Komentář: Tuhle roli by prezident hrát neměl!

Nespokojenost části veřejnosti se současnou vládou, či spíše s výsledky posledních parlamentních voleb, už dohnala nemálo lidí na náměstí a prezidenta Pavla postavila do role jejich kvazi vůdce. Je to role, která mu nepřísluší a měl by se jí co nejdůrazněji vyhnout.

Loňské parlamentní volby dopadly způsobem, který byl dlouho předtím předpovídán politology, ale který část veřejnosti zcela upřímně nečekala. Výměna vládnoucí elity a mocenské platformy zanechala tu předchozí v šoku, ze kterého současná vláda a její představitelé těží dodnes.

Jedním z důsledků onoho šoku byla a je reaktivace toho, co se dá nazvat „občanská společnost“ a co v minulosti už dokázalo aktivovat nemalou část veřejnosti. Hnutí Milion chvilek pro demokracii se svým staronovým charismatickým předsedou začalo pořádat demonstrace. Jejich oficiálním tématem i důvodem ke svolání byly spory mezi prezidentem a vládou o osobu kandidáta na ministra životního prostředí Filipa Turka.

V jejich podkresu a vyznění však velmi silně rezonovalo něco jiného. A sice, že nejde ani tak o protest „na podporu demokracie“ nebo „na podporu prezidenta“, jako o protest proti vládě současné koalice a – jak říkali zejména její zastánci – proti výsledkům voleb.

Ať už platí první, či druhé, ono občanské hnutí za racionální důvod své činnosti prohlásilo podporu prezidenta v kompetenčním sporu s vládou. Kritici – tentokrát už nejen z řad jejich příznivců – upozorňovali na to, že tím prezidenta staví do role de facto vůdce opozice. Je to role, které by se prezident Pavel měl za každou cenu vyhnout, a to nejenom s ohledem na svou vlastní politickou kariéru.

Demokracie je systémem pák a protiváh. Nikdo, i když by se velmi snažil, nemůže uchvátit celou moc. To platí pro toho, kdo je ve vládě, ale úplně stejně i pro toho, kdo je v opozici. Figura prezidenta je nejenom reliktem monarchistického uspořádání, ale zejména postavou, která stojí nad všemi ostatními účastníky jako hráč, jenž má v rukou velkou inherentní moc a s touto mocí nakládá tak, že ne všem vyhoví, ale současně nechodí do konfliktů.

Jinak řečeno, když za ním přicházíte jako účastník politického boje, nemůžete chtít, aby byl na vaší straně, a nemáte žádnou jistotu, že udělá to, co chcete, ale současně z podstaty věci hledá průniky, kompromisy a řešení. Tato pozice je v tom, jak je zorganizována naše společnost, zcela unikátní. Přísluší pouze těm, kdo se těší nevyšší míře autority a vnímané síly, dokonce i tehdy, kdy by byla mnohem menší, než je skutečný rozpis jejich pravomocí.

Je zcela namístě, že občanští aktivisté protestují proti vládě. Bylo by namístě, kdyby aktivně vstoupili do politiky a začali usilovat o demokratický mandát, ať už přímo, či podporou některého ze stávajících subjektů. Určitě by byli rádi, aby v jejich čele alespoň symbolicky stál někdo tak významný, jako je prezident státu.

Tomu státu by to ale ublížilo. Protože pak by na jeho vrcholu už nestála osoba vnímaného „mocného nezávislého arbitra“, ale jasně se profilující politik. A to by s ohledem na skutečnost, že stávající prezident svou neutrální roli hraje velmi dobře, byla škoda.

Autor je firemní sociolog