V proudu nostalgického sentimentálního vzpomínání na listopad roku 1989 se poněkud zapomíná, že revoluce nebyla jen jedna. Ledy se lámaly v každém jednotlivém místě a někde mnohem pomaleji a obtížněji než v Praze.
Zatímco Praha už "byla vyhraná" nejen prakticky, ale hlavně mentálně, komunistické bašty na severu Čech mentálně odolávaly.
A v jistém smyslu odolávají dodnes. O čemž svědčí třeba komunistický hejtman, který vládne Ústeckému kraji už druhé volební období. A není to pouze v reakci na to, jak region vedly minulé politické reprezentace.
Hle, groteska revoluce
Ústecká revoluce od počátku narážela na silnou dělnickou hradbu. Studenti, kteří fungovali jako messengeři, jako poslové dobrých zpráv z Prahy, se potýkali s dělnickým odporem. S omezeným myšlením lidí, kteří, podobně jako mnozí dnes, byli schopni argumentovat lidovými poučkami "studujete za naše peníze, tak se podle toho chovejte".
Nejoblíbenější revoluční kratochvílí tak bylo lepení plakátů, které vzápětí aktivní soudruzi s úsměvem na rtech strhávali, protože se tím špiní veřejný prostor. Opakované nalepování a strhávání - hle, groteska revoluce.
Jistý symbolický význam mimochodem nese i dnes, kdy se bojuje o "správný výklad" listopadového obrácení k demokracii. Kdy se pereme o to, jaký plakát (interpretace) nejlépe odpovídá skutečnosti. Realitu přitom asi nejpřesněji vyjadřuje právě vrstva přelepovaných plakátů, postupně seškrabovaných a v nové kráse opět vylepovaných.
Ústí nad Labem v listopadu a prosinci 1989 vřelo. Studenti a herci Činoherního studia, které bylo centrem revoluce, v obskurních debatách přesvědčovali ředitele fabrik, aby se přidali k tažení za svobodnými volbami a demokracií. A třebaže většina z nich pragmaticky vyčkávala, jak se věci vyvinou, nakonec se to podařilo.
Dodnes mi v paměti utkvěla debata s ředitelem teplárny, který se proti politické realitě bránil "odbornou" diskusí o tom, zda je teorie nadhodnoty u Marxe pravdivá. A pokud ano, kdo si bude nadhodnotu přivlastňovat za kapitalismu.
Bylo to zoufalé ideologické školení, které o pár let později nahradily stejně prázdné ideologické úvahy o "pravé pravicovosti".
Při oslavách 30 let od sametové revoluce by neměla být zapomenuta jména ústeckých studentských vůdců, jako byl Jan Šícha nebo Michal Koleček, protože bez nich by se věci v Ústí nad Labem nehýbaly k lepšímu tak rychle. Nešlo by to ani bez dalších stovek těch, kteří opisovali a distribuovali výzvy, kreslili a roznášeli plakáty, žili revolucí, která najednou odhalovala hloubku hnusu velmi osobně.
Dost rychle a překvapivě se ukazovalo, kdo byl kdo. Kolik tajných spolupracovníků StB a snaživých komunistů plnilo studentský a akademický prostor. Kolik kariéristů se na vlně svezlo do nových výšin. A kolik těch starých rychle změnilo převlečník nebo naopak v tichosti využilo starých soudružských vztahů v budování nových zářných kariér.
Tenkrát v regionu
Idealismus revoluce, která připomínala nekonečný happening - a jako taková se také často přímo děla -, se sice ochlazoval v hustém postkomunistickém bahně, ale nebylo to ještě ani zdaleka vnímáno jako deziluze, prozření, nebo dokonce zklamání, o nichž se mluví dnes.
Jak těžké přitom bylo ukazovat na konkrétní lidi jako na spoluviníky a říkat: Tihle tu nesmí být, tihle nesmí už nikdy učit. Radostné spojení na náměstích nebylo vůbec radostné v jednotlivých osobních střetech.
Revoluce, má-li být revolucí, se před takovými očistnými kroky nesmí zastavit, řekne vám dnes každý teoretik. Musí mít odvahu k vyloučení těch, kteří budovali starý systém a mohli by tedy podrývat nový. Symbolické i konkrétní ničení starého systému je dokonce definicí revoluce.
Jenže proměna tohoto typu byla tím, co jsme v listopadu jednoduše neuměli. Tehdejší revoluce byla sametová, ohleduplná, dokonce empatická. "Něžná", říkali na Slovensku. A to i k těm, kteří ji radikálně odmítali, kteří byli proti ní a dodnes proti ní být nepřestali.
Nebylo to proto, že někdo "nahoře" to nechtěl, protože by byla "nějaká dohoda" o neútočení. Ale proto, že osobně - tváří v tváře, z očí do očí a v konkrétní sociální situaci - je vše mnohem těžší, vypjatě emotivní a fyzicky bolestnější než na papíře.
Revoluce v regionech, ne ta celorepubliková televizní, byla v tomto smyslu první vážnou předzvěstí toho, jak bude těžké ji udržet jakožto revoluci. A jak snadno se může v emocích i faktech rozplynout, když ti, kteří ničili, budou součástí politické hry i dál.
Revoluce se symbolicky vyhrávají v centru. Převratem po nátlaku masy, která třeba společně zpívá hymnu se zpěvákem protestsongů i pěvcem uklidňujících radostných písní normalizace. Prakticky se ale revoluce vyhrává až v každém větším i menším regionu, pokud se i tam staré mysli mění v mysli nové.
O tom, jak ztuha to jde, svědčí nejenom vzpomínky na sametové revoluční dny, ale i výsledky regionálních voleb všeho druhu.
Nezapomínejme na regiony, dějiny srdcí a myslí se skutečně mění až tam!
