Jiří Leschtina Jiří Leschtina | Názory
30. 1. 2014 8:00

Šimon Pánek: My nelovíme nejdrsnější sólokapry

Rozhovor s šéfem Člověka v tísni o komunismu, Ukrajině, ghettech a politice
Do politiky? "Jistí lidé si pořád myslí, že bych byl v politice co platný. Ale to neznamená, že je to osud, který člověk musí přijmout."
Do politiky? "Jistí lidé si pořád myslí, že bych byl v politice co platný. Ale to neznamená, že je to osud, který člověk musí přijmout." | Foto: Vojtěch Marek

Rozhovor - V sídle Člověka v tísni zaujme jedna věc. Z řady kanceláří se ozývá štěkot psů. Zřejmě i tak zaměstnanci naší nejznámější humanitární organizace udržují nekonvenční atmosféru ve společnosti označované za agilní, někdy až dravou neziskovku. Její šéf Šimon Pánek ale čím dál víc působí jako profesionální manažer. Včetně toho, že už se léčil z typické manažerské nemoci: vyhoření. Na půl roku odjel na „relaxační kúru" do Indie, kde meditoval, přemítal, co dál. Aby nakonec dospěl k poznání, že jeho osudem zůstává - Člověk v tísni.

Takřka vůbec se veřejně nezmiňujete o svých rodičích, málo se ví o vašem rodinném zázemí.

To bude tím, že já o soukromém životě nerad mluvím.

Mně ale spíš jde o to, co formovalo budoucího studentského vůdce a humanitárního pracovníka. Jak prožívali komunismus vaši rodiče, jak na vás působili?

Tatínek patřil mezi studenty, kteří v roce 1948 aktivně podporovali prezidenta Beneše. Kvůli tomu byl vyhozen ze školy. Pak byl v jednom z těch monstrprocesů už v roce 1949 odsouzen a skončil v uranových dolech. Odtud se mu podařilo v roce 1953 utéct, když ho ale po třech měsících dopadli, dostal deset let kriminálu navíc.

Takže ten studentský vzdor má u vás rodinné kořeny?

Ale já jsem se narodil dávno potom, co ho pustili. Asi to nějakou roli hrálo v té rodině. Ale nebylo to tak, že bychom měli doma nějaké lekce odporu k režimu.

Ale vy jste později žil s maminkou a jejím partnerem Jiřím Tichým, což byl dost aktivní chartista.

On se hlavně zabýval přepisováním a šířením materiálů Charty i samizdatové literatury. Díky tomu jsem už jako teenager měl možnost přečíst spoustu jinak nedostupné literatury. Do různých prohlášení Charty jsem, pravda, spíš jen nahlížel. Ale hltal jsem Škvoreckého, Solženicyna, Orwella, ale i Hrabala, jehož román Obsluhoval jsem anglického krále nejprve vyšel v samizdatu. Ale přepisoval se u nás i Pán prstenů. Dneska to zní neuvěřitelně, ale i tenhle světový bestseller komunisté zakázali.

Přispělo tohle prostředí k tomu, že jste se před revolucí zapojil do „paralelní" studentské sítě, která si říkala STUHA?

Víc než vliv rodičů hrála roli nezřízená touha po svobodě. Hnusily se mi lži, které byly běžným nástrojem fungování společnosti. Jak vedení lhalo obyvatelům a ti zase vedení. A všichni o tom věděli. Ale hlavně jsem strašně chtěl cestovat do světa. Přišlo mi absurdní, že mi někdo zakazuje sebrat se a jet do Afriky, do Indie. No, tuhle touhu jsem si pak splnil vrchovatě.

Vyčítal jste Václavu Havlovi, že se po zvolení prezidentem, kdy měl rozhodující vliv na dění v zemi, nezasadil o zákaz komunistické strany?

V té chvíli, kdy se to dalo řešit, jsem po tom nevolal. Prostě jsem si tu potřebu neuvědomoval. Ono není snadné vyrážet dveře, když vám je někdo otvírá. Když vám komunisté říkají, tak si tu moc vezměte. Těžko se pak vyhrocuje revoluční nálada, touha po odplatě. A taky představa, že budeme komunistické pohlaváry soudit, zavírat, že budeme jako oni, se mi příčila v tom idealismu mých dvaadvaceti let.

Co si myslíte dnes?

Že to byla chyba. Protože se rozmlžilo, co je špatné a co dobré. Protože se rezignovalo na povážení vin. Jejich pojmenování, po němž nemuselo nutně přijít zavírání komunistů do kriminálů. Ten prostor pro větší katarzi a tím i větší očištění byl prostě uzavřen. Ale kdo v devadesátém roce vyzýval s pádnými argumenty ke zrušení KSČ? To byla jen hrstka lidí.

Komunisté dnes sedí v krajských radách a už kritizují, že váš projekt Příběhy bezpráví, kdy na školách organizujete promítání dokumentů a besedy s politickými vězni, je manipulací. Že tam chybí hlas druhé strany.

Šimon Pánek o vyrovnání se s komunistickou minulostí: "Rozmlžilo se, co je špatné a co dobré. Rezignovalo se na pojmenování vin." (Na snímku budoucí hejtman Úst
Šimon Pánek o vyrovnání se s komunistickou minulostí: "Rozmlžilo se, co je špatné a co dobré. Rezignovalo se na pojmenování vin." (Na snímku budoucí hejtman Úst | Foto: Vojtěch Marek

A kdo by tam měl být? Bývalí komunističtí propagandisté, politruci? To je stejné, jako kdyby někdo, když se besedovalo na školách o druhé světové válce, prosazoval, aby tam někdo hájil národně socialistické ideje. Na druhou stranu se musíme smířit i s tím, že demokracie přináší i vítězství lidí, kteří nám zrovna nejsou po chuti. Nesmíme ale mlčet, když začnou své pozice zneužívat k manipulaci, nátlaku. A tím to v oné kritice Příběhů bezpráví už zavání.

Vy máte ovšem zkušenosti s mnohem brutálnějšími formami nátlaku a násilí, kterých se dopouští postkomunisté vládnoucí v zemích bývalého Sovětského svazu. V Čečensku jste zažíval řádění ruských vojsk, Člověk v tísni působil během krizí v Ázerbájdžánu, v Bělorusku. Vnímáte Rusko jako nebezpečí?

Rusko představuje v tuto chvíli obrovské nebezpečí hlavně pro své občany. A také pro všechny státy bývalého Sovětského svazu, které jsou, snad kromě Pobaltí a Gruzie, na Moskvě stále závislé. Nebo přímo kopírují to, co se děje v Kremlu. Vezměte si, kde všude schválili zákon zakazující financování neziskových společností ze zahraničí. Zcela převzali moskevskou ideologii, která líčí pracovníky nevládek jako agenty cizích mocností.

Myslíte si, že v Rusku bude porušování lidských práv narůstat?

Bohužel ano. Smlouva, kterou uzavřel Putin s většinou společnosti - my se postaráme, aby ekonomika rostla, a vy budete zticha - se začíná drolit. Přebytek, který zoufale zastaralá ruská ekonomika udržovala jen díky cenám surovin, se vyčerpává. Kritika Putina bude narůstat a Kreml bude stále tvrději zasahovat vůči oponentům. A to nejen proti neziskovým organizacím, ale i vůči novinářům, umělcům nebo studentům.

Proč vylučujete, že by Putin reagoval uvolněním šroubů?

Protože by pak byl smeten a povolán k odpovědnosti. Putin a jeho lidé mají na svědomí nejen gigantickou korupci, hospodářskou kriminalitu, ale i konkrétní zločiny, nezákonné obohacování. Dostali se do bezvýchodné situace, obávají se, že kdyby pustili moc, museli by se zodpovídat před zákonem.

Vadí vám příchylnost našeho minulého i současného prezidenta k Rusku?

Vidím ji jako nebezpečnou. Rusko umí zahraniční politiku, vždycky ji umělo. Umí pracovat se státy, v nichž má své zájmy, s jejich představiteli. Ví, jak na ně působit. Je to pořád stát s imperiálními ambicemi, alespoň kontinentálními, do nichž spadá střední Evropa. Naše politika vůči Rusku by měla být mnohem opatrnější.

Předobrazem toho, co by se mohlo dít v Rusku, je čím dál dramatičtější situace na Ukrajině. Co teď dělá Člověk v tísni pro demonstracemi zmítanou zemi?

Rozjíždíme to, co bude nejdůležitější během nejbližších měsíců. Cílenou pomoc opozičním aktivistům, které si teď režim vyhlédne a bude je pronásledovat za to, co dělali na Majdanu. Už to začíná. Někteří lidé beze stopy zmizeli, nedávno jsme organizovali pomoc prvnímu aktivistovi, který byl postřelen.

Co přesně v takových situacích děláte?

"Vyděšený ukrajinský režim bude chtít některé aktivisty zlikvidovat natrvalo." (Ilustrační foto z Kyjeva, leden 2014.)
"Vyděšený ukrajinský režim bude chtít některé aktivisty zlikvidovat natrvalo." (Ilustrační foto z Kyjeva, leden 2014.) | Foto: Vojtěch Marek

Sháníme finance pro jejich advokáty při vykonstruovaných procesech. Organizujeme rychlou pomoc rodinám těch, kdo jsou zatčeni. Zajišťujeme informační kanály do Evropy, propojení s novináři. Ve vyhrocených případech pak přesun ohrožených do zahraničí.

Co to jsou vyhrocené případy?

Lidé, jimž hrozí nejen zastrašování v novinách. Tam může jít také o bití, zmizení, trvalé zmrzačení nebo i smrt. Za čtrnáct měsíců mají být volby a vyděšený režim se bude snažit některé pro něj nebezpečné aktivisty zlikvidovat natrvalo.

Neobáváte se, že se situace zvrhne v masové krveprolití a Člověk v tísni bude muset na Ukrajině působit jako ve válečné Sýrii?

Doufám, že ne, i když střet se radikalizuje. Osobně věřím tomu, že se to v občanskou válku nepřevrátí. Dojde ale ze strany režimu k cílenému násilí vůči určitým lidem. S vydatnou pomocí Ruska. Na druhou stranu, když to bude třeba, budeme tam umět pracovat jako v Sýrii a jiných zemích zasažených válečným konfliktem.

V Sýrii nedávno zahynuli tři vaši pracovníci. Co vás napadlo jako první, když jste se to dozvěděl?

Že umřeli lidé, kteří patří do týmu Člověka v tísni. A hned se dostaví pocit zodpovědnosti za ty lidi. Byť si to vybrali sami, jsou to Syřané, jsou tam doma, ti lidé pro nás pracují, daleko víc riskují, než kdyby seděli doma.

Přemýšlel jste, zda únosná hranice rizika už nebyla překročena?

V souvislosti se Sýrií zvažujeme míru rizika každý den. Zvlášť když od jara se tam situace prudce zhoršila. Průzkum a vyhodnocení rizika ale hodně necháváme na místních zaměstnancích Člověka v tísni. Po smrti těch tří kolegů letěl šéf našich humanitárních operací do Turecka, kde měl třídenní konzultace se zbytkem toho týmu. Probírali, jestli pokračovat, jak a zda vůbec lze zvýšit bezpečnost. Oni řekli - pokračovat, dokud to bude možné. Už kvůli těm spolupracovníkům, kteří zahynuli.

Není to tak, že vy sám nebezpečí vyhledáváte, že vás přitahuje?

Když jezdíte pracovat do vypjatých situací, ať už to jsou živelní katastrofy, nebo války, musíte mít sklon k vyššímu riziku. Možná i kus touhy po dobrodružství tam je. Moc to nezkoumám.Humanitární pracovníci se na rozdíl od novinářů nemusí hnát do první linie. My nelovíme nejdrsnější sólokapry, nejkrvavější fotografie. Smrt nebo únos humanitárních pracovníků znamená často zbrzdění nebo zastavení pomoci. Podstatou našeho profesionálního přístupu musí být nikoliv vyhledávání nebezpečí, ale minimalizace rizika.

Když jste ale začínal, nebylo tam víc toho adrenalinu než smyslu pro zodpovědnost?

Jistě ano, jinak bych se nesebral a nevyrazil do první války, bez jakékoliv znalosti těch věcí. Jen s důvěrou, že se mi nic nestane.

Změnil jste se?

"Místní politici už pochopili, že ghetta nikdo nevyzmizíkuje tlačítkem Delete." (Snímek z Ústí nad Labem - Předlic, 2013.)
"Místní politici už pochopili, že ghetta nikdo nevyzmizíkuje tlačítkem Delete." (Snímek z Ústí nad Labem - Předlic, 2013.) | Foto: Aktuálně.cz

Léta, kdy nás bylo pár a trávil jsem sedm osm měsíců v krizových oblastech, jsou pryč. Dneska vedu profesionální organizaci, která má venku šedesát lidí. Profesionální přístup ale taky znamená, že dokážete odpočívat a vybalancovat rodinný život a práci. Před dvěma lety jsem cítil, že potřebuji delší obnovu, tak jsem odjel s rodinou na půl roku do Indie. Abych si odpočinul a vyladil to své životní balancování.

V Česku je asi „nejdramatičtější" misí Člověka v tísni její působení v romských ghettech. Kolik rodin se vám podařilo vyprostit z kotlů chudoby a kriminality, z nichž téměř není úniku?

Vy si to představujete strašně jednoduše. Pro nás už je úspěch, když se tam situace nezhorší. Když se podaří díky našim programům zajistit, aby děti, které mají dlouhodobě nezaměstnané, málo vzdělané rodiče, dosáhly většího vzdělání, než zajišťují zvláštní školy. Když dokážou překonat na rasismu postavené překážky, které je v životě čekají. Pak mají naději, že dopadnou lépe než jejich rodiče.

To ale skoro vypadá, jako byste jejich rodiče už odepsali.

Nepodsouvejte mi něco, co bych nikdy neřekl. Podívejte se, jaké služby máme pro dospělé, včetně jejich zapojení do veřejných služeb, nebo jak si dát pozor na dluhové pasti. Těžko se mění lidé, kteří jsou léta nezaměstnaní, a nekvalifikovanou práci už téměř nikdo nepotřebuje. Ale je vrcholně nespravedlivé, aby šanci nedostaly jejich děti. Pokládáme se za liberální společnost, která staví na tom, že lidé mají mít stejné šance. Jak se můžeme smiřovat s tím, že některé děti jsou v šesti letech na základě půlhodinového pohovoru odsouzeny k druhořadému vzdělání, a jak velkého počtu dětí se to týká, to je absurdní!

Nastupující ministr školství Chládek je ale zastáncem praktických škol, což je asi jen pokrytečtější název pro zvláštní školy. To je spíš krok zpátky, nemyslíte?

A vy snad vidíte v české politice a státní správě nějakou významnou kontinuitu? Jsme přesvědčeni, že počet praktických škol by měl být postupně snižován. A že je to pro stát dlouhodobě výhodné. Vždyť když odsuzujeme děti, a vůbec nejde jen o děti Romů, ale o mnoho dětí s různým handicapem, k druhořadému vzdělání, tak zvětšujeme počet těch, kteří budou obtížně zaměstnatelní, nebudou odvádět daně a stanou se příjemci sociálních dávek. To není zrovna racionální politika.

Od politiků, kteří myslí na příští zvolení, ale nelze očekávat politiku, jež se ukáže racionální až po letech.

Něco se ale přece jen mění. Ochota politiků na místní úrovni poslouchat racionální argumenty. Pochopili, že ghetta v jejich městech nikdo nevyzmizíkuje tlačítkem „Delete". A že v situaci, kdy lidé v nich už nemají co ztratit, nefunguje pouhá represe. Že postupné, trpělivé zlepšování situace musí vzejít ze spolupráce radnic s místní policií, školami a nevládními organizacemi.

Neděsí vás, že po boku extremistů pochodují k romským ubytovnám už i spořádání otcové rodin a skandují s nimi rasistická hesla, jako třeba svého času ve Varnsdorfu?

Určitě to nepodceňuji, ale musíme jít pod povrch toho, co se stalo. Tam třetina lidí nemá práci, včetně mnoha těch, kteří tam pochodovali. Ale nic se neděje, veřejná správa funguje na mnoha místech bídně, dotace z eurofondů byly leckde rozkradeny či směřovaly podnikatelům spřaženým s politiky. Obecná frustrace, deziluze, úzkost, co nás čeká, která roste v celé zemi, v těchto těžkých oblastech graduje. A takové akce, podněcované populisty a extremisty, jsou pak jeden z mála „mejdanů", kde ti lidé mohou svou úzkost vyřvat. Přesto jde o strašnou věc.

Někde jste řekl, že řídit neziskovku je náročnější než řídit firmu. Proč?

"Neziskovky nemají manažerské prémie, dividendy z akcií, zlaté padáky. Motivovat jejich zaměstnance je o to těžší."
"Neziskovky nemají manažerské prémie, dividendy z akcií, zlaté padáky. Motivovat jejich zaměstnance je o to těžší." | Foto: Vojtěch Marek

Nemáme polštář zisku, na rozdíl od firmy. Chceme po lidech, aby pracovali s chutí, dělali něco navíc. Ale finanční motivaci, běžnou v ziskové sféře, skoro neznáme. Nemáme manažerské prémie, dividendy z akcií, zlaté padáky. A tak to hlavní, čím mohu lidi motivovat, je osobní příklad, vlastní nasazení. Tím nechci podceňovat některé skvělé šéfy firem, kteří kromě financí pracují s osobní motivací i příkladem.

Může být manažer z neziskovky dobrým politikem? Nedávno se o vašem kolegovi z Transparency International Davidu Ondráčkovi mluvilo jako o možném ministrovi vnitra. Myslíte, že by uspěl?

Proč ne? Obojí musí být služba veřejnosti. Tomáš Pojar, který jeden čas šéfoval Člověku v tísni, byl dobrým náměstkem ministra zahraničí. V Americe je běžné, že lidé rotují z nevládek do vlády a zpátky. Politika podle mne není žádné mistrovské umění. Tam jde v podstatě o dvě věci, nějakou morální integritu a schopnost umět věci zorganizovat. Když tohle dokážete, pak je, řečeno s trochou nadsázky, jedno, zda jste řídil firmu, nebo divadlo, nebo psal básně.

Počítáte s tím, že jestli se začnou víc prolamovat bariéry mezi neziskovým prostředím a vládou, zvýší se i na vás tlak, abyste šel tam, kde vás chtěl vidět Václav Havel - do politiky?

Vnímám, že jistí lidé si pořád myslí, že bych byl v politice co platný. Ale to neznamená, že je to osud, který člověk musí přijmout. Člověk má dělat věci, kde si sám sebe dokáže představit. A které by dělal dobře.

Ale mně se nezdá, že si myslíte, že byste politiku nedělal dobře.

Jasně, ale zrovna tak si sám sebe dovedu představit jako dobrého správce horské chaty v Orlických horách.

A kdybyste přece kandidoval, co takhle s heslem Řídit stát jako neziskovku?

Deklaratorně spíš ne. Protože ve veřejnosti bohužel ještě příliš převládá pocit, že lidé z neziskovky jsou hlavně ti hodní, trochu zmatení aktivisté, kteří nosí sandály a chtějí konat dobro. Ale pokud tím myslíme, že věci se mají dělat tak, aby měly smysl, aby služba byla službou - ano, tak nějak snad ano.

 

Právě se děje

před 5 minutami

Hurikán Humberto zesílil na třetí stupeň a blíží se k Bermudám. Ostrovy přijaly řadu opatření

Hurikán Humberto zesílil na třetí stupeň z pěti a doprovází ho nyní vítr o rychlosti až 185 kilometrů za hodinu. Podle amerického Národního střediska pro hurikány (NHC) se nachází asi 655 kilometrů západně od Bermud, které by měl podle současné předpovědi okrajově zasáhnout. Při pouze drobné změně současné trasy by však mohl na ostrovy udeřit přímo, informovala agentura AP.

Ministr Bermud pro národní bezpečnost sdělil agentuře Reuters, že se v poledne místního času (17:00 SELČ) na ostrovech uzavřou školy, vládní budovy a přestanou plout trajekty. O několik hodin později rovněž přestane jezdit hromadná doprava. Meteorologové očekávají až deset centimetrů srážek, prudký vítr a silné vlnobití. 

Na pobřeží Texaského zálivu mezitím udeřila tropická bouře Imelda, která má v příštích dnech na některých místech jihovýchodního Texasu a jihozápadní Louisiany přinést až 46 centimetrů srážek.

Zdroj: ČTK
před 18 minutami

New York jako první americký stát zakázal prodej ochucených elektronických cigaret

Místní zdravotní rada v úterý schválila opatření, které navrhl guvernér Andrew Cuomo, informovala agentura AP. Zákaz se nevztahuje na e-cigarety s tabákovou nebo mentolovou příchutí. Prodejci nyní budou mít dva měsíce na to, aby zakázané zboží stáhli z nabídky.

Cuomo v neděli vyzval k zákazu e-cigaret s poukazem na jejich zvýšenou spotřebu mezi mladými lidmi. V poslední době přitom zdravotničtí experti v USA varovali americkou veřejnost před používáním elektronických cigaret, které jsou spojovány s 380 případy vážného onemocnění dýchacích cest v 36 státech. Evidováno je rovněž šest mrtvých. Zatím však nebylo zjištěno, že by záhadnou plicní nemoc způsobovala konkrétní značka cigaret nebo určitá látka.

New York se stal prvním americkým státem, v němž vešel v platnost zákaz elektronických cigaret s příchutí. Obdobný zákaz sice tento měsíc schválil také stát Michigan, ale opatření tam ještě v platnost nevstoupilo. Podle údajů ze státu New York loni užívalo elektronické cigarety 27,4 procenta místních středoškoláků. Ještě v roce 2014 to bylo 10,5 procenta.

Zdroj: ČTK
Další zprávy