obklopen nebezpečím, imaginární ďábelská spiknutí ohrožují Rusko, které se musí bránit, nemá-li tomuto komplotu ďábelských sil podlehnout. Velmi konfrontačně pojímal vztahy Ruska s germánsko-románskou Evropou také třeba Vladimir Lamanskij, erudovaný archivář a slavista, který věřil na existenci řecko-slovanského světa a jeho boj se světovým germánstvem. Ačkoliv se nedožil ani první světové války, dnes se jeho učení v určitých kruzích považuje za naprosto současné.
Konzervativní proudy ruského myšlení jako by se ve svých dnešních aktualizacích prolínaly s poetikou postsovětských akčních filmů ve stylu Noční hlídky a Denní hlídky, blockbusterů podle scénáře autora dlouhé řady bestsellerů Sergeje Lukjaněnka (i česky vyšlo snad dvacet jeho knih).
Tato směs apokalyptického fantazírování s touhou po síle, která vyvolává respekt a strach, je v Rusku populární, spoustě lidem se toto dobrodružství a jeho jednoduchá hesla ohromně líbí. Západ v této pohádce hraje roli vnějšího nepřítele, což je velice vděčná konstelace. Vzniká dojem sdíleného nebezpečí, který lidi stmeluje kolem zjednodušujících sloganů a propůjčuje jim zážitek sounáležitosti.

Byl podle vás antizápadní kurs od začátku Putinovým programem, který dlouho maskoval, anebo své postoje postupně přehodnotil?

Nemyslím, že existuje jakákoli konstantní ruská politická ideologie. Zpětně se samozřejmě vyjevují rysy, které svádějí k zobecňování. Nynější "upravlenci" neboli vedoucí kádry nemají zjevně žádný ucelený pohled ani pevná stanoviska, kterých by se drželi. Dobře je to vidět na vývoji Putinova vztahu k západním hodnotám a institucím. Detailně to popsal v červnu 2015 zkušený britský diplomat Roderic Lyne pro nezávislý londýnský think-tank Chatham House jako "cestu od konvergence ke konfrontaci". První roky Putinova prezidentování byly nejen západoevropské státy, ale i NATO vítanými partnery, spolupráce sílila a rozšiřovala se. Východoevropské rozšíření NATO tehdy v Kremlu vyřídili pár poznámkami o poškozených strategických zájmech Ruska, ale celkově rétorika spolupráce jednoznačně převažovala.
Ruská zahraniční politika tehdy ještě odpovídala té koncepci Ruska, která se v západní Evropě pěstuje kontinuálně a kterou na přelomu 17. a 18. století vehementně prosazoval Leibniz: Rusko jako spojovník mezi východem a západem ve snaze o univerzalistický smír a celosvětovou kooperaci. Tento osvícenský sen ovšem permanentně prochází stadii krachu. A jednoho takového krachu jsme právě v posledních letech očitými svědky.
Výrazná proměna se datuje od roku 2003, tehdy mimochodem poprvé v postsovětských dějinách Ruska začal zmanipulovaný soudní proces proti organizátorům výstavy současného umění pod názvem "Pozor, náboženství" v moskevském Centru Andreje Sacharova. Také byl zatčen Chodorkovskij a postupně zlikvidován Jukos, jeden z nejsilnějších soukromých podniků v Rusku. Pak už začíná boj o Gruzii a o Ukrajinu po první oranžové revoluci. Pobaltské státy vstupují do NATO. Další vývoj je až dodnes sledem kroků, stupňujících konfrontaci a budujících ruskou propagandistickou mašinerii, démonizující konstrukt "Západu".
Pozoruhodné a příznačné přitom je, že tato antizápadní ideologická platforma se velmi nákladnými způsoby šíří i do zahraničí. V roce 2005 byl založen televizní kanál RT, obsluhující Kreml - dnes vysílá i v angličtině, španělštině a arabštině a bojuje o přízeň stovek milionů diváků. Samozřejmě se najde dost vděčných recipientů -  kritiků poměrů ve vlastních zemích. S těmito politickými silami ruský establishment udržuje vřelé vztahy a podporuje jejich bojovnost a jejich frustraci - dobře je to vidět na kontaktech s francouzskou Národní frontou a analogickými uskupeními v jiných zemích, zpravidla z krajně pravicového politického spektra. Zároveň s těmito spojenectvími se dokonce i v tak bezvýznamných zemích, jako je Česká nebo Slovenská republika, systematicky zavádí dojem, že část místního obyvatelstva navzdory tomu, co říkají jejich představitelé, s nynějšími ruskými poměry a úmysly sympatizuje. Popsala to například nedávná zpráva nazvaná The Pro-Russian Disinformation Campaign in the Czech Republic and Slovakia, kterou vydal pražský Prague Security Studies Institute.

Ale v České republice mají zřetelné proruské postoje kromě jiných i oba poslední prezidenti. Naposled Václav Klaus na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru v červnu 2015 tvrdil, že ne Rusko, ale Západ prožívá osudovou krizi…

Domnívám se, že servilní vztah k ruskému establishmentu je u jmenovaných osob směsí různých důvodů. Jednak je to ekonomický pragmatismus, který někomu může připadat cynický, ale jako součást politického postoje k Rusku je legitimní. To dilema řeší i Německo a další země vůči Rusku i Číně. Jenomže německá reprezentace je při všech vnitřních rozporech vysoce kultivovaná, konsensuální a strukturovaná: zatímco kancléřka předkládá základní přesně volené rétorické figury a praktické kroky, průmysloví kapitáni sledují svoje obchodní cíle. Český model, to je takové nekoordinované producírování prezidentské kanceláře, vytahování se na zaměstnance Černínského paláce a pokusy vyvyšovat se nad společné evropské postoje, nějak je česky přechytračit. Jako by tito lidé byli vedeni nutkáním dělat pubertální naschvály evropským institucím, které jim připomínají RVHP. Oni tehdy neměli odvahu se systému zřetelně postavit (což samo o sobě nevadí a nikdo, kdo nebyl na jejich místě, by to neměl kritizovat), a tak si to teď kompenzují svojí halasnou výjimečností a domnělou originalitou, která vesměs působí trapně, ale mnohým voličům to asi imponuje. V těch postojích také chybí politicko-etický vkus a politická mravnost.
A možná hraje roli i datum narození. Pro děti čtyřicátých let byla vesměs Mnichovská dohoda prostřednictvím názorů jejich rodičů a učitelů traumatem. Západ selhal a Beneš se Zdeňkem Nejedlým to napravovali koketerií se Stalinem a etnickými čistkami. Koneckonců ani pro reformní komunisty šedesátých let nebyly západoevropské poměry samozřejmou normou ani vzorem. Zatímco silácká gesta ruských samovládců a jejich vliv působí na tyto pány s přebujelým sebevědomím spíš impozantně. Bohužel.
Útěcha spočívá v tom, že všechna ta úporná snaha upozorňovat na svoji jedinečnost provokativními bonmoty je funkční jenom uvnitř české společnosti. V zahraničí občas sice média v rubrice kuriozit ocitují nějakou tu výstřednost českého mudrlanta, ale celkově je dopad tohoto názorového působení v podstatě nulový, což je jediné štěstí.

Tomáš Glanc

Tomáš Glanc

Přednáší na univerzitě v Curychu, byl hostujícím profesorem na univerzitách v Berlíně a v Basileji, působil jako ředitel Českého centra v Moskvě. Na Karlově univerzitě se věnoval literární vědě a ruské kultuře, byl ředitelem Ústavu východoevropských studií a slavistiky, pracoval v Centru audiovizuálních studií na FAMU. Ve své disertaci se věnoval ruským avantgardám, habilitoval se knihou Lexikon ruských avantgard, v Revolver Revue vyšla jeho monografie Souostroví Rusko. Ikony postsovětské kultury. Zabývá se metodologií humanitních věd, připravil k vydání texty Romana Jakobsona, Jurije Lotmana, Renate Lachmann. Badatelsky se věnuje také ideologii slovanství, samizdatu a žánru umělecké performance ve východní Evropě. V roli kurátora připravil několik výstav ruského umění.

Vladimír Putin dnes prohlašuje, že konfrontace se Západem byla nevyhnutelná. Myslíte, že má pravdu?

Výše zmíněný Ivan Iljin byl jedním z bezpočtu ruských myslitelů, kteří od 19. století ostře kritizovali západní pojetí demokracie a práva. O demokracii si i v západní společnosti leckdo otírá boty a všichni vědí, že nepředkládá žádný garantovaný model spravedlnosti, prosperity a společenského dobra. Ale v Rusku se názorně předvádí, jak lze politické zřízení, které je na papíře víceméně demokratické, zřídit tak, že z toho principy demokracie vycházejí opravdu žalostně zdeformované. A jestliže ústava přijatá Stalinem obsahovala některé body, které z euroamerického právního hlediska působily mírně řečeno exoticky, pak dnes má Rusko ústavu a zákony až na výjimky vcelku normální - ale jak vidíme, k ničemu to není. I sebelepší zákony lze uplatňovat "elasticky" a tím se z nich stanou bezvýznamné formulace nabízející libovolný výklad, přesněji řečeno výklad podle apriorního zadání, jak má soud dopadnout.
Nejrůznější myslitelé od romantismu až po Solženicyna v různých variantách zdůrazňovali, že západní demokracie a právo jsou formální, mechanické, "pozitivistické". Z tohoto ruského hlediska jim chybí "duše": telos, čili účel, vyšší smysl. Západ je na tom podle tohoto přístupu tak špatně a utápí se ve svém homosexuálním, pornografickém a migranty zaplaveném demoralizujícím úpadku, protože se řídí svou perverzní nominální demokracií a zákonností, takže mu zákonitě chybí smysl.
Není třeba zdůrazňovat, že prodchne-li se smysl demokracie a zákonů vyšším smyslem tohoto typu, skončí to dříve nebo později tou zvůlí a perfidním pronásledováním kritiků a oponentů, které dnes s hrůzou v Rusku pozorujeme.

I když Západ se přece s právním pozitivismem, nebo jak říkával profesor Cepl, s lingvistickými a normativními rozklady, již po druhé světové válce rozešel a dnes bazíruje na materiálním výkladu práva, který lpí na principech, tedy na tom "vyšším smyslu". Viz slavná kniha profesora Harta Pojem práva…

To máte pravdu. Skutečné evropské poměry nikdy nebyly identické s tím, jak je líčila antievropská ruská propaganda. Nehledě na to, že sama jednota těchto poměrů je ideologickým konstruktem, který se při bližším ohledání ihned rozpadne…

Vraťme se ještě k Vladimiru Putinovi: britský politolog Mark Galeotti za změnou ruské politiky vidí hlavně to, že Putin je dlouho u moci, patnáct let.

Galeotti je velice dobře informovaný komentátor, zabývá se děním v Rusku už od konce 80. let, absolvoval nejprestižnější britské školy a napsal fundované knížky o válkách v Čečensku, o sovětské invazi do Afghánistánu, o Gorbačovově perestrojce. Ale taky dost střílí od boku. Spekulace o vlivu doby, po kterou někdo vykonává nějakou funkci, na jeho postoje jsou myslím dost na vodě. Taky třeba v roce 2013 předpovídal, že se Rusko bude vzhledem k vnitrostátním problémům do budoucna chovat v zahraničněpolitickém ohledu vstřícně a kooperativně…

O demokracii si i v západní společnosti leckdo otírá boty a všichni vědí, že nepředkládá žádný garantovaný model spravedlnosti, prosperity a společenského dobra. Ale v Rusku se názorně předvádí, jak lze politické zřízení, které je na papíře víceméně demokratické, zřídit tak, že z toho principy demokracie vycházejí opravdu žalostně zdeformované.

A nemůže nějakou změnu v Rusku vyprovokovat snížená cena ropy? Průměrná cena za barel se v roce 2015 pohybuje okolo 64 dolarů (v roce 2008 stál barel 147 dolarů) a Rusko těží barel za cenu okolo 40 dolarů. Je možné za této situace dlouhodobě Rusko izolovat od zbytku světa? Vždyť nemá skoro žádné spojence…

Ekonomika může situaci ovlivnit, ale ne zásadně. V Rusku a na zahraničních kontech občanů Ruska leží nebo cirkuluje nepředstavitelné množství peněz. Dřív se to týkalo pouze Moskvy a jen úzké vrstvy zbohatlíků, ale to už je dávno pryč.
Spisovatel Vladimir Sorokin ve scénáři k filmu Moskva popisuje pro 90. léta výborně srozumitelnou realizaci metafory: zločinci ukládají balík s penězi v dutém prostoru písmene "M" ze slova Moskva na kraji města, kde stojí u silnice tyto obří nápisy na uvítanou. Takže "peníze jsou v Moskvě". Postupem času se ale peníze rozšířily i do ostatních měst, dnes třeba v otlučeném domě na skromném prospektu v centru uralské metropole Jekatěrinburgu najdete obchody jako Max Mara a řadu podobných. Letiště a letoviska, města a městečka světa jsou přece plná občanů Ruska, to už dávno nejsou jen mafiáni a politické špičky.
Petrodolary a vývoz jiných surovin v kombinaci s režimem, který neumožňuje prostřednictvím peněz žádnou mocenskou decentralizaci a žádnou skutečnou ekonomickou a občanskou nezávislost firem a jednotlivců, způsobily takovou brutálně sešněrovanou konjunkturu. Výdaje na armádu už přes patnáct let nepřetržitě rostou, podle britského think-tanku International Institute for Strategic Studies se jen mezi lety 2008 a 2013 zvýšily náklady na zbrojení o více než 30 procent. Ale nejen to: i člověk bez ekonomických znalostí, jako jsem já, vidí všude v Rusku sice velkou bídu, ale také obrovské investice a relativně vysokou životní úroveň, aspoň v některých ohledech. Týká se to spousty lidí, kteří nepatří v žádném případě jen k nějakým zkorumpovaným kremelským či oligarchickým bandám ani nejsou zločinci - přesto jejich příjmy už dvacet let jen rostou. Celé vrstvy lidí žijí naopak téměř bez peněz, na venkově často opravdu ve středověkých podmínkách. Ti ale tradičně nemají žádný vliv na politické dění, jsou jen jeho obětí a tichou podporou.
Takže je z čeho slevovat a může to trvat dlouho. Nynější sankce jsou jistě nepříjemné, ale nikoliv fatální. Navíc ideologicky pomáhají vyvolat dojem společně sdíleného osudu, zvyšují moc nynějšího aparátu, ačkoliv jejich intence je opačná.

Domníváte se, že se ruské elity vlastních lidí bojí víc než sankcí Západu?

Co se týče vnitřní opozice na nejvyšších místech mocenského aparátu, je to asi jediná možnost, jak by se politické kontinuum posledních více než patnácti let mohlo přerušit. Jiná otázka je, co by tato změna přinesla… Ale k vaší otázce, čeho se bojí elity: já se o ně nijak detailně nezajímám, ale domnívám se, že vnitřní opozice ve vrchních patrech moci je zatím velice slabá a adepti na místo ruského prezidenta nejsou v podstatě žádní. V těchto typech režimů, jaké zavedli na různý způsob Castro, Ceaușescu, Chávez nebo Saddám Husajn, není místo nejvyššího představitele předmětem konkurence. Dokud se režim nezhroutí, zdá se věčný. Americký historik ruského původu Alexej Jurčak na toto téma napsal v roce 2005 knihu o konci SSSR s vtipným a trefným názvem: Everything Was Forever, Until It Was No More - všechno bylo navždycky, dokud to nepřestalo existovat…

Druhou část rozhovoru s Tomášem Glancem si můžete přečíst zde.

autor: Karel Hvížďala | 13. 7. 2015

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama