Skutečná reforma zdravotnictví? Bez politicky nepohodlných kroků nemožná

Bývalý ministr zdravotnictví Vlastimil Válek měl přitom mimořádnou příležitost prosadit alespoň základní kroky vedoucí ke zvýšení efektivity systému. Prakticky ji nevyužil. Možná ale nebyl hlavním viníkem. Tím mohl být premiér Petr Fiala, který bez větších rozpaků prohlásil, že reformu zdravotnictví riskovat nebude. Chyběla odvaha. A ani tato opatrnost vládu politicky nezachránila.

A tak dnes může téměř jakákoli změna působit jako velká reforma. Dokonce i taková, která v řadě jiných zemí funguje už desítky let.

Zdravotní pojišťovny by se například mohly začít chovat jako skutečné pojišťovny, nikoli jen jako přerozdělovny vybraných peněz. Zdravotní sestry by mohly získat větší kompetence, podobně jako je tomu dlouhodobě například ve Spojených státech. Mladí lékaři by mohli směřovat k atestacím přes modernější systém vzdělávání. Pacienti by mohli být více motivováni ke zdravé životosprávě a preventivním prohlídkám. A vzniknout by měl i nový státní ústav zaměřený na epidemiologii a veřejné zdravotnictví.

Související

Komentář: Proč bychom někdy měli pacientům vyhovět a umožnit jim ze života důstojně odejít

Pokud se aspoň část těchto kroků podaří prosadit, půjde bezpochyby o pokrok. Jenže současně je třeba otevřeně dodat i druhou věc. Nejde o odvážné ani originální reformy. Jsou to standardní změny, kterými jsme si měli projít už dávno.

Neměli bychom chtít víc?

Neměli bychom konečně otevřít debatu o skutečně zásadních reformách? Třeba o plánu postupné proměny části (možná třetiny) českých nemocnic na zařízení dlouhodobé péče do roku 2030. Česká republika dnes nemocniční lůžka nevyužívá ani z šedesáti procent, přestože by hospitalizace mohly být podstatně kratší. O strukturální změně se sice dlouhodobě teoretizuje, ale dosud navrhované kroky jsou spíše opatrné a politicky nebolestivé.

Stejně důležité by bylo vybudovat skutečně silné analytické a intelektuální zázemí zdravotních pojišťoven, aby mohly vykonávat reálnou revizní činnost místo dnešního administrativního přerozdělování peněz.

Související

Komentář: Kdo vám příště předepíše léky. A proč to nutně nemusí být lékař

A pak je zde ještě jedno mimořádně citlivé téma – připojištění. Tedy možnost připlatit si za okamžitý přístup k nejlepší a současně nejdražší léčbě. Některé moderní léky dnes stojí jednotky až desítky milionů korun pro jediného pacienta. Představa, že stát bude dlouhodobě schopen garantovat dostupnost všech těchto terapií pro všechny bez jakékoli spoluúčasti, je stále méně realistická.

A co teprve pražské zdravotnictví. Už před čtyřiceti lety se mluvilo o tom, že by potřebovalo zásadní reorganizaci. Za celou dobu mé aktivní lékařské kariéry se však nic podstatného nestalo. Přitom by bylo možné výrazně racionalizovat fungování velkých nemocnic, lékařských fakult i jednotlivých týmů. Proč existuje v Praze v některých oborech několik pracovišť v okruhu několika kilometrů, zatímco v jiných regionech obdobná péče prakticky chybí?

Podobných témat existuje mnohem více. Jejich prosazování by ale znamenalo skutečný střet s mocnými zájmovými skupinami – často nejen s politiky, ale i s lékaři samotnými. A to by vyžadovalo ochotu vést konflikty. Obávám se, že právě ta české politice dlouhodobě chybí.

Přes množství pozitivních zpráv o plánech současného ministra zdravotnictví se proto stále více obávám, že k opravdu zásadním reformám nakonec nedojde. A to i přesto, že politická situace je nyní k prosazování změn relativně příznivá.

Odhaduji, že pacienti za dva nebo tři roky konečně získají elektronickou dokumentaci. Zdravotní pojišťovny se začnou alespoň tvářit, že jsme jejich klienty. Nelékařští zdravotní pracovníci rozšíří své kompetence a lehce zvýšíme proočkovanost populace. Ale většinu hlavních neduhů českého zdravotnictví si nejspíš poneseme dál.

Rád bych se mýlil. Obávám se však, že české zdravotnictví čeká spíše období opatrných a politicky bezpečných úprav než skutečně hluboká a razantní reforma systému.

I opatrné změny budou lepší než další roky nečinnosti. Na skutečnou reformu to ale stále nestačí.

Mohlo by vás zajímat: Sociolog varuje před velkým problémem. Ekonomicky rosteme, ale hrozí nám další krize