Současný sociální smír vyměňujeme za budoucí neklid. To není férový obchod

Přidejte si Aktuálně.cz mezi preferované zdroje na GoogluPřidat Aktuálně.cz mezi preferované zdroje

Kromě čistokrevných koaličních politiků je těžké najít někoho, kdo by obhajoval obří deficit státního rozpočtu plánovaný na příští rok. Pokud někdo nemá rád čísla, stačí uvést jediné: každý den si Česká republika vypůjčí více než jednu miliardu korun. Protože je nás necelých jedenáct milionů, připadá na každého téměř stokoruna denně. Každý den v roce.

A vládní politici tvrdí totéž co jejich předchůdci: my rozhodně nic neprojídáme, my investujeme. Půjčené peníze prý přinesou pohodlnější život, modernější stát a vyšší příjmy v budoucnosti. Budeme bezprecedentně stavět, vyrábět, bádat a rozvíjet se.

Kdyby to byla pravda, bylo by to zcela akceptovatelné vysvětlení, které bych rád podpořil.

Jiná verze reality

Zkusím nastínit jinou verzi reality. My, Češi, nemáme rádi dluhy, ale nereálné sliby nás neurážejí. Slyšíme na vyšší platy státních zaměstnanců, vyšší důchody, odkládání důchodové reformy, bezplatné zdravotnictví a školství i nejrůznější sociální dávky. Máme rádi jistoty, ale mnohem méně už reformy, kontrolu výkonu (pohleďme na úředníky ministerstva zdravotnictví, kteří se oprávněnému auditu bránili peticí), konkurenci a osobní odpovědnost.

Pokud nám někdo nabídne příjemnou verzi současnosti a naznačí, že nepříjemné účty zaplatí kdosi jiný někdy v budoucnu, nemáme problém vyměnit tento slib za volební lístek.

A aby bylo jasno, nemám tím na mysli pouze současnou vládní koalici. Stejným mechanismem se v různé míře řídily i vlády předchozí. Rozdíl spočívá především v tom, kdo toho slíbí více a kdo má „svobodomyslnější“ vztah k budoucnosti.

Část současného dluhu skutečně směřuje do infrastruktury, obrany a energetiky. To jsou výdaje, které mohou být rozumné a někdy dokonce nezbytné. Jenže plánované kapitálové výdaje jsou nižší než celý schodek. Nelze proto tvrdit, že si půjčujeme pouze na investice. Dluhem financujeme také běžný provoz státu a okamžitou spotřebu. A to je evidentní i bez toho, aby byl člověk ekonomem či dokonce odborníkem na státní rozpočet.

Bezprostředně se přitom pravděpodobně nestane nic dramatického. Česká národní banka bude inflaci držet v přijatelných mezích, platy porostou, nezaměstnanost zůstane nízká a většina z nás se po ekonomické stránce bude mít docela dobře. Stát své dluhopisy jednoduše prodá a žádný bankrot se konat nebude.

Tak proč se rozčilovat nebo se tím vůbec zabývat?

Protože relativní pohodu a současný sociální smír si politici kupují na účet budoucí sociální nespokojenosti. Dluhy totiž nakonec někdo zaplatí. Nejspíš nejprve nenápadně vzrostou spotřební a majetkové daně. Zdraží cigarety, alkohol, slazené nápoje, pohonné hmoty, energie nebo vlastnictví nemovitostí. Budou se rušit daňové výjimky a zvyšovat různé odvody a poplatky, přičemž se to, pokud možno, nebude označovat za zvyšování daní.

Potom pravděpodobně poroste spoluúčast na službách, které dnes považujeme za bezplatné. Zdravotnictví sice zůstane formálně hrazené z veřejného pojištění, ale na některé výkony se bude čekat a rychlejší či komfortnější péče bude placená. Podobný vývoj by zasáhl sociální služby a částečně i školství.

Pokud nebude stačit ani to, může přijít zvýšení DPH, daní z příjmů nebo sociálních a zdravotních odvodů. Důchody patrně nebudou nominálně snižovány, ale budou ve vztahu k průměrné mzdě méně štědré než dnes.

A ještě jedna klíčová otázka. Kdo by nesl hlavní břemeno těchto změn? Nejspíš střední třída a věkově dnešní mladší a střední generace. Chudší občané nebudou mít dostatečný daňový potenciál, nejbohatší svůj majetek ochrání a zajistí si daňovou optimalizaci.

Politiky řízené zadlužování považuji za jednu z největších slabin současné demokracie. Jsem přesvědčen, že o tomto mechanismu by se mělo mluvit co nejvíce. Je to zřejmě jediná možnost, jak se nenechat zmámit tvrzením, že obří dluhy vlastně ničemu neškodí.

Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?

Přidat jako preferovaný zdroj