Petr Fischer Petr Fischer | Názory
19. 6. 2021 7:13

Václav Klaus - Homo politicus, který ano vyměnil za ne

Bývalý prezident a předseda Poslanecké sněmovny i vlády dnes slaví 80. narozeniny. V době, kdy ukazoval cesty a dokázal přesvědčovat o jejich výhodnosti ostatní, byl strhující osobností. Bez ohledu na to, co si dnes kdo o výsledcích jeho kreativity zpětně myslí.
Václav Klaus.
Václav Klaus. | Foto: Lukáš Bíba

Pokusit se o portrétní črtu muže, který postupně zastával tři ze čtyř nejvyšších ústavních funkcí, je dnes zapeklitý úkol. Žádá si značný odstup od jeho aktuálních mediálních vystoupení, jež - chtě nechtě - vyvolávají větší či menší úsměv na tváři.

Když se ale odpoutáme od všech těch malicherných sporů a legračních výroků, vidíme přes všechny ty "hovňousky" a "zrůdy lidské" postavu politika, který stále stojí za vážnou pozornost.

Rozpuštěný a vypuštěný

Byl to právě Václav Klaus, kdo naučil Čechy v roce 1990 politice. Jako tehdejší lídr Občanského fóra na severu Moravy a ve Slezsku přesvědčil statisíce lidí, aby nově vznikajícímu systému dali šanci. Ještě nenabízel "klasický kapitalismus", o němž mluví dnes, jeho příslib už ale ano. Totiž příslib existence v systému, který lidem aktivním a ochotným tvrdě pracovat nabídne lepší a svobodnější život než komunistická posttotalita, jak osmdesátá léta charakterizoval Václav Havel.

Opřený o lid. První porevoluční ministr financí Václav Klaus v Ostravě během předvolební kampaně Občanského fóra v roce 1990.
Opřený o lid. První porevoluční ministr financí Václav Klaus v Ostravě během předvolební kampaně Občanského fóra v roce 1990. | Foto: Archiv Liberty Ostrava

Klaus tehdy prožil své politické prozření, když zjistil, že ho velebí davy lidí, kteří od něj jako od vědoucího ekonoma čekají naplnění svých snů o vyšší životní úrovni. "Já jsem byl vždy politikem, který se opíral o lidi," řekl na kameru autorovi tohoto textu během natáčení dokumentu Papírový atentát, který mapoval okolnosti, za nichž v roce 1997 část občanských demokratů vyzvala svého zakladatele a tehdejšího předsedu, aby po stranickém finančním skandálu odstoupil z vedoucích funkcí.

Bylo v tom nepochybně to nejsilnější napětí: Klaus jako ekonom a výsostný intelektuál se opírá o davového člověka, jehož vzdělanci vždy spíše kritizovali jako produkt životního nezájmu, a tudíž i objekt snadné politické a ekonomické manipulace.

Kampaň před prvními svobodnými volbami v roce 1990 nabídla krásné záběry: Václav Klaus, propagátor thatcherovského individualismu, rozpuštěný v davu, který chce vést.

Byl z nás nejlepší

Jako první po roce 1989 akcentoval politiku coby souboj ideologického stranictví. Mělo to svou marketingovou logiku: ideologie, která se ukázala být špatná, měla být nahrazena jinou, jež ze souboje velmocí vzešla jako dobrá. Nebo přinejmenším jako vítězná, životaschopnější.

Václav Klaus úlohu jejího propagátora zvládl bravurně, přičemž mu velmi pomohla jeho teoretická průprava. "Byl tehdy z nás nejlepší, přečetl snad úplně všechno, co se v ekonomii přečíst dalo," vzpomínal někdejší Klausův poradce a exministr privatizace, ekonom Tomáš Ježek. Muž, který později velmi trpce litoval toho, že si on a lidé mu blízcí nechali po revoluci Klausem ukrást takové myslitele, jakým byl klasik liberalismu Friedrich August von Hayek, jehož Ježek nejen podrobně četl, ale i překládal.

"Neodpustím si, že jsme nebyli důslední a že jsme nedostatečně připomínali, proč transformace k liberálnímu kapitalismu potřebuje morálně-hodnotový, a tedy i právní rámec," vyčítal si. V době, kdy se otevřeně mluvilo o "špatné technice privatizace", jak to nazval Miloš Zeman, a "chybějícím právním rámci", jak to popisoval pozdější Klausův konkurent v boji o prezidentské křeslo Jan Švejnar, se Klaus bránil dnes již památným obratem: "Ekonomika je vždycky o krok napřed před právníky." Je to náskok, který ani v přechodových situacích společnosti nelze vyrovnat. Nelze vytvořit pravidla a pak do nich teprve pustit život, tvrdil dnešní oslavenec.

Klausovi na cestě k moci, s níž potom více než dvacet dlouhých let aktivně pracoval, pomohl mýtus profesora. Obraz chytrého a vzdělaného muže, který právě díky tomu ví, jak se věci mají dělat. Klaus ekonomice rozumí, proto má být premiér, protože o proměnu ekonomiky jde především, znělo tehdejší obecně sdílené přesvědčení.

I Václav Havel se autorovi tohoto textu v rozhovoru přiznal, že Klaus po revoluci zkrátka působil jako jediný, kdo ekonomice rozumí. "Byla to naše chyba, že jsme se tomu dost nevěnovali," komentoval to v roce 2007. A první český porevoluční premiér Petr Pithart k tomu o pět let později dodal: "My jsme to prostě tehdy podcenili, Klaus už byl politik, byl lepší než my."

Struna, již už nelze naladit

V jakém smyslu byl Klaus politikem? V tom, že - řečeno s Petrem Pithartem - rychle pochopil klíčovou věc: není moc důležité, co si myslíte, dokud o tom nedokážete přesvědčit lidi. Dokud je nepřivedete na svou stranu, dokud neopustíte představu, že správnost vašich myšlenek pochopí tak nějak sami.

V tomto ohledu se právě Václav Klaus stal obnovitelem smyslu politického života v Česku. Se všemi klady a zápory, které to přineslo a dodnes nese. A je také vrchním ideologem porevoluční éry, protože se mu v myslích tolika lidí podařilo zafixovat představu, že klasický kapitalismus, který na stránkách učebnic vytváří vítěznou situaci pro všechny, kdo chtějí přiložit ruku k dílu, skutečně existuje.

Klausovo trvání na této neživotné představě je v jistém smyslu fascinující, protože jde o posedlost, která důsledně vylučuje vše, co z ní přepadá. Veškeré externality vytlačuje do vedlejších nákladů, nezapočítaných do ceny zboží. Ekologické škody stejně jako sociální dopady intenzivní produkce.

Klausovi je vlastní jakýsi ideologický optimismus, podle něhož by systém neviditelné ruky fungoval skvěle, kdyby ho lidé nerušili rukama svýma. Jako by společnost (lidé) mohla být jakýmsi ekonomickým automatem, funkcí neviditelné ruky trhu. Ideologii netřeba měnit, je potřeba změnit lidi, aby ji konečně pochopili.

O to překvapivější byl krok, k němuž se Václav Klaus uchýlil poté, co vnitrostraničtí kritici odkryli černé financování ODS a ve spolupráci s tehdejšími koaličními politiky donutili svého předsedu rezignovat na úřad premiéra. Z ješitné touhy potrestat "zrádce", i z potřeby zůstat za každou cenu u kormidla, potlačil Klaus svůj ideologický raison d´être - "pravou pravicovou politiku" - a dohodl se na spolupráci s úhlavním protivníkem Milošem Zemanem, před nímž do té doby intenzivně varoval.

Dva někdejší rivalové Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří proti sobě ve volbách 1998 mohutně mobilizovali, se v době opoziční smlouvy stali spojenci.
Dva někdejší rivalové Václav Klaus a Miloš Zeman, kteří proti sobě ve volbách 1998 mohutně mobilizovali, se v době opoziční smlouvy stali spojenci. | Foto: ČTK/Michal Krumphanzl

Výsledkem byla hanebná Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí (signatáři perfidně nazývaná "opoziční"), jež měla natrvalo vyřadit ze hry všechny ostatní soupeře obou mužů vybavených dvojitou porcí vůle k moci. České politické pole, do té doby relativně přehledné a tradičně rozdělené, najednou ztratilo svou základní orientaci. Možné bylo ze dne na den vše - a smysl nemělo nic -, protože v zájmu vládnutí byla lusknutím prstů možná jakákoli perverze. Cokoli mohlo být převráceno ve svůj opak.

Klaus tehdy prakticky přes noc ztratil podporu početného společenského hroznu - lidí, kteří věřili jeho básnění o klasické demokracii a klasickém kapitalismu. Vieweghova Báječná léta s Klausem možná nejsou dobrou literaturou, ale toto zklamání a proměnu atmosféry v zemi zachytila přesně. Zakladatel novodobé "politiky pro všechny" přetrhl v mysli adorujícího davu jemnou politickou strunu, kterou už od té doby nelze nejenom naladit, ale ani smysluplně znovu natáhnout.

Vymítač zelené

Václav Klaus byl nesmírně produktivní v době, kdy vládl. Kdy musel tvořit. Kdy se musel věnovat podstatě problémů, jejich konkrétnímu řešení, o kterých mimochodem dokázal i věcně a realisticky vyjednávat. Také tomu se mnozí v těch dobách naučili právě od něj. Jakkoli to dnes zní paradoxně, protože je to právě Václav Klaus, kdo už dvě desítky let působí jako ortodoxní producent a šiřitel disentních názorů.

V úřadu prezidenta se ještě vzpíral novým proudům spíše umírněně, připomeňme například jeho symbolický odpor k Lisabonské smlouvě, kterou podepsal, ale zároveň kritizoval jako ztrátu suverenity. Po ochodu z Hradu se už ovšem jeho kontrariánství rozeznělo naplno. Výjimkou je snad jen vytrvalý boj proti "environmentalismu", v němž je nesporně konzistentní. A to i v době, kdy průzkumy prozrazují, že o existenci globální ekologické krizi nemají pochybnosti více než tři čtvrtiny Čechů.

Zelená politika, akcelerovaná rozsáhlým poškozením životního prostředí, je pro Klause především konkurentem, který ohrožuje výjimečnost jeho vlastní ideologie. Politický instinkt ho neopouští ani tady. Proto se i politicky neutrální vědecké práce v jeho představě mění v ideologické manipulace. Zelené myšlení považuje Klaus za útěk před svobodou, svou vlastní ideologii, rovněž bohatou na slepé skvrny a hříchy, pak za jedinou cestu, jak se svobody dobrat.

Václav Klaus byl strhující kreativní osobností v době, kdy říkával "ano", kdy ukazoval cesty a přesvědčoval o jejich výhodnosti ostatní. A to navzdory tomu, co si o výsledcích jeho politiky dnes zpětně myslíme a jak je hodnotíme. Od chvíle, kdy se zaměřil na odmítání všeho, co mu není ideologicky vlastní, a kdy se jeho dominantním slovem stalo "ne", se proměnil v člověka destrukce.

Omlouvat to skutečností, že jistá zahořklá nespokojenost je vlastní pokročilejšímu stáří, určitě nelze. Klaus dodnes dokáže překvapit třeba tím, jak porozumí některým knihám (McCarthy, Houellebecq). Když je schopen intelektuálního výkonu zde, proč by nemohl být podobně prozíravý i při pohledu na domácí a světové politické dění?

Všichni máme své limity a bývalí politici, zdaleka nejen Václav Klaus, si většinou myslí, že ve svém oboru to nejlépe dělali sami. V šedesáti stejně jako v osmdesáti. Dokud tedy Klause neangažuje nějaké médium třeba jako kritického čtenáře současné literatury, což by mohlo být v jistém smyslu velmi produktivní, musí se česká společnost smířit s tím, že bude jednu ze svých nejvýraznějších tváří potkávat především v podobě protivného "pana Ne", který místo úcty a inspirace vyvolává jen stále méně pobavený smích.

Klaus: Bát se covidu je srabácké, žijeme v bláznivé době, bojíme se víc lidí než virů (video z 21. ledna 2021)

Covid je vážná a nebezpečná nemoc, přiměřeně sebevědomý člověk s ním ale musí umět žít. V nemocnici bych očekával stejnou péči jako ostatní, tvrdí. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy