Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Rozhovory
6. 12. 2019 5:30

V Babišově případě lidé nakonec přijmou jakýkoli verdikt. Když bude srozumitelný

Se soudcem Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou o Čapím hnízdě, pocitu spravedlnosti, osamělosti těch, kdo oblékají talár, a nocích na ubytovně.
Foto: ČTK

Téměř šestnáct let Josef Baxa stál v čele Nejvyššího správního soudu, který v roce 2003 spoluzakládal. Postupně z něj učinil jednu z nejrespektovanějších justičních institucí. Když ve svých devětapadesáti jako šéf končil, málokdo pochyboval, že jeho příštím působištěm bude Ústavní soud. To ale vzalo za své, když zveřejnil, že mu prezident Miloš Zeman nabízel post předsedy Ústavního soudu za "správné" rozhodnutí ve věci nejmenování tří profesorů.

Tehdy také Baxa v rozhovoru pro Reflex.cz řekl, že jiní soudci a žalobci chodili za Zemanem na pitky v zákulisí a dnes klopí oči.

Na otázku, zda je takové soudcovské bratříčkování s politiky běžné, dnes říká: "Asi to budou výjimky, ovšem zase to bývají soudci v těch rozhodujících pozicích. Samozřejmě nebudu konkrétní, ale při oficiálních příležitostech se stačilo rozhlédnout a viděl jste, jak ty vrány k vranám sedají."

Pane doktore, co říkáte čerstvému rozhodnutí šéfa žalobců Pavla Zemana, který případ Čapí hnízdo vrátil k dalšímu vyšetřování a doplnění důkazů?

Nemám jiné informace, než které Pavel Zeman sám sdělil - tedy, že věc není ještě "zralá" ani na rozhodnutí, že trestní stíhání má být zastaveno, ani na podání obžaloby. A že přípravné řízení musí pokračovat dalším objasňováním skutkového stavu a poté i jeho novým právním posouzením.

Přece jen, policie zahájila prověřování případu před čtyřmi roky a teď se to vrací do fáze vyšetřování. Nehrozí, že to veřejnost bude spíš vnímat jako zdlouhavé, opatrnické přešlapování při nalézání spravedlnosti v kauze ministerského předsedy?

Ano, myslím, že veřejnost si takový závěr může učinit. Věc sice není zpátky na začátku, ale rozhodnutím nejvyššího státního zástupce se určitě nepřiblížila ani svému konci. Délka trestních řízení je dlouhodobě neuralgickým bodem v důvěře vůči orgánům činným v trestním řízení. I při složitosti případu veřejnost nebude smířena s tím, že ani po čtyřech letech práce policie a státního zastupitelství není stále jasno, kdo udělal chybu a jestli má za ni nést trestní odpovědnost.

A bude si klást otázku, zda příslušné orgány udělaly všechno pro to, aby tyto otázky byly včas a přesvědčivě zodpovězeny. Procesní zvraty v podobě odlišných rozhodnutí důvěru dále oslabují. Čas tady problémy neléčí, nýbrž posiluje nejistotu, zda skutek, z něhož je obviněn předseda vlády, je zločinem, nebo něčím jiným. To není dobrá vizitka.

Část společnosti ale vždycky bude nespokojena, ať už premiérova kauza dopadne jakkoliv.

Lidé přijmou i výrok, který třeba neočekávají. Ale musí se jim to vysvětlit. Musí se jim dostat odpovědi, která by posilovala právní vědomí, právní jistotu, která by nevzbuzovala otazníky, rozpaky, rozčarování a někdy dokonce i pobouření. V případě obviněného premiéra, jehož stíhání probíhalo čtyři roky, veřejnost myslím spíš očekává, že ať už výsledek bude jakýkoliv, dozví se to z veřejného projednávání před soudem.

Jak důležitý vůbec je v životě člověka pocit naplnění spravedlnosti?

Spravedlnost, která rozhodně není kategorií jen pro právníky, považuji za jeden ze základních lidských pocitů, po nichž lidé touží. Jako například po pocitu bezpečí. A to od raného dětství. Když je dítěti něco odepřeno nebo dostane výprask, běžně od něj slýcháváme: to není spravedlivé.

Spravedlnost - nebo její absenci - vnímá každý, podle toho si lidé formují svůj názor na svět, ale i důvěru nebo nedůvěru ke společenství, v němž se pohybují. A pokud člověk dlouhodobě trpí pocitem nespravedlnosti, může to přerůst až v obrovskou frustraci.

Jak daleko jsme došli na cestě k právnímu státu, jehož občané mohou mít důvěru v naplnění spravedlnosti?

Jsem mírným optimistou. Když se podíváte z větší perspektivy, tak za třicet roků společnost a s ní i justice ušly obrovský kus cesty. Na začátku devadesátých let rychle proběhly základní systémové zásahy. Přijali jsme ústavu včetně Listiny základních práv a svobod, tím se naše práva a svobody dostaly pod ochranu soudní moci. Vznikl Ústavní soud a později i Nejvyšší správní soud.

Proč se to pak začalo zadrhávat?

Justice v té době nikoho moc nezajímala, nebyla zásadním motivem v programu politických stran. Soudy se začaly vyprazdňovat, část soudců musela odejít kvůli přílišné spjatosti s minulým režimem. Řada dalších odešla za novými ekonomickými příležitostmi do advokacie, notářství. Mimo jiné proto, že platy v justici tehdy byly mizerné. Ta musela natáhnout nové právníky, nové soudce, jejichž kvalita často nebyla kdovíjaká. A mnoho těchto lidí v ní pracuje dodnes.

Kdy začala justice politiky více zajímat?

Koncem devadesátých let, když vypluly na povrch některé skandály spojené s ekonomickou transformací. A lidem to už začalo vadit. Soudy i státní zastupitelství se pak více emancipovaly a rostla jejich schopnost stíhat a soudit složité kauzy hospodářské kriminality, korupce, manipulace s veřejnými zakázkami a podobně.

Jak se ale justice zejména v posledních patnácti letech zlepšovala, začala politikům vadit. Došlo jim, že tady je nějaké území, které nemají pod kontrolou. A z té doby se datují první politické zásahy.

Bylo období, kdy se justice ocitla ve vážném ohrožení?

Byly to různé momenty, většinou v souvislosti se snahami o personální ovládnutí důležitých funkcí. Například pokus prezidenta Klause o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové byl jasnou snahou dostat tuhle klíčovou instituci pod kontrolu. Dosadit tam člověka, kterému bude možno zavolat.

Nebo si vezměte Klausovy pokusy prosadit nepřijatelné kandidáty na Ústavní soud. Když mu jich několik neprošlo v Senátu, přestal navrhovat. Ústavní soud se ocitl na pokraji ochromení. Pak tu je také jistě známá epizoda stíhání někdejšího vicepremiéra Čunka, kdy místopředseda Nejvyššího soudu Pavel Kučera tlačil na státní zástupkyni, že hrozí pád vlády a nezávislost v rozhodování musí jít stranou.

Čunkova aféra, případ Berdychovy konkurzní mafie nebo prodávání doktorátů na právnické fakultě v Plzni politikům a policistům - neničí takovéhle skandály důvěru lidí k justici jako celku?

Samozřejmě že na jednotlivostech, kterým se dostane velké pozornosti, lidé zobecňují fungování celého systému. Nezajímají je nějaké souborné statistiky. Přesto si myslím, že i když případy, o nichž mluvíme, neměly úplně šťastné konce, přece jenom v nich justice nakonec nepodlehla. A když na chvíli zaváhala, přišla pak katarze, nějaké poučení. Jako systém justice neselhala. Místy je pomalá, rozhodování má často do pocitu spravedlnosti daleko. Pořád je tady ale trend, že se zlepšuje.

Co znamenala pro spravedlnost amnestie Václava Klause, kvůli níž unikla trestu řada ekonomických zločinců?

Byla to rána do nezávislého fungování soudů a základních ústavních norem, k nimž patří i rovnost před zákonem. Lidé najednou viděli, že si nejsme všichni rovni. Že pro určité osoby, disponující nějakým vlivem a mocí, zákony a právo neplatí a nedopadají na ně jako na všechny ostatní. Pod rouškou obecné amnestie tady bylo rozhodnuto, že tyhle konkrétní obviněné už nebudeme stíhat. To muselo být pro řadu lidí velmi frustrující zjištění.

Prezident Klaus ale amnestii nenapsal. Vymysleli mu ji právníci. Není pro vás rozčarováním, že se lidé vašeho stavu propůjčili k takové nehoráznosti?

Je. Ale to není nic nového. Když to vezmeme z širší perspektivy, byli právníci u všeho. U všech revolucí, zvratů politických poměrů, provázených různými excesy a nespravedlnostmi. A jsou to právě právníci, kteří vždy stojí pohotově v pozadí, aby těm nepravostem dodávali zdání legality - zdůvodňují politikům, že to jde, že to je v pořádku. Nějak to pokryjí.

Existují ovšem experti, kteří vám řeknou, že etika nebo morálka do práva nepatří. Že stačí, když rutinní profesionál jen přesně aplikuje právo.

Každá lidská činnost má svůj etický obsah. A zrovna tak i právo, o němž se mluví jako o minimu morálky. Etika v něm vždy musí být přítomna a je úplně jedno, jaké právnické povolání člověk vykonává. Jestli je soudce, státní zástupce, advokát, legislativec nebo vyučuje na fakultě. Vždycky jde o to, zda trváme na dodržování pravidel, abychom hledali skutečný smysl a účel zákonů. Anebo hledáme díry, obcházíme a ignorujeme pravidla. Tady jsou bohužel celé armády právníků, kteří svou existenci, svůj byznys, budují přesně na tom druhém.

Říká se, že právo má být srozumitelné a předvídatelné. Můžete mi srozumitelně vysvětlit, proč v rozsudku ohledně lživého výroku prezidenta Zemana o Ferdinandu Peroutkovi figurovalo jako žalovaná strana ministerstvo financí, které s celým případem nemělo nic společného?

Tak to vám vysvětlit nedokážu. Ani já nechápu tuhle konstrukci, kterou Nejvyšší soud napůl převzal z ústavy první republiky. Tam také prezident nebyl odpovědný, za jeho činy ručila vláda. Tím ovšem byly míněny činy spjaté s funkcí prezidenta, výkonem jeho ústavních pravomocí. Ale když na vás prezident republiky vysype popel z okna, tak musí ručit za škodu, kterou vám způsobil.

Budeme říkat, že za to má ručit ministerstvo financí? Nebo si prezident koupí boty v e-shopu a prostě za ně nezaplatí. Tak si myslíme, že to za něj má zaplatit ministerstvo financí? Když běžný člověk někoho osočí, tak není pochyb, že za to musí nést zodpovědnost. A to by mělo platit i pro prezidenta. Pokud nechceme vzbuzovat trauma z toho, že právo nefunguje pro všechny stejně.

Případ Čapího hnízda vyhrotil otázku odvolatelnosti nejvyššího státního zástupce. Je normální, když šéf žalobců rozhoduje o zastavení nebo pokračování trestního řízení s premiérem vlády, která ho může z fleku zbavit funkce bez udání důvodů?

To je systémová otázka, o níž je nejhorší debatovat právě v těchto týdnech a měsících, kdy je tahle věc vyhrocená. Kdy na jednu stranu slyšíte o zdivočelých prokurátorech, kterým je třeba přistihnout křídla. Na druhé straně slyšíte o tom, že státní zástupci musí být nedotknutelní. To všechno by se mělo promýšlet s chladnou hlavou a v klidných časech.

Kdy byly a budou klidné časy?

Máte pravdu. Když byly časy klidnější, neřešilo se to. A vyloupne se to vždycky v situaci, v jaké jsme třeba teď. Je to všechno šejdrem.

Nicméně ministerstvo spravedlnosti přichází se zákonem, podle něhož by bylo možné odvolat nejvyššího státního zástupce pouze na základě rozhodnutí kárného senátu. Souhlasíte s tím?

Nemyslím si, že by nejvyšší státní zástupce měl být odvoláván jen na základě kárného řízení, tedy spáchání kárného deliktu. Co když se žádného deliktu nedopustí, a přesto mohou být důvody pro jeho odvolání? Třeba bude neschopný, nečinný, příliš laxní? Určité záruky, aby vláda neodvolávala šéfa státních zástupců podle toho, jak se ministři vyspí, by určitě měly být. Na druhé straně říkat, že nejvyšší státní zástupce musí mít tak obrněné postavení, že jinak než cestou kárného rozhodnutí ho nelze z funkce dostat? To se mně taky zdá trošku přepnuté.

Politická situace je ovšem vyhrocená natolik, že na podporu Pavla Zemana vystupují statisíce demonstrantů.

Samozřejmě jsem na jedné straně potěšen z toho, že lidé vnímají nezávislou justici jako silnou hodnotu, za kterou stojí demonstrovat. Prokazují vyšší citlivost vůči možným zásahům do nezávislé justice. Na druhé straně nezávislost justice nestojí a nepadá s tím, jestli a jak bude nejvyšší státní zástupce odvolatelný.

A na čem to tedy stojí a padá?

Také na úrovni politické a právní kultury. Zda dává jisté záruky a zázemí, že se určité věci nedělají. Nebo když se udělají, tak se přesvědčivě zdůvodní, proč se to dělá. Nebudou tam žádné skryté, zástupné důvody. Nebude to jako: Udělali jsme to, protože jsme to mohli udělat. Na víc se nás neptejte.

Jednou z citlivých otázek jsou společenské styky soudců. Soudce by měl nepřetržitě myslet na to, s kým a kde se stýká, k čemu a kde se vyjadřuje, na jaké otázky odpovídá. Není ten tlak přece jen přehnaný?

Možná že je přehnaný v jakési obavě, bohužel opřené o smutné zkušenosti nevhodných styků soudců. Ti si stále musí pokládat jednoduchou otázku: Oni mne tam zvou, pozval bych je já k sobě? A zvou mne tam proč? Protože si mne váží jako osoby, nebo zvou spíš instituci, kterou reprezentuji? A nebudou potřebovat ode mě něco? Tak tomu přece musím odolat.

To není o nějakém klášterním životě soudců. Prostě cenou za nezávislost je jistá osamělost soudce. V zájmu udržení společenské důvěry. A pokud to soudce nechce akceptovat, je mu talár těsný, tak ať ho prostě vysvleče.

Vy sám jste odmítl lákání Miloše Zemana zobchodovat funkci předsedy Ústavního soudu za to, že ovlivníte v prezidentův prospěch žalobu kvůli nejmenování profesorů. Muselo vám být jasné, že s vaší šancí stát se ústavním soudcem je konec. Vůbec jste nezaváhal?

Ani na vteřinu. Já jsem opravdu strašně silně cítil, že něco takového nemůžu udělat. A nejen proto, že bych se nemohl podívat do zrcadla, do očí manželce, dětem. Jde přece o to, že když se někam dostanete nepoctivým způsobem, když je na začátku váš vnitřní karambol, tak už nemůžete být poctivý, důvěryhodný. Vy máte být autoritativním interpretem pravidel a máte rozhodovat jménem republiky o jiných, proti jiným a tak dále. A na začátku pravidla sám porušíte. Tak kde je ten poctivý základ?

Co vám běželo hlavou, když to na vás prezident vybalil?

Já jsem z toho byl zaskočený a hlavně zklamaný. Protože jsem nečekal, že na to vůbec dojde řeč. Prezidenta jsem požádal o přijetí kvůli tomu, že měl za půl roku vybírat ze soudců Nejvyššího správního soudu jeho předsedu. Takže jsem mu chtěl říci: Podívejte se, tam jsou takovíhle soudci, tady máte nějaká jména. Samozřejmě, když budete mít jména jiná, dám vám zase informace k nim a tak dále. Ale tohle ho vůbec nezajímalo.

Dost se vám vyčítalo, že jste o rozhovoru s prezidentem promluvil na veřejnosti se značným zpožděním.

Já jsem to řekl manželce a několika svým kolegům, abych to neměl jenom v sobě. Ale nemohl jsem veřejně vystoupit, protože bych neblaze zasáhl do procesu jmenování nového předsedy Nejvyššího správního soudu. A možná bych to ani nezveřejnil, kdyby Hrad nezačal zpochybňovat integritu ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka poté, co informoval o svých schůzkách s Vratislavem Mynářem a nátlaku, který na něj kancléř vyvíjel.

Pak už mi bylo jasné, že nemůžu mlčet. A že jediná pojistka, aby se to neopakovalo, je to zveřejnit. A takové ty rady, že jsem měl o rozhovoru učinit úřední záznam? Úřední záznam píšu do spisu, když vedu nějaký proces. Já jsem žádný proces nevedl. Nebo že jsem to měl hlásit ministru spravedlnosti? Kterému? Taťáně Malé?

Vy jste ale spolu s Pavlem Rychetským dřív docela slušně vycházeli s prezidentem. Hodně se s vámi radil o kandidátech na ústavní soudce.

To je pravda. Prezident při nominaci té první skupiny ústavních soudců nás dokonce oficiálně zval na svá jednání s jednotlivými kandidáty. Mohli jsme jim klást otázky, prezident u toho byl a zajímal se o naše názory. Tehdy jsem měl dobrý pocit, že mu jde o co nejlepší obsazení Ústavního soudu.

Kdy se to zvrtlo?

Patrně to souvisí s obsazením Nejvyššího soudu, když končila jeho předsedkyně Iva Brožová a šlo o jejího nástupce. Doktorka Brožová požádala mne a Pavla Rychetského, abychom u prezidenta zprostředkovali její doporučení na jmenování Pavla Šámala. Což proběhlo rychle a velmi diskrétně.

Prezident to řešil jako svoji "chef sache", což vyvolalo prudkou reakci v jeho okolí, kde zřejmě panovala jiná představa o budoucím předsedovi Nejvyššího soudu. Myslím, že tehdy se lobbistické kruhy kolem prezidenta rozhodly získat kontrolu nad obsazováním vrcholných justičních pozic, včetně dalších kandidátů na ústavní soudce. Každopádně, naše vztahy s Hradem rychle ochladly.

Po šestnácti letech v čele Nejvyššího správního soudu jste se stal řadovým soudcem v této instituci, kterou jste zakládal. To nebývá zrovna obvyklé.

Není to obvyklé. Ale já jsem po léta kritizoval chování různých soudních funkcionářů, kteří se už před koncem svého funkčního období začali vrtět a rozhlížet se, do jaké funkce by se zase přemístili. A já jsem říkal: Téhle profesi neprospívá úporná snaha soudců ve vrcholných pozicích "profunkcionařit" se do důchodu. Soudce by se měl po určité době ve vysoké funkci vrátit, odkud vyšel. Musí vědět, že důležitý je ten soudcovský fundament. A tak jsem se rozhodl, že nebudu jen kritizovat. A ukážu všem, že to jde.

A jak to jde? Není to přece jen pořádný sešup dolů?

Samozřejmě, není to jednoduché. Dlouhá léta jsem byl zvyklý na dokonalý servis kolem sebe. Na auto s řidičem, sekretářku, služební byt. A teď jezdím s batohem na zádech vlakem z Plzně do Brna a zpět. A bydlím na ubytovně jako všichni přespolní soudci. A mám normální agendu jako všichni ostatní. Takže dokazuji také sám sobě, že to jde.

Co bude dál? Za současného prezidenta můžete na funkci ústavního soudce zapomenout.

Nikdy jsem si o funkci ústavního soudce neříkal. To by vám mohl potvrdit i prezident, kdyby chtěl. A já bych k tomu jen dodal, že charakter je cennější než jakákoliv funkce.

Zeman řekl, že si mě umí představit jako předsedu Ústavního soudu. Fungovalo to stylem, já vám dám funkci, vy mi dáte správné rozhodnutí, říká Baxa. | Video: DVTV

 

Právě se děje

před 42 minutami

Rusko otestovalo start hyperzvukové střely Cirkon poprvé z vojenského plavidla

Rusko úspěšně vyzkoušelo nejnovější hyperzvukovou střelu Cirkon (Zirkon), která byla poprvé odpálena z vojenského plavidla. Oznámila to dnes agentura TASS s odvoláním na nejmenované vojenské zdroje. Test se odehrál už v minulém měsíci.

Raketa Cirkon dosahuje podle starších výroků prezidenta Vladimira Putina devítinásobku rychlosti zvuku a při doletu až 1000 kilometrů může zasahovat námořní i pozemní cíle.

Zdroj: ČTK
před 52 minutami

Lídrem STAN pro podzimní krajské volby bude v Plzeňském kraji regionální předseda hnutí a současný hejtmanův náměstek pro dopravu Pavel Čížek

O tom, že Čížek povede kandidátku, hovořilo hnutí už loni, ve čtvrtek pozici stvrdil jeho regionální sněm. Řekl to pro ČTK krajský manažer Václav Cinádr.

Zdroj: ČTK
Další zprávy