Hong Nhung Duongová | Názory
6. 4. 2020 0:00

V dětství bojoval o jídlo a přežití, v dospělosti za práva ostatních

Ve své oblíbené kavárně pár kroků od domova v Saigonu drží v ruce skleničku filtrované etiopské kávy a telefonuje kamarádovi: "Nebolí tě ze včerejšího zápasu nic? Kdy zase svoláme kluky na fotbal?" Při hovoru nadšeně rozebírá okamžiky zápasu, při kterém obehrál o 20 let mladší protihráče. V 56 letech je to stále šibal. Představujeme další z textů soutěže Vientam Stories.

Jeho věk prozrazují jen vrásky na tváři, které ale nesvědčí jen o věku. Popisují bohatý životní příběh, prožitý z části ve Vietnamu a z části v Česku.

Hong Nhung Duongová
Hong Nhung Duongová | Foto: Archiv Hong Nhung Duongové

"Jako nejstarší syn z osmi dětí jsem nesl spolu se dvěma sestrami v rodině zodpovědnost za mladší sourozence. S nástupem komunismu nám vláda zabavila majetek, pak přišla válka a jako děti jsme utíkaly před bombami shazovanými americkými letadly," začíná příběh můj táta. Dětství s jeho rodinou prožil v bídě. Do školy chodil osm kilometrů pěšky v polorozpadlých sandálích a po návratu z vyučování rodičům ještě pomáhal na poli.

Lepší budoucnost viděl už tehdy ve vzdělání. "Protože jsem ale neměl na knihy, půjčovali mi je bohatší spolužáci," vypravuje. "Po nocích jsem z nich pak řešil těžké rovnice a ty, které jsem nespočítal hned, jsem si před vrácením knížky zapamatoval a dokončil je později." Díky vlastní studijní disciplíně se otec spolu s dětmi z lepších rodin dostal na hanojskou univerzitu. Měl na ní pověst vesnického kluka, který nosí sandále ze zbytků pneumatik.

Spřátelená ČSSR

Nejlepší vietnamští studenti dostali možnost vycestovat na univerzity do spřátelených zemí, jednou z nich byla i tehdejší Československá socialistická republika. "Po složení testů z češtiny jsem odletěl a nastoupil do Plzně na elektroinženýrství. Při škole jsem dělal různé práce, díky kterým jsem mohl finančně podporovat rodinu ve Vietnamu - šil a prodával jsem džíny nebo jsem čistil vlaky. Jednou jsem únavou při čištění ve vagonu usnul a ráno se probudil stovky kilometrů od Plzně," vypráví táta.

Jinak se mu ale při studiu dařilo. Absolvoval s červeným diplomem a zároveň se mu povedlo prodat jeho patent - automatizovaný systém na zasazování zárubní a pantů do dveří, který byl součástí jeho diplomové práce. 

Po dokončení inženýra otec svou další cestu životem pečlivě zvažoval. Přemýšlel, zda pokračovat v oboru, začít podnikat nebo zkusit ještě studium medicíny. Ta ho zajímala především proto, že sám od dětství kvůli práci na poli a prodělaným příušnicím trpěl bolestí kloubů. Věřil tedy, že jako budoucí lékař by dokázal vyléčit sebe i další pacienty. 

Nakonec ale vybral podnikání, protože přelom 90. let pro něj byl příznivý a věděl, že rodině tím pomůže více. Začínal s vlastním stánkem a během dvaceti let z něj vybudoval firmu, pod kterou provozoval tržnice, restaurace a jiné obchodní prostory. "Podnikání jsem si zvolil z rozumu. Kdyby mě netížila rodinná situace, možná bych se stal profesionálním fotbalistou," směje se táta.  

Týmový hráč

Profesionálem nebyl, fotbal hrál ale odmala s vášní a i dnes trénuje dvakrát až třikrát týdně. V létě 2011 složil tým vietnamských hráčů z celého Česka a připravil ho na fotbalový turnaj národnostních menšin, který každoročně pořádá Senát České republiky. Tehdy poprvé vyhráli turnaj Vietnamci. Táta byl v roli trenéra šťastný a hrdý, tréninky vedl přísně a vážně. Týmoví kolegové mu za to dali přezdívku "kapitán". 

Zmínka o jeho přezdívce ho tehdy rozesmála. Bohužel mu ale i přes šťastné chvíle nebylo vždycky do smíchu - koncem 90. let prošel vážnou depresí, kterou má stále v živé paměti: "Během tří týdnů jsem sotva zamhouřil oči, vážil jsem 45 kilogramů. V nemocnici jsem radši napsal závěť, ale bojoval jsem trpělivě až do konce," popisuje táta. Prasklý ušní bubínek, deformace obratle a žaludeční vředy, které si z onemocnění odnesl, provází jeho život a práci do dneška. Ani tyto překážky ho však nezastavily v úsilí zlepšit život sobě, rodině i vietnamské menšině.

Pro obyvatele Česka vietnamského původu a jejich integraci udělal maximum - spoluzaložil Svaz Vietnamců v České republice a 12 let předsedal Svazu Vietnamců v Chomutově, který pořádal kulturní akce, slavnosti a sportovní utkání nejen pro vietnamskou diasporu, ale i pro její české sousedy. Skrze akce, jakou je například oslava lunárního nového roku, se Svaz snažil přiblížit vietnamskou kulturu lidem ve vedení města i českým přátelům.

V roce 2013 uznala vláda České republiky Vietnamce s českou státní příslušností jako českou národnostní menšinu. Pro Vietnamce to znamenalo (a pořád znamená) více práv a také státní finanční podporu na rozvoj a zachování kulturního dědictví. Před rokem 2013 byly všechny žádosti zamítnuty, v roce 2013 se to podařilo. Nemalou roli v tom hrál můj táta.

Boj za práva menšiny

Během léčby z deprese potkal psychiatričku Džamilu Stehlíkovou, která byla toho času také ministryní pro lidská práva a národností menšiny. Skrze léčbu mého otce lépe poznala a navrhla mu, aby se zástupci vietnamské komunity ucházeli o místo stálého hosta schůzí Rady vlády pro národnostní menšiny. Z deseti kandidátů nakonec rada pro tuto funkci vybrala právě jeho. Od té chvíle dojížděl do Prahy na schůze skoro sedm let, aby na nich se zástupci ministerstev jednal o uznání Vietnamců.

"S některými ministerstvy to byla složitá argumentace. Naštěstí jsem se roky zajímal o politické dění v Česku i v zahraničí, četl jsem noviny a sledoval politické debaty, takže jsem měl přehled a věděl jsem, jak reagovat," vzpomíná otec. Roky úsilí jednotlivců, jakým byl právě on, proces přirozené integrace a další příznivé politické faktory přinesly ovoce a vláda uznání schválila.

Možná je těžké představit si drobného Vietnamce, jak na schůzích rady v budově Úřadu vlády přednáší v češtině proslovy a hájí vietnamskou diasporu před zástupci ministerstev. Ten samý člověk, který jako dítě bojoval o jídlo, se o mnoho let později pral za práva všech Vietnamců v Česku. 

Z českých luhů a hájů za tropickým ostrovem

Po stabilizaci podnikání v Česku se rozhodl investovat i do své domoviny. "Při zkoumání mapy Vietnamu mě zaujal ostrov Phu Quoc s divokou přírodou, o kterém se mezi lidmi moc nevědělo. Viděl jsem v něm příležitost, ale komukoli jsem se o tom zmínil, ten mě měl za blázna," vypráví táta nový příběh. "Když jsem doplul ke břehům ostrova, pronajal jsem si motorku a týdny jezdil po neudržovaných cestách. Dělal jsem průzkum, abych našel tu nejhezčí pláž. Našel jsem bai Sao s bílým pískem a tyrkysovým mořem, část z ní se mi podařilo koupit a pak jsem začal budovat." 

Začínal skromně. Na ostrově postavil pár dřevěných chatek pro hosty, které zásoboval elektřinou z vlastního akumulátoru. V noci v nich byly slyšet zvuky zvěře a do některé sem tam vletěl netopýr. Na místo se dostali jen návštěvníci, kteří zvládli ujet dva kilometry na motorce džunglí po kamenité a v době monzunů mnohdy zaplavené cestě. Dnes už je celý ostrov napojený na státní elektřinu, má své mezinárodní letiště a cesta na bai Sao je vylitá asfaltem. 

"Vždycky mě potěší návštěvy z Česka, některé rodiny tu strávily i celý měsíc. Loni tu byli třeba Jarda s Petrem, kteří nám bagrem pomohli přemístit písek." Na pláž se každý rok vrací i Veronika Pospíšilová, lektorka jógy a zakladatelka organizace Hvězdice, která staví školy pro děti v Kambodži. Pořádá u táty jógové pobyty a učí jeho zaměstnance anglicky. Táta zase poskytuje všem českým návštěvníkům slevu na ubytování jako poděkování za druhý domov, kterým mu Česko je. 

Dnes žije střídavě v Česku a ve Vietnamu. Na schůzky jezdí autem a při řízení si pouští rádio Impuls, kde hrají klasiky Michala Davida a Heleny Vondráčkové. Jeho nejoblíbenější písničky jsou Lásko, voníš deštěm od Marie Rottrové a Jasná zpráva od skupiny Olympic - tu zná nazpaměť.

Má rád českou koprovku a také kachnu se zelím. Život v Česku mu rozšířil škálu poznaných chutí i pohled na svět a hodnoty. Při svém původu zůstává v rodinných tradicích a zvycích konzervativcem, politické působení z něj ale udělalo přesvědčeného liberála. 

Hlasování o nejlepší text Vietnam Stories

Od 6. dubna 2020 00:00 do 12. dubna 2020 23:59 máte na této stránce na webu Aktuálně.cz možnost hlasovat a pomoci tak vybrat tu nejlepší práci.

Všech pět finálových reportáží najdete v tomto rozcestníku, kde můžete také dát hlas vašemu favoritovi. Každý uživatel může v soutěži hlasovat jen jednou. Hlavního vítěze vyhlásí odborná porota 16. dubna 2020

Kompletní pravidla soutěže najdete na www.vietnamstories.cz. Soutěž probíhá v rámci projektu Charity Česká republika MIND - Migration, INterconnectedness, Development financovaného z Evropské unie. 

 

Právě se děje

před 35 minutami

Albert od ledna zvýší mzdy lidí v provozu v průměru o šest procent

Obchodní řetězec Albert od 1. ledna zvýší mzdy provozních pracovníků v průměru o šest procent, zaměstnanci dostanou přidány minimálně tři procenta. V posledním čtvrtletí pracovníkům v prodejnách Albert navíc vyplatí mimořádný bonus až 3000 korun. Na mzdy společnost vynaloží stovky milionů korun, sdělil v pátek ředitel komunikace obchodů Albert Jiří Mareček. Některé další řetězce zvyšovaly mzdy dříve.

Albert ve více než 300 prodejnách, třech distribučních centrech a centrále společnosti zaměstnává zhruba 17 000 lidí. "Navýšení minimálně o tři procenta zabrání propadu reálné mzdy, a to je pro odbory v této době velmi podstatné. Ke shodě s vedením společnosti došlo i v oblasti čtvrtletního bonusu. Pro zaměstnance bude tento bonus zpříjemněním předvánočního období," uvedla ke kolektivnímu jednání se společností Albert prezidentka Unie zaměstnanců obchodu, logistiky a služeb Renáta Burianová.

Mimořádný bonus Albert zaměstnancům vyplácel už na jaře. Zaměstnanci podle vyjádření společnosti dostali za nouzového stavu odměny v řádech tisíců korun, na které Albert vynaložil 70 milionů korun. Odměny vyplácely i další řetězce.

Zdroj: ČTK
Další zprávy