Jenže kvůli blízkosti fronty, která se přiblížila na osm kilometrů k městu, z Kosťantynivky letos odešla i většina vojáků, kteří zde dříve bydleli a odpočívali. Kvůli dronům a ostřelování je to i pro vojáky příliš nebezpečné.
Ani Jura s Innou už v Kosťantynivce nebydlí. Při dřívějších cestách po bojištích východní Ukrajiny s Matyášem Zrnem nám Jura býval kosťantynivskou spojkou, dobrým andělem, rádcem a kvartýrmajstrem. Tehdy jsem mu slíbil, že až bude u nich ve městě k nežití, můj dům za Užhorodem s bezpečným nebem nad střechou je mu k dispozici. Od konce minulého roku tak jejich auto parkuje na mé zahradě a Jura s Innou našli nový domov v mém domě.
Jejich prázdný dům, přesněji prázdnou polovinu domu (v druhé části se samostatným vchodem totiž stále bydlí starý soused), jsme plánovali využívat jako naši základnu při dalších cestách na východ. Na dům jsem se těšil, a to i přesto, že už při posledním loňském pobytu na něm byly stopy po šrapnelech a lehce na nás padal strop poškozený nedalekým výbuchem rakety.
Když jsem zhruba hodinu před zákazem vycházení přijel do města, měl jsem v kapse klíče od Jurova domu. Měl jsem ale taky určité obavy. U domu není garáž, a proto jsem přemýšlel, jak zamaskuji auto. Přece jen, nové terénní auto před domem by mohlo vzbudit zájem ruské rozvědky a následně dělostřelectva. Po cestě získané informace o masovém nasazení dronů řízených přes optické vlákno byly taky znepokojivé.
Ukrajinský deník Petra Židka
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Zajel jsem nejdřív za jedním z našich místních kontaktů, velitelem pěší roty. A svěřil jsem se mu se svými obavami. Po nahlédnutí do mapy mi dal za pravdu. Takže jsem změnil plán a spojil se se záložním kontaktem ohledně ubytování a tu jednu noc se rozhodl přespat u něj, v trochu bezpečnější části města s autem schovaným v garáži.
V noci došlo k silnému ostřelování města. Abyste si to správně představili, v Kosťantynivce jsou v těchto dnech výbuchy slyšet téměř neustále: pijete si kafe na zahrádce a do toho bum, bum, ratata ta, bum, bum. Celé dny, celé noci. Na to si zvyknete. Ale tentokrát to bylo něco jiného a i já jsem se z postele raději svalil na podlahu, abych snížil riziko zásahu šrapnelem.
Ráno mi volá Jura, majitel domu, od kterého mám v kapse klíče a ve kterém jsem nespal jen shodou několika náhod. Po hlase slyším, jak je rád, že se mi dovolal živému. Oznamuje mi, že jeho dům dostal zásah a shořel.
Mimochodem, dozvěděl se to z aplikace Telegram - ta teď funguje jako nejspolehlivější zdroj informací, zejména lokálních. Když někam jedu, první věc, kterou dělám, že se přihlásím k odběru informačních kanálů daného místa na Telegramu. Poznamenávám si - o Telegramu a jeho úloze v získávání informací musím v Ukrajinském deníku napsat samostatný text.
Jura mi tedy poslal fotku svého domu, kterou našel na Telegramu, a pogratuloval mi k tomu, že jsem se podruhé narodil. Poprosil mě, abych udělal foto a video dokumentaci kvůli náhradě škody. Ta je sice nejistá, ale teoreticky by na ni měl mít nárok.
Manželskému páru, vlastnícímu dům, kde jsem nocoval, oznamuji, že jim v dalších dnech zůstanu na krku.
Když jsem přijel k Jurovu domu, uviděl jsem spoušť. Fotka stažená z Telegramu totiž vzbuzovala jisté naděje, že škody nejsou tak strašné, že třeba část domu bude obyvatelná, že dům půjde zakonzervovat a později obnovit. Ne, během pár sekund zjišťuji, že dům s konečnou platností skončil. Neopravitelná, totální destrukce.
Na místě je několik lidí: voják-minometčík, zotavující se ze zranění (jeho jednotce jsme dříve posílali zákopová kamna), který na pokyn hasičů dohlíží na spáleniště, aby se požár znovu nerozšířil; jeho kamarád, popíjející lékařský líh (na Donbase je prohibice, legálně si tedy alkohol koupíte jen v lékárně); sousedka z vedlejšího domu.
Od nich se dozvídám, že starý pán, který bydlel v jedné polovině domu, je mrtvý. Shořel na uhel - stejně jako dům, ve kterém bydlel.
Vyptávám se také na podrobnosti. Sousedka povídá, že když oznamovala požár, dovolala se hasičům v Kramatorsku. Pak jí volala policie, která si informaci ověřila, a do dvaceti minut od nahlášení přijeli místní hasiči. Za to mají můj obdiv. Jen si to představte - ostřelované město, které hoří na několika místech, a hasiči zvládnou přijet k rodinnému domku. Sice moc neuhasili, ale i tak. Mimochodem, pozdější vyšetřování (ano, tyhle věci se i ve válce vyšetřují) prokázalo, že dům byl zasažen dělostřeleckým granátem. Ten podle sousedů mířil na nedalekou elektrorozvodnu.
Během očumování spáleniště na místo přijel hasič, zkontroloval situaci, ujistil se, že místo je pod kontrolou, a odjel.
V boudě jsem našel vystrašeného psa. Ostatní zvířata, včetně stáda koz a několika prasat, Jura před odjezdem na Zakarpatí naštěstí stihl rozdat. Přemýšlím, že by tady ještě mohla být kočka, ale není.
Kvůli dokumentaci procházím celý dům. Vidím místa, která vyvolávají vzpomínky: tady jsme se s Matyášem nacpávali kozím sýrem, tady jsme natáčeli Innina zvířata, tady jsme spávali, tady jsem měl spát já, tady pod těmi ohořelými trámy v sutinách byla postel, na které jsem měl ležet.
Neudržím se, podlehnu přemlouvání a napiju se zředěného lékařského lihu. Ano, blíží se policejní hodina a já ještě musím odřídit domů, do domu, na který ještě z Rusy kontrolovaného území nic většího nepřiletělo (pár šrapnelů se nepočítá). Ale je válka, hoří domy mých přátel, umírají lidé a já se nebudu zatěžovat myšlenkami na pár promile v krvi.
Při usínání vzpomínám na Jurovo vyprávění, jak v čtrnáctém roce s kamarády z města vyhnali ruské povstalce. On, etnický Rus, nám vysvětloval, že po dvacetiletém životě v Rusku nechtěl, aby svět, ve kterém tam žil, přišel do jeho města, do Kosťantynivky. Teď, po jedenácti letech, se stalo to, proti čemu tehdy bojoval - "ruský mir" přišel do jeho domu, doslova.
