Martin Fendrych Martin Fendrych | Názory
23. 12. 2017 20:00

Vánoční povídka: Koza pod stromeček

Po období svetrů přišlo sedm let sak. Každý rok mi „rodina“ věnovala sako. Chápete? Vlastnil jsem sedm sak a nikdy je nevzal na sebe.
Živá a zdravá koza znamená pro chudou rodinu čerstvé mléko a zdroj příjmů. Každý rok má kůzlata, takže z jedné darované kozy je za pár let stádo, které uživí celou rodinu v Africe a v Asii.
Živá a zdravá koza znamená pro chudou rodinu čerstvé mléko a zdroj příjmů. Každý rok má kůzlata, takže z jedné darované kozy je za pár let stádo, které uživí celou rodinu v Africe a v Asii. | Foto: Aktuálně.cz

Nejsem mstivý člověk, spíš mi jde o to, aby si lidi věci uvědomili, aby chápali, co dělají. Jedu třeba autem, někdo se mi začne lepit na kufr a já už vidím, jak volám odtahovku, tak lehce šlápnu na brzdu a hned přidám plyn, jen aby se ten lepič vylekal a viděl, co se může stát.

I doma žiju v naději, že se moji nejbližší budou zajímat taky co já, co cítím, co mě těší, co chci. A zase, nedělám to okatě, neříkám, to se mi nelíbí, tohle já nerad, toto mě nezajímá, ne ne, toužím po tom, aby to samy pochopily.

Mám ženu a tři dcery, učím chemii a biologii na gymnáziu. Žena je auditorka, vydělává pětkrát víc než já, to mě ale nefrustruje. Mnohem víc mi vadí, jak je aktivistická. Příklad? Nesnáší auta ve městě, dobře, ale proč se mě pokaždé, když si beru klíče od vozu, ptá: "Kam jedeš, je to nutný..?"

Nedivte se, že opáčím: "Jen se svezu kolem bloku, možná vyrazím do centra na Václavák." Ona hned: "A víš, že ti to věřím?" Původně jsem plánoval jet do Hornbachu pro těsnění, kapal kohoutek v koupelně, ale po její poslední větě to vezmu na Hostivice a zpátky.

O co mi jde? Nic proti Vánocům, jen nerozumím, proč se lidi chovají jak magoři? Proč si dávají věci, které absolutně nepotřebujou? Proč nakupujeme na povel? Představte si, že by někdo dejme tomu 24. srpna vyhlásil: Teď si dávejte dárky! To by si i moje žena ťukala na čelo a řekla, že "spadl z cimbuří rovnou na hlavu". Má ráda takové divné příměry, když srkám, říká: "Hltáš jak boxer kříženej s krávou."

Nejkrásnější dárek jsem si dal sám, když mi bylo jedenáct a táta vyhrožoval, že nic k Vánocům nedostanu, protože se neučím.
Nejkrásnější dárek jsem si dal sám, když mi bylo jedenáct a táta vyhrožoval, že nic k Vánocům nedostanu, protože se neučím. | Foto: iStock

Když jsem byl kluk, dárky dávaly smysl, kupovaly se jen nutnosti. Naši mě ovšem každou chvíli strašili: "Nic nedostaneš." Do jedenácti let mě to děsilo, pak jsem našel řešení. Tehdy táta řek, že nedostanu nic, "protože takový známky by domu nedones ani cigán", my byli nekorektní rodina. Tak jsem vzal všechny ušetřené peníze (babička mi dávala, když jsem jí přinesl nákup, "za donášku") a koupil si od spolužáka nového angličáka, ještě v krabičce, pravý matchbox, mám ho dodnes.

Zabalil jsem si ho pod stromeček, kde jsem skutečně nic neměl, otec byl důsledný jak krtek. Při rozdávání dárků jsem si svůj dárek vzal, cedulku "Václav" jsem schválně napsal kapitálkami. I po 47 letech si vybavuju ten pocit: zvědavost, rozechvění, jako bych nevěděl, co se skrývá uvnitř. Rozbalil jsem ho. Otec řekl: "Ukaž," vzal krabičku do ruky, vytáhl autíčko, rozhlédl se a tónem inkvizitora pravil: "Kdo mu to dal?" Všem totiž zakázal, i babičce, cokoli mi nadělit.

Mlčeli. Otec procedil: "Takže nikdo? Nebo to snad vy, matko?" S tchyní měl napjaté vztahy, my byli tradiční famílie. "Já ne," vyhrkla, "božíčku, kdepak bych já vzala takovou věc…"

Otec zahájil vyšetřování, jež však nevedlo ke kýženému výsledku, mlčel jsem, už tenkrát jsem otce chtěl přivést k poznání, že jedna trojka z ruštiny není až takový malér. Angličáka vyšetřoval celý rok a cítil se "rodinou zrazen", jak mi prozradila máma.

Nejsme věřící rodina, i když máme jednu "černou ovci". Moje žena do kostela nechodí, nejmladší a nejstarší dcera taky ne, obě jsou vůdčí typy "všechno zvládnu sama" po mámě, jen Julie, ta prostřední, se nepomamila. Studovala ve Francii, tam začala chodit k protestantům, a když se vrátila, konvertovala ke katolíkům a stala se z ní řádová sestra, benediktinka v klášteře u kostela Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře.

Pro moji ženu Viktorii šok. Taky nechápu, proč se mladá, inteligentní, krásná holka zavře do kláštera, stane se "nevěstou Krista", který neexistuje. Pochybuju i o institutu manželství, vím, že po pěti letech ta "chemie" (na niž jsem expert) přestává fungovat a chlapy to, stejně jako zvířata, táhne jinam. Mě ne, jsem asexuální typ, miluju klid. A přece mě Julie potěšila. Že jde jinudy než my.

Období sak trvalo sedm let, nikdy jsem ani jeden ten darovaný kus nevzal na sebe.
Období sak trvalo sedm let, nikdy jsem ani jeden ten darovaný kus nevzal na sebe. | Foto: Veronika Bucková

Miluju taky dárky, těším se na ně i přes ta léta neustále se opakujících zklamání. Strašně rád bych dostal dárek, jako byl ten angličák. I s tím tajemstvím, které jsem neprozradil. Líbilo by se mi, kdyby mi Viktorie dala flanelku velikost XL s kapsami, jako má manžel naší nejstarší dcery Vilém, ajťák, který mi nikdy s počítačem nepomohl, protože hned po svatbě s Amélií naší rodině oznámil: "Příbuznejm nevopravuju ani eswéčka, ani háwéčka, to bych se z toho zbláznil."

Vánoční dárky se u nás odehrávají v sériích. Za komunistů mi žena, to ještě pracovala jako účetní v Mototechně, pletla svetry. Každý rok svetr. Viktorii bohužel nezajímalo, jakou mám postavu (možná proto, že rok po svatbě ztratila zájem o sex, což nám oběma vyhovovalo, jako muže mě přestala vnímat). Měřím 191 cm, svetry pletla na 150 cm.

Opakovalo se to sedmkrát za sebou. Rozbalím "měkkáč" (měkký dárek, oblečení), snažím se na sebe svetr narvat, jenže dírou nahoře hlava prostrčit nejde. V roce 1987 jsem si při oblékání svetru natrhl ucho a musel jet do špitálu na šití, tak se mi z boltce valila krev. Viktorie nikdy neuznala, že jsem vysoký, sama je prcek, její svetry mi nezakryly ani pupík. Když jsem stál u stromku nadit do té věci na jinou postavu, pokaždé řekla: "Netvař se jak jelen v tombole!" A ještě: "Ty to snad děláš schválně."

Už tehdy mě napadlo: příští rok jí taky koupím svetr a taky malý, ne ze msty, nýbrž aby se poučila. Učinil jsem tak, jenže nemám odhad, seděl jí jak ulitý. A přece, když si ho oblékla, řekla dcerám: "S jelenem? Je mi snad pět?" a na místě ho věnovala Silvě, naší nejmladší.

Po svetrech přišlo sedm let sak. Každý rok mi "rodina" věnovala sako. Viktorie měla v práci kolegu, "co má stejnou figuru jako ty, 191, žádný ramena a břicho", na něm saka s dcerami zkoušely. Chápete? Vlastnil jsem sedm sak a nikdy je nevzal na sebe. "Měl bys," mínila žena, "slušej ti." Dovedete si představit chemikáře v saku? Blbost.

Po období sak, jež se týkalo jen mě, s dcerami se vždycky dohodly, co si navzájem věnujou, přišlo období zdravé výživy. V roce 2007 jsem dostal olivový bioolej, plechovou pětilitrovku. Netřeba dodávat, že nejím saláty a nepiju ani samotný olej; moje žena ano, protože je prý "zdravej jak studená sprcha".

V roce 2007 jsem dostal olivový bio olej, plechovou pětilitrovku. Nejím saláty a nepiju ani samotný olej; moje žena ano, je prý "zdravý jak studená sprcha".
V roce 2007 jsem dostal olivový bio olej, plechovou pětilitrovku. Nejím saláty a nepiju ani samotný olej; moje žena ano, je prý "zdravý jak studená sprcha". | Foto: Thinkstock

Rok nato na mě čekal poukaz na zboží z kozí farmy v Polevsku. Co takový dárek znamená? Půl roku jsem jednou týdně jezdil z Prahy Liboce, kde bydlíme ve vilce po Viktoriiných rodičích, do Polevska v Lužických horách. V tu dobu bylo před Českou Lípou zúžení, tvořily se tam nekonečné kolony a já v autě nahlas řval: "Nenávidím kozy!" Kozí sýr mi nechutná, smrdí. Šlo se pro něj čvachtajícím bahnem plným kozích bobků, to svinstvo jste si pak na botách nesli do auta. Bio.

Zdravou výživu vystřídalo období, jež Viktorie, Amélie i Silva nazývají "dobročinné a eko". Julie benediktinka zřejmě tuší, že dobročinné období vyjadřuje Viktoriinu reakci na její vstup do řádu, ateistické "takhle se to, holka, správně dělá".

V nové sedmiletce se dárky nesmí balit do vánočního papíru, ten Viktorie prohlásila za "atentát na ekologii". Ve skříni se mi už nehromadí saka a svetry, takže bych měl dobro-eko éru vítat. Nevítám. Když jsem pod stromkem našel obálku s poukazem na kozu, náhle jsem zatoužil po trenýrkách.

Když jsem jako kluk dostával trenky (pravda, nebyly to styxy nebo representy), pokaždé mě zaplavilo zklamání. K stáru bych je bral raději než poukaz na kozu.

Před třemi roky jsem tedy dostal "veselou kozu". (Pomáhejte s Člověkem v tísni. Živá a zdravá koza znamená pro chudou rodinu čerstvé mléko a zdroj příjmů. Každý rok má kůzlata, takže z jedné darované kozy je za pár let stádo, které uživí celou rodinu v Africe a v Asii.)

Nejsem nelida, taky mě štve, že lidi v Africe hladoví, ale myslím si, že bych jim měl sám poslat nějakou kačku, ne aby mě do toho Viktorie nutila. Chtěl jsem tehdy říct: "Jé, to je krásný, děkuju," ale vyšlo ze mě: "Koza? Vy jste ale kozy." Urazily se a já se u večeře marně snažil vysvětlit (jíme až po dárcích), že "kozy jsou super". Žena syčela, že jsem vulgární, zatímco Vilém ajťák pravil: "Jak který," což mě zarazilo, vždyť naše Amélie je všechno jen ne plochá.

Další rok se mi složily na "stoprocentní krávu", zdroj příjmů pro chudé v Africe. Sobecky mi blesklo hlavou: "Dyť ty přece mlíko nepiješ, Vašku."
Další rok se mi složily na "stoprocentní krávu", zdroj příjmů pro chudé v Africe. Sobecky mi blesklo hlavou: "Dyť ty přece mlíko nepiješ, Vašku." | Foto: MICOLO J Thanx 4 1.2mill+ views / Foter / CC BY

Další rok se mi složily na "stoprocentní krávu". (Živá a zdravá kráva znamená pro chudé rodiny zdroj příjmů a pro děti čerstvé mléko. Každý rok má telátko. To si rodina může ponechat, nebo je vyměnit za oblečení či léky.) Sobecky mi blesklo hlavou: "Dyť ty přece mlíko nepiješ, Vašku."

Loni jsem dostal "dámské vložky". (V mnoha zemích zažívají menstruující ženy doma i ve škole pocit ponížení. Vložky a tampony jsou pro ně nedostupné. Tento dárek poskytne chudé ženě či dívce ekologické vložky a další hygienické potřeby.) Poděkoval jsem: "Vložky opravdu potřebuju, zrovna mám své dny." Viktorie řekla: "Jsi cynik, nevyléčenej puberťák." Vilém se divil: "Já myslel, že to ženský dneska řešej práškama?"

Jak říkám, nejsem mstivý, jde mi o to, aby si lidi věci uvědomili. To bylo mým cílem i letos. Viktorii jsem dal pod stromeček poukaz. Byli u nás, jako poslední léta vždycky, Amélie s Vilémem ajťákem a Silva, ta sama, partnery dost střídá a žádný z nich zatím neprojevil zájem o "Štědrý večer v kruhu rodinném". Julie tráví Narození Páně v klášteře, což je jediný den v roce, kdy jí závidím, že je jeptiška.

Večer probíhal jako obvykle, Vilém ajťák trousil oplzlé narážky, Amélie na něj dělala "psss", pod stromkem poukazy. Pro mě "záchod". (Žádný jiný vynález za posledních 200 let nezachránil tolik životů jako záchod. Přitom na světě je jedna miliarda lidí, co chodí do křoví. A co tam odloží, se rychle přes znečištěnou vodu dostane přímo na jejich talíř.) Představil jsem si to a přestal mít chuť na kapra.

Viktorie vzala obálku ode mne (jedinou ve vánočním papíru), zatímco si Vilém v telefonu pouštěl video "kurwa, jež w centrum miasta" a řezal se, zřejmě potisící, smíchy. "Pocem, to musíš vidět, Vašku," mával na mě. Loni mi pouštěl "opravu lakatoše", o rok dřív "Standa Řezáč, rozhovor ve třech jazycích", z čehož si pamatuju běžkařovu větu: "Majn taktyk zkusit šúšn šúšn alajne ten kilométrs, ábr kajne šanc daunhil besr grupe."

Viktorie obálku otevřela, zaradovala se, stejně blaženě se musel usmívat onen biblický otec, když se mu domů navrátil marnotratný syn, podala dar Amélii, ta Silvě a moje žena psala esemesku Julii, "od taty jsem dostala kozu", rozumějte, že jsem snad konečně přišel k rozumu.

Co mě čeká příští rok? Nejspíš bezpečný porod.
Co mě čeká příští rok? Nejspíš bezpečný porod. | Foto: Martin Fendrych

Silva poukaz prostudovala a povídá: "Mami, to ale není do Afriky, to je pro tebe." Viktorie: "No jasně že pro mě, já to chápu." Silva však pokračovala: "Pro tebe jo, ale…"

V tu chvíli, byla to náhoda, příroda stála při mně zřejmě z vděčnosti, že o ní léta učím, se ze zahrady ozvalo ostré zamečení. Všichni se vrhli k oknu, náš byt je v přízemí, dárek jsem uvázal k hrušni a věřte, byla fuška tam to zvíře nenápadně dostat. Pan Malý, zemědělec z Bělok u Prahy, co mi kozu prodal i s boudou a krmivem na dva měsíce, zvíře přivezl, jak mi vysvětlil "pod sedatývama", a jedině díky tomu se nám podařilo akci utajit.

Viktorie se od okna obrátila ke mně, já seděl u stromku a tvářil se stejně nevinně jako tenkrát, když otec vyšetřoval, od koho je ten zakázaný angličák. Řekla: "To má bejt vtip?" Já: "To má bejt koza, ty přece ráda kozí sýr a mlíko."

Zasyčela: "A kdo se vo to bude jako starat?"

Já: "Je to koza pro tebe, Viki…"

"Já se o ni starat nebudu, co sis koupil, to si taky hlídej a venči," zaječela a vystřelila z obýváku nahoru do patra, kam se uchyluje vždycky, když trucuje. Silva mi káravě, tiše řekla: "Tati, tos teda nemusel, fakt né." Amélie: "Jdi se jí omluvit, tohle jsme od tebe fakt nečekaly."

Pomyslel jsem si: "A já snad čekal svetry, saka, biosejry, krávu a vložky?" Nahlas jsem to nevyslovil. Vilém na mě kýval: "Pocem, znáš video M.C. Milosh - Bubble Bum? To je fakt bomba." Venku mečela koza, která už přišla úplně k sobě.

Ještě tu noc jsem musel zavolat panu Malému, aby si ji hned na Boží hod vánoční odvezl do Bělok, samozřejmě aniž bych žádal peníze zpátky. Jinak mi hrozilo vystěhování z vilky po manželčiných rodičích i s kozou.

A přece se mi, nikoli v manželské posteli, ale v nevytápěném ajnclíku, kam jsem byl, doufejme dočasně, vyhnán, usínalo sladce. Jak říkám, nejsem mstivý člověk, ostatně by bylo absurdní mstít se za dárky, že, ale lekci, lekci jsem jim uštědřil pěknou.

 

Právě se děje

Další zprávy