Když křičel do megafonu na Letné, obdivovatelé mu radili, ať jde do politiky. Když tam teď míří, mnozí z nich se durdí, proč se tam cpe. Bývalý předseda spolku Milion chvilek pro demokracii a lídr nového hnutí Lidé Pro Mikuláš Minář potvrzuje, že jako obvykle tak úplně neví, čeho přesně chce dosáhnout, ale jako obvykle má talent strhnout pozornost.
Samotné nové hnutí by zatím nestálo za analýzy - má nula procent podpory a spíše než Lidé Pro by mohlo vystupovat pod indiánským jménem "Jestli-si-to-hodně-budete-přát-a-napíšete-nám-program-tak-teda-asi-vznikneme". Ale neobvykle prudká reakce na v demokracii celkem banální věc - totiž založení nového politického uskupení - ukazuje, jak mizerně jsme na tom nyní se znalostí tuzemského voličstva. Necelý rok před volbami je to zpráva, která nevěstí nic dobrého.
Jen je nechte, ať se bojí
Minář to schytal hned z několika stran: nemá program, nemá výrazné osobnosti, moc sází na marketing. Asi by to byly i relevantní výtky, kdyby ovšem ostatní strany snad nějakým programem disponovaly, v každé z nich defilovala sestava kvalifikovaných kandidátů na ministerské posty a sekretariáty řešily i něco jiného, než kolik lajků pochytal nejnovější vtípek na Babišův účet. Pokud tedy stávajícím stranám nějaké nové hnutí trochu protáhne pérka a donutí je k lepším výkonům, rozhodně to nebude na škodu.
Aktuální opatrné našlapování kolem dvou zatím dosti nestabilních opozičních spoluprací není udržitelné. Další zadržování dechu, aby se snad po prvním kýchnutí křehoučké koalice Pirátů a Starostů, případně ODS, lidovců a TOP 09 nerozsypaly, by už nepřipomínalo nic jiného než vytváření pověstného klidu k práci na budování jednotné opoziční Národní fronty.
Není nejmenší důvod spílat Minářovi jen proto, že se rozhodl zbytky svého rychle slábnoucího občanského kapitálu investovat do toho, aby dobře naobědvané politiky prohnal po volebním dvorku. Slib, že politické hnutí promění v regulérní stranu až poté, co vyjde najevo, že si její vznik přeje alespoň deset procent voličů, navíc celkem spolehlivě vylučuje, že se nám tu narodí další mrtvé partajní dítě.
Osm procent vlažných anoistů
Ty nejpozoruhodnější výtky se ovšem týkají údajné neschopnosti nového uskupení oslovit Babišovy voliče. Prozrazují zatuhlé myšlení, jež společnost vnímá jako jednou provždy rozdělenou na provládní a protivládní tábory, mezi nimiž prakticky neexistuje most, po kterém by bylo možné přejít z jedné strany na druhou.
Je to fikce. Neexistují žádní letití voliči ANO, kteří by pevně a dlouhodobě projevovali přízeň právě hnutí Andreje Babiše. Žijí tu jen zklamaní voliči nejprve TOP 09, ODS a Věcí veřejných, následně doředění těmi, kdo hlasy předtím odevzdávali ČSSD a KSČM. Již dlouho jsou ale v politické mlýnici i v médiích karikováni do podoby nadšených totalitářů.
Podle průzkumů agentury Kantar sice zhruba tři čtvrtiny z nich aktuálně nezvažují volbu jiné strany, to ale pořád nechává v politickém talónu čtvrtinu váhajících. Jde tedy zhruba o osm procent těch, kdo ANO dávají svůj hlas, teď se ovšem rozhlížejí i po konkurenci. A jsou to právě oni, kdo nakonec rozhodnou o tom, zda Andrej Babiš příští rok na podzim uspěje, či nikoliv. Při sestavování vlády bude totiž hrát velkou roli, získá-li opět svých standardních 29 procent, nebo jen něco kolem dvaceti.
Ve stereotypním mediálním uvažování sice nikdo, kdo kdy dal hlas Babišovi, už nemůže přejít k opozici. V reálném životě to ale vypadá jinak. Data prozrazují, že část takových lidí šilhá po ODS, Pirátech, a dokonce i Starostech. Není vůbec překvapivé, že si z této porce chce ukousnout také Minář. Zkouší nalákat voliče, kterým ANO zatím stále vychází jen jako nejmenší zlo a kteří čekají na nějakou lepší politickou nabídku.
Způsob politického léta
Nikdy není rozumné kohokoliv předem odepisovat, přesto se momentálně lze jen obtížně vyhnout dojmu, že hvězdná hodina Mikuláše Mináře už odbila. Jako občanský aktivista mimořádně uspěl, představa, že by něco obdobného mohl zopakovat pod svou vlastní značkou také jako politik, dnes ale vyžaduje hodně bujnou fantazii. A především čas, který někdejší chvilkař nemá: založit stranu, vytvořit program, rozlézt se do krajů a sestavit finální kandidátky za půl roku je prakticky nereálné.
Pokud ovšem dokáže prohnat nynější stále hodně vratké opoziční koalice - a ukáže jim, že mnozí voliči ANO nejsou extremisté, ale jen někdejší příznivci mnoha tradičních stran, kteří by se už zase třeba i rádi vrátili z politického vandru, kdyby měli kam -, pak tento způsob příštího léta se nezdá býti nijak zvlášť nešťastným.