David Klimeš David Klimeš | Názory
8. 6. 2020 11:30

Skvělé první rande s demokracií. Lepší být poměrně spokojen než většinově nešťastný

Přesně před třiceti roky jsme se dočkali prvních svobodných voleb po pádu komunismu. Přinesly nejen toho správného vítěze, ale také správný hlasovací systém.
A opravdu ve svobodných volbách zvítězila...
A opravdu ve svobodných volbách zvítězila... | Foto: Jan Langer

Československo 8. a 9. června 1990 připomínalo hodně bláznivé omalovánky. Po 40 letech šedi zaplavila republiku pestrobarevná nabídka plakátů. V neopakovatelné předvolební kampani se potkala doznívající kreativita a humor ze sametové revoluce s nezkušeností mnohých nových stran, jak nově oslovit lid ve skutečně volné soutěži.

Nejčastěji bylo k vidění heslo "Kdo? Když ne my. Kdy? Když ne teď. Jak? Když ne s OF". A pod ním plejáda tváří Občanského fóra, které získalo ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění 53 procenta hlasů. Na komunisty jich zbylo jen 13. Nejčastější skandované listopadové heslo "Chceme svobodné volby!" tak došlo toho nejlepšího naplnění.

Sluší se dnes poděkovat všem, kdo se o to tehdy svým hlasem zasloužili.

Neodolatelná přitažlivost většinové volby

Není to však zdaleka jediný důvod, proč si dnes první svobodné volby připomínat. Úspěch českého Občanského fóra a partnerské slovenské Veřejnosti proti násilí trochu zastiňuje, jakým způsobem se hlasovalo a proč to bylo důležité.

Revoluční lídři se tehdy těšili tak silné podpoře, že se mohli rozhodnout celkem pro cokoliv. Jednalo se o první opravdové volby po velmi dlouhé době (44 let od polosvobodných voleb, 55 let od zcela svobodných voleb a 61 let od posledních voleb, kdy nejvíce hlasů získala demokratická strana).

Polistopadová tvář Občanského fóra a pak i premiér České republiky v rámci federace Petr Pithart ve své knize Devětaosmdesátý vzpomíná, jak měl vskutku slavnostní pocit, že právě on mohl vyhlásit počátkem roku 1990 datum klíčové události, která dovrší revoluci. Ale také připomíná, jaké spory tomu předcházely.

Radikálové ve Fóru si přáli volby už v březnu, aby se zachytila revoluční vlna a vítězství nad komunisty bylo co nejspektakulárnější. Pithart patřil k většině oponentů, kteří nechtěli plebiscit, ale už řádný střet nových stran, které ale potřebovaly nejprve získat čas na své ustavení. Odkladem se nakonec nic neztratilo a vítězství bylo přesvědčivé. Jakkoli se to dnes může zdát naivní, prakticky nikdo tehdy nepředpokládal, že by komunisté mohli na české politické scéně dlouhodobě přežít.

Mnohem podstatnější byla otázka formy. Václav Havel dlouho trval na většinové volbě. Se svým odporem ke stranictví prosazoval zvolení silných osobností v jednomandátových obvodech. Nakonec ho kolegové zlomili pro poměrný systém, byť výměnou za to si prezident prosadil zkrácení svého mandátu i mandátu vlád na dva roky. To se později ukázalo jako velmi nejasnozřivé, protože za dva roky se toho po čtyřiceti letech vlády komunistů nedalo dotáhnout do konce mnoho.

Onen poměrný způsob volby do rozhodujícího sněmu nás s mírnými změnami - byť již v jiném státě a s jinou ústavou - provází dosud. Buďme za to vděčni, protože díky tomu od počátku získávají své zastoupení i menší názorové proudy.

Volání po většinovém systému ovšem po celých třicet let neustává. Pravidelně omamuje zejména toho, kdo se zrovna těší výraznější popularitě. Volaly po něm v různých dobách tak rozdílné osobnosti jako Havel, Klaus, Zeman, Schwarzenberg či Babiš.

Naštěstí se to ale nikdy nepovedlo prosadit a menší názorové proudy neztratily v české politice svou reprezentaci. Vládní koalice sice nikdy neuspokojí každého, ale jsou zde sestavitelné a kabinety složené ze dvou až čtyř stran nejsou v Evropě ničím neobvyklým.

Do stávajícího systému není ani nutné nijak výrazněji prosazovat většinové prvky. V nezanedbatelné míře už je totiž obsahuje - například tři malé pětiprocentní strany v jeho rámci vždy získají samostatně mnohem méně mandátů, než kdyby se spojily v plus minus patnáctiprocentní stranu (těch pár poslanců TOP 09, STAN a lidovců ví, o čem je řeč). Zároveň je při vyhraněnosti dnešních politických sporů jen těžko představitelné, že bychom přijali něco ještě radikálnějšího, například bonus pro vítěze voleb, aby mohl velmi snadno sestavit vládu. I takové nápady tu byly, ale bylo by jen těžko akceptovatelné mít v postkomunistické zemi vládu jedné strany, pro kterou hlasovalo třeba i méně než 40 procent voličů.

V českých podmínkách je prostě lepší být poměrně spokojený než být většinově nešťastný.

Stále na správné cestě

První svobodné volby si však zaslouží připomínku i kvůli jiným důležitým momentům. Velkým štěstím bylo vítězství partnerských převratových hnutí v obou částech federace. Málo se připomíná, že složitá verze předchozí federalizace fungovala jen ve spojení s ústavně zaručenou "vedoucí úlohou komunistické strany", která předem přikazovala, co mají poslanci poslušně schvalovat.

Jakkoliv se nespokojenost s federací projevila prakticky okamžitě po převratu, spolupráce českého Občanského fóra a slovenské Veřejnosti proti násilí zvládla překonávat ještě dva roky ty největší vzájemné spory. Teprve když v roce 1992 zvítězily nástupnické národně založené strany ODS a HZDS, celé soustátí se rychle rozpadlo.

Můžeme jistě žalovat na historii a rozjímat, co mohlo být jinak a třeba ještě o kousek lépe. Nic to ale nemění na tom, že první svobodné volby bychom si v česko(slovenských) dějinách měli s radostí a hrdostí připomínat stejně mohutně, jako to činíme se studentskou demonstrací ze 17. listopadu.

Touha po vítězství demokratů a respekt k reprezentaci menších názorových proudů je tou správnou cestou i po třiceti letech a je to něco, co snad stále ještě definuje Česko.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Pompeo: USA odmítají nároky Pekingu na zdroje v Jihočínském moři

Spojené státy od pondělí považují za nelegitimní takřka všechny významnější nároky Pekingu týkající se vod Jihočínského moře. Oznámil to americký ministr zahraničí Mike Pompeo, podle kterého Čína daný region bere jako své "námořní impérium" a nárokuje si kontrolu nad oblastmi, které nemohou být přisouzeny žádné zemi. Agentura AP píše o eskalaci diplomatické strategie Washingtonu a předpovídá další nárůst hněvu na čínské straně.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Rozpočet českého pavilonu na Expu se zvýší o 25,2 milionu korun

Rozpočet českého pavilonu na světové výstavě Expo 2020 se zvýší o 25,2 milionu korun kvůli jejímu ročnímu odkladu v důsledku pandemie koronaviru. Úpravu rozpočtu dnes schválila vláda. Kabinet zároveň potvrdil i českou účast na výstavě v jejím novém termínu. Původně plánovaný rozpočet byl 260 až 310 milionů korun podle účasti partnerů ze soukromého sektoru, ze státních zdrojů mělo jít 229 milionů korun.

Zdroj: ČTK
Další zprávy