Viktor Vondra Viktor Vondra | Rozhovory
9. 6. 2013 13:30

Vymlouvat se na nedostatek peněz umění moc nepomůže

Investice do kultury se vrátí, nejsou to vyhozené peníze, říká sochař Krištof Kintera
"Ještě to potrvá, než na všech radnicích usednou lidé, kteří nebudou věci komplikovat, ale naopak jim pomáhat na svět," říká Krištof Kintera.
"Ještě to potrvá, než na všech radnicích usednou lidé, kteří nebudou věci komplikovat, ale naopak jim pomáhat na svět," říká Krištof Kintera. | Foto: ČTK

Rozhovor - Když sochař Krištof Kintera v parku pod Nuselským mostem v Praze instaloval skulpturu Z vlastního rozhodnutí, upomínající na ty, kteří si v těchto místech vzali život, řekl, že s ohledem na to, co se v naší kultuře děje, považuje skoro za zázrak, že tam jeho dílo nakonec opravdu stojí.

Od té doby uplynuly dva roky a veřejný prostor v Praze zakrátko obohatí další Kinterova skulptura - na nábřeží Kapitána Jaroše bude odhalen pomník Janu Bouchalovi, propagátorovi bezpečné cyklistiky, který se v těchto místech stal obětí nehody.

Aktuálně.cz: Pozorujete, že by se situace v naší kultuře za ty dva roky nějak změnila?

Krištof Kintera: Pozoruju. Opravdu, mám dojem, že se něco mění. Že se lidé, a nejen v Praze, začínají tématem veřejného prostoru daleko víc zabývat. A myslím, že je to hlavně díky nové, mladší generaci, která chce do těchto věcí mluvit a nebojí se aktivně vystupovat, když se jí něco nelíbí.

Konkrétně tady ve Vršovicích máme sdružení Start Vršovice, které se snaží oživit zdejší ulice, zabývá se tím, jak tu bude zastavěna jedna proluka, a pokouší se zabránit nesmyslným rozhodnutím investora... Co vím, podobná sdružení fungují i v dalších městských částech i v řadě jiných měst. Takže něco se určitě děje.

Pořád ale platí, že je to běh na dlouhou trať a ještě potrvá, než na všech radnicích usednou lidé, kteří budou aktivnější, odvážnější, nebudou věci komplikovat, ale naopak se jim budou snažit pomáhat na svět.

Třeba jenom řada současných radnic nahlíží na veřejný prostor prizmatem voličů. Jako společnost jsme možná v uvažování trochu zamrzli někde v minulosti: dovedeme si představit pomník všeobecně respektované osobnosti, ale s vnímáním moderního umění ve veřejném prostoru už máme trochu potíž…

Všechno to souvisí. Pokud třeba úředník nespatřuje v „ohnuté lampě" skulpturu, je to jednak jeho citlivostí, jednak jeho vzděláním. Do toho se mísí prostý strach, aby neudělal špatné rozhodnutí, nějakou chybu, kvůli které by mohl přijít o práci.

Krištof Kintera (*1973)

Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Milan Knížák), v letech 2003 až 2004 studoval ještě na Rijksakademie van Beeldende Kunsten v Amsterdamu. Svá díla představil na desítkách samostatných i skupinových výstav doma i v zahraničí, je zastoupen v řadě významných sbírek v tuzemsku (Národní galerie, Galerie hl. m. Prahy aj.) i ve světě (USA, SRN, Rakousko, Francie, Itálie, Polsko, Maďarsko, Slovensko, Švýcarsko ad.). Dvakrát po sobě získal cenu Osobnost roku, která se uděluje žijícím autorům za nejvýraznější umělecký počin uplynulého roku (za rok 2011 ji získal za skulpturu „Z vlastního rozhodnutí" pod Nuselským mostem, o rok později mu ocenění vynesla výstava „Výsledky analýzy" v Galerii hl. města Prahy, která se stala nejnavštěvovanější výstavou současného umění v historii galerie.

A přidejte ještě obyčejnou lidskou hloupost a máte to komplet. Pro příklad nemusíme chodit daleko - před kavárnou, ve které právě sedíme, jsou na chodníku dva větší květináče. Nedovedete si představit, jakou debatu dokázaly rozvířit až na úrovni zastupitelstva. Ty květináče tu ničemu nevadí, ulici oživují, kočárky pohodlně projedou, a přesto se najdou lidé schopní proti tomu bojovat, brojit, psát na úřady dopisy o nelegálním záboru… Tohle nechápu. A to jde jen o dva květináče.

A nezdá se vám - i když se situace lepší - že tu přece jen podstatnější a trvalejší debata o smyslu umění ve veřejném prostoru chybí?

Právě že nezdá. Mně pořád chodí do mailu pozvánky na nejrůznější debaty a semináře právě na tohle téma, je toho hodně, a já, i když tomu fandím, ani nenacházím čas se toho všeho účastnit. Takže v tom myslím problém nebude.

Vždycky ale bude platit, že umění bude oslovovat lidi, kteří jsou otevření, kteří už jsou nějakým způsobem připravení. A tady ještě máme dluh.

Myslíte třeba způsob, jakým u nás fungují galerie? Kriticky jste se vyslovoval třeba k Veletržnímu paláci. Je to podle vaší zkušenosti jinde ve světě lepší?

Ne všude, to bychom lhali. I ve světě se dostanete do křížku třeba s ochrankou nebo kustody, mě málem vyvedli z jedné galerie v New Yorku, protože jsem byl moc blízko sochy - a to jsem se jí ani nedotkl.

Ale jsou ve světě místa - konkrétně třeba pařížský Palais de Tokyo, což je opravdu velké centrum současného umění - kde dokázali velmi jednoduchými změnami udělat z té obrovské budovy něco, kam je najednou snadné a radostné chodit. A jsou to opravdu jednoduché změny - například prodloužili otevírací dobu do deseti večer, někde dokonce i do půlnoci.

Z výstavy Větší problém, než máš ty:

Kdežto tady máte otevřeno od 10 do 18, což je přesně doba, kdy jsou lidi v práci. A když by tam mohli navečer jít, ať už sami, nebo s rodinou, galerie zrovna zavírá. Neříkám, že musí mít otevřeno do půlnoci, ono by stačilo do devíti večer, jistě by nebyl problém to vymyslet.

Další věc - chybí mi tam dobrá kavárna s příjemnou obsluhou, kvalitní knihovna… To jsou všechno věci, které ve světě mají a které jsme se i my v posledních dvaceti letech naučili dobře dělat, akorát to ty naše instituce nedokážou pojmout. Myslím, že jsou to manažerské kroky a že na penězích to nezávisí zdaleka tolik, jak se tvrdí.

Když už jsme u těch peněz - dřív nebo později u nich končí všechny debaty o umění a kultuře. Taky si myslíte, že platí přímá úměra mezi množstvím peněz, které jdou na kulturu, a kvalitou uměleckých děl?

Jasně, bylo by dobré, kdyby šlo na kulturu víc peněz, o tom není pochyb - a mělo by jich tam jít víc. Francie už někdy v 60. a 70. letech minulého století pochopila, co naši politici nechápou dodnes - že kultura má i obrovský ekonomický potenciál, že investice do ní se vrátí. Protože město najednou začne mít renomé, pověst místa, kde se dějí zajímavé věci, kde jsou k vidění kvalitní výstavy - a turistů, kteří tu utrácejí své peníze, sem bude proudit daleko víc. A hlavně, budou se vracet.

Místo toho ale u nás přetrvává pohled, že kultura je něco navíc, něco, co jenom stojí peníze a nic to nepřináší - a tam je zakopaný pes.

Na druhou stranu, vymlouvat se jenom na nedostatek peněz taky k ničemu nevede, protože když je vůle a entuziasmus, dá se hodně udělat i bez nich. Akorát se tenhle názor těžko prosazuje v kolosech typu Národní galerie, na úrodnou půdu to padá spíš v malých, nezávislých prostorách.

Ještě bych se zdržel u té přímé úměry - opravdu nejde umění dělat bez peněz? Narážím na to, že jste zmíněné „Memento mori" pod Nuselským mostem, jak se vaší plastice taky říká, zaplatil ze svého…

Ono to jde - respektive šlo to v tomhle konkrétním případě, protože si ode mne zrovna něco koupili sběratelé a mohl jsem si dovolit vytáhnout z vlastní peněženky potřebných pětadvacet tisíc, protože mi hodně záleželo na tom, aby tam ta skulptura byla. Ovšem kdybych nic neprodal, dovolit bych si to nemohl a musel bych hledat nějaký jiný způsob. Čili - bez peněz to jde jistě taky, ale hůř.

Memento mori pod Nuselským mostem:

Jak jste se živil, když jste začínal, nikdo vás neznal a neprodával jste?

Byl to takový desetiboj, dělal jsem všechno možné včetně práce přidavače na stavbě, to ještě za studentských časů. Což bylo dobré školení, protože si člověk aspoň uvědomí, jak se vydělávají peníze, 30 korun na hodinu, to vám srovná hodnoty.

Později jsem dostal nabídku na nějaké grafické práce, navrhoval jsem design barů, pracoval jsem pro festival Jeden svět, pro Národní divadlo, Pražské quadriennale… Všechno to byly bohulibé věci, měl jsem to štěstí, že jsem si nikdy nemusel vydělávat třeba v reklamě, ale zároveň jsem z toho byl nervózní, protože mi to všechno zabíralo spoustu času a strašně málo mi ho zbývalo na vlastní věci. Až někdy před třemi lety se mi konečně podařilo z toho vymanit, rozhodl jsem se další nabídky už odmítat a věnovat se jenom vlastní tvorbě.

Vedl jste taky sochařský ateliér na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, ale po pěti semestrech jste ji opustil. Ze stejného důvodu? Vadilo vám, že svou pozornost musíte tříštit mezi dvacet dalších světů svých studentů?

Sdílení jejich světů by se zvládnout dalo, setkání se studenty byla vždycky obohacující. Jenže vy se musíte taky účastnit interní institucionální politiky, kterou ztrácíte strašně času. Nestačí být se studenty, musíte chodit na všechny porady, mítinky, jsou tu schůze katedry, rozšířené kolegium rektora, přijímačky, kontrola rozpracovanosti diplomových prací…

Najednou jsem měl pocit, že tam působím víc, než je zdrávo. K tomu se pořád odehrával nějaký interní boj, podobně jako v politice - já neustále žasnu, kolik politici vydávají energie na boj mezi sebou o posty, místo aby vymýšleli, jak by svět udělali lepší… Takže když se pak slučovaly sochařské ateliéry, už jsem se do konkursu nepřihlásil a odešel jsem.

Dneska už vás vlastní tvorba uživí, ale jak to bylo v mezidobí, poté, co jste se rozhodl vyvázat ze všech rozptylujících povinností a odmítat pracovní nabídky? Zažil jste nějakou krizi?

Žádnou velkou. Zažil jsem nějaké vlny, ale nikdy jsem nebyl v nouzi nebo bezradný, že bych nevěděl, kudy kam. Samozřejmě jako všichni občas pochybuju o smyslu toho, co dělám, trápím se úvahami, k čemu umění je… Z toho mi ale hodně pomáhají různé nadace a charitativní organizace, které si ke mně poměrně často chodí pro věci do nejrůznějších aukcí, a já jim je hrozně rád dávám. A když pak na mě přijde ta temná nálada, kdy si říkám, že to je k ničemu, vždycky mě zachrání vědomí, že jsem za ten rok svou prací aspoň podstatně přispěl na něco opravdu dobrého, potřebného, důležitého.

Ale rád bych se ještě vrátil k penězům a kultuře. Financovat umění neznamená vždycky zatížit veřejný rozpočet. Jenom pro příklad - za měsíc by měl být na pražském nábřeží Kapitána Jaroše odhalen můj pomník Janu Bouchalovi. To byl předseda občanského sdružení Oživení, koordinátor Auto*matu a propagátor bezpečné cyklistiky, kterého právě v těch místech před sedmi lety zabilo auto.

Krištof Kintera s mluvičem, VČG Pardubice.
Krištof Kintera s mluvičem, VČG Pardubice. | Foto: wikipedia.org

Ta socha je financována veřejnou sbírkou, říká se tomu „crowdfunding". Používají to začínající kapely při vydávání desek nebo třeba divadelní soubory pro financování nových představení. A já z toho mám euforický pocit, protože peníze na tu sochu se tímhle způsobem vybraly asi za deset dnů - někdo dal stovku, někdo tisícovku, a za chvíli jsme měli těch potřebných 250 tisíc. Navíc součástí té skulptury bude i sloup veřejného osvětlení, které vyrábí firma v Uhlířských Janovicích - a ta nám ho dala zadarmo. Což považuju taky za úžasné.

Co naopak už tak úžasné není, je vyhláška, podle níž když rýpnete do chodníku, o který se stará Technická správa komunikací, musíte ho zaplatit celý nový, i když jde jen o malý kousek. Což v našem případě představuje asi dalších 80 tisíc korun. S tím se teď potýkáme, ještě nevím, jak to dopadne.

Patříte k umělcům, kteří dovedou precizně mluvit o tom, co dělají, přesvědčivě argumentovat, proč je něco uděláno právě tak… Je to plus? Pomáhá to, třeba při veřejných zakázkách?

Tam mi to zrovna nikdy moc nepomohlo, ale o tolik jsem se jich zas neucházel. Vím, že se o mně říká, že to umím, a asi to opravdu umím, ale zároveň bytostně nemám rád lidi - a je jedno, o jaký obor jde - kteří jsou schopni dosáhnout úspěchu jen skrze svou vyřídilku. A setkávám se s tím bohužel často. Spousta lidí dovede tak dobře mluvit, že tím zastře menší schopnost něco dělat.

A pokud jde o hotové dílo, myslím si, že má mluvit samo za sebe, že by se mělo obejít bez verbálního doprovodu. I když někteří lidé o něj naopak velmi stojí, takovou mám aspoň zkušenost ze svých výstav.

Možná pořád máme hluboko pod kůží ono „co tím chtěl básník říci" ze školních let, potřebu rozšifrovat, co dílo vyjadřuje - a kdo je pak povolanější než autor, aby nám to vysvětlil?

Mně se vždycky dere na jazyk: "Ten básník čeká na vás, co vy řeknete!" Aby si lidi uvědomili, že si výklad mohou udělat sami, že dílu oni sami můžou vdechnout význam tím, jak se na ně dívají a přemýšlejí o něm, a že nemusí nutně dospět k témuž, co měl na mysli autor…

Ale nevadí mi ani o tom mluvit. Loni jsem měl na výstavě Výsledky analýzy v Galerii hlavního města Prahy (pozn. red.: stala se nejnavštěvovanější výstavou současného umění v historii galerie, vidělo ji přes dvacet tisíc lidí) domluveny čtyři veřejné prohlídky, jichž jsem se měl zúčastnit. Nakonec jich bylo asi pětadvacet a já jsem do Městské knihovny chodil svou výstavu komentovat dvakrát týdně. Jak a proč to vznikalo, za jakých okolností…

Z výstavy Výsledky analýzy:

Lidé prostě chtěli slyšet příběhy a na tom není nic špatného, naopak. Jestli to pak vede k jejich hlubšímu zájmu o umění, jenom dobře.

Svým uměním nevtíravě kritizujete prvoplánovou racionalitu a nalinkovanost skoro všeho v našem životě - v tomhle duchu se o vás aspoň píše. Ale může na tom umělec skutečně něco změnit, když je celá naše společnost individualistická, zaměřená na výkon, a všichni jsou v ní pod tlakem - včetně těch umělců?

Být pod tlakem je podle mě přirozená věc. Stěžujeme si sice na stres a tlak na výkonnost, ale takhle je nastavena příroda, nikdy to nebylo jinak. Dřív to bylo dokonce ještě horší - jen kolik úsilí musel člověk vynaložit, aby si zatopil nebo aby měl co jíst. Z tohohle pohledu žijeme v docela luxusní době.

Sám se považuju za racionálního člověka a samozřejmě ten tlak taky pociťuju. Pořád musím něco stihnout, pořád mám spoustu povinností jako kdokoliv jiný, cítím se masírovaný rychlostí doby a nebýt ve stresu je pro mě jedna z nejtěžších věcí, ale je potřeba si v tom všem najít nějaké uvolnění. Pravda, tohle jeden umělec těžko změní, ale může aspoň popíchnout ostatní, aby si to taky uvědomili a sami se s tím snažili líp vyrovnat.

Za rok vás čeká velká výstava v Basileji. Už víte, co tam ukážete? A jak jste s tím daleko? Rok uteče jako nic…

Nechtějte mě dostat do stresu :). Těžiště bude z už hotových věcí, ale protože jde o velké muzeum, k dispozici budu mít plochu o velikosti pomalu fotbalového hřiště plus nějaká patra k tomu. Takhle velkou otevřenou plochu jsem ještě neměl šanci zpracovávat a moc se na to těším.

Je to krásný prostor, nechci ho dělit příčkami, takže tam musím vystavit pár opravdu velkých věcí, aby tam mohly být i ty menší. Z těch starších děl tam bude třeba Světelný muž, kterého jsem už vystavoval loni v Městské knihovně, ale nejspíš v jiné variantě, protože tenhle je příliš malý. A další věci budou úplně nové a ty musíme teprve vyrobit.

Pronajal jsem si na to velký prostor, kde není topení, vleklá zima taky pracovala proti nám a dlouho trvalo, než jsme ho vůbec dokázali nějak připravit, takže teď teprve začínáme. Pravda, ten rok uteče jako nic, ale já to nakonec s pomocí přátel stihnu. Nejhorší by bylo propadnout nervozitě.

Názory Aktuálně.cz

Názory - co vy na to?

Sledujte nás na:

 

Právě se děje

před 9 minutami

Česko a Japonsko podepsaly nový plán strategické spolupráce

Český ministr zahraničních věcí Jakub Kulhánek a jeho japonský protějšek Tomišicu Motegi dnes ve Varšavě podepsali nový plán strategické spolupráce mezi oběma zeměmi. Učinili tak na okraj jednání ministrů visegrádské čtyřky (V4 - Česko, Maďarsko, Polsko a Slovensko) a Japonska, které zorganizovalo polské předsednictví V4.

Mezi prioritní oblasti spolupráce Česka a Japonska budou na základě akčního plánu pro období 2021 až 2025 patřit kromě ekonomiky také věda, inovace a obchod. Součástí je i spolupráce v oblasti bezpečnosti a multilaterální diplomacie. Japonsko je po Číně a Jižní Koreji třetí zemí v Asii, se kterou má Česko takto upravené vztahy.

Podle tiskové zprávy českého ministerstva zahraničí je Japonsko je druhým největším investorem v ČR a druhým nejdůležitějším obchodním partnerem Česka v Asii. Obrat obchodní výměny v roce 2020 dosáhl 3,8 miliardy dolarů (80,2 miliardy korun). Celkem 260 japonských firem v současné době zaměstnává v ČR přes 50 000 lidí.

Zdroj: ČTK
před 38 minutami

Nadal prohrál v madridském čtvrtfinále se Zverevem

Německý tenista Alexander Zverev potřetí za sebou porazil Rafaela Nadala a postoupil do semifinále antukového turnaje v Madridu. Čtyřiadvacetiletý hráč zvítězil nad světovou dvojkou 6:4, 6:4 a jeho dalším soupeřem bude Rakušan Dominic Thiem.

Nejvýše nasazený Nadal, pětinásobný vítěz madridského turnaje, prolomil soupeřův servis jako první, jenže vedení 4:2 neudržel. Zverev čtyřmi gamy za sebou získal úvodní set a ve druhém mu pak stačil brejk v páté hře. "Tohle je jedna z největších výher mojí kariéry. Ale turnaj ještě nekončí," radoval se Zverev po mečbolu.

Nadal má sice se Zverevem dál aktivní bilanci 5:3, jenže německého protivníka naposledy zdolal před třemi lety. Dvakrát mu pak podlehl na tvrdém povrchu. Právě v roce 2018 Zverev ovládl madridský turnaj, o titul se tehdy utkal s Thiemem.

Thiem porazil Američana Johna Isnera 3:6, 6:3, 6:4 a do semifinále se v Madridu probojoval počtvrté za sebou. Na první triumf ale zatím čeká, ve finále byl dvakrát.

před 1 hodinou

Volejbalistky porazily v kvalifikaci ME 3:0 i Bosnu a Hercegovinu

České volejbalistky zvládly v kvalifikaci mistrovství Evropy i druhé utkání a znovu zvítězily bez ztráty setu. V lotyšském Daugavpilsu si dnes poradily s Bosnou a Hercegovinou 25:23, 25:18 a 25:17 a vedou tabulku skupiny F.

V prvním utkání svěřenkyně řeckého trenéra Jannise Athanasopulose vyhrály nad domácím Lotyšskem jasně 3:0 a v sobotu uzavřou první turnaj duelem se Slovinskem. Odvety se uskuteční za týden v Bosně, na šampionát postoupí dva týmy.

Volejbalistky jsou na nejlepší cestě na šampionát, který budou na přelomu srpna a září hostit Srbsko, Bulharsko, Chorvatsko a Rumunsko. Turnaj bude hrát 24 týmů.

před 1 hodinou

Čeští kajakáři se po roční pauze vrátili na evropský trůn v hlídkách

Čeští kajakáři se po roční pauze vrátili na evropský trůn v hlídkách. Bronz v týmovém závodě na mistrovství Evropy ve vodním slalomu přidaly kajakářky. Kanoisté i kanoistky obsadili v italské Ivree šestá místa.

Čeští kajakáři patří dlouhodobě k evropské i světové špičce. Před loňským stříbrem v Praze získali čtyři evropské tituly za sebou. Dnes na ně navázali ve složení Jiří Prskavec, Vavřinec Hradilek, Vít Přindiš. Poslední jmenovaný měl "šťouch" na osmé brance, ale čistě nejel nikdo ze soupeřů. Češi vyhráli o 1,62 sekundy před Německem, třetí skončili Britové.

Neolympijské hlídky jsou doplňkovou disciplínou, v tréninku se vodní slalomáři soustředí na individuální přípravu. "Před tímhle mistrovstvím jsme byli společně na jednom tréninku asi na patnáct minut, takže jsme tomu opravdu moc nedali. Ale naštěstí se to sešlo a ta hlídka dopadla, jak dopadla, takže nádherně," poznamenal Přindiš.

Další zprávy