reklama
 
 

Totalita nezestátní jen ekonomiku, ale hlavně myšlenky a mravy

22. 12. 2017
"Relativizovat se dá úplně všechno, takže v dnešní užvaněné době může mít leckdo pocit, že musí co nejvíc provokovat a ze všeho nejvíc se vymezovat proti zavedeným výkladům a termínům," říká právní filozof Jiří Přibáň v obsáhlém rozhovoru s Karlem Hvížďalou. Jeho hlavním tématem jsou různé tváře totality a poučení z jejího zkoumání.

Nejprve si připomeňme, že ze stoleté existence Československa a České republiky jsme mohli sami o sobě rozhodovat jen 48 let, a to ještě ne celých, když odečteme léta budování státu a pak konec 30. let či komplikace s rozdělením republiky. Dvě totality, které se na nás podepsaly, nás evidentně ovlivnily víc než Masarykova demokracie i budování demokracie po roce 1989. Proto je demokracie dodnes u nás nepochopená a stále zpochybňovaná a výkon politiků tak amatérský. Jak byste definoval totalitu?

To zvláštní a stále silné slovo "totalita", do kterého si každý z nás promítá osobní, rodinné, národní i globální historie a ve kterém se obludné krutosti moderní civilizace představují jako běžná rutina každodenního života. Je zbytečné připomínat, že označení "totalita" je současně mnohoznačné i příznačné pro moderní dějiny.

Přitom samotný pojem totální stát není nijak problematický - objevil se v politickém slovníku i právnické a politologické literatuře ve 20. letech minulého století a dobře ho shrnuje Mussoliniho heslo "Vše uvnitř státu, nic mimo stát, nic proti státu". Totální stát kontroluje a reguluje všechny materiální i duchovní výtvory společnosti a představuje protiklad k liberálnímu státu, který je založen na oddělení soukromé a veřejné sféry a občanských právech a svobodách, které každou státní moc předcházejí.

Na rozdíl od liberálního státu je totalitní stát založen na neomezené moci, která může zasahovat do kterékoliv oblasti společenského života a tím ruší rozdíl mezi veřejnou a soukromou sférou. To, jak zasahuje, nedefinují primárně zákony, ale ideologie vládnoucí strany, podle které se řídí sociální realita. Stranická vůle diktuje a determinuje fungování státu, což zajišťuje především jeho násilný aparát v čele s tajnou policií, která legitimní moc státu proměňuje na teror stranického vedení a diktatury.

Když se řekne totalitarismus, zpravidla se člověku vybaví slavné dílo Původ totalitarismu

… od Hannah Arendtové. Ta kniha sice může být z hlediska politické analýzy v mnoha ohledech problematická, ale obsahuje dvě důležité a stále platné myšlenky, totiž že totalitarismus není exces, ale jedna z tváří moderní civilizace a že se jedná o historicky vyhraněnou a zcela novou formu vlády, typickou především pro dva státy - stalinistický Sovětský svaz a nacistické Německo.

Jiří Přibáň (*1967)

Jiří Přibáň (*1967)

Filozof práva, právník a sociolog. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově (abs. 1989), od roku 2001 je profesorem na Cardiff Law School, University of Wales. Autor několika publikací (Sociologie práva, Hranice práva a tolerance, Disidenti práva, Právo a politika konverzace, Systems of Justice in Transitions, Rule of Law in Central Europe).

Arendtová totalitarismus odlišuje od starších forem tyranie nebo jiných autoritářských režimů, a to především vzhledem k jeho ideologii, která má schopnost mobilizovat masy tím, že jim nabízí odpovědi na metafyzické otázky po smyslu minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Třídní boj nebo zápas o čistotu rasy se stává nejen prvním imperativem státu, ale i jeho posledním ospravedlněním.

Na rozdíl od jiných státních forem totalitarismus nepronásleduje jen své odpůrce, ale zrovna tak provádí represálie vůči stoupencům nebo obyčejným občanům a celým skupinám obyvatel. Jeho zvláštním znakem je koncentrační tábor, který slouží nejen jako represivní instituce, ale také jako nástroj hospodářské a ideologické mobilizace.

Především stoupenci světového komunismu nemohli dlouho toto přímé srovnání stalinismu a nacismu přijmout, protože se sami považovali za avantgardu světlých zítřků lidstva, pro které nacismus představoval naopak úhlavního nepřítele. Přitom se stačí podívat na umění nacionálního socialismu a socialistického realismu, aby si člověk uvědomil estetické, ideologické a politické podobnosti obou režimů.

A symbolický konec komunismu nenastal až s pádem Berlínské zdi, ale již v roce 1987, když tehdy mladí slovinští výtvarníci sdružení ve skupině Neue Slowenische Kunst vyhráli komunistickou soutěž o nejlepší návrh plakátu pro oslavy Dne jugoslávské mládeže. Ten plakát totiž vycházel z obrazu nacistického výtvarníka a Hitlerova oblíbence Richarda Kleina a pouze zaměnil nacistickou vlajku a orlici za holubici s jugoslávskou vlajkou. Na tento "žert" sice tehdejší jugoslávský režim ještě zareagoval cenzurou, ale fakticky se jednalo o uznání estetické, ideologické a kulturní porážky celého komunistického hnutí v době, kdy se ho Gorbačov ještě snažil reformovat.

Jak se podle vás lišil nacistický totalitní systém od komunistického?

Typologické srovnání samozřejmě neznamená, že by neexistovaly odlišnosti a že bychom mezi ty dva systémy mohli klást jednoduché rovnítko. Za základní rozdíl považuji glorifikaci samotného násilí, které se pro nacisty stávalo perverzní ctností a hodnotou, zatímco komunisté ho vždy ospravedlňovali jako nástroj pokroku a historickou nutnost, která pomine v závislosti na porevolučním vývoji. Rasová vyvolenost nacistických vůdců vedla k agresivní válce, jejímž cílem bylo podmanit si Evropu a zotročit její "nižší rasy", a současně k politice rasové očisty, která namísto koncentračních táborů začala budovat tábory vyhlazovací a jejímž cílem byl holokaust.

Tato neustálá mobilizace násilí a vnitřní i vnější agrese nakonec také vedla ke světové válce a následnému pádu nacistického režimu, který za pouhých dvanáct let existence dokázal zcela rozvrátit veškeré představy a iluze, které do té doby o sobě ještě mohla mít západní civilizace. Vlaky, někdejší symboly industriálního pokroku lidstva a revoluční proměny moderní společnosti, se staly symbolem byrokraticky organizované a industriálně prováděné masové vraždy! Naproti tomu vyvolenost komunistů a násilí s ní spojené byly vždy odůvodňované univerzalistickými ideály moderních revolucí a objektivními zákony dějin, takže leckdo mohl mít dojem, že i z pracovních lágrů, kde umíraly miliony lidí zbavených vší důstojnosti a využívaných jen jako ekonomické zdroje, byl výhled na rajskou zahradu beztřídní komunistické společnosti.

Například významný britský historik Eric Hobsbawm ještě v polovině 90. let na otázku, jestli by stále podporoval moskevský komunistický režim, kdyby měl všechny informace o rozsahu Stalinových zločinů, odpověděl, že ano, protože i v tomto utrpení se může zrodit nový svět. Tento rozdíl vysvětluje nejen mnohem větší humanistickou svůdnost komunismu, ale zrovna tak i schopnost postupně se historicky proměňovat do různých forem při zachování jedné ideologie.

To je také důvod, proč například Havel označoval komunistické systémy v 70. letech za "posttotalitní", čímž myslel právě onen rozdíl mezi mobilizovaným násilím stalinských režimů a relativní nehybností normalizovaných komunistických společností. Posttotalitní tak neznamená, že by tyto režimy již nebyly totalitní, ale že byly totalitní jinak a že ke své existenci již nepotřebovaly otevřený teror, koncentrační tábory a vytváření všudypřítomné atmosféry strachu a obav o holý život.

Má v dnešní době vůbec ještě smysl hovořit o totalitarismu nebo totalitní společnosti?

Myslím, že právě o dějinách totalitarismu a totalitních systémů platí to, že historie jsou příběhy, které si vyprávíme, abychom porozuměli především naší současnosti. Platí tu víc než jinde věta českého filozofa Zdeňka Vašíčka, že "minulost byla, jistě, některá je však i nyní, teď". Můžeme se bavit o tom, jestli termín totalitarismus je vůbec vhodný, protože pochybnosti o jeho užitečnosti měli zrovna tak historici studující nacistické Německo jako i ti, kteří se zabývali sovětským Ruskem. Například podle německého historika Hanse Mommsena byl nacistický režim příliš arbitrární a chaotický, takže v něm totalitní řád fakticky nemohl vzniknout. Mommsen dokonce tvrdil, že Hitler byl ve skutečnosti slabý diktátor.

Vyvolenost komunistů a násilí s ní spojené byly vždy odůvodňované univerzalistickými ideály moderních revolucí a objektivními zákony dějin, takže leckdo mohl mít dojem, že i z pracovních lágrů, kde umíraly miliony lidí zbavených vší důstojnosti a využívaných jen jako ekonomické zdroje, byl výhled na rajskou zahradu beztřídní komunistické společnosti.

Podobné kritiky se objevují i ve vztahu ke stalinistickému Rusku mezi těmi historiky, kteří poukazují na existenci například různých mocenských a zájmových skupin v rámci sovětského vedení atp. O tom však Arendtová také psala a podkapitola v jejím díle věnovaná státu se jmenuje "Takzvaný totalitní stát", čímž autorka zdůrazňuje, že analyzovala to, co sami nacionální socialisté nebo fašisté označovali za totální nebo totalitní stát. V těchto souvislostech je zajímavé, že Arendtová cituje Hitlerův výrok adresovaný právníkům v roce 1933, že "totalitní stát nesmí znát žádný rozdíl mezi zákonem a etikou". To, jinými slovy řečeno, znamená, že pozitivní právo musí totálně odpovídat nacistické morálce a svědomí. Dodnes neznám přesnější definici totalitního práva, než je právě toto podřízení zákonů jediné etické verzi světa, která se prohlásí za totálně platnou ve společnosti.

Můžeme k tomu dodat i Vašíčkovu definici totalitarismu jako umělého a antidějinného celku, který zrušil otázky a ponechal jen odpovědi. Jakmile zrušíte otázky, zrušíte současně s nimi i dějiny, protože ty napříště kontrolují politické aparáty systému produkujícího jedinou politicky závaznou pravdu. Zatímco liberálnědemokratický stát s platnou ústavou předpokládá, a dokonce hájí morální pluralitu, totalitní stát tuto soukromou sféru cíleně ruší a dochází k zestátnění nejen hospodářství, ale především myšlenek a mravů.

Arendtová dokonce tvrdí, že podstata totalitních systémů spočívá v naprostém nedostatku systému a možnosti, že arbitrární vůle vůdce a strany může kdykoliv, kdekoliv, v jakékoliv záležitosti intervenovat. Třicet let před Havlovým přirovnáním socialistické zákonnosti k fasádě režimu v Moci bezmocných také Arendtová popisuje totalitní vládní mašinerii jako "pouhou fasádu bez moci", která kryje faktickou stranickou moc, a dokonce poznamenává, že "totalitarismus užívá své moci právě k rozšíření … spoluviny až na obyvatelstvo, dokud nezorganizuje vinu všeho lidu pod svou nadvládou". Prvním znakem a současně nejhorším zločinem totalitarismu tak je jeho schopnost učinit z obětí spoluviníky.

Každý, kdo zpochybňuje samotný pojem totalitarismu, by si měl dílo Arendtové nejprve znovu přečíst, aby se vyhnul banalizaci myšlenek jedné z nejdůležitějších filozofek minulého století. Obzvlášť by si ho měli přečíst ti, kdo proti zavedeným výkladům dnes tvrdí, že obyvatelstvo ve skutečnosti dobrovolně s režimem spolupracovalo, a tak byla politika komunistického režimu sdílená a fakticky legitimní. 

Lze ale vůbec považovat celé období mezi lety 1948 a 1989 za totalitu, když metody se měnily?

Existuje rozdíl mezi názory, které zcela zpochybňují totalitarismus jako termín vhodný pro označení komunistických režimů, a názory snažícími se o diferencovaný pohled na různá období komunistické vlády. Ty první jen zastírají nebo relativizují podstatu komunismu, zatímco ty druhé porovnávají různá období komunistických režimů, což je nejen z historického hlediska správné, ale také nutné. Člověk nemusí být historik nebo politolog, aby viděl například rozdíl mezi stalinistickým obdobím s jeho politickými procesy a pracovními tábory a druhou polovinou 60. let, ve které se podmínky života v tehdejším Československu blížily benevolentní autokracii, a proto zde také vycházelo tolik zajímavých knih nebo se točily filmy, které dnes patří ke zlatému fondu evropské kinematografie.

Vždy si přitom vzpomenu na španělského režiséra Carlose Sauru, který kdysi poznamenal, že celý život sice bojoval proti frankistickému režimu a jeho cenzuře, ale současně jí je umělecky vděčný. Represivní moc totiž vede umělce i diváky k vyšší imaginaci a schopnosti přečíst alegorické obrazy a jinotaje. To je ovšem něco zcela jiného než říct, že lidé žili i v komunistických režimech své každodenní životy, radovali se a zařizovali si domácnosti a jezdili na dovolené, a proto byl jejich život možná omezenější, ale rozhodně ne nijak kvalitativně horší než v západních demokraciích. To je nejen hodnotově relativizující soud, ale především děsivá banalita!

V tomto případě se totiž smíchají všechny historické zvláštnosti a odlišnosti a semelou se do jedné nerozlišitelné hmoty připomínající tak nanejvýš sekanou v normalizačním uzenářství, které stálo hned vedle onoho Havlova zelinářství. Asi jako kdybychom řekli, že neexistuje podstatný rozdíl mezi koncentračním táborem a hotelem, protože v obou zařízeních mají sprchy.

Tento přístup mi připomíná nedávnou přednášku čínského profesora v Konfuciově centru na naší univerzitě, který na komentář kritizující maoistické období a masové vraždy blahosklonně odpověděl, že předseda Mao je očerňován západní propagandou, ale přitom pro svou zemi udělal tolik dobrého, a že si nakonec i mnozí vězni pobyt v pracovních táborech pochvalovali, protože zhubli a vylepšili si fyzickou kondici!

Relativizovat se dá úplně všechno, takže v dnešní užvaněné a informacemi přežrané době může mít leckdo pocit, že musí co nejvíc provokovat a ze všeho nejvíc se vymezovat proti zavedeným výkladům a termínům. Přitom se zpravidla za každou takovou relativizující provokací skrývá morální fundamentalismus a touha "vyřídit si to" s jinými historiky nebo historií jako takovou. Namísto snahy o vědeckou přesnost a jasnost se prosazuje touha po momentální pozornosti, což končí v trapném závodě o největší mediální žvást. Tito lidé si neuvědomují, že se stávají jen odvrácenou stranou těch ideologických schémat, pro které komunismus je nepřítel číslo jedna a která za komunisty označují libovolně kohokoli, kdo se jim tak či onak příčí ideologicky nebo politicky.

Založili jsme Ústav pro studium totalitních režimů, máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ale nezakázali jsme komunistickou stranu. Není to paradox?

Není to paradox, ale důsledek toho, jak se komunismus rozpadal. Když opozice přijme pozvánku k jednání u kulatého stolu a například Lech Walesa a Jacek Kuroń podají za celou Solidaritu ruku komunistickým generálům Jaruzelskému a Kiszczakovi, kteří je předtím věznili, není dost dobře možné, aby v okamžiku, kdy získají moc, tohoto partnera v politickém vyjednávání jednoduše postavili mimo zákon. Česká situace byla mnohem zpozdilejší a politická změna nakonec probíhala mnohem rychleji a revolučněji, ale i zde proběhlo jednání u kulatého stolu, došlo k základní politické dohodě o demokratizaci země, a proto revoluční spravedlnost nemohla vést k zákazu komunistické strany.

V této souvislosti je ovšem paradoxní jiná věc, totiž že v bývalé NDR nebo České republice, kde změny byly mnohem revolučnější, se komunistická strana zapouzdřila do antisystémové politické síly založené na nostalgii po starých pořádcích, zatímco v sousedním Polsku nebo Maďarsku se komunisté transformovali na sociálnědemokratické strany, které zničila teprve jejich zkorumpovanost, s jakou se snažily vytěžit nový systém, a tím otevřely cestu populistickým pravicovým stranám s protidemokratickým a protiliberálním programem. V České republice skončilo dominantní postavení komunistické strany coby antidemokratické síly teprve v parlamentních volbách 2017, kdy antisystémové strany a hnutí vytvořily v Poslanecké sněmovně většinu.

To je sice pravda, ale zároveň Andrej Babiš jako první premiér po roce 1989 svým chováním legitimuje jak KSČM jako demokratickou stranu, tak protofašistické sklony SPD. To deformuje v důsledku i pohled na komunisty, kteří se zcela od své krvavé minulosti nedistancovali. V této souvislosti mě napadá otázka: Jak se díváte na fungování Ústavu pro studium totalitních režimů?

Pokus oficiálně státní mocí kodifikovat a vyprávět dějiny dnes působí anachronicky, jak ukazuje i příklad kontroverzního ÚSTR. Původně si ho chtěla vybudovat pravice jako nástroj své vlastní legitimizace v době, kdy končila transformace postkomunistické společnosti, a když se změnily politické poměry, levice již nechtěla ústav zrušit, ale jmenovala do něj politicky spřízněné duše.

Já jsem vždy vystupoval proti samotné myšlence na vytvoření takového ústavu, protože co je to za společnost, která musí svou kolektivní paměť zavřít do nějakého státem zřízeného ústavu?! Na rozdíl od takového Polska nebo Slovenska jsme v České republice již na počátku 90. let zavedli lustrace, provedli nejrozsáhlejší fyzické restituce v postkomunistickém bloku, rehabilitovali a odškodnili politické vězně, otevřeli jsme archivy Státní bezpečnosti atp., takže vytvoření ÚSTR pravicovou vládou v roce 2007 nikdo nemohl brát jinak než jako snahu vnutit veřejnosti jeden závazný výklad minulosti.

Dvacet let po demokratické revoluci a v době, kdy jsme se mohli opřít o fungující a nezávislé akademické instituce, jako například Ústav pro soudobé dějiny, a kdy tady vycházely nesmírně podnětné a originální studie nové generace historiků, jako například Jiřího Suka, Michala Kopečka nebo Pavla Koláře, jsme tak byli svědky pokusu o zneužití akademické historie k politické legitimizaci. Když se změnila politická situace, levice ji využila k protitlaku a ÚSTR posunula směrem ke kulturologickým a sociálním studiím, čímž se sice zkoumání dějin otevřelo i pro jiné disciplíny, ale současně se potvrdila politická povaha a nijak nezvýšila společenská legitimita nebo akademická prestiž této instituce.

ÚSTR si tak teprve budou muset přivlastnit historici bez ohledu na to, jestli jejich pojetí dějin má konzervativní, liberální, nebo socialistický politický kontext. Aby však získal legitimitu mezi historiky, bude ho třeba nejprve vyrvat z politického sevření postkomunistické doby.

Jaká je morální odpovědnost historiků za jejich práci? Nepatří právě historici a sociologové mezi veřejné intelektuály, kteří mají společnost hodnotově formovat?

Pod maskou historického revizionismu prosvítá morální fundamentalismus. Když dnes někteří historici kritizují například zmiňovanou Hannah Arendtovou a její pojetí totalitarismu s tím, že žádný režim údajně nemůže totálně ovládat společnost, a navíc by takové ovládání znamenalo úplnou pasivitu, která by vylučovala například odpovědnost Němců za Hitlera nebo holokaust, tak jen potvrzují, že toto dílo neznají, protože Arendtová nic takového netvrdila a tématu morální odpovědnosti a viny se věnovala celý život.

Všimněte si, že tady vůbec nejde o vypovídací schopnost a přesnost pojmu totalita, ale hlavně o potřebu vyvolat morální kontroverzi. Takový přístup se však ani zdaleka netýká jen lidí okolo ÚSTR a skrývá se za ním intelektuální lenost nebo neschopnost, která složité otázky dějin redukuje na problém morální viny a odpovědnosti. Když pojem totalita nelze zpochybnit jako kategorii historických nebo politologických věd, jednoduše se označí za morální výmluvu. Při takových výrocích kolegů, kteří se považují za součást akademické komunity, se mi vždy vybaví slavná věta sociologa Maxe Webera: "Prorok ani demagog nemají místo za katedrou."

A když už by se tito historici chtěli zabývat normativně politickými a morálními souvislostmi pojmu totalitarismus, zjistili by, že například bytostně pravicový a po jistou dobu i nacionálně socialistický filozof a teoretik práva Carl Schmitt pojem totálního státu chápal v nehodnotícím smyslu jako důsledek vývoje moderní společnosti směrem k byrokratizaci a instrumentálnímu používání práva. Fašistická Itálie a bolševické Rusko pro něj byly jen konkrétní příklady tohoto obecného trendu v moderní společnosti.

Naproti tomu vždy kriticky uvažující a radikální Hannah Arendtová si otázku po původu totalitarismu položila současně jako normativní otázku po intelektuálním a kulturním původu zla a jeho politické organizaci. K tomu, aby někdo její pojem totalitarismu považoval za morálně pochybný nebo ho řadil do ideologického boje mezi pravicí a levicí, je třeba značná dávka ignorance i cynismu. A mimochodem, kritika totalitarismu patřila k základním východiskům neomarxistické a postmarxistické kritické teorie a filozofie.

A lze totalitarismus vůbec studovat bez toho, že bychom ho zároveň hodnotili? Tady bych připomněl zase Hannah Arendtovou: "Proměna skutečnosti, kterou ideologie iniciovala a umožnila, s sebou opět nese i proměnu ideologie. Její obsah se postupnou totalitarizací společnosti vyprazdňuje a ideologie čím dál tím víc ztrácí svůj obsah."

Myslím, že lidé se především musí zbavit ideologických schémat a zadání politických aparátů, aby v dnešní době ještě mohli říct něco smysluplného o původu a dějinách totalitarismu včetně jeho proměn. To neznamená vyhýbat se etickým otázkám ve jménu nehodnotící historické vědy, ale jasné oddělení předmětu studia od politických a morálních důsledků informací, které historik, filozof, teoretik práva nebo politolog získá. Tím tématem se ale ve své době v minulém století již zabývali mnozí filozofové od Arendtové až po Poppera, sociologové od Arona až po Horkheimera nebo právníci od Neumanna až po Schmitta. Stěží lze očekávat, že by dnes někdo přišel s nějakým převratným zjištěním či interpretací totalitarismu. V tomto smyslu si myslím, že to téma je vyčerpané a například ony dějiny každodennosti v nacistických, fašistických nebo komunistických společnostech slouží spíš jako jeho etnografické doplňky.

Druhou část rozhovoru s Jiřím Přibáněm přineseme ve čtvrtek 28. prosince. 

autor: Karel Hvížďala | 22. 12. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama