Před třiceti roky zvolání Zpátky do Evropy! opravdu trefně vyjadřovalo, co si společnost od sametové revoluce slibuje. Jméno kontinentu přitom zastupovalo celý prostor demokratického Západu s jeho tehdejší vlajkovou lodí: Spojenými státy.
Z Prahy jsme to tak tenkrát zkrátka viděli. Pamatovali jsme si, jak Ronald Reagan v roce 1987 od Braniborské brány vyzval Michaila Gorbačova ke "stržení zdi". Po Listopadu se pak Spojené státy staly klíčovou zemí pro novou československou a následně českou politiku. A právě na vývoji vztahu mezi Českem a USA tak lze dobře popsat obecnější proměny naší orientace v uplynulých třiceti letech.
Na začátku to byly líbánky. Spojené státy nám pomohly zbavit se sovětských okovů a my jsme zase byli pro Američany důkazem, že jejich ideály svobody a univerzálních lidských hodnot skutečně fungují. Navíc jsme měli Václava Havla, který za vše ručil - jak to mají Američané speciálně rádi - svým osobním příběhem. Z disidenta prezidentem - to pro ně byla story "větší než život".
Po krátkém intermezzu, během nějž si Václav Havel právě z disentu přinesl ideu možného souběžného zrušení Varšavské smlouvy a NATO, se politická a společenská scéna shodla na jednoznačném zadání. Brzy totiž bylo zřejmé, že východní nebezpečí, jako zdroj nestability, ne-li vlivové či dokonce silové agrese, s koncem studené války nepominulo. Cíle české zahraniční politiky tak byly zcela jasné: vstup do NATO a členství v EU.
Soustředěné síly prozápadní
Do aliance vstoupilo Česko v roce 1999. Šlo přitom nejen o bezpečnostní ukotvení, ale i o první konkrétní silné potvrzení, že jsme byli přijati zpět do "rodiny Západu". Členy unie jsme se stali o pět let později. Za to, že oba zcela zásadní polistopadové projekty skončily úspěšně, vděčíme dvěma věcem. Politické shodě na domácí scéně a zároveň shodě našich zájmů s nejsilnějším spojencem - Spojenými státy.
Ústřední osoba českého tažení do NATO, prezident Václav Havel, se tehdy ještě opírala o široký politický konsenzus. "Bouře, která se zvedá na Východě, kde se rozpadá staleté ruské koloniální impérium, velí usilovat o co nejrychlejší a co nejtěsnější připojení k Severoatlantické alianci," stálo v roce 1992 v prohlášení Občanské demokratické strany. Ta vyhrála volby a pod vedením premiéra Václava Klause se po vzniku samostatného Česka stala hlavní vládní silou.
Samotné přistoupení k NATO pak Poslanecká sněmovna v dubnu 1998 schválila velkou většinou hlasů (154:38). Proti byli jen komunisté a tehdejší krajní pravice - Sládkovi republikáni.
Na americké straně ale administrativa Billa Clintona chvíli váhala, jak rychle by se mělo NATO rozšířit. V roce 1994 se snažila získat čas programem Partnerství pro mír, a rovněž americký Senát bylo třeba přesvědčit. Ve výsledku ale nakonec šlo o jednoznačný verdikt, že rozšíření aliance je i v americkém bezpečnostním a strategickém zájmu.
Můžeme vystoupit z NATO?
Vzápětí po vstupu do NATO ale utržily česko-americké vztahy těžkou ránu. Zdejší politika i společnost se rozpoltily v souvislosti s leteckým zásahem aliance v Srbsku.
Tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan, který nedlouho předtím slavnostně předal Madeleine Albrightové alianční ratifikační listiny, se zeptal, zda je možné z NATO také vystoupit. Problémy s českou účastí v alianční akci měl i tehdejší premiér Miloš Zeman a také předseda sněmovny Václav Klaus.
Byla to samozřejmě extrémní zkouška, v níž se pohledy Ameriky a Česka (s jeho historickou a geografickou blízkostí Srbsku) musely lišit. Ale i tak šlo o jasné znamení, že líbánky končí. Podobně jako v domácí politice, i ve vztahu ke světu Česko střízlivělo z revolučního nadšení Let's Go West!
Jak se ostatně potvrdilo už v roce 2002, kdy tehdejší ministr obrany Jaroslav Tvrdík začal jednat s administrativou George Bushe o možném umístění prvků americké protiraketové obrany na české území. Příznačné je, že Tvrdík byl z ČSSD - strany, která o šest let později, pod vedením Jiřího Paroubka, americký radar pohřbila.
Ještě na začátku roku 2007, kdy Bushova administrativa radar oficiálně nabídla tehdejší vládě Mirka Topolánka, přitom Paroubek nevylučoval, že projekt podpoří. Jenže s tím, jak se veřejné mínění začalo proti radaru obracet, začal obracet i Paroubek. A na konci roku 2008 už bylo zřejmé, že celá věc nemá šanci projít sněmovnou, takže na hlasování nakonec ani nedošlo.
Rusko se vrátilo "domů"
Za silným společenským odporem proti radaru stály podle českých tajných služeb i aktivity a peníze Ruska. Fakt, že se Moskva takto znovu pokusila vlámat do české politiky, sám o sobě překvapivý nebyl. Zásadně novým poznáním ale bylo, jak účinně ruský trik zafungoval. Šlo o rozpačitý, ale definitivní konec jasně dominantní orientace české společnosti a tím i zahraniční politiky na Spojené státy a obecně Západ.
Vystřídala ji "politika více azimutů", což je ve smyslu priorit eufemismus pro nové sbližování s Ruskem a velkou vstřícnost vůči Číně. Formálně pak jde o rozlomení české zahraniční politiky. Nejviditelněji mezi vládu a prezidenta, ale často také uvnitř exekutivy.
Jak jsme od té doby mohli vidět v mnoha případech. Například v létě 2009, za úřednické vlády Jana Fischera, polostátní ČEZ vyhlásil tendr na dostavbu Temelína, aniž by jakkoli zohlednil strategicko-bezpečnostní rozměr projektu.
Premiér Petr Nečas se sice díky tomu, že o zakázku měl zájem i americký Westinghouse, vyfotografoval v listopadu 2011 s Barackem Obamou v Oválné pracovně, Miloš Zeman po svém příchodu na Hrad ale na jaře 2013 spustil tvrdý lobbing ve prospěch ruského Atomstrojexportu.
Když byl o rok později tendr na Temelín zrušen, byl to na jednu stranu sice konec naděje na nový velký projekt s Američany, na stranu druhou se ale mnohým ulevilo, protože celá věc mohla skončit mnohem hůř.
Číno, prosím, nezlob se
Na začátku roku 2014 nastoupila vláda Bohuslava Sobotky se sebevědomým ministrem zahraničí Lubomírem Zaorálkem, který se dušoval, že česká zahraniční politika už bude zase jednotná a čitelná. Což ale vzápětí vyznělo strašidelně, když jeho náměstek Petr Drulák vyhlásil, že Česko už musí skoncovat s Havlovým "lidskoprávním atlantismem".
Zvláštního výroku se mimochodem dopustil i ministr obrany Martin Stropnický, který k možnému pobytu zahraničních jednotek NATO na českém území uvedl, že pro český národ, konkrétně prý pro generaci, která zažila zdejší pobyt sovětských vojsk, by to stále mohl být "tak trochu psychologický problém".
A ministr Zaorálek sice rétoricky káral Miloše Zemana za jeho výroky, že válka na Ukrajině je jen taková chřipka a že zpravodajským informacím NATO o přítomnosti Rusů na bojišti nevěří, neboť ruský šéf diplomacie Sergej Lavrov ho ubezpečil, že to není pravda. Ale Zemanův vliv na domácí debatu i na obraz Česka v zahraničí účinně potlačit nedokázal. A možná ani dokázat nechtěl.
Jak se ukázalo ve vztahu k Číně, když Zaorálkovo ministerstvo zahraničí v říjnu 2016 naformulovalo "Prohlášení čtyř", čili poníženou omluvu nejvyšších českých ústavních činitelů Číně za to, že se ministr kultury Daniel Herman setkal s dalajlamou.
Jako manželství bez sexu
Ve srovnání s tím je vláda Andreje Babiše v zahraniční politice lehkým zábleskem na lepší časy. Už jen proto, že se právě Babiš stal letos v březnu po více než sedmi letech prvním českým politikem pozvaným do Oválné pracovny.
Ve vztahu ke Spojeným státům si ale nedělejme žádné iluze, renesance hodnotového rámce se rozhodně nekoná a zájmy jsou to vyloženě transakční: my si od vás koupíme 12 vrtulníků a vy už nás přestaňte strašit cly na auta.
S Donaldem Trumpem v Bílém domě je to teď z obou stran prostě úplně jiná píseň než v roce 1990, kdy se stal George H. W. Bush historicky vůbec prvním americkým prezidentem, který kdy navštívil Prahu. Přivezl tenkrát repliku amerického zvonu Svobody a na zaplněném Václavském náměstí ji několika údery rozezněl. "Jednou za vaši odvahu. Jednou za vaši svobodu. A jednou pro vaše děti."
Tehdy nám běhal mráz po zádech, dnes to zní pateticky. Takže bez patosu, naopak hodně lidově: třicet let po listopadu platí, co zaznělo už na konci roku 2014 na jedné tehdejší konferenci o česko-amerických vztazích -, "Od zamilovanosti a líbánek jsme se dopracovali k manželství bez sexu."
Heslo Zpátky do Evropy se nám už nejen hodně oposlouchalo. A místo vykřičníku je za ním většinou slyšet otazník.
