V české krajině se dá dodnes snadno poznat, kudy kdysi vedla cesta. Bylo to tam, kde teď uprostřed pole o samotě postávají boží muka. V ornici se tyčí jako tichá vzpomínka na doby, kdy každý den kolem někdo chodil.
Krajina - především ta venkovská - je jedním ze středobodů české identity. Na vesnicích do tří tisíc obyvatel sice už bydlí méně než třetina z nás, ale prakticky všichni se vztahujeme ke své zemi jako k místu, které utváří hlavně všechno to, co najdeme za městem. A pokud by tento středobod měl mít ještě nějaký svůj střed vlastní, byly by to patrně polní cesty.
Mají neobyčejné postavení. Nejenže někdy chodíme po trasách, které naši krajinu spolutvoří od pradávna: když v Belgii prověřovali věk stovek současných úvozů, zjistili, že třetina z nich vznikla už před rokem 1789. Nejenže nám krajinu otevírají; nejenže svým charakterem utvářejí nepřehlédnutelný a rázovitý prvek v polích. Především se však samotný náš prožitek krajiny ponejvíce odehrává právě na cestách a pěšinách. Tedy na těch, které tady ještě zbyly.
Během poválečných desetiletí Česko přišlo o 158 tisíc kilometrů polních cest. Společně s remízky a mezemi se rozpustily v lánech, které teď bez přerušení vedou od asfaltky k asfaltce. Nevytratily se však jenom vyježděné a vyšlapané linie. Spolu s nimi se vypařil i starý charakter venkova. Průměrné české pole je nyní stokrát větší než v roce 1948 a neprůchodnost krajiny patří mezi nejniternější proměny našeho domova. Největší překážkou v chůzi tak dnes nebývají ploty nebo řeky, nýbrž orná půda.
Plán Starostů a nezávislých přimět obce napříč republikou, aby obnovily tisíc a jednu polňačku, tak působí jako sklenice chladné vody v červencovém horku. Proměnit jej v realitu je přitom kupodivu snazší, než by se při pohledu na bezútěšné lány mohlo zdát. Archeologové používají hi-tech. Umí objevit pradávné cesty a stezky leteckým skenováním, které odhalí skryté obrysy v terénu. Ale tam, kde vymizely v minulých desetiletích, se dá použít i prachobyčejnější řešení: stačí nahlédnout do katastru.
V krajině totiž kupodivu stále zůstává množství netušených cest. A ledaskdy dokonce papírově patří obci. Jen se na nich toho času namísto chůze pěstuje pšenice. Kdysi dávno byly rozorány a splynuly s polem, majetkově však pořád náleží do obecních rukou. Starostům a zastupitelům tedy stačí pouze vypovědět smlouvu s agrárním podnikem, vzít si pozemek zpátky a obnovit jeho původní podobu a účel. (Slovíčko "pouze" budiž ovšem čteno v uvozovkách. Starostka jedné moravské vesnice mi před časem vyprávěla, jak chtějí v polích obnovit cesty a vysázet podél nich třešně. Předchozí vedení obce však podepsalo pronájem s desetiletou výpovědní lhůtou. "Takže my teď pošleme výpověď a za osm let můžeme začít s obnovou…")
Cesty jsou siločárami, kolem nichž se toho v krajině sbíhá mnohem více než jen lidské stopy. Na svazích utvářejí bariéry, které brání vodě v odtoku a chrání půdu před erozí. Po jejich okrajích také vznikly zelené pruhy života uprostřed lánů. S čímž viditelně kontrastuje, že nejedna z pozůstalých cest je dnes spíše pruhem neživota. Dříve kvetly barevnými hvozdíky, mateřídouškami, zvonky a diviznami; voněly a bzučely hmyzem. Teď sem ale z ornice stékají kvanta syntetických hnojiv, takže okraje porůstají kopřivami a dalšími milovníky dusíku.
Přehlédnout nelze ani asfaltovací mánii. Státní pozemkový úřad pravidelně pořádá soutěž o nejlepší projekty pozemkových úprav. Při pohledu na letošní nominace se maně nabízí otázka: proč, u všech všudy, nejvhodnějším receptem na vylepšení nesporně zanedbané cesty skoro vždy musí být přeměna v nepropustnou vozovku?
Proto je tak důležité, když obce či spolky při obnově cest také s péčí utvářejí prostor, který je doprovází. Kilometry nových stromořadí, lavičky nebo opravené křížky přispívají, aby cesty nesloužily jenom jako infrastruktura pro přesun z bodu A do bodu B, ale také jako místo k životu.
Asi by pomohlo, kdyby stát takovému úsilí vyšel naproti. Máločím jako právě cestami tolik určujeme obraz i prožitek svého domova. Neměla by se tedy třeba obnova místa podél cest - a tohle je opravdu důležité: nejenom cest samotných - stát důležitým bodem agrárních dotací?
Autor je analytikem institutu Glopolis.
