Jak nejlépe rozpoznáme, nakolik se Česko proměnilo během posledních třiceti let? Jeden tip se nabízí: podle vzduchu. Kapitalismus poznáte, když dojdete do obchodu, a svobodu, až si tam koupíte noviny. Ale zdravější povětří ucítíte, jakmile otevřete domovní dveře.
V naší profesi si rádi s porcí oborové samolibosti (dozajista ji vidíte v předchozím odstavci) vyprávíme, kterak listopad 1989 začal o týden dříve. Trpělivost s kritickým smogem došla bezmála tisícovce lidí v Teplicích, takže se už 11. listopadu jali pochodovat k okresnímu sídlu strany. Spontánní demonstrace za čistší vzduch ve městě pak pokračovaly ještě tři dny. A zbytek, jak říkají Anglosasové, je historie.
Zavřete okna a nevětrejte
Máloco tehdy bylo na žebříčku každodenních starostí Čechů a Slováků výše než špinavý vzduch, znečištěné řeky, umírající lesy a kontaminace v potravinách. S dávkou hrůzy sledujeme, jak média referují o legendárně neprodyšném smogu v Pekingu. Před třiceti lety si pro podobný zážitek stačilo v zimě zajet do Ústí nad Labem.
Jenom sedm zemí na světě vypouštělo do ovzduší více oxidu siřičitého než Československo - a nebyly mezi nimi některé velké státy jako západní Německo nebo Čína. Při přepočtu na jeden čtvereční kilometr jsme drželi druhou příčku na světě. Muži umírali skoro o devět a ženy o sedm let dříve než nyní. Asi 80 tisíc hektarů lesů uhynulo na kyselé deště. V kategoriích "znečištěná", "silně znečištěná" a "velmi silně znečištěná voda" se nacházelo 83 procent délky řek.
Po třech dekádách práce se naše životy naprosto spektakulárně proměnily k lepšímu. Exhalace oxidu siřičitého jsme srazili o 95 procent. V řekách se dá koupat a potraviny máme zdravější. Pokud jde o ekologická čísla, jsme už zhruba standardní zemí současné středozápadní Evropy - v ledasčem podprůměrní, někde o trochu lepší.
Šedivého smogu máme pořád více než Němci nebo Francouzi, ale méně než Polsko. Kromě toho, že stále spalujeme obrovské množství uhlí, trpíme také mohutnou erozí půdy nebo nízkou recyklací surovin z odpadu. Naopak se u nás používá v přepočtu na hektar polí poměrně málo pesticidů a patříme ke státům, kde docela slušně přibývá biofarem.
Dědictví dvou století nadměrného pěstování smrků, kvůli němuž opět ve velkém umírají lesy, čelíme plus minus podobně jako naši sousedé. Pokud se však porovnáme s Československem z Jakešových dob, vylepšení bere dech.
Ten skvělý jednadevadesátý
Z pokroku si můžeme odnést dvě důležitá poučení. Především: s jistou skepsí bychom měli třídit námitky, že na to nemáme, nepůjde to, je to předem zbytečné. Federální ministr financí Václav Klaus se v létě 1990 nechal slyšet, že - a teď pro přesnost citujme doslova - "nemůžeme dodržet" ani komunisty podepsaný slib, že Československo sníží exhalace oxidu siřičitého alespoň o 30 procent. Chtěl tím vykreslit nesmyslnost větších ambicí. Dopadlo to jaksi úplně jinak.
A za druhé je při zpětném pohledu zřejmé, čím mají účinné reformy začínat: stanovením jasného cíle.
Velkolepé vyčištění umožnil zákon o ovzduší z roku 1991, který přiměl velké podniky, aby na své továrny, hutě a elektrárny namontovaly filtry, nebo je zavřely. Nemusely jej splnit hned, legislativa ovšem určila pevný jízdní řád. Milionům lidí se díky tomu začalo dýchat lépe během necelé dekády.
Ve stejném roce se tehdejší Pithartova vláda rozhodla, že skoncuje s pohlcováním krajiny povrchovými doly. Útlum rozplánovala do několika desetiletí - ale tak, aby uhlí už neobětovala žádné další severočeské obce.
Přelézt Alpy
Pokud chceme splatit dluhy, kterými jsme sami sobě pořád ještě povinováni, poučení z počátku devadesátých let se hodí.
Česko má před sebou dva hlavní úkoly. Potřebuje proměnit péči o svou krajinu tak, aby lépe vydržela sucho a vracela se do ní příroda.
A musíme se postupně vypořádat také se svou přetrvávající závislostí na fosilních palivech, kvůli níž v ovzduší přibývá smogu i skleníkových plynů.
Nemusíme (a koneckonců ani nedokážeme) si rovnou napsat kompletní recepis na všechno. K posunu by nám ale - podobně jako na počátku devadesátých let - pomohlo stanovení několika konkrétních, uchopitelných a přitom ambiciózních cílů.
Výmluvy, že ke zdravému životu a péči o svůj domov se musíme nejprve probohatnout, nám nepřinesou zhola nic. Ostatně Česko je na tom dnes už ekonomicky lépe než Rakousko v roce 1989. A to už tehdy platila alpská republika za jednoho z ekologických tahounů Evropy.
Vojtěch Kotecký
Autor je biolog. V institutu Glopolis se zabývá ochranou přírody.
