Výbuch byl silný, přesně na hraně toho, kdy už se vrhám na zem, nebo to stoicky ustojím. Tohle jsem ustál. Všichni v mém zorném poli sebou trhli. Starý pán, který čekal u přechodu pro chodce vedle mě, se zeptal: „Kde to bouchlo?“ Neuměl jsem mu odpovědět, ale bylo to přímo před námi a bylo to blízko.
Reklama
Za pár sekund další silný výbuch, tentokrát po pravé ruce. Tlaková vlna stejné intenzity, jako by do vás někdo lehce šťouchnul. Škody žádné, jen strašný hluk a ono „šťouchnutí“.
Sakra, výbuchy byly jen dva! Obvykle letí najednou tři až čtyři KAB – že to byly tyhle letecké klouzavé pumy, vím jistě. Sakra, ještě minimálně jedna musí spadnout, přičemž to obvykle bývá někde blízko.
Utíkám z volného prostranství. Ostatní pokračují v chůzi, jako by se nic nedělo. Já zhruba po minutě, když nic dalšího nebouchá, taky.
Ulice vypadá neskutečně klidně. Je horké léto, většinou pěkně upravení lidé vypadají, jako by se nic nestalo. Tamhle vymóděné kočky popíjejí své espreso, někdo pospíchá kdovíkam, jiný sedí na lavičce a pokuřuje. Vše vypadá idylicky – jen kdyby se za chvíli mezi domy nezjevily dva sloupy dýmu, jeden bílý, druhý černý.
Reklama
Reklama
Jsem na cestě na večerní bohoslužbu, je totiž neděle. Protože dým stoupá přibližně ve směru, kde je chrám, do kterého mířím, chvíli přemýšlím, jestli nezměnit plány. Údery totiž většinou přicházejí v několika vlnách a často na jedno místo.
Jdu dál. Nedělní bohoslužba je povinnost a taky se chci podívat alespoň na jedno místo dopadu KAB.
Poslední dobou jsem si celkem zvykl, že mě stále někdo chce zabít. Zvykl jsem si i na to, že na tohle město, před válkou skoro milionové, několikrát denně dopadají KAB, nalétávají na něj šáhidy a že v jeho ulicích se prohánějí vražedné FPV drony.
Ještě nikdy jsem ale neměl tolik času, abych se mohl podívat na místo dopadu a postát s davem čumilů. Jdu tedy za stoupajícím kouřem. Čím víc se k němu blížím, tím víc přibývá lidí diskutujících o tom, co se právě stalo – prodavači, kteří povylézali z obchodů, chodci.
Reklama
Reklama
Zároveň to ale většinu lidí, alespoň na pohled, nezajímá. Trhovci na chodnících v klidu dál prodávají zeleninu, chodci proudí sem a tam, jako by se nic nestalo. Co se děje v jejich hlavách, to vědí jen oni sami.
Ukrajinský deník Petra Židka
Petr ŽidekFoto: Petr Židek/Aktuálně.cz – Archiv autora
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Foto: Archiv autora
Brzy začínám kouř nejen vidět, ale i cítit. Překvapuje mě, že neslyším sirény záchranky ani hasičů.
Reklama
Reklama
Za chvíli potkávám „běžce“. Většinou to jsou zralejší ženy s taškami v rukách, které běží směrem ke stoupajícímu dýmu. Tipuji, že někde tam bydlí a se srdcem sevřeným strachem běží zkontrolovat své byty a své blízké.
Zjišťuji, že jeden z KAB dopadl přibližně 700 metrů od místa, kde jsem v době výbuchu stál.
Když jsem někde na bojové pozici, v „kill zóně“, a letí KAB, u kterých je předpoklad, že dopadnou v okruhu jednoho kilometru, zalézám pod zem a ještě si nasadím přilbu. To proto, že ta nebezpečná svině může i na takovou vzdálenost zbortit sklep, do kterého jste zalezli.
Ale tady je město, milionové město. Městská zástavba účinky KAB celkem dobře tlumí. Takže tady babka s klidem dál prodává svá rajčata.
Reklama
Reklama
Když jsem zhruba 200 metrů od místa výbuchu, začínají se sjíždět policajti, hasiči a záchranka. Neobviňuju je z liknavosti. Oni vědí, že druhá strana s oblibou útočí na stejné místo dvakrát. Tedy malé zdržení je celkem oprávněné.
Tady už vidím první škody, první plačící ženy. Tady se diskutuje mnohem víc a jsou vidět dva výrazné proudy chodců. Jedni směřují pryč, do bezpečí, druhé zvědavost vede přímo k epicentru výbuchu.
Už vidím plameny. Zásah dostalo parkoviště mezi paneláky. Vidím mladého silného muže, jak hystericky brečí, protože mu hoří auto. Ale chápu – mohl to být jeho jediný majetek, to auto ho mohlo živit.
Nezapomeňte poděkovat
Procházím vedle dvou žen. Jedna říká zcela klidným hlasem té druhé: „Válka mě připravila o psa, manžela a teď i o auto.“ Opravdu to řekla v tomto pořadí.
Reklama
Reklama
Z požáru se ozývají výbuchy. Hasič říká lidem, ať jdou raději pryč, že tady není bezpečno. Většina nereaguje. Jedna matka odhání svou dceru.
Já chvíli zevluji a pak se rozhodnu stihnout plánovaný obřad v kostele, i proto, že mě zajímá, jestli se uskuteční. Přece jen je to kousíček odtud.
Když odcházím, všímám si, že tady nejsou jen dva proudy chodců, ale je tady ještě jedna zvláštní skupina. Většinou ženy, odhadem 40 až 60 let. Začaly se organizovat, uklízet škody (okna jsou rozbitá v okruhu asi 200 metrů od výbuchu), něco přenášejí, organizují, radí se.
To mě dost překvapuje. Hlavně to, že chlapa mezi nimi nevidím žádného, ani mladé ženy.
Reklama
Reklama
Nakonec přicházím se zpožděním na bohoslužbu. V kostele to vypadá, jako by se nic nestalo. Jen při kázání kněz řekl, že tlaková vlna uhasila všechny oltářní svíce a že zapomínáme děkovat Bohu.
Já dnes poděkoval.
Mohlo vám uniknout: „Pudová úzkost.“ Co s vámi udělá dron-zabiják nad hlavou? Učí se to i Češi
Ukrajinský deník: Válka mě připravila o psa, manžela a teď i o auto
Následky dopadu bomby KAB
Výbuch byl silný, přesně na hraně toho, kdy už se vrhám na zem, nebo to stoicky ustojím. Tohle jsem ustál. Všichni v mém zorném poli sebou trhli. Starý pán, který čekal u přechodu pro chodce vedle mě, se zeptal: „Kde to bouchlo?“ Neuměl jsem mu odpovědět, ale bylo to přímo před námi a bylo to blízko.
Za pár sekund další silný výbuch, tentokrát po pravé ruce. Tlaková vlna stejné intenzity, jako by do vás někdo lehce šťouchnul. Škody žádné, jen strašný hluk a ono „šťouchnutí“.
Sakra, výbuchy byly jen dva! Obvykle letí najednou tři až čtyři KAB – že to byly tyhle letecké klouzavé pumy, vím jistě. Sakra, ještě minimálně jedna musí spadnout, přičemž to obvykle bývá někde blízko.
Jak obejít sankce? Klíčové stroje pro ruské rakety proudily od našeho souseda
Utíkám z volného prostranství. Ostatní pokračují v chůzi, jako by se nic nedělo. Já zhruba po minutě, když nic dalšího nebouchá, taky.
Ulice vypadá neskutečně klidně. Je horké léto, většinou pěkně upravení lidé vypadají, jako by se nic nestalo. Tamhle vymóděné kočky popíjejí své espreso, někdo pospíchá kdovíkam, jiný sedí na lavičce a pokuřuje. Vše vypadá idylicky – jen kdyby se za chvíli mezi domy nezjevily dva sloupy dýmu, jeden bílý, druhý černý.
Jsem na cestě na večerní bohoslužbu, je totiž neděle. Protože dým stoupá přibližně ve směru, kde je chrám, do kterého mířím, chvíli přemýšlím, jestli nezměnit plány. Údery totiž většinou přicházejí v několika vlnách a často na jedno místo.
Jdu dál. Nedělní bohoslužba je povinnost a taky se chci podívat alespoň na jedno místo dopadu KAB.
„Zahynul v zóně speciální vojenské operace.“ Existuje nejčastější důvod, proč jdou Rusové na frontu
Běžci jsou první
Poslední dobou jsem si celkem zvykl, že mě stále někdo chce zabít. Zvykl jsem si i na to, že na tohle město, před válkou skoro milionové, několikrát denně dopadají KAB, nalétávají na něj šáhidy a že v jeho ulicích se prohánějí vražedné FPV drony.
Ještě nikdy jsem ale neměl tolik času, abych se mohl podívat na místo dopadu a postát s davem čumilů. Jdu tedy za stoupajícím kouřem. Čím víc se k němu blížím, tím víc přibývá lidí diskutujících o tom, co se právě stalo – prodavači, kteří povylézali z obchodů, chodci.
Zároveň to ale většinu lidí, alespoň na pohled, nezajímá. Trhovci na chodnících v klidu dál prodávají zeleninu, chodci proudí sem a tam, jako by se nic nestalo. Co se děje v jejich hlavách, to vědí jen oni sami.
Ukrajinský deník Petra Židka
Již 17 let žiji na Ukrajině, jsem turistickým průvodcem, pomáhal jsem podnikatelům s aktivitami zaměřenými na ukrajinský trh a od začátku bojů pracuji jako válečný kameraman. Bydlím v Zakarpatí, ale pracovně jezdím po celé Ukrajině. A vám budu rád přinášet příběhy země, která se mi stala druhým domovem.
Foto: Archiv autora
Brzy začínám kouř nejen vidět, ale i cítit. Překvapuje mě, že neslyším sirény záchranky ani hasičů.
Za chvíli potkávám „běžce“. Většinou to jsou zralejší ženy s taškami v rukách, které běží směrem ke stoupajícímu dýmu. Tipuji, že někde tam bydlí a se srdcem sevřeným strachem běží zkontrolovat své byty a své blízké.
Zjišťuji, že jeden z KAB dopadl přibližně 700 metrů od místa, kde jsem v době výbuchu stál.
Ukrajinci se opevňují v jaderné zóně smrti. Staví past na dalšího nepřítele
Městská zóna smrti
Když jsem někde na bojové pozici, v „kill zóně“, a letí KAB, u kterých je předpoklad, že dopadnou v okruhu jednoho kilometru, zalézám pod zem a ještě si nasadím přilbu. To proto, že ta nebezpečná svině může i na takovou vzdálenost zbortit sklep, do kterého jste zalezli.
Ale tady je město, milionové město. Městská zástavba účinky KAB celkem dobře tlumí. Takže tady babka s klidem dál prodává svá rajčata.
Když jsem zhruba 200 metrů od místa výbuchu, začínají se sjíždět policajti, hasiči a záchranka. Neobviňuju je z liknavosti. Oni vědí, že druhá strana s oblibou útočí na stejné místo dvakrát. Tedy malé zdržení je celkem oprávněné.
Tady už vidím první škody, první plačící ženy. Tady se diskutuje mnohem víc a jsou vidět dva výrazné proudy chodců. Jedni směřují pryč, do bezpečí, druhé zvědavost vede přímo k epicentru výbuchu.
Rusy dostal do děsivé ohnivé pasti. Ukrajina na frontě nasazuje roboty zabijáky
Už vidím plameny. Zásah dostalo parkoviště mezi paneláky. Vidím mladého silného muže, jak hystericky brečí, protože mu hoří auto. Ale chápu – mohl to být jeho jediný majetek, to auto ho mohlo živit.
Nezapomeňte poděkovat
Procházím vedle dvou žen. Jedna říká zcela klidným hlasem té druhé: „Válka mě připravila o psa, manžela a teď i o auto.“ Opravdu to řekla v tomto pořadí.
Z požáru se ozývají výbuchy. Hasič říká lidem, ať jdou raději pryč, že tady není bezpečno. Většina nereaguje. Jedna matka odhání svou dceru.
Já chvíli zevluji a pak se rozhodnu stihnout plánovaný obřad v kostele, i proto, že mě zajímá, jestli se uskuteční. Přece jen je to kousíček odtud.
Ruská „válka proti městům“ brutálně sílí po Trumpově odmítnutí Zelenského prosby
Když odcházím, všímám si, že tady nejsou jen dva proudy chodců, ale je tady ještě jedna zvláštní skupina. Většinou ženy, odhadem 40 až 60 let. Začaly se organizovat, uklízet škody (okna jsou rozbitá v okruhu asi 200 metrů od výbuchu), něco přenášejí, organizují, radí se.
To mě dost překvapuje. Hlavně to, že chlapa mezi nimi nevidím žádného, ani mladé ženy.
Nakonec přicházím se zpožděním na bohoslužbu. V kostele to vypadá, jako by se nic nestalo. Jen při kázání kněz řekl, že tlaková vlna uhasila všechny oltářní svíce a že zapomínáme děkovat Bohu.
Já dnes poděkoval.
Mohlo vám uniknout: „Pudová úzkost.“ Co s vámi udělá dron-zabiják nad hlavou? Učí se to i Češi
Babiše zlákala unikátní Tesla. „Hned si to u vás objednávám," halasil na prodejce
Navigace může ohrozit životy, varuje expert. Některé hříchy řidičů by trestal přísněji
Souboj Čižinských. „Bratr mohl počkat,“ míní Jan. „Nešlo to,“ reaguje Pavel
Jak Babiš otočil ve sporu s prezidentem. A Okamura s Macinkou při rozhazování peněz
Mrazivé záběry z Ceuty: Migranti vytáhli z moře mládě delfína, ubili ho k smrti
Obří průšvih: stát poslal vysokou zálohu za granáty pro Ukrajinu. Naletěl podvodníkům