Síla obrazů má navrch; hesla, moudré věty, slogany i zásadní projevy se ocitají až na druhém místě. Ba co víc - lépe než odjinud k lidem promlouvají z triček, na nichž se ovšem také stávají svého druhu obrazem. Skrze obrazy tak nahlížíme i osobnosti moderní doby, prezidenty nevyjímaje.
Malá, ale nutná odbočka: Takové ohlížení za nimi někdy nevyhnutelně připomíná i cosi jako cestu kolem kalové jímky. Ze současného prezidenta se například nejspíš zachová obraz vyhaslého, a o to zlejšího starce na invalidním vozíku, jak dřepí v podivné krabici z plexiskla.
Z jeho předchůdce zase videosekvence tajného přemisťování cizího protokolárního pera do vlastního saka, završená spokojeným úsměvem nad sebou samým, když je pero v kapse. Ty obrazy vyvolávají ze všeho nejvíc pocit studu za někoho druhého, kdo k vám bohužel nějak patří, což je, jak ví každý, komu se to stalo, mnohokrát horší, než když se člověk stydí za sebe sama.
Jak propastně úlevný, plný pozitivních emocí i vzpomínek je ve srovnání s těmito dvěma podívanými zpětný pohled na obrazy posledního československého a prvního českého prezidenta.
Obraz první - Naslouchání
Portrét Václava Havla, který s úsměvem a rukou u ucha naslouchá svatému Matoušovi, jak jej namaloval mistr Theodorik, vyfotografoval Pavel Štecha v roce 1992. Václav Havel prý měl ten obraz, na němž zase evangelista naslouchá Božímu messengerovi andělovi, rád, a asi měl rád i tuhle fotografii, alespoň jeho pohled do objektivu tak vypadá; z těch tří tváří na obrázku si to rozhodně užívá nejvíc.
Proč ne, je to převratná doba. Listopad 1989 ještě v čerstvé paměti, návrat komunistického marasmu si nedovede nikdo představit, a i když konec dějin se nekoná, je to čas důvěry v budoucnost. Byť Československo, jehož předválečná sláva jediné demokracie ve střední Evropě má být obnovena, má už namále.
Ztracená důvěra je totiž to podstatné, co se občanům této země navrátilo. Ve všech podobách: důvěra v sebe, v ostatní, v obrozující se i zcela nové instituce, v oživující se parlamentní demokracii, v budoucnost. Jestliže někdo v té době symbolem nové důvěry je, pak to je právě Václav Havel. I ten rozpad Československa díky němu většina z nás vnímá víc jako příležitost než jako důvod k truchlení nad koncem snu TGM.
Důvěra se neobejde bez schopnosti naslouchat, chápat ostatní, vnímat víc než jen své zájmy, umění dosahovat konsensu. O to vše Václav Havel usiluje. Nepolitická politika je pro něj politika bez politikaření, která se bez důvěry nedá dělat: důvěry v pravidla hry, v sebe i v ostatní hráče.
Roky jeho prezidentování Československu a poté i Česku jsou údobím střetu o důvěru s technokraty moci a prosazovateli vlastních zájmů, kteří se ohánějí Adamem Smithem a zaštiťují úkolem obnovit kapitalismus, přinést prosperitu. Kteří však nejspíš nikdy nepochopili, že k tomu nestačí jen získané statky a sumy, tedy kapitál fyzický a finanční, ale že to možná nejpodstatnější je kapitál sociální, který stojí a padá s důvěrou. Konec konců, Adam Smith byl především morální filozof a o důvěře jako tmelu prosperující demokratické společnosti věděl stejně dobře jako Václav Havel.
Obraz druhý - Chlápci, kteří mění svět
Tahle fotografie vznikla náhodně, stejně jako setkání, které zachycuje. Jiří Pekárek ji pořídil v dubnu 1995 na letišti v Melbourne, kde na sebe nečekaně narazili Václav Havel na oficiální návštěvě Austrálie a "Stouni" na koncertní šňůře. Stojí tam na letištní ploše chlápci, kteří se jen tak potkali: Havel tentokrát nenaslouchá, ale živě gestikuluje a něco říká Micku Jaggerovi.
Suď bůh co, ale nejspíš nic o tom, jak moc on i oni změnili svět k lepšímu, jak podstatně se přičinili, aby byl svobodnější. On svým neokázale statečným životem a texty, oni rockem, který osvobodil všechny poválečné generace - a vlastně taky texty. (S velkou pravděpodobností si při tom užili víc zábavy, ale ani Havel nikdy nebyl nudný patron. Možná jim zrovna vypráví, co zažil.)
Při vší úctě k TGM, k jeho dílu, osobní statečnosti, vytrvalosti a nasazení, s nímž se přičinil o náš moderní stát a jeho demokratickou podobu, je to Václav Havel, kdo nejvíc ze všech Čechů ovlivnil vývoj politického myšlení, ale i praxe nejen u nás, nýbrž v celém světě.
Byl-li někdo česká světová celebrita v tom opravdovém, a nikoli jen popovém či sportovním slova smyslu, pak on. Byť jen dramatik, vězeň svědomí, politik. TGM je podstatný a důležitý především pro nás. Václav Havel je podstatný a důležitý pro celý svět.
Přidám k obrazu vzpomínku na nenápadnou sílu i moc jeho slova. Měl jsem příležitost být v září 2002 v New Yorku v sále, kde na pódiu seděla trojice mužů: nobelista spisovatel Ellie Wiesel moderoval rozhovor Václava Havla a Billa Clintona. Kdyby to byl němý film, dominoval by sálu Clinton - suverénní a sebevědomý řečí těla, gesty, už samotným způsobem, jak seděl na židli. Nebyl to však němý film, a ten o hlavu menší, trochu rozpačitý a po svém plaše usměvavý Havel byl víc než rovnocenným partnerem ještě nedávno nejmocnějšího muže světa.
Obraz třetí - Na břehu času
Tahle fotografie je z mých obrazů Václava Havla nejstarší, spoušť aparátu stiskl už v roce 1990 Tomki Němec na portugalském pobřeží Atlantiku. Stopy v písku, jen obrys postavy zády k nám, čelem k příboji a obzoru.
Člověk a čas, který ten člověk přesahuje.
Proto padá v těchto dnech, kdy uplynulo deset let od jeho smrti, tak často otázka, zda nám chybí. Pokud nejsme implicitně záštiplní, nelze odpovědět jinak než že ano. Jde jen o to, jakým způsobem.
Chybí nám jeho otázky i jeho naslouchání odpovědím, které dostával. Chybí nám jeho chuť k dialogu a hledání konsenzu. Chybí nám jeho touha po řešeních, která dokážou překročit volební období i vlastní zájmy a nároky. Chybí nám jeho vytrvalé hledání a vytváření toho, co společnost pojí, nikoli rozděluje. Chybí nám jeho hledání a nacházení důvěry - dokonce víc, její vytváření.
To všechno nám chybí. Avšak zároveň jsem si jist, že podstatnější než stýskání si nad tím je odhodlání dělat všechno pro to, abychom si stýskat nemuseli. V tom je největší odkaz Václava Havla: chovejme se a jednejme tak, abychom na břehu času obstáli.
Autor je novinář.
