Vidíte zlatý kočár, veze se na něm papež a spolu s ním alegorické postavy tří křesťanských ctností - víry, naděje a lásky. Poslední z nich drží v jedné ruce hořící srdce a ve druhé pochodeň, jíž… ehm… zapaluje spisy heretiků," ukazuje mladá benediktinská řeholnice prstem vzhůru, k nástěnné malbě kostela Panny Marie Vítězné na pražské Bílé hoře. "Jedním z heretiků je Jan Hus, jenom se tu ve shodě s tehdejší věroukou jako bludař nesměl objevit, takže autor do obrazu vkomponoval pouze jeho jméno,"dodává. A pokračuje: "Malba se jmenuje Oslavení církve českými patrony. Prostě české nebe."
Při posledních slovech se ona i denominačně pestrá paleta přihlížejících rozesmějí, jelikož všem vytanou na mysli Cimrmani a jejich stejnojmenná divadelní hra. Říká se tomu náležitost ke společné kultuře. Smích v tu chvíli ale představoval také nadhled - freska vznikla už dávno a těžko se teď vmýšlet do situace těch, kdo ji objednali a vytvořili. Nezdálo se zkrátka, že by v tu chvíli obraz někoho z přítomných traumatizoval. Dění kolem staroměstského sloupu ovšem napovídá, že při troše snahy si takové stavy nad historickými událostmi stále přivodit dokážeme.
Sestra, která výklad vedla, duchovně přináleží k tradici, jež na nástěnné malbě z českých dějin triumfuje, totiž ke katolickému řádu. Obdobně na tom byl další z účastníků - představený karmelitánů -, jehož předek, myšleno duchovně, je dokonce významnou postavou celého bělohorského příběhu.
Součástí oltáře je totiž malý obrázek s Marií a světci. Ten údajně našel karmelitán putující s katolickými vojsky, přičemž světci měli vyškrábané oči, protože radikální protestantští kazatelé považovali obrazy svatých za modly a veleli je takto poškodit, neboť v Bibli jsou modly považované za bohy, kteří "nevidí a neslyší". Dávný mnich zneuctěný obrázek sebral a legenda, vymalovaná na kostelním stropě, ukazuje, že rovněž díky karmelitánovým modlitbám pak katolická vojska na Bílé hoře zvítězila.
Kdepak mariánský sloup na Staroměstském náměstí, to nástěnná malba v kostele triumfující Matky Boží je připomínkou velkého katolického vítězství z roku 1620! Významy, které do mariánského sloupu vkládají jeho odpůrci, jsou ve svatostánku na Bílé hoře vymalovány zcela názorně. Domácí stavy i s heretiky jsou poraženi a české nebe je znovu vzorně katolické. Přesto existuje důvod k naději, že letos v listopadu bude kulatá připomínka neuralgického bodu českých dějin skutečně smírčí událostí.
Jde o způsob, jakým se vztahujeme k minulému - zda v něm hledáme potvrzení vlastních postojů, nebo jej dokážeme do svých osudů integrovat a vytvořit z něj tu nejlepší budoucnost, jaké jsme schopni.
V listopadu uplynou přesně čtyři stovky let od bitvy, která pro jedny představuje počátek temného století, zatímco pro další je symbolem žádoucího návratu k tradici. Pro většinu české společnosti půjde ale nejspíš jen o připomínku události, kterou bude lovit z matné dějepisné paměti.
Nedlouho po vzrušené debatě o barokním sloupu, vedené téměř výhradně muži, vztyčí šest žen žijících v klášteře na Bílé hoře smírčí kříž na místě zvaném Alej exulantů. A to ve výroční den traumatizující bitvy.
Namísto replik barokní minulosti - sloupů a jezdeckých soch - nabízejí ten nejobyčejnější a zároveň nejhlubší symbol, k němuž se vztahovali katoličtí světci stejně jako Hus nebo Komenský. Tradice velí pod křížem oněmět. Kéž bychom ji zachovali.
