reklama
 
 

Vietnamci milují v Česku jednu věc. Kolují o ní legendy

30. 5. 2012 13:00
Druhá část rozhovoru s vietnamistou Jánem Ičem o světě českých Vietnamců.

Už léta jich mezi námi žijí desítky tisíc. Přesto Vietnamce, kteří nedávno znovu vyjádřili přání stát se oficiální národnostní menšinou, dodnes pořádně neznáme. Oceňujeme jejich pracovitost, za zlé jim naopak máme, jak se čím dál víc prosazují v obchodu s drogami. Ale co o nich víme dál?

"Je například zajímavé, že hlavou rodinného byznysu jsou ve Vietnamu starší ženy," říká vietnamista a překladatel Ján Ičo z Ústavu Dálného východu Filozofické fakulty UK. S ním jsme se pokusili nahlédnout do jejich duší i motivů. V čem se lišíme, co máme naopak společného? Dnes přinášíme druhou část rozhovoru.

Učíte vietnamštinu i na několika jazykových školách - kdo jsou vaši studenti, jakou motivaci mají lidé, kteří se chtějí učit tenhle jazyk?

Nemám těch studentů zas tolik. Hodně z nich, tak polovina, jsou etničtí Vietnamci, kteří buď vietnamsky neumí vůbec, nebo jen velmi špatně a chtějí se naučit gramatiku, případně se něco dozvědět o kultuře své staré vlasti.

Z těch nevietnamských studentů by každý z nich vydal na zajímavý příběh. Jsou to třeba Češky nebo Češi, kteří mají vietnamského partnera a chtějí hlouběji poznat jeho kořeny. Nebo jsou to studenti, kteří se zabývají nějakým příbuzným oborem a z určitého důvodu potřebují alespoň minimální znalost toho jazyka - je totiž pravda, že když aspoň trochu umíte řeč, neuvěřitelně vám to otevře dveře do vietnamské komunity.

A měl jsem taky studenta - staršího pána, jehož rodiče byli lékaři a v 50. letech minulého století pobývali ve Vietnamu. A když se vrátili do Čech, celé dětství od nich slýchal: Dojez to jídlo, co by za to vietnamské děti daly, kdyby ho měly…Takže se ve vyšším středním věku rozhodl, že konečně sám zjistí, o čem přesně to jeho rodiče mluvili…

A jak je to s jazykovými schopnostmi Vietnamců, jakými cizími jazyky se ve Vietnamu mluví nejvíc? Francouzsky?

Stejně jako všude jinde je tam číslo jedna angličtina. Francouzsky se domluvíte spíš se starší generací, která si ji udržuje z nostalgických důvodů. Ale není to zas úplně běžné, i když Francouzi se znalost svého jazyka ve Vietnamu snaží podporovat a oživovat.

Hodně Vietnamců umí čínštinu, vzdělanější lidé dovedou číst i znaky. Jednak je to dobré pro obchod, který zejména na vietnamsko-čínské hranici jen kvete, a to jak ten legální, tak nelegální. A pak jsou ve Vietnamu početné čínské komunity, třeba v Ho Či Minově městě (bývalém Saigonu), se kterými je taky potřeba se domluvit.

Čili je to hlavně z praktických důvodů a ne z nějaké velké lásky k Číně, protože vietnamsko-čínské vztahy, to je tisíciletá historie neustálých konfliktů. Jinak další jazyky se tam příliš neprosazují, třeba německy tam opravdu mluví jen mizivé procento lidí.

Na univerzitě v Hanoji jste strávil rok, máte tedy s tamním vzdělávacím systémem podstatnou zkušenost a můžete srovnávat. Na jaké úrovni je vzdělání, jehož se vysokoškolákům ve Vietnamu dostane?

Ta relativně nepočetná komunita vysokoškolsky vzdělaných lidí ve Vietnamu představuje skutečně ty nejlepší z nejlepších. Dobře to ilustruje jeden fakt - na vietnamských vysokých školách je na každou zkoušku jenom jeden termín. Ne jako u nás, kde máte tři pokusy a pak ještě záchranu. Tam když třeba ve třetím ročníku neuděláte zkoušku na první pokus, letíte a nic vám nepomůže.

Školství je ve Vietnamu sice bezplatné, ale abyste si mohl vysokou školu dovolit, stejně musíte někomu něco zaplatit, nakupovat drahé učebnice a podobně, takže Vietnamci, když už se tam dostanou, dobře vědí, že věnovat se studiu je nejdůležitější… Takže studenti nebo profesoři, s nimiž jsem se tam stýkal, byli opravdu velmi vzdělaní, rozumní lidé.

Procento vysokoškolsky vzdělaných lidí je ve Vietnamu daleko nižší než třeba v Česku, ale neměl jsem pocit, že by bylo jejich vzdělání nějak horší. Samozřejmě, v některých humanitních oborech je pořád určující ten socialistický pohled na věc, ale rozhodně to není tak, že by vietnamské vysoké školy produkovaly nějaké kádry, které nejsou schopny se ve světě uplatnit.

Že jsou vietnamští studenti pilní, není asi zase takové překvapení. A co zbytek populace?

Ve Vietnamu je oficiálně asi pětiprocentní nezaměstnanost. Od reforem doi moi, které byly přijaty v polovině 80. let minulého století, se situace velmi měnila. Stát jim v podstatě povolil svobodné podnikání a dobrovolně přestal přísně kontrolovat, co Vietnamci skutečně dělají - pokud neporušují zákon.

A tak dělá většina Vietnamců všechno možné. Nejlépe jsou na tom státní zaměstnanci - mají jistotu stabilního příjmu i docela slušnou pozici ve společnosti. A ti ostatní, kteří mají obyčejnou, nepříliš kvalifikovanou práci, dělají všechno, čeho jsou schopni. Vietnamci jsou opravdu velmi pracovitý národ a v tom si z nich určitě i my můžeme vzít příklad.

A nezaměstnaní?

Nezaměstnaný Vietnamec rozhodně nebude sedět doma a koukat na televizi; když už žádnou práci nesežene, koupí si aspoň hustilku, posadí se s ní na obrubník a bude ve střehu, kdy kolem pojede někdo s měkkou pneumatikou a nechá si ji za těch pět tisíc dongů (asi čtyři naše koruny) nahustit… Ona vás totiž ani rodina nenechá, abyste jen tak seděl doma, a bude vás nutit, abyste něco dělal.

Mimochodem, je docela zajímavé, že ve Vietnamu jsou hlavou rodinného byznysu obvykle starší ženy, ty babičky, které organizují život všem synům, synovcům a vnukům a určují, co kdo z nich má dělat.

Samozřejmě, spoustu práce dělají Vietnamci takříkajíc načerno, podle mého odhadu tak polovinu, ale stát si vás prostě moc nevšímá.

Z toho ale taky pramení různé problémy, když pak Vietnamci přijedou sem a začnou tu podnikat - třeba je ani nenapadne, že některá oblast podnikání je zakázaná nebo je k ní potřeba povolení, případně je jinak zdaněna atd. Pravidla jsou tady z jejich pohledu velice přísná a hlavně nastavena úplně jinak než ve Vietnamu.

A jak se naopak Vietnamci baví, pokud nepracují?

Vietnamština má jedno slovo - choi, které znamená zábavu obecně. Když Vietnamec řekne, že jde choi, můžete si pod tím představit cokoliv - že vyráží na fotbal, do hospody nebo si poklábosit s kamarády.

Vietnamci se s velkou oblibou večer po práci scházejí, sednou si do hospody a sedí tam klidně pět hodin, jedí, pijí a kouří a diskutují, neustále něco probírají, jsou neskutečně družní. A ještě si pustí televizi, na kterou se nikdo nedívá - leda by se hrál mezistátní fotbalový zápas, třeba Vietnam - Laos, to je pak celonárodní pozdvižení. Fotbal je totiž v zemi velmi populární, když řeknete Česko, skoro každý Vietnamec zná Pavla Nedvěda…

Tahle zábava, posezení a popovídání s přáteli, patří k nejoblíbenějším. Vietnamci se taky velmi rádi navštěvují, běžně bez ohlášení. A když už se ohlásíte, je třeba přijít pozdě, protože když přijdete včas, je to trochu nezdvořilé, vypadá to, že na hostitele tlačíte. A protože ve Vietnamu se jídlo opravdu nešidí, odcházíte z návštěvy nacpaný k prasknutí, protože zase kdybyste nesnědl všechno, co vám hostitel dá, byla by to urážka.

Společná posezení a návštěvy, říkáte. Takže žádná televize večer doma?

Ale ano, samozřejmě. Vietnamci jsou už několik let v zajetí nekonečných telenovel, většinou korejské produkce, kde to všechno jeden hlas tlumočí do vietnamštiny. Všichni na to koukají, i když je to v podstatě nekoukatelné, aspoň pro nás.

V kinech je to lepší?

Hollywoodskou produkci znají, americké i jiné filmy se v kinech hrají. Vietnamských moc není, ale tu a tam se nějaký zajímavý objeví. I když většinou jde o vietnamského režiséra, který se dokázal prosadit v zahraničí a pak se mu podařilo sehnat koprodukci, většinou Francouze nebo Američany.

Ovšem vůbec nejvíc táhnou všechny ty čínské a hongkongské kung fu produkce, všichni ti létající bojovníci s meči a šavlemi. Do těch jsou Vietnamci skoro zamilovaní, ostatně jako většina národů Dálného východu. Každý druhý Vietnamec je totiž přesvědčen, že je mistr bojových umění, takže jakýkoliv film na tohle téma tam okamžitě získá velkou popularitu.

A nezanedbatelné procento lidí si určitě taky čte. Vietnamská literatura je další oblast, o které tu kromě několika odborníků nikdo nic neví. Jaká je, jaká témata řeší?

Určitě je zajímavá. V posledních několika letech tam začaly být populární formy, které nejsou typicky vietnamské, a někdy je opravdu zvláštní, jak vietnamští spisovatelé na tu starou tradici roubují něco nového.

Začaly se hodně číst a vydávat povídky, to se dřív příliš nenosilo, starší vietnamská literatura tíhla spíš k velkým popisným románům či k veršovaným formám. Veliký rozmach zažívá komiks, lehká četba… Hodně se začala vydávat a číst sci-fi a fantasy, tam je možná nejlépe vidět to, o čem jsem mluvil, ono roubování nových věcí na staré dálněvýchodní tradice. Pro nevietnamského čtenáře je to až nesrozumitelné, protože bez alespoň minimálního porozumění vietnamské společnosti nemá moc šancí pochopit, o co jde.

Ale hlavní proud pořád tvoří ty socialisticko-realistické romány, zpracovávající téma vietnamsko-francouzského a vietnamsko-amerického konfliktu, to je tam pořád živé.

Je pravda, že o vietnamské literatuře se tu prakticky nic neví, a přitom i tam vznikaly úžasné eposy a legendy, pohádky. Některé jsou až překvapivě podobné těm našim. Jiné jsou vzdálené dokonce i celému Dálnému východu, protože Vietnamci jsou svým způsobem opravdu unikátní etnikum, nejsou to Číňané, nepatří ani do thajské jazykové rodiny - té jejich se říká austroasijská, protože je to zvláštní mix všech těch vlivů - Indie, Oceánie, Číny…

Vraťme se ještě na chvilku od literatury do těch vietnamských hospod, když jejich návštěva s přáteli patří k nejoblíbenějším způsobům trávení volného času. Co v těch svých hospodách Vietnamci pijí? Pivo?

Ano. Ale vietnamské pivo je taková skoro až smutná záležitost. Vietnamci mají pivo velmi rádi, ale to, čemu tak říkají, nemá s pivem, jak ho známe my, moc společného. Je to jakýsi odvar z piva, opravdu velmi slabý nápoj, který má minimum alkoholu.

Vypijete jich deset dvacet a pořád máte pocit, že se nic neděje. Což vede k tomu, že Vietnamci podlehnou klamné představě, že stejně jako doma si mohou dát těch deset kousků i v Česku. Jenže ve skutečnosti po třech čtyřech plzních už jsou, mírně řečeno, velmi, velmi veselí.

České pivo, to je mimochodem ve Vietnamu přímo legenda. Existují dokonce pivovary, které vyrábějí značky odvolávající se na české pivo, což bylo donedávna úsměvné. Ale technologie se rychle zlepšují, v poslední době dokonce zaměstnali v několika pivovarech české sládky…Uvidíme.

Jen na dokreslení: Znal jsem ve Vietnamu jednoho staršího pána, který si z Česka přivezl pětilitrový soudek plzeňského. Ale ještě dlouho po tom, co ho vypil, doléval ho tím vietnamským a pořád zval domů přátele na české pivo. A míra sugesce byla taková, že stačilo říct české pivo a ukázat ten soudek a nikdo už nepoznal, že to žádné české pivo není…

A proč Vietnamci nechodí na pivo do českých hospod, když ho mají tak rádi?

Myslím, že by se tam necítili moc dobře. Jednak nikdy nechodí jenom pít, vždycky u toho pořádají menší hostinu, jednak k tomu, aby se dobře bavili, potřebují mít kolem sebe tu svou komunitu.

A když se dobře baví, jsou hodně hluční, neustále se překřikují a to by se zase asi moc nelíbilo českým štamgastům. Oni si to prostě radši vychutnají v těch svých hospůdkách, třeba v pražské tržnici Sapa jich je zrovna spousta.

A když tam půjdu na pivo já, do té jejich hospůdky v tržnici?

To udělejte, budete vítán. Jsou velmi přátelští. A když je ještě vietnamsky pozdravíte…

(První část rozhovoru si můžete přečíst ZDE)

autor: Viktor Vondra | 30. 5. 2012 13:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama